Vandana Shiva: Jsme půda

„Půda, nikoli ropa je budoucností lidstva“.

Vandana Shiva

Vandana Shiva je indická filosofka, environmentální aktivistka a jedna z nejvýraznějších osobností hnutí za globální spravedlnost. Zabývá se zejména problematikou biodiverzity a ekologického zemědělství. Je ředitelkou Nadace pro vědecký výzkum, technologie a přírodní zdroje v Dillí a jedním z vůdců a členů správní rady Mezinárodního fóra o globalizaci. Je také členkou Mezinárodní organizace pro participativní společnost. V roce 1993 obdržela ocenění Right Livelihood Award, které je považované za „alternativní Nobelovu cenu“. Často je označována za „Gándhího obilí“ pro svůj aktivismus spojený s hnutím proti GMO. Je autorkou řady knih: Biodiversity: Social and Ecological Perspectives (1992); Earth Democracy: Justice, Sustainability and Peace (2005) / česky: Demokracie Země: Spravedlnost, udržitelnost a mír (2016); Soil Not Oil: Environmental Justice in an Age of Climate Crisis (2008); Staying Alive: Women, Ecology, and Development (2010) ad..

Tento článek vyšel původně pod názvem „We Are the Soil“ v časopise The Asian Age (2014) – viz rovněž zde. Tento jeho český překlad od Aleny Malíkové byl publikován ve sborníku Půda – zdravá, živá, úrodná (edit. Radomil Hradil). Fabula a Bioinsitut, Olomouc 2015, str.252-254.

Všichni jsme tvořeni pěti stejnými živly – zemí, vodou, ohněm, vzduchem a prostorem – které tvoří vesmír. My sami jsme půda. My sami jsme země. To, co způsobujeme půdě, způsobujeme sami sobě. A není náhodou, že slova „humus“ a „lidé“ [humans] mají stejné kořeny.

Současné paradigma na tuto ekologickou pravdu zapomíná, protože je založeno na eko-apartheidu, na falešné představě, že jsme oddělení od země a že jsme na ní nezávislí; a také proto, že definuje půdu jako mrtvou hmotu. Pokud by byla půda mrtvá, lidská činnost by ji nemohla ničit. Mohla by jen půdu „zlepšovat“ pomocí chemických hnojiv. A jestliže jsme pány a dobyvateli půdy, určujeme její osud. Půda pak nemůže určovat náš osud.

Historie však svědčí o tom, že osud společnosti a civilizace je úzce spjat s tím, jak s půdou zacházíme – náš vztah k půdě může být vyjádřen prostřednictvím zákona navracení¹Pojem Alberta Howarda, který mluví o navracení organické hmoty do půdy. (Pozn. edit.), nebo prostřednictvím zákona vykořisťování a dobývání. Zákon navracení – dávat zpět – ukázal, že společnosti vytvářející a udržující úrodnou půdu mohou být živoucí půdou neseny po tisíce let. Zákon vykořisťování – brát bez vracení – vedl ke kolapsu civilizací.

Společnosti po celém světě dnes stojí na pokraji zhroucení stejně jako půdy, které jsou erodované, degradované, otrávené, pohřbené pod betonem a zbavené života. Průmyslové zemědělství, založené na mechanistickém paradigmatu a využívání fosilních paliv, má za následek nevědomost a slepotu vůči životním procesům, které vytvářejí živou půdu. Místo aby se soustředilo na propojení půda – potravina, je posedlé externími vstupy chemických hnojiv – to, co sir Albert Howard označoval jako mentalitu NPK. Biologie a život jsou nahrazovány chemií.

Pro monokultury jsou nezbytně nutné externí vstupy a mechanizace. Vystavit půdu větru, slunci a dešťům znamená u monokultur vystavit půdu erozi větrem a vodou. Půdy s nízkým obsahem organické hmoty snadněji podléhají erozi, protože organická hmota spoluvytváří agregáty a zpevňuje půdu. Půda se ztrácí desetkrát až čtyřicetkrát rychleji, než se přirozeně obnovuje. To znamená o třicet procent méně potravin v příštích 20 až 50 letech. Z půdy jsou erozí odplavovány živiny. Tuna ornice obsahuje v průměru 1–6 kg dusíku, 1–3 kg fosforu, 2–30 kg draslíku, zatímco erodovaná půda má pouze 0,1–0,5 procent dusíku. Ztráty živin představují 20 miliard dolarů ročně.

Úrodná půda obsahuje 100 tun organické hmoty na hektar. Snížení obsahu organické hmoty v půdě o 1,4–0,9 procent snižuje výnosový potenciál o 50 procent. Chemizované monokultury způsobují to, že půda je náchylnější k suchu, a tím přispívají k nedostatku potravin. Navíc erodované půdy a půdy bez organické hmoty poutají o 10 až 300 mm méně srážkové vody na hektar za rok. To představuje snížení dostupnosti vody pro produkci potravin o 7–44 %, což přispívá k poklesu biologické produktivity o 10–25 %.

Žádná technologie nemůže tvrdit, že nasytí svět, zatímco ničí život v půdě a nebere ohled na princip zákona navracení. To potvrzuje mylnost tvrzení, že zelená revoluce nebo genetické inženýrství uživí svět. Základem těchto technologií jsou monokultury založené na chemických vstupech, na principech ničících život půdy a urychlujících její erozi a degradaci. Zničené a mrtvé půdy, půdy bez organické hmoty, půdy bez půdních organismů, půdy bez schopnosti zadržet vodu způsobují hladomory a potravinové krize a nezajišťují potravinovou bezpečnost. To platí zejména v době klimatických změn. Průmyslové zemědělství nejenže je odpovědné za čtyřicet procent skleníkových plynů, které přispívají ke změně klimatu, ale zároveň je na tyto změny také citlivější.

Půdy obsahující organickou hmotu jsou odolnější vůči suchu a klimatickým extrémům. Zvýšení produkce organické hmoty pomocí druhově bohatých systémů, systémů s intenzivní fotosyntézou, je nejúčinnějším způsobem, jak poutat atmosférický oxid uhličitý v rostlinách a poté v půdě – jak je to dáno zákonem navracení.

Půda, nikoli ropa [Soil, not Oil] je budoucností lidstva. Intenzivní průmyslové zemědělství založené na ropě, fosilních palivech a chemii představuje tři principy, které zabíjejí půdu, a tím ovlivňuje naši budoucnost. Za prvé, průmyslové zemědělství ničí živé půdy pěstováním monokultur a použitím chemikálií. Za druhé, paradigma založené na ropě zvyšuje spotřebu fosilních paliv a vytváří nepravdivou míru produktivity, která prezentuje neproduktivní systém jako produktivní.

Trik spočívá v degradování kreativní produktivní práce na pouhé zboží [commodity] a v započítávání lidské práce jako vstupu [input], zatímco fosilní paliva za vstup považována nejsou. Intenzivní využívání fosilních paliv na průmyslových zemědělských farmách je nám předkládáno tak, že za každého pracovníka neviditelně pracuje více než 300 „energetických otroků“²Energetický otrok [energy slave, ES], pojem, který poprvé použil R. Buckminster Fuller, slouží k porovnání produktivity člověka s energií, která by stejnou práci vykonala v rámci moderní na ropě závislé ekonomiky. Ta však nezahrnuje vedlejší náklady na škody na životním prostředí nebo sociálních strukturách. Formálně jeden [energy slave] produkuje jednu jednotku lidské práce pomocí ne-lidských nástrojů a energie dodané průmyslovou ekonomikou.. Považovat lidi za vstup znamená věřit, že čím méně lidí pracuje na půdě, tím „produktivnější“ je zemědělství. Likviduje to sedláky, likviduje to venkovské ekonomiky, země je bez lidí a plná jedů. Tvůrčí práci zemědělců – opatrovníků a obnovovatelů půdy – a biologickou rozmanitost nahrazují smrtící chemické látky. Tvůrčí práce hospodáře a spolutvůrce živé půdy nespočívá v tom, aby byl „vstupem“ v systému výroby potravin, ale aby se stal nejdůležitějším „výstupem“ dobrého hospodaření. Nemůže být redukována na pouhé zboží. Stejně tak není zboží ani půda. Tvorba úrodné živoucí půdy, péče o ni a její obnova jsou nejdůležitější výzvou civilizace. Jsou regeneračním výstupem.

Za třetí, zlikvidované farmy jsou polykány městy. Není to přirozený ani nevyhnutelný jev. Je to součást vzorce průmyslového zemědělství. Rozpínající se města pohřbívají úrodnou půdu pod betonem. Každou minutu je pokryta cementem a betonem plocha odpovídající třiceti fotbalovým hřištím. Hnutí Zachraňte naši půdu [Save our Soils – SOS], jehož jsem patronkou, založila řada organizací včetně FAO, IFOAM, Nature and More proto, aby se lidstvo v souvislosti s půdou probudilo; v tísni je totiž i člověk.

Lidský pokrok bychom neměli měřit podle toho, kolik cementu pohřbilo půdu, ale kolik půdy bylo zkultivováno a osvobozeno. „Saugandh mujhe je mitti ki“ – tato půda je můj závazek a slib. Živá semena a živé půdy jsou základem života a trvale udržitelné společnosti.

.