„Abychom dokázali biosféru ochránit, musíme zaměřit naši činnost na obraz živé reality.“
Andreas WEBER
Andreas WEBER (1967) je vynikající německý biolog, filosof, biosemiotik a publicista. Vystudoval mořskou biologii a kulturální studia a v Paříži spolupracoval s významným teoretickým biologem Vrancescem Varelou. Jako nezávislý vědec zkoumá v rámci vědy i umění nové pochopení života jako významu čili „biopoetiku“; nahlíží svět jako živý proces vzájemně se proměňujích vztahů, svět subjektivity, inter-imaginace a výrazu. Weber je autorem knih: Alles fühlt. Mensch, Natur und die Revolution der Lebenswissenschaften (Berlin Verlag, Berlin 2007); Matter and Desire. An Erotic Ecology (Chelsea Green, White River Junction 2017 / její české vydání aktuálně připravuje nakladatelství Malvern); Indigenialität (Nicolai, Berlin 2018), Enlivenment: Toward a Poetics for the Anthropocene (The MIT Press 2019). V češtině vyšly jeho knihy: Více bláta! děti potřebují přírodu (Malvern 2015) a Blbinky a bláto (DharmaGaia 2015). Zde předkládáme úvodní pojednání o Weberově klíčovém konceptu „oživení“ jako cestě k udržitelnému světu, jak ho popisuje ve své knize ENLIVENMENT / Towards a fundamental shift in the concepts of nature, culture and politics (Heinrich Bölln Stiftung 2013, str. 14-17; přeložil a upravil J. Zemánek). Viz: www.autor-andreas-weber.de
Vážný nedostatek naší civilizace s jejím množstvím krizí by mohl spočívat ve skutečnosti, že popíráme hluboké kreativní, poetické a výrazové procesy světa, které se kolem nás všude neustále rozvíjejí, a které vytvářejí nesčetné množství dynamických a vzájemně na sebe působících vztahů. Asi jsme zapoměli, co to znamená být živý. Všechny vědy, ať už přírodní, sociální nebo ekonomické, se snaží svět pochopit jako by to byl byl mrtvý mechanický proces, kterému je možné porozumět pomocí statistické nebo kybernetické analýzy. Od Descartovy průlomové revoluce, rozdělující realitu na skrytou subjektivní, striktně nezobecnitelnou res cogitans na jedné straně – naší mysl – a na viditelnou, tvárnou, měřitelnou, nicméně mrtvou res extensa na straně druhé – materiální svět – se nejvelkolepější úsilí našeho lidského druhu zaměřilo na rozdělení reality a všech jejích částí do oddělených stavebních bloků, do atomů a algoritmů. Toto rozdělení je považováno za nejplodnější způsob, jak dosáhnout lidského pokroku.
Vědecká pravidla, která jsou stále tak platná jako byla v 17. století, když byla ustavena, nás žádají, abychom se vším zacházeli jako s mrtvou hmotou. Automatické aplikování Ockhamovy břitvy se stalo smrtící zbraní, která každý objekt našeho zájmu proměňuje v soubor neživých stavebních kamenů. Tento sklon proklel naši civilizaci na způsob onoho doteku krále Midase, převracejícího realitu. Tento mýtický král byl schopen dotekem svých rukou proměnit každý předmět ve zlato, což ho nakonec přivedlo k tomu, že vyhladověl a zemřel. Všechny věci, kterých se naše civilizace dotkne rentgenovým pohledem své vědecké metody, ztrácejí v důsledku toho svou živost. Věda vystavěla metafyziku neživého za účelem analyzovat nejpozoruhodnější aspekt našeho bytí ve světě, totiž naši schopnost být naživu.
Osvícenství 2.0: „Oživení“
V idei „oživení“ je soustředěno to, co by nám mohlo pomoci porozumět současné planetární krizi. Oživení znamená v první řadě umět věci, lidi a samy sebe přimět znovu žít – být plněji živí, stát se živějšími. Tato idea se bezprostředně týká „reálného života“ ohrožených druhů či ekosystémů nebo lidí, kteří jsou vystaveni nějakému druhu ataku, ale i „vnitřního života“ nás zástupců sociálního druhu „homo economicus“, kteří ustavičně provádíme více nebo méně nutné úkoly a uspokojujeme více nebo méně svých potřeb, abychom udrželi v chodu ten obrovský stroj, který nazýváme „ekonomika“.
S pojmem oživení (Enlivenment) jsme našli východisko, pomocí nějž lze identifikovat různé přehlížené oblasti skutečnosti, ukryté ve slepé skvrně modernistického vědeckého myšlení. Ne náhodou se tento pojem tolik podobá názvu konceptu svého předchůdce – „osvícenství“ (Enlightement). Se vznikem osvícenství – což si ve skutečnosti vyžádalo mnoho století – se základní předpoklady moderní doby rozvinuly do své plné dynamiky: a/ svět je pochopitelný na racionálním základě; b/ lidé ho mohou měnit, protože ho dokáží pochopit; c/ máme nejen možnost, ale také právo a povinnost svět měnit, abychom zlepšili naše lidské podmínky. S osvícenstvím se zrodil moderní humanismus, způsob myšlení a bytí, který lidský život a jeho podmínky neuvěřitelně zdokonalil. Nicméně osvícenský způsob myšlení – zvláště racionální a technokratické chápání lidské činnosti – má také svou temnou stránku, jak to skvěle postřehli kritici „dialektiky osvícení“ Horkheimer a Adorno. (…)
Ideologie osvícenství nepřinesla jen svobodu, ale také velké totalitní technokratické katastrofy 20. století. Tato tradice myšlení je do určité míry rovněž zodpovědná za technokratické pohromy stávající neudržitelnosti našeho planetárního ekosystému. Hlavními vadami osvícenského přístupu (…) je jeho důvěra v dualistické myšlení, v racionální diskurz a v newtonovské subjekt-objektové rozdělení reality. Proto osvícenský projekt prakticky nepoužívá pojmy život, cítění, prožitek, subjektivita, ztělesnění a zprostředkování. Tyto koncepty jsou z osvícenského pohledu na svět v podstatě vyloučeny. (…)
Normy osvícenství nepředstavují žádné tajemné historické nebo filosofické záležitosti, ale jsou to hluboké strukturální principy uvnitř moderní kultury, které mají mocný účinek na to, jak dnes vnímáme, jak myslíme a uvažujeme. Naše ekonomiky, právní systémy, vládní politiky a mnoho dalších věcí jsou pevně postaveny na principech osvícenství. Existují dobré důvody, proč tradiční ekonomické a politické myšlení není sto „řešit“ naši krizi udržitelnosti. Zrcadlí totiž hluboké chyby našeho porozumění vlastnímu myšlení (epistemologii), naším vztahům (ontologii) a našemu biologickému fungování.
Idea oživení je míněna jako korektiv. Snaží se rozšířit náš pohled na to, co jsou lidské bytosti jakožto ztělesněné subjekty. Tento názor nevylučuje roli lidské racionality, ale spojuje ji s dalšími mody bytí, jako jsou naše psychologické a metabolické vztahy s „více než lidským světem“, jak v jeho oživených tak neoživených aspektech. Oživení tedy spojuje racionalitu se subjektivitou a cítěním. (…)
Co je život a jakou roli v něm hrajeme?
Když používáme pojem oživení, abychom se znovu dokázali zorientovat v planetární krizi, můžeme se začít zaměřovat na nedostatek v našem současném myšlení: na mimořádnou ztrátu pochopení toho, co je to život. Dokonce můžeme říct, že jsme zapomněli, co život znamená. Nejsme si vědomi naší nejhlubší reality jakožto živých bytostí. Tato nepozornost je překvapujícím faktem, nicméně je to logický důsledek naší racionální kultury. „Význam života“ a otázka lidského smyslu, lidské spokojenosti a lidských tužeb byly v biologii, ekonomice i v humanitních oborech dlouho přehlíženy.
A přesto představa „významu života“ ztělesňuje některé jednoduché každodenní otázky, které se nacházejí ve středu naší lidské zkušenosti. Nutí nás uvažovat: Co dělám pro život? Jaké jsou mé vnitřní potřeby jakožto živé bytosti? Jaké vztahy máme k přírodnímu řádu nebo bychom měli mít? Jakým způsobem produkujeme věci pro svou bezprostřední potřebu či trh? Jak bychom měli vytvářet, udržovat a nabývat své živobytí? Mým záměrem je tedy posunout ohnisko naší pozornosti k nové otázce: Co je to život a jakou roli v něm hrajeme?
Kdysi bylo za nejvyšší výkon lidského poznání a cítění považováno zkoumat, co znamená život, zabývat se tím, jaké vztahy ho tvoří a udržují a jak život správně žít. Nicméně mluvit o těchto dávných a zásadních dimenzích života bylo v posledním století pokládáno za zpátečnický relikt z jakéhosi obskurního pohřebiště intelektuální historie. Možná, že vyloučením těchto rozhovorů o životě, o jeho významech, dimenzích a vnitřních napětích mezi jeho činiteli a jejich vzájemných vztazích, jsme ztratili důležitý referenční bod pro to, jak bychom dnes mohli moudrým a udržitelným způsobem jednat. Konec konců, kdo by popíral, že je živý? A přesto vést rozhovor o existenciálních skutečnostech života je pokládáno za jaksi příliš prozaické či naopak tajuplné.
Pokud máme znovu objevit spolehlivé referenční body pro udržitelný život a díky tomu nalézt moudrost, abychom dnes dokázali čelit nesčetným krizím naší doby, musíme nejprve hledat nové vysvětlení principů existence živých bytostí. To vyžaduje znovu pečlivě zvažovat, jak jsou vztahy v biosféře organizovány – a prožívány. Existují základní pravidla, jak organismy realizují svou existenci? Co činí ekologické systémy zdravými? Co umožňuje individuální zkušenost „naplněného života“? Jak je možné uskutečnit výměnu zboží, služeb a významu, aniž by přitom docházelo k degradaci systému? (…)
Oživení je víc než udržitelnost
Když se podíváme na posledních třicet let politiky udržitelnosti, můžeme pozorovat řadu pokroků – prosazení zákonů na ochranu přírody, ustavení bezpečných prahů pro toxické materiály, zákaz fluorouhlíku atd. Nicméně základní rozpor zůstává – fakt, že spotřebováváme samotnou biosféru, jejíž jsme součástí a na níž závisíme. Z tohoto pohledu jsme zatím nebyli schopni dospět k adekvátnějšímu řešení otázky udržitelnosti; zůstáváme chyceni v jejich zásadních elementárních kotradikcích.
Odlišné pochopení udržitelnosti, které budu v tomto eseji rozvíjet, nezdůrazňuje jako prioritu technická zlepšení nebo správné zacházení se vzácnými zdroji. Spíše pokládá za nejdůležitější odrazový můstek pro změnu našich vztahů s živou zemí a mezi námi navzájem snahu „vést plnější život“. Pokud si tuto perspektivu osvojíme, začneme chápat, že udržitelné může něco být jen tehdy, pokud je tomu dopřáno víc života – mě, jinému zúčastněnému lidskému jedinci, na širší kulturní rovině ekosystému … Je kriticky důležité objevit souvislost mezi naší vnitřní zkušeností a „vnějším“ přírodním uspořádáním.
Abychom pochopili, co znamená „více života“ z pozice udržitelnosti a co by nám mohlo pomoci postavit náš lidský druh a zbytek přírody na stejnou úroveň, navrhuji abychom za společného jmenovatele pro všechny živé organismy považovali „život jakoz tělesněnou existenci“. Život je to, co my všichni společně sdílíme. A život je to, co my všichni můžeme cítit: emocionální zkušenost prožívání našich potřeb a nezbytnost je uspokojit představují přímý znak toho, jak dobře si uvědomujeme (nebo naopak si nejsme sto uvědomit) naši živoucnost. Svět je místem, které se nepřetržitě snaží vyjádřit své tvořivé schopnosti skrze neustálou souhru smysluplných vztahů. V tomto scénáři „života jako ztělesněné existence“ zažívají lidské bytosti jakožto přírodní tvorové síly a struktury přírody právě tak, jako je zažívají ostatní bytosti.