Úryvek z knihy Davida Abrama Kouzlo smyslů / vnímání a jazyk ve více než lidském světě (DharmaGaia 2009, str. 32-38; originál:The Spell of the Sensuous. Pantheon Books, New York 1996); český překlad Michaela Melechovská a Jiří Zemánek.
Pár měsíců po svém příjezdu na Bali jsem opustil vesnici, v níž jsem pobýval, abych navštívil jedno z předhinduistických míst ostrova. Dorazil jsem tam na kole časně odpoledne, právě když autobus, odvážející turisty, odjel z pobřeží. Řada schodů mě vedla do svěžího, smaragdově zeleného údolí, které bylo z obou stran lemováno strmými srázy a zaplavováno mluvou řeky i kvílením větru ve vysoké, neposečené trávě. Na lávce přes řeku jsem potkal starou ženu, která nesla na hlavě široký koš a za ruku vedla malé, plaché děcko; zašklebila se na mě rudým bezzubým úsměvem pojídače betelu. Na druhé straně řeky jsem stanul před obrovským, mechem obrostlým skalním komplexem průchodů, místností a dvorů, ručně vytesaném v černé sopečné skále.
V ohybu soutěsky dál po proudu jsem zahlédl další jeskyně vydlabané do skalní stěny. Zdály se být ještě odlehlejší a nepřístupnější a jak se ukázalo, nevedla k nim žádná stezka. Zamířil jsem k nim vysokou travou, abych je prozkoumal. Bylo to mnohem náročnější, než jsem čekal, ale poté, co jsem třikrát za sebou v té vysoké trávě zabloudil a třikrát přebrodil řeku, jsem se nakonec ocitl přímo pod jeskyněmi. Vydrápal jsem se po skále k ústí jedné z nich a po čtyřech jsem do ní vlezl. Vchod jeskyně byl široký ale vysoký snad jen čtyři stopy, a její vnitřek byl do skály zahlouben jen asi pět nebo šest stop. Podlahu a stěny pokrývaly mechy, které na nich tvořily zelenavé obrazce a změkčovaly hrubost kamene; přes své malé rozměry – nebo možná díky nim – působilo to místo velmi přívětivým dojmem. Vlezl jsem ještě do dalších dvou jeskyní obdobné velikosti, ale pak jsem cítil, že mě to táhne zpátky do té první, posadit se se zkříženýma nohama na mechový polštář a zírat ven do smaragdově zeleného kaňonu. Uvnitř bylo ticho, byla to jakási intimní svatyně vytesaná do skály. Začal jsem zkoumat bohaté ozvěny tohoto uzavřeného prostoru; zkoušel jsem nejprve bzučet, a pak intonovat jednoduchý popěvek, který mě před pár dny naučil jeden Balijec. Těšil jsem se z podtónů, jimiž jeskyně dotvářela můj hlas, a seděl tam a zpíval a zpíval. Ani jsem nezaznamenal, že se venku otočil vítr, a že stíny mračen zahalily údolí, dokud se náhle a zprudka nespustil déšť. První monzunová bouřka!
Dosud jsem na ostrově zažil jen lehký déšť a proto jsem byl nyní ohromen prudkým lijákem, který hnal kameny ze srázu dolů, tvořil v zelené krajině pode mnou kaluže a jezírka a rozvodňoval řeku. Návrat domů nepřipadal v úvahu – skrze tu záplavu bych se ke vstupu do údolí stejně nedostal. A tak vděčný za přístřeší, jsem překřížil nohy, že tu bouřku přečkám. Zanedlouho se potůčky, crčící ze srázu nade mnou slily v potoky a přes ústí jeskyně padaly dva malé vodopády. Brzy jsem hleděl do souvislé vodní opony, v některých místech tenké – kde se obraz kaňonu nejistě chvěl – a jinde zas padající v hustých závěsech. Všechny moje smysly byly přemoženy divokou krásou té kaskády a dunivým zvukem a moje tělo se vnitřně chvělo v tajemném pocitu bytí, jakoby zapečetěného do této mé skrýše.
A pak, uprostřed všeho toho hluku, jsem si povšiml drobné, delikátní aktivity. Přímo přede mnou, jen jeden či dva palce od vodní stěny šplhal pavouk po tenounkém vlákně nataženém přes otvor jeskyně. Zatímco jsem ho sledoval, připevnil k jeho hornímu okraji další vlákno, a pak se spustil po prvním vlákně dolů a obě je spojil zhruba v půli cesty mezi stropem a podlahou. Potom se mi z pohledu vytratil a na chvíli to vypadalo, že zmizel a s ním i vlákno a všechno ostatní, až do okamžiku, kdy se mi znovu na něj podařilo zaostřit. Teď se další dvě vlákna radiálně pnula od středu k podlaze a vzápětí k nim přibylo další; pavouk začal mezi nimi brzy kroužit jako na kruhovitém mřížoví a soukal stále delší vlákno, které postupně upevňoval ke každé další příčce s tím, jak se pohyboval od jedné ke druhé, od středu pavučiny spirálovitě ven. Zdál se být naprosto nezastrašen vřavou vody, která se kolem něj valila, ačkoli vždycky tu a tam svůj spirálový tanec přerušil a vyšplhal se ke stropu nebo se spustil k podlaze, aby za vlákna zatahal a ujistil se, že jsou dobře upevněná, a pak se zase vrátil zpátky na místo, kde byl předtím. Pokaždé, když jsem ztratil správné soustředění, jsem počkal, až toho spřádajícího pavoukovce znovu zachytím pohledem, a pak jsem nechal jeho tančící tělo, aby postupně vykreslilo obrysy pavučiny zpět do sféry viditelna; jak se pohyboval, připoutával můj zrak ke každému novému uzlu a vetkával můj pohled do stále hlubších, složitějších vzorů.
Ale pak náhle byla moje vize zničehonic porušena podivným nesouladem: šikmo přes pavučinu se táhlo další vlákno, které z jejího středu ani nevycházelo ani ho neobkružovalo, a narušovalo tak její symetrii. Když jsem ho svým pohledem sledoval a přemítal o jeho účelu v celé té struktuře, začal jsem si uvědomovat, že se nachází v jiném prostorovém plánu než zbývající pavučina, neboť ta se mi vytratila z pohledu pokaždé, když se tato nová linie stala jasnější. Brzy jsem zjistil, že míří do svého vlastního středu zhruba dvanáct palců napravo od první pavučiny, do jiného uzlu siločar, z něhož se k podlaze i ke stropu pnulo několik vláken. A pak jsem uviděl, že je tu ještě jiný pavouk, jenž tká tuto síť a který stejně jako ten první jakýmsi tancem kolem jejího středu zkouší, zda je dobře napnutá a vytváří nyní kolem uzlového bodu hedvábný kříž vláken, která natahuje od středu ven. Oba pavouci spřádali své sítě nezávisle na sobě, ale pro moje oči tkali jeden jediný prolínající se vzor. Můj rozšířený pohled brzy odhalil ještě dalšího pavouka, který se spirálovitě pohyboval v otvoru jeskyně, a já si náhle uvědomil, že tu vzniká mnoho vzájemně se překrývajících pavučin, jež vyzařovaly paprskovitě v různých rytmech z myriád středů – některé výš, jiné níž, další v bezprostřední blízkosti mých očí a jiné dál – a udržovaly se navzájem v rovnováze mezi kameny nahoře a kameny dole.
Seděl jsem ohromen a okouzlen před tou stále komplexnější expanzí jednoho živého vzoru za druhým, můj pohled byl vtahován jako dech do skupiny sbíhajících se linií, pak vydechován ven do otevřeného prostoru, a pak znovu vtažen dolů do další konvergence. Vodní opona se úplně ztišila – snažil jsem se ji v jednu chvíli zaslechnout, ale nemohl jsem. Moje smysly byly ve vytržení.
Měl jsem zřetelný dojem, že pozoruji zrození vesmíru, galaxii po galaxii …
Noc naplnila jeskyni tmou. Déšť neustával. Přesto jsem, což bylo zvláštní, nepociťoval ani chlad, ani hlad – jen pozoruhodný pocit míru a útulnosti domova. Natáhl jsem se na vlhkou mechovou podlahu podél zadní stěny jeskyně a usnul.
Když jsem se probudil, slunce už nahlíželo do kaňonu a louky dole se vlnily zářivě modrými a zelenými barvami. Po pavučinách ani po jejich tkalcích však nebylo nikde ani stopy. V domnění, že bez vodní stěny jsou pro mé oči neviditelní, jsem u východu z jeskyně opatrně kolem sebe šátral rukama v naději, že je nahmatám. Ale pavučiny byly ty tam. Slezl jsem dolů k řece a umyl se; a pak jsem prošel napříč celým kaňonem a jeho ústím ven až k místu, kde na slunci pomalu osychalo moje kolo a vydal se zpátky do svého údolí.
Od té doby jsem nikdy nebyl schopen potkat pavouka bez pocitu, že se setkávám s čímsi neobyčejným, co ve mně vzbuzovalo velkou úctu. Samozřejmě, že hmyz a pavouci nejsou jedinými silami, natožpak ústředními bytostmi v indonéském universu. Byli však mým zasvěcením do světa duchů, do kouzla, které stojí nohama na zemi. Právě od nich jsem se poprvé dozvěděl o inteligenci, která se skrývá v ne-lidské přírodě, o tom, že odlišná forma vnímání má schopnost se v nás ozývat, vtisknout nám svou ozvěnu, která dočasně otřásá našimi navyklými způsoby vidění a cítění, a dovoluje nám otevřít se světu, v němž vše je živé, probuzené a vědomé. Od těchto drobounkých bytůstek se moje smysly poprvé dověděly o bezpočtu světů uvnitř světů, které jsou spřádány v hlubinách tohoto světa, jenž společně obýváme; tyto bytosti mě naučily, že by mé tělo po určité praxi mohlo prostřednictvím svých smyslů do těchto dimenzí vstoupit. Přesná a sotva patrná dovednost pavouků zostřila a soustředila moje vědomí natolik, že samotná „pavučina“ tohoto universa, jejíž součástí bylo mé vlastní tělo, se zdála být utkána jejich tajemným uměním. O mravencích jsem už mluvil, i o světluškách, jejichž smyslová podobnost světlům na nočním nebi mě poučila o vrtkavosti zemské přitažlivosti. Dlouhý a cyklicky se navracející tranz, jejž nazýváme malárií, mě byl také přinesen hmyzem, v tomto případě komáry a já celé tři týdny prožil v horečnatém stavu zimničné třesavky, pocení a halucinací.
Do té doby jsem přirozenému světu věnoval větší pozornost jen zřídka. Avšak to, že jsem se vystavil vlivu tradičních kouzelníků a věštců, posunulo moje vnímání; stal jsem se mnohem vnímavější vůči naléhavým hlasům mimolidských věcí. Když jsem se pokoušel rozluštit podivná gesta kouzelníků a přijít na kloub jejich nepřetržitým zmínkám o neviditelných a neslyšitelných silách, začal jsem vidět a slyšet jako nikdy předtím. Mluvil-li kouzelník o síle nebo „přítomnosti“, jež přebývá v rohu jeho domu, naučil jsem se všímat si paprsku slunečního světla, který tam pronikal skulinou v krovu a osvěcoval sloup zvířeného prachu, a uvědomovat si, že sloup světla je skutečnou silou, která svým teplem ovlivňuje vzdušné proudění a tím celou atmosféru pokoje; a třebaže jsem si to nikdy předtím neuvědomoval, už tehdy to utvářelo mou zkušenost. Moje uši si začaly novým způsobem všímat zpěvů ptáků – už nebyly jen melodickým pozadím lidské řeči, ale svébytnou, smysluplnou mluvou, která reagovala na události odehrávající se v okolní krajině a vyjadřovala se k nim. Stal jsem se studentem jemných rozdílů: například způsobu, jakým může vánek rozechvět na stromě jeden jediný list, zatímco všechny ostatní ponechává tiché a nehybné (nedotklo se snad toho listu kouzlo?); anebo toho, jak se intenzita slunečního horka vyjadřuje v přesném rytmu cvrkotu cvrčků. Při chůzi prašnými cestami jsem se učil zvolnit tempo, abych pocítil rozdíl mezi blízkým a vzdálenějším kopcem nebo abych zakusil přítomnost konkrétního pole v určitou denní dobu, kdy, jak mi prozradil jeden místní dunkun, mělo toto místo zvláštní moc a nabízelo jedinečné dary. Tato přítomnost byla silou, která komunikovala s mými smysly, například prostřednictvím stínů stromů – toho, jakým způsobem v danou hodinu dopadaly na zem -, vůní, které se válely na vrcholcích trav, aniž by je odnesl vítr i prostřednictvím dalších elementů, které jsem dokázal rozlišit teprve po mnoha dnech soustředění a naslouchání.
S postupem času mě pak při mých toulkách začala zastavovat jiná zvířata, jako by nějaká kvalita v mém postoji nebo v rytmu mého dechu odzbrojila jejich ostražitost; ocital jsem se tváří v tvář opicím, velkým ještěrkám, které se neodplazily, když jsem mluvil, ale naopak se se zjevnou zvědavostí nakláněly dopředu. Ve venkovských oblastech Jávy jsem často postřehl opice, jak mě doprovázejí v korunách stromů, a také vrány, které mi kráčely po cestě v ústrety s krákáním. Zatímco v Pangandaranu, přírodní rezervaci na poloostrově, který vybíhá z jižního pobřeží Jávy („místě mnoha duchů“, jak jsem se dozvěděl od místních rybářů), jsem vystoupil z houštiny stromů a shledal, jak hledím do tváře jednoho z těch vzácných a nádherných zubrů, kteří se vyskytují pouze na tomto ostrově. Naše pohledy se do sebe zaklesly. Když zafuněl, zafuněl jsem v odpověď; když pohnul svým hřbetem, pohnul jsem se taky; když jsem potřásl hlavou, pohodil v odpověď i on svojí hlavou. Byl jsem polapen v neverbální rozmluvě s tímto Jiným, v duetu gest, s nimiž moje bdělé vědomí mělo pramálo společného. Bylo to, jako by se moje tělo ve svých projevech stalo náhle bytostí, která byla motivována moudrostí starší, než je moje myslící mysl, jako by bylo drženo a pohybováno logem hlubším než slova, promlouvajícím skrze tělo tohoto Jiného, skrze stromy a kamenitou zemi, na které jsme stáli.