„V určitém okamžiku se prostě budeme muset zastavit. Jen zastavit, bez jakékoli představy, co dělat. … Když váš starý příběh skončil nebo když zrovna končí, nemáte pocit, že máte tendenci to vzdát?  … Co kdysi dávalo smysl, už smysl nedává. Začínáte se z tohoto světa stahovat. … Nicnedělání nepředstavuje nějaký univerzální pokyn; je to specifikum doby, kdy končí jeden příběh a my vstupujeme do prostoru mezi příběhy. … Znamená to osvobození od reflexivní činnosti: konat, když je čas konat, nekonat, když není čas konat. Konání je tak v souladu s přirozeným pohybem věcí, ve službě tomu, co chce být zrozeno.“ 

Charles Eisenstein

Předtím, než jsme schopni vstoupit do nového příběhu, musí většina z nás – a pravděpodobně také většina společností – najít cestu ven z toho starého. Mezi starým a novým příběhem se nachází prázdný prostor. Je to čas, kdy jsou integrovány lekce a učení starého příběhu. Teprve když je tato práce udělána, je starý příběh skutečně dokončen. Pak nastává nic, plodná prázdnota, ze které se rodí všechno bytí. Návratem k podstatě znovu získáváme schopnost jednat z podstaty. Návratem do prostoru mezi příběhy se můžeme rozhodovat z pocitu vnitřní svobody a nikoli ze zvyku.

Dobrý čas k tomu „nedělat nic“ je kdykoliv, když se cítíte zaseknutí. Během psaní této knihy jsem dělal spoustu ničeho. Po několik dní jsem se snažil psát závěr, roztáčel jsem své mozkové závity a produkoval jsem laciné předělávky předchozího materiálu. Čím víc jsem dělal, tím to bylo horší. Takže jsem nakonec tu snahu vzdal a prostě jsem si sedl na pohovku, s dítětem přivinutým na hrudi, v duchu jsem procházel knihu, kterou jsem psal, ale bez jakéhokoli plánu, jak přijít na to, co mám psát. Byl to právě tento prázdný prostor, ze kterého se závěr spontánně vynořil sám.

Nebojte se toho prázdného prostoru. Je to zdroj, ke kterému se musíme vrátit, pokud se máme osvobodit od příběhů a zvyků, v nichž jsme polapeni.

Když jsme zaseknuti a nerozhodneme se navštívit ten prázdný prostor, stejně tam nakonec skončíme. Možná tento proces dobře znáte na osobní rovině. Starý svět se rozpadá, ale ten nový se ještě nevynořil. Všechno, co se kdysi zdálo trvalé a skutečné, se vám odhaluje jako jakási halucinace. Nevíte, co si myslet, co dělat; ničemu už nerozumíte. Životní dráha, kterou jste si naplánovali, vám připadá absurdní a nejste schopni si představit jinou. Všechno je nejisté. Váš časový rámec se smršťuje z roků na tento měsíc, na tento týden, na dnešek a možná dokonce i na tento přítomný okamžik. Bez vidiny řádu, který filtroval vaši realitu a zdál se vás chránit, se cítíte nazí a zranitelní, ale také určitým způsobem svobodní. Leží před vámi možnosti, které ve starém příběhu vůbec neexistovaly, i když nemáte představu, jak se k nim dostat. Výzvou v naší kultuře je dovolit si být v tomto prostoru, důvěřovat, že se příští příběh vynoří, jakmile ten čas mezi příběhy skončí, a také věřit, že to rozpoznáme. Naše kultura po nás chce, abychom pokračovali dál, abychom dělali. Starý příběh, který zanecháváme za sebou a který je obvykle součástí konvenčního příběhu lidí, nás propouští s velkou neochotou. Proto, prosím, pokud se nacházíte v posvátném prostoru mezi příběhy, dovolte si tam být. Je děsivé ztratit staré struktury bezpečí, avšak zjistíte, že i když možná přijdete o věci, které pro vás bylo nemyslitelné ztratit, budete v pořádku. Existuje určitý druh milosti, který nás v prostoru mezi příběhy chrání. Neznamená to, že nepřijdete o své manželství, o své peníze, o svou práci nebo o své zdraví. Ve skutečnosti je velmi pravděpodobné, že některou z těch věcí ztratíte. Zjistíte však, že přestože jste o ni přišli, jste stále v pořádku. Ocitnete se v důvěrnějším spojení s čímsi mnohem vzácnějším, s něčím, co oheň nedokáže spálit a co zloději nemohou ukrást, s něčím, co vám nikdo nemůže vzít a co nemůže být ztraceno. Někdy se nám to možná ztratí z očí, ale vždy to tu na nás čeká. Je to místo odpočinku, kam se vracíme, když se náš starý příběh rozpadá. Jakmile je jeho mlha rozpuštěna, jsme schopni přijmout reálnou vizi dalšího světa, dalšího příběhu, další fáze života. Ze sňatku této vize a této prázdnoty se rodí velká síla.

Napsal jsem: „Leží před vámi možnosti, které ve starém příběhu vůbec neexistovaly, i když nemáte představu, jak se k nim dostat.“ To je docela dobrý popis místa, ke kterému se společně blížíme. Ti z nás, kdo různými způsoby opustili ten starý příběh lidí, představují smyslové orgány kolektivního lidského těla. Až civilizace jako celek vstoupí do prostoru mezi příběhy, bude připravena tyto vize, tyto technologie a sociální formy spolubytí přijmout.

Civilizace tam ale ještě úplně nedospěla. V současné chvíli většina lidí stále tiše věří, že stará řešení budou fungovat. Je zvolen nový prezident, je oznámen nový vynález, proklamován drobný nárůst v ekonomice a znovu se vynoří naděje. Možná se věci vrátí zpátky k normálu. Možná, že vzestup lidstva bude pokračovat. Dnes je stále ještě možné si bez příliš usilovného popírání či předstírání představovat, že jsme zkrátka jen v těžké situaci. Můžeme se z toho dostat, pokud jen objevíme nějaké nové zdroje ropy, když vybudujeme víc infrastruktury pro podnícení ekonomického růstu, vyřešíme molekulární záhadu autoimunity, nasadíme více dronů, které nás ochrání před terorismem a zločinem, a budeme geneticky modifikovat plodiny pro vyšší výnosy a do cementu přidávat bílá barviva, aby odrážela sluneční paprsky a zpomalila globální oteplování.

Vzhledem k tomu, že všechny tyto snahy pravděpodobně vyvolají nezamýšlené důsledky, dokonce horší než problémy, které mají vyřešit, není těžké pochopit moudrost nicnedělání. To ale neznamená, jak budu popisovat později, že by se měl aktivista zaměřovat na obstrukce. Nicnedělání přirozeně vzniká z rozpadu starého příběhu, který motivoval staré způsoby dělání, a vyzývá nás tudíž dělat to, co můžeme, abychom zánik toho starého příběhu urychlili.

Můj bratr, jehož jasná mysl je relativně nezkažená, protože zřídka čte něco, co bylo napsáno po roce 1900, mi popsal svou vizi toho, jak se změna nakonec projeví. Banda byrokratů a vůdčích politiků si bude lámat hlavu, co si počít s novou finanční krizí. Všechny ty obvyklé strategie centrální banky, záchranné balíčky, snížení úrokových sazeb, kvantitativní uvolňování a tak dál budou ležet na jednacím stole, ale ti lídři zkrátka nebudou schopni se přinutit to projednat. „Sereme na to,“ řeknou. „Pojďme raději místo toho na ryby.“

V určitém okamžiku se prostě budeme muset zastavit. Jen zastavit, bez jakékoli představy, co dělat. Jak jsem to popsal na příkladech odzbrojování a permakultury, jsme ztraceni v pekelné krajině a orientujeme se v ní podle mapy, která nás vodí v kruzích, z nichž nikdy nevede cesta ven. Abychom odtud mohli vyjít, budeme muset mapu odložit a rozhlédnout se kolem.

Když váš starý příběh skončil nebo když zrovna končí, nemáte pocit, že máte tendenci to vzdát? Prokrastinace, lenost, váhavé pokusy, provádění věcí pouze mechanicky – to vše naznačuje, že starý příběh vás už nijak nemotivuje. Co kdysi dávalo smysl, už smysl nedává. Začínáte se z tohoto světa stahovat. Společnost dělá všechno proto, aby vás přesvědčila, že tomuto ústupu je třeba vzdorovat; a když mu vzdorujete, říká se tomu deprese. Vyžaduje to stále účinnější motivační a chemické prostředky, abychom udrželi naši pozornost na tom, na co se zaměřovat nechceme, abychom udrželi naši motivaci dělat to, o co nemáme zájem. Pokud nezabírá strach z chudoby, pak možná zafunguje psychiatrická léčba. Cokoli, co způsobí, že se dál budete podílet na zachování současného stavu věcí.

Ta deprese, která nám neumožňuje zapojit se s chutí do života tak, jak je nám nabízen, má také svůj kolektivní projev. Protože naší společnosti chybí přesvědčivý pocit smyslu a určení, je zmatená a dělá věci polovičatě a povrchně. „Deprese“ se projevuje v ekonomickém smyslu jako nástroj naší kolektivní vůle – peníze stagnují. Už jich není dost na to udělat něco velkolepého. Tak jako inzulín v případě diabetika s inzulínovou rezistencí, pumpují měnové orgány do oběhu víc a víc peněz s menším a menším účinkem. To, co by kdysi zažehlo ekonomický boom, nyní stěží stačí na to, aby se ekonomika nezadřela. Ochromení ekonomiky by samozřejmě mohlo být způsobem, jímž se toto „zastavení“ projeví. Mohlo by to být však cokoli, co nás přiměje vzdát se našeho příběhu a všech jeho ustanovení jednou provždy.

Nicnedělání nepředstavuje nějaký univerzální pokyn; je to specifikum doby, kdy končí jeden příběh a my vstupujeme do prostoru mezi příběhy. Vycházím zde z taoistického principu wu-wei; někdy bývá překládán jako „nedělání“, lepší překlad by mohl asi být „nezáměrnost“ nebo „nevnucování“. Znamená to osvobození od reflexivní činnosti: konat, když je čas konat, nekonat, když není čas konat. Konání je tak v souladu s přirozeným pohybem věcí, ve službě tomu, co chce být zrozeno.

V tomto ohledu čerpám inspiraci z krásného verše z knihy Tao te ťing. Tento verš je neobyčejně hutný, s mnohočetnými významy a vrstvami významu, a nenašel jsem překlad, který vyzdvihuje to, co z něj zde čerpám. To, co následuje, je tudíž můj vlastní překlad. Je to poslední polovina verše 16 – když s tímto překladem porovnáte již existující překlady, budete překvapeni, jak moc se od něj liší.

Všechny věci se navracejí ke svému kořeni.
Návrat ke kořeni je ticho.
V tichu se navrací pravý účel.  
To je to, co je skutečné.
Poznat skutečné je jasnost.
Nepoznat skutečné je pošetilý skutek způsobující neštěstí.
Z poznání skutečného pochází prostornost,
z prostornosti pochází nezaujatost,
z nezaujatosti pochází svrchovanost,
ze svrchovanosti pochází to, co je přirozené.
To, co přichází přirozeně, je Tao.
Z Taa pochází to, co je trvalé,
přetrvávající naše vlastní „já“.

Charles Eisenstein (nar. 1967) je americký spisovatel a učitel a jeden z nejpodnětnější vizionářů přechodu k udržitelné civilizaci. Sám se označuje za aktivistu nerůstu. Ve své práci se zaměřuje na transformaci lidského vědomí a civilizace. Uvedená ukázka je dvacátou kapitolou z autorovi předposlední knihy The More Beautiful World Our Hearts Know It Possible, v níž dekonstruuje starý příběh oddělenosti a popisuje vznik nového příběhu spolubytí; české vydání: Krásnější svět je možný, naše srdce to ví (Maitrea 2018, str. 149-154; překlad Hana Bernardová).