„Umění nás učí, že jsme vytvořeni … z nekonečného počtu příběhů.
Nejsme ´mechanickými brouky´... ale spíš mnohobájnými osobami –
bytostmi z mnoha příběhů, vždy žijícími nějakou tajuplnou zápletkou.
Thomas Moore
Záměr uspořádat výstavu malíře Jana Pražana v Galerii Jane McAdam Freud v Příboře (6. 2.-18. 4. 2026), tedy v kulturním kontextu, který rezonuje s odkazem díla významného rakouského psychologa a příbořského rodáka Sigmunda Freuda, považuji za velmi šťastný. Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud stojí totiž na počátku příběhu moderního výzkumu vědomí na poli hlubinné psychologie, který přinesl nejen nové významné poznatky pro pochopení lidské psýché, ale i nové hlubší porozumění umění a umělcům. Vedle Freuda s jeho revolučním objevem nevědomí do něj přispěli především švýcarský psychiatr a lékař Carl Gustav Jung svým konceptem kolektivního nevědomí a jeho archetypů a českoamerický psychiatr Stanislav Grof svým průkopnickým psychedelickým výzkumem, který otevřel hluboké vhledy do transpersonální dimenze a hlubinné mapy lidské psýché i do pochopení povahy umění.
Jan Pražan ve svých obrazech od samého počátku reflektoval svou touhu po spirituálním sebepoznání a prožitcích celistvosti, což ho přes praxi meditace postupně přivedlo ke zkušenostem mimořádných stavů vědomí, vyvolávaných posvátnou vizionářskou rostlinou ayahuaskou. Obrazy, v nichž tyto své intenzivní psychedelické a vizuálně bohaté zážitky ztvárnil, vystavil v roce 2015 na výstavě „Zdroj“ v Horácké galerii výtvarného umění v Jihlavě (spolu s Dominikem Strouhalem). Tyto malby přinesly svědectví o Janově duchovní transformaci – o procesu otevírání se a sjednocování jeho já s obsáhlejší transpersonální krajinou vědomí – a zároveň znamenaly výraznou proměnu jeho dosavadní malířské řeči. Vize živého, barvami a energií vibrujícího imaginativního univerza mu umožnily plně rozvinout spontánní procesuální způsob malířské práce; jak sám uvádí, malířství je pro něj především proces, radost a duchovní prožitek, kdy se stává nástrojem působení univerzální síly, kterou vědomě nekontroluje, kdy se plně ponoří do procesu tvorby a „zmizí v něm“.
Při výkladu těchto Janových vizionářských obrazů jsem tehdy vyzvedl, že nám otevírají novou kosmologickou perspektivu, že žijeme v živém, oduševnělém a vzájemně propojeném vesmíru; přinášejí nám zprávu o našem znovuspojení s přírodou a kosmem, která je dnes pro nás zásadně důležitá. V této souvislosti jsem zdůraznil klíčovou roli umění, respektive roli imaginace, která je pro nás, jak píše Becca Tarnas, prostředkem pro vnímání vztahů mezi všemi věcmi. Toto vidění okem imaginace do duše světa chápu jako projev návratu okouzlení, jež nám dnes pomáhá léčit naše vztahy k Zemi i k sobě navzájem.
Janova cesta sebepoznávání, spojená s uměním, respektive s uzdravujícími procesy objevování hlubin vlastní duše prostřednictvím umění, mu otevřela poznání možností širšího uplatnění umění a imaginace jako nástroje psychoterapie, v níž je primárně důležitý samotný tvůrčí proces; svědectví o tom podává mimo jiné i tato výstava. V této souvislosti mě povaha Janovy umělecké tvorby rezonuje s úvahami psychoterapeuta a autora knih o duši Thomase Moorea o novém okouzleném umění, které může hrát roli při našem uzdravování, umění, do něhož „by znovu mohla vstoupit archetypální témata, věčná a univerzální,“ a skrze které bychom „opět mohli získat příležitost rozjímat nad tajemstvími, která se dotýkají hlubin našich srdcí.“ O schopnosti uměleckých děl „být průvodci a učiteli vzdálených horizontů duše“.
Na základě své zkušenosti s terapeutickými kvalitami vlastního tvůrčího procesu se Honza rozhodl věnovat studiu arteterapie ve spojení s ekopsychologií na Institutu Eko Art v Labských pískovcích u Děčína pod vedením Mgr. Jany Merhautové. Jde, jak uvádějí webové stránky institutu, „o komplexní práci s psychikou, která využívá terapeutický potenciál přírody a umění k hlubinné analýze, sebepoznání a terapeutickému léčivému procesu“. V rámci své vzdělávací praxe pracuje institut také s Velkými arkánami Tarotu, této původně renesační karetní hry, jako s médiem imaginace, jako s poetickou mapou vědomí, jejíž jednotlivé obrazy jako živé symboly otevírají přístup k tajemství lidské duše a její vnitřní cesty a napomáhají celkovému rozvoji osobnosti. Jana Pražana symbolika Tarotu – založená na novoplatónsko-hermetické myšlence, že člověk je mikrokosmickou esencí makrokosmu – zjevně silně oslovila; všech jeho dvaadvacet karet Velké arkány ztvárnil v působivém cyklu expresivně kosmologicky laděných grafik, který je jádrem této výstavy; grafiky tohoto cyklu vytvářejí narativní strukturu její instalace.
To, co Pražanovy grafiky Velké arkány podle mě naznačují, je pochopení, že stádia naší osobní proměny v příběhu iniciace intimně korespondují se širším kosmologickým kontextem, v němž se odehrávají. V Janových grafikách není zobrazený živlový kontext přírody a vesmíru jen doprovodným pozadím hlavních symbolických výjevů, ale je v pravém slova smyslu jejich spoluhráčem, je formotvornou silou, která do tohoto symbolické vyprávění, do této proměny dynamicky zasahuje a aktivně ji utváří. Archetypy tedy nelze chápat jen jako obrazy uvnitř naší psýché, ale také jako dynamické principy, jako kosmologické síly, které formují přírodu a vesmír ve všech jejích podobách a které se současně spolupodílejí na našem psychickém rozvoji.
Takže na náročné cestě duševního růstu, vývoje a zrání, na níž často překonáváme rány osudu, nikdy nekráčíme sami. Naopak na ní musíme mít mnoho spojenců a průvodců, lidských i mimolidských a dnes v době ekologické krize především těch mimolidských. Musíme být schopni zpomalit a hlouběji naslouchat jejich moudrosti; všímat si svých snů, vnitřního hlasu, hlasů mýtů a příběhů, řeči ptáků a dalších zvířat i tajemné výmluvnosti divokých řek, větru a celých krajin. Hlubinný psycholog Michael Meade tvrdí, že pro vnímání těchto důležitých poselství je nezbytné, abychom přijali pokoru a byli ochotni zůstat v pozici nevědomosti – jen tak se můžeme přiblížit volání našeho hlubokého já. Jen tak můžeme probudit naši spící individuální duši a objevit naši plnou integrální lidskost, což je dnes zcela zásadní proto, abychom na této Zemi mohli žít dál.
Myslím, že výstava Jana Pražana před námi otevírá perspektivu právě takové cesty.
