Náš kamarád a spolupracovník Martin Nawrath (nar. 1968) vydal v loňském roce v brněnském nakladatelství Druhé město – Martin Reiner svou básnickou prvotinu Setkaní. Sbírka obsahuje víc než šedesát básní, doprovázených jemnými tušovými ilustracemi malíře Jana Pražana; vybral jsem z ní na ukázku pro web PILGRIMu celkem dvanáct básní. Tématy Martinovy poezie je křehká krása světa, fascinace jeho pomíjivostí a ustavičnou proměnou, spojená s otázkou „co zbyde“; stejně jako tíže a tajemství bolesti, kterou v životě procházíme a také ona tušená druhá strana světa, ono „tajemství větší než svět“. Martinovi je poezie jedním z nástrojů hledání životního smyslu, pátráním po tom, kdo jsem, kdo jsme a kam jako lidstvo dnes směřujeme. Tuší, že žijeme v době velké proměny a chce znamením doby naslouchat a být průvodcem těchto změn jako terapeut, jako facilitátor a lektor i jako básník. Píše: „Bolí mě vše , / co se mělo narodit, / ale nenašlo svou porodní bábu, / ruce k zachycení, / rameno k podepření.“ Chce napomoci zrození tohoto nového v sobě i ve světě. Více o jeho práci viz: www.martin-nawrath.cz
Jiří Zemánek
Laň
Pospěš, má milá, nasaď si královský klobouk. Chvátej, na koně nasedni, volá tě pán lesa. Jelení cestou pospěš, má milá, neztrať se v lese. Ztichni, našlapuj opatrně, nasávej pach jeho stop, ulov ho svou hadí silou! Beze zbraně klesne, ztichne, skoro nedýchá, očima vidíš mu naskrz, vidíš tam laň, vidíš tam sebe. O svůj život bojíte se oba. Vysvleč svou královskou kůži. Obejmi ho. Zůstaň. Než vyhasnou vám oči.
Blízkost
kapky kapce v moři bolesti.
Kamene kameni v jiskře lásky.
Do ranního nic
vyšel jsem se svým psem. Aby jeho štěkot v odpovědích psů a kohoutů připomněl světu svět.
To, co zbude
Obrazy lásky, dotyků, jež mrazí ještě v těle. Obrazy bolesti, chvil, co řežou a pálí.
Obrazy setkání, kdy se otevřelo nebe.
Co zbude v tvých pohasínajících očí. Co zbude v rámech tvého těla.
Gravitace
Obklič mne! Obklop, pevnosti kamene! Vdechnu tě, rozpustím lístečkem plamene.
Alchymista
Jak největší z alchymistů bohatý budu. Až naprší a uschne zlatý déšť u potoka.
Sen řeky
Těsně nad vodou, nad neměnným proudem změny, Sluncem přitahován opar skutečnosti, sen řeky.
Úzkost
Úzkost je uvolnit prostor uvnitř hlavy. Úzkost je sípání slov, co nikdy nevyslovíš. Úzkost je výstřel plicních sklípků z hrudi. Úzkost je dvojník v břiše, cos ho neporodil.
Úzkost je rozkoš spojení, co nikdy nepovolí. Úzkost je vlastních kroků zemí propadání. Úzkost je dne povstalého chvění. Úzkost je štěrbina pro světlo denní.
Úzkost je těsný prostor pro poryvy ducha. Úzkost je krev, co musí z přeplněných žil. Úzkost je tělo větší, než jsi ty. Úzkost je Porta coeli.
Nekonečné kdyby
Kdyby to, co slyším v tichu noci, prosáklo až do země a vyrostlo, vykvetlo, uzrálo. Svými kořeny bych se proplétal s Tebou i s Tebou, s koncem i začátkem světa.
Bolí mě břicho
Bolí mě vše, co se mělo narodit, ale nenašlo svou porodní bábu, ruce k zachycení, rameno k podepření.
Bolí mě k smrti celá má žena uvnitř.
Nedá se vyspat. Nedá se vypsat.
Jen dýchat v opuštěném sále. Dýchat do horké vody.
Zhluboka dýchat.
Proudy dní
Mizí stmíváním v kolenou přibitých k Zemi.
Vtékají lůžkem do chladné hloubky pokoje.
Mění se v inkoust vepsaný do polštáře.
Vsakují se polibky raněných rtů.
Mizí vodopádem zachyceným v lůně.
Řadí se do slov tvé neslyšné písně.
Zbarvují do ruda víno tvého života.
Ranní
Rána, kdy podél cest leží verše. Ještě nevyslovené, zahřívající se k probuzení i skryté ve stínu pro toho, kdo usedne.
