Deset básní Radka Štěpánka

Radek Štěpánek (*1986), básník, redaktor, rybář. Narodil se v Prachaticích, dnes žije s manželkou básnířkou Terezou Bínovou a dcerou v Brně – Bystrci. Vystudoval mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně a později magisterský obor Humanitní environmentalistika tamtéž. Je považován za ústřední postavu české environmentální poezie; vydal celkem devět básnických sbírek. Pracuje jako redaktor v brněnském v nakladatelství Host. Své fejetony čte v Českém rozhlase Brno. Zde uvedené básně jsou z autorových sbírek Soudný potok (2010), Velké obcování (2020), Kraj/ky Pagu (2013), Hic sunt Homines (2018) a Rám pro pavoučí síť (2016); dále vydal sbírku Přeletět moře nad Bezdreví (2012) a trilogii dlouhých básní Eroze (2018) – Tání (2019) – Vichřice (2021).

***

Bože dej mi prosím zrak a slovo
jako prameni rybu
která mu dá poznat moře

Dej mi sluch
v tomto hluchém světě
a dlaně abych pohladil
a nesevřel

Dej mi tolik času
kolik na tobě žádá jepice Pane
Dej mi domov a pokoj v něm

Dej mi sílu roubu i podnože
aby společně vykonaly zázrak

Dej mi prosím zrak a slovo
neboť i já jsem rybou
která putuje

***

Zase tak radostně
jako když dítě
běhá v květech
Pošlape všechny
Políbí každý
To chci! Mami
To chci!

***

Kolik mě stojí síly
abych se pohnul?
Snad přesně tolik
kolik vodoměrky
aby zůstaly na místě
když hladinu
rozráží vítr

Rozbitá vzpomínka

Byl srpen a do ulic horkým vzduchem padal
obilný prach. Zelená kobylka se z fůry za
traktorem snášela na silnici, o kterou ji mrštil
proud vzduchu hnaný dalším autem.
V té nečekané chvíli jsem zahlédl její pád, marně
se vzpínající vějíř křídel. Bylo slyšet plesknutí
a potom ticho. Vytrhl jsem ruce z dlaní rodičů
a sklonil se nad rozbitý krunýř. A dál už jsem
plakal na celé město a řval na celý svět, spatřený
poprvé v takové úplnosti.

Možná jsem poslední – a právě proto

Pobřeží Vrtiče demolují bagry,
tatrovky navážejí ostrou drť
vápence z pevniny.
Každý den zmizí kus útesů.
Štěrk je zavalí, jako kdysi bahno
pohřbilo dnešní zkameněliny.
Už o nich nikdo nikdy
nenapíše báseň.

Nemůžu se dopočítat

Znovu bych je chtěl spočítat, každý den to
dělám; dnes jich je šestatřicet. Šestatřicet ořechů
v černých svraskalých slupkách, šestatřicet
pěstiček zaťatých ve stříbrných větvích už úplně
opadaného lednového stromu. Ale vím, že to
není všechno, potřebuju tě, aby ses na ořešák
podívala z druhé strany, abys mi řekla, kolik
ořechů vidíš ty, a ani pak to nebude všechno.
Potřebuju i průlet ptáků nad dvorem, potřebuju
je slyšet, potřebuju jejich krákání, abych věděl,
co si o tom všem myslí oni. Potřebuju,
aby jedna z těch vran sedla do větví, vynesla
jeden z ořechů do nebe a upustila ho z výšky
na asfalt. Až to udělá, bude obraz úplnější
a ořechů bude zase o jeden méně. Jen budu
muset začít počítat znovu. Aby byl obraz
pravdivý, nesmím na něj být sám: vstup
do obrazu, řekni třeba, že nevidíš ani strom
ani ptáky, teprve pak se možná o stromu i ptácích
dozvím víc. Vstupte sem všichni, řekněte mi,
jaký je můj svět?

Stogaj

(Andrianě Škunce)

Na louce za pláží fouká v ostřici bóra,
ale dál už jdeme kamenným tichem,
které pamatuje doby bez člověka.
Mezi vápencovými skalami se drolí
balvany pískovce a deštěm obnažené splazy
zeleného jílu. Jsou plné zbytků života
z časů před potopou: tady moře bylo vždy,
už od stvoření světa – a bude i na jeho konci.
Před valem prstů skal svírajících pobřeží
zkameněl i varovně vztyčený ukazovák Stogaje:
šedesát metrů jeho tíhy ukazuje z každé strany
jinou tvář. Mezi Třemi bratry v zálivu pod ním
hnízdí ragan, nejsilnější vítr ostrova.
Na jeho hřmění uši nestačí. Trhá z moře
vrcholky vln a vrhá nám do tváří jejich drť.
A přece víc léčí než zraňuje.
Člověk, který chce stát, u paty Stogaje klečí.

Mrak

Po nebi letí mrak, kovový drak z prastarých bájí,
dávno vyhynulý ještěr s krokodýlí hlavou na krku labutě.
Břichem se roztrhne o hřeben a z jeho útrob se vyřítí
ten samý lev, který se kdysi stal hvězdou National Geographic:
nebe je rozbouřená poušť, písek se sype do úst i do očí
a tohle je král zvířat. S vlající hřívou neohroženě kráčí
vstříc budoucnosti, kde už brzy zaujme své místo
v mýtech a tetováních po boku nosorožců, žraloků,
a snad i šedých andělů z řeky Jang c´tiang.
Ti všichni ze světa zmizeli, než jsem stihl dospět,
a než zestárnu, přijde doba, kdy možná uvěřím,
že i tehdy byli jen pohádkou, která dělala svět mladším.
Jim bude patřit věčnost v nestálých tvarech mraků,
povýšených nad všechno mravenčení života.

Záleží jen na tom, kdy vstoupíš

Veliký kámen před prahem zůstal, stále stojí
i obvodové zdi: vejdi do rozvalin, překroč
petrklíč. Klenba střemch stíní lidské stopy, život
pohlcuje jiný život a každá bolest je pamětí
zrození. Vrstva překrývá vrstvu, rýhy eroze se
zakusují stále hlouběji, aby vše minulé nabídly
budoucnosti. Měkké a úrodné odplouvá
s každým větším deštěm a tvrdne při vyjasnění.
Zůstává jen zubatá holá skála, myšlenka ztvrdlá
na kost, ale i ta se dočká doteku, který ji znovu
obměkčí. Ruiny jsou živnou půdou. Rychle se
zabydlují. A pokud se někdy vrátí lidé, budou
svůj prostor znovu dobývat.

***

Mít tak odvahu
stébla trávy:
než ho pokosí
stojí rovně