Když jsem coby dítě vyrůstal v kalifornském údolí San Fernando, představoval výlet do Los Angeles něco výjimečného. Přesun z venkovské oblasti do městské působil skokově. Při jedné z těchto vzrušujících příležitostí, zatímco jsem kráčel s matkou po chodníku, jsem zničehonic zůstal stát, uchvácený vzorem slunečního světla lapeného ve spirálovité nedokonalosti okenní výplně. Neznámá postarší žena v plátěném kabátě a tmavém klobouku se sama od sebe jala slova a prohlásila, jak je pozoruhodné, že si děti takových věcí všímají.
Nikdy jsem na texturu této události nezapomněl. Kdykoli si ji vybavím, projede mnou vlna pohnutí, ani ne tak ale z vědomí mého mladého já, nýbrž z pocitu odpovědnosti vůči dětem. Vím totiž, jak silně mě v tu chvíli ženina slova zasáhla. Pokud mohu soudit, přetrval jejich účinek po celý můj život.
Dnes, o celá léta později, žiji v deštném lese v západním Oregonu, na březích horské řeky v poměrně nedotčené krajině, obklopen padesátimetrovými douglaskami, křehkými orchidejemi kalypso a světlinami, kde rostou divoké bobule. Vyskytují se zde křečci bělonozí a jelenci ušatí, norci a kojoti. S manželkou nemáme děti, ale děti, které známe, anebo děti, jejichž rodiče jsou nám blízcí, tu bývají často. Pokaždé chtějí vyrazit do lesa. A já přemýšlím, co jim říct.
Zpočátku, před lety, jsem toho asi říkal přespříliš. S encyklopedickým rozhledem jsem určoval názvy rostlin nebo jména ptáků, kteří tudy prolétají v příslušném ročním období. Postupně jsem z množství vyřčeného slevil. Po jisté době jsem vyjma odpovědi na otázku nebo letmého upozornění na jemný rozdíl mezi větvičkou zeravu obrovského a pazeravu sbíhavého pronášel jen tolik slov, kolik vyžaduje objasnění jednotlivostí.
Vzpomínám si, jak jsem jednou našel v olšovém houští úlomek mývalí čelisti. Posadil jsem se vedle dvou dětí, které mě doprovázely, a pobídl je, aby vypátraly, o koho šlo – přičemž vodítkem jim byly pouze tři zachovalé zuby v části horní čelisti. Zuby svým tvarem a rozmístěním napovídaly, čím se toto zvíře živilo. S pomocí určité vizuální extrapolace zřetelně vyvstala i jeho velikost. V okolí byly bezprostředně přítomné i další indicie, které spolu s tím, co jsem mohl doplnit o podnebí a terénu, promlouvaly o tom, jak toto zvíře žilo a jak se jeho zlomená čelist ocitla právě zde. Děti usoudily, že to byl mýval. Nepatrné stopy po zoubcích při okraji zlomené kosti pak vyprávěly o myši lačnící po vápníku.
Vrátili jsme čelist zpět na místo a šli dál.
Vědět více o mývalech a jemných rozdílech ve stavbě kostí, mohli jsme odtušit víc: třeba, zda šlo o samce či samici. Ale to, co jsme si odvodili svépomocí, nám stačilo. I po několika hodinách nepřestávala čelist, ztracená nyní v lesní opadance za našimi zády, žít vlastním životem. Neznatelně souvisela se vším, o čem jsme toho odpoledne ještě mluvili.
Při rozhovorech s dětmi, které by mohly jednoho dne projevit trvalý zájem o přírodní dějiny – jako spisovatelé, vědci, filmaři, antropologové -, jsem nabyl dojmu, že extrapolace z jediného střípku celku je tím nejvíce povzbuzujícím zážitkem, který s nimi mohu sdílet. Myslím, že děti vědí, že bezmála každý se může naučit věci pojmenovat; dojem, který to na ně v tomto směru učiní, je prchavý. Chápou ale, že to, co vyžaduje celoživotní studium, je existence a podstata nesčetných vztahů: jsou to právě tyto vztahy, nikoli věci samotné, které v konečném důsledku hýbou lidskou představivostí.
Často mi přišlo, že nejbystřejší děti jsou fascinovány metaforou – tím, co se v množině vztahů týkajících se mývala ukazuje jako cosi, co mývala přesahuje. Co se dětem nakonec pokoušíte objasnit, je to, že všechno, co člověk nachází na pomezí vlastních smyslů – pronikavý hlas střízlíka kanadského, hutná vůně smoluňky nesoucí se po větru z jarních vrb, jas bobrem roztroušených dřevěných odštěpků – spolu souvisí. Nezničitelnost těchto spjatostí dává okusit dojem trvalosti, který vyživuje srdce a ochromuje jednu z nejzákeřnějších lidských úzkostí, tu, která říká: nepatříš sem, jsi nepotřebný.
Kdykoli se toulám s dítětem, myslím na to, kolik jsem toho za svého života viděl zmizet. Co tady zůstane pro tuhle osůbku, až dosáhne mého věku? Jestliže v krajině vycítí něco nevýslovného, budu vědět dost na to, abych ji v tom podpořil? Abych jí nějak ukázal – zatímco objímáme douglasky nebo stojíme u řeky, přes jejíž zvlněný hřbet hážeme kameny, anebo když vytahujeme ze země cibulku ladoníku a zakoušíme chuť, která je o tolik divočejší než brambory z předešlého večera -, že ano, když lidé hovoří o násilné smrti, duchovním vytržení, soucitu, marnosti, konečných příčinách, čerpají ze čtyřiceti tisíc let lidských rozjímání o tomto.
Nejdojemnější výraz, s jakým jsem se u dítěte v lese setkal, přišel u volavčích stop na pruhu obsaženého bláta. Vkleče jsme obtiskávali vedle stop dlaně. Cítili jsme, jak potok vibruje v bahně a písku. Slunce nám pražilo do vlasů. Boty jsme měli nasáklé vodou. Ten výraz říkal: Až doteď jsem netušil, že potřebuji někoho mnohem staršího, aby přitakal pocitu, který tu z života mám. Můžu teď zestárnout s vědomím, že o něj už nemusím přijít.
Nejrychleji se dítěti v lese otevřou dveře, které vedou do nejmenší místnosti, a to tak, že pozná jméno každé jednotlivé věci. Dveře ústící do katedrály odlišuje váhavost nad tím, zda vůbec mluvit, a smysly netříbit spíše příkladem. Když už člověk promluví, mělo by to být jen proto, aby co nejlépe vyjádřil, jak nádherně do sebe všechno zapadá, aby naznačil, jak dlouhý a vášnivý klid může z tohoto poznání vzejít.
Přeložil Luděk Čertík.