Není ctnosti nad uměřenost. Znakem uměřených je, že jsou smířliví jako nebe, pevní jako hora, pružní jako strom ve větru. Neženou se za cílem a zužitkují vše, co jim život přinese do cesty. Lao-c‘
Satiš Kumár (*1936) je mírový a ekologický aktivista a publicista. V devíti letech vstoupil do řádu džainistických putujících mnichů a později se stal stoupencem učení Mahátmy Gándhího, jeho myšlenky nenásilí, pozemkové reformy Indie a mírového světa. V roce 1962 se spolu se svým druhem E. P. Menonem vydal na téměř 13 tisíc kilometrů dlouhou mírovou pouť z Indie do hlavních měst čtyř světových jaderných mocností: Moskvy, Paříže, Londýna a Washingtonu. Od roku 1973 žije v Anglii, kde se stal editorem věhlasného časopisu Resurgence (dnesResurgence and Ecologist)a také zakladatelem a ředitelem centra pro ekologická studia Schumacher College, kde působí dodnes. Ve svých padesáti letech podnikl další velké, tentokrát „jen“ 2000 kilometrové putování po posvátných místech Anglie na počest lásky k životu a přírodě. Satish Kumár je vyhledávaným a uznávaným řečníkem a vede workshopy o ekologii úcty, holistickém vzdělávání a dobrovolné skromnosti. Je autorem knih No Destination: Autobiography of Pilgrim (2014), You Are, Therefore I Am: A Declaration of Dependence (2002), The Buddha and the Terrorist (2006), Soul, Soil, Society: a New Trinity for Our Time (2013) a Elegant simplicity: the art of living well (2019). Tato ukázka je z poslední uvedené knihy, kterou vydalo v roce 2021 v češtině pod názvem Krása jednoduchosti: Umění dobrého života pražské nakladatelství Alferia (překlad Vojtěch Ettler). Kromě této knihy vyšel v češtině od S. Kumára esej „Tři dimenze ekologie: půda, duše a společnost“ (Sedmá generace, 3/2016). V roce 2008 vznikl o Kumárově životě dokumentární film Earth Pilgrim (Poutník Země).
Život je pouť
Všechny skutečně převratné myšlenky se rodí za chůze.
Friedrich Nietzsche
Pravá pouť se zakládá na tom, že jen máloco je naplánováno, jasně dáno a předjímáno. Když se vyskytnou obtíže, jedině dobře. Když čelíme problémům, přijmeme je. Problémy představují příležitost k zapojení tvořivosti, představivosti a důvtipu. Zkoušejí naši odolnost. Vyzývají nás důvěřovat vesmíru.
Pouť si běžně představujeme jako výpravu do nějaké svatyně nebo na nějaké posvátné místo. Sám jsem takové poutě vykonal. Ale postupně jsem zjistil, že pravým významem putování je život bez lpění, návyků a předsudků. Bez tělesného i duševního smetí. Putování vnějším světem člověka upomíná na vnitřní pouť a já si uvědomil, že jsem na cestě vlastně pořád. Život je cesta. Chci životem projít jako poutník.
Dva lidé, kteří můj ideál poutníka naplňují, jsou Mahávíra, zakladatel džinismu, a Mahátma Gándhí, otec národa. Vedli jednoduchý život par excellence. Ani jeden se nebál obtíží. Věřili, že obtíže a strasti slouží k očištění ducha. O Mahávírovi se traduje známý příběh, který to názorně dokládá. Mahávíra se narodil jako princ a později se stal mnichem. Vzdal se veškerého hmotného majetku. Jeho následovníci ho však neustále zvali do svých domovů – pokládali za výsadu, že jej mohou pohostit. Jelikož pro něj bylo žebrání tak snadné, Mahávíra přemýšlel: „Jak si mohu obstarávání jídla ztížit?“ Věřil, že strach z nesnází lze překonat pouze tím, že se jim člověk vystaví a bude je zažívat.
Gándhí byl poutník aktivista. Kráčel po posvátné cestě. Nepodstupoval ji kvůli uznání, slávě ani Nobelově ceně. Netoužil po materiálním obohacení ani osobních zásluhách. Řídil se učením Bhagavadgíty: „Člověk by měl jednat bez touhy po plodech svých činů.“ V tomto ohledu věrně ctil ideály poutníka, jehož konání by mělo být prosté ega.
Putování má svou vnitřní hodnotu. Poutník je ten, kdo jedná ve prospěch planety Země, a to za účelem sebeuvědomění, nikoli aby zapůsobil na druhé. Všechny nesnáze, potíže a nepohodlí jsou nedílnou součástí jeho poutě. Poutník hluboko uvnitř ví, že ani ty nejblaženější chvíle netrvají věčně a jednou pominou.
Nastal čas žít na Zemi jako poutníci, a ne jako turisté. Poutníci přijímají dar života a dary přírody tak, jak přicházejí. Každý okamžik je důvodem k oslavě – není na co si stěžovat.
Krása jednoduchosti
Něco zkomplikovat umí každý hlupák, ale jedině génius to umí zjednodušit.
E. F. Schumacher
Jednoduchost znamená všímavý způsob života. Na rovině myšlení, na rovině pocitů a vztahů i na rovině domácnosti, oblečení a jídla – na všech rovinách – si musíme klást otázku: Jak svůj život mohu zjednodušit?
V současnosti jsme si v obchodní, politické i ekonomické sféře život velice zkomplikovali. Nakládá nám to na bedra tolik tíhy, že se dusíme úzkostí a starostmi. Tím pádem je nezbytné se ptát: Jak si mohu život zjednodušit? Už jen tím, že si takovou otázku budeme každý den opakovat, můžeme nalézt odpověď, která nás k jednoduchosti dovede. Spletité a nepřehledné myšlenky, které nám neustále víří hlavou, v nás vytvářejí zmatek. Potřebujeme se uklidnit a zeptat se sami sebe: Opravdu se musím prodírat tímhle vším, nebo je možné proniknout přímo do podstaty? Když s někým hovořím, můžeme jít rovnou k věci? Můžeme se vyjadřovat jasně a jednoduše? Jednoduchost mysli, mluvy a jednání na sebe navazují. Jednoduchý život je životem duchovním.
K jednoduchosti nám pomáhá spiritualita. Materialismus je komplikovaný. Vyžaduje hromadění a vlastnění. Podle majetku se posuzuje společenské postavení. Králové a královny mají paláce a zámky. Mají obrovské pozemky, armádu zaměstnanců a početné služebnictvo. Žít prostě je pro ně velice obtížné. Podobně nemůže být prostý ani život mnoha dnešních miliardářů. Mají řadu domů, spoustu personálu a šiky poradců. Jsou neustále pod obrovským tlakem a nemohou dělat, co by opravdu chtěli. Jsou skoro jako ve vězení. Od chvíle, kdy prezident Obama opustil Bílý dům, má pravděpodobně mnohem volnější ruce dělat, říkat a psát, co skutečně chce. Než nastoupil do úřadu, napsal skvělou knihu s názvem The Audacity of Hope (Smělost naděje). Jakmile se však stal prezidentem, o část oné smělosti i naděje přišel.
Když si za příklad vezmeme duchovní osobnosti, jako byl Ježíš Kristus, Buddha, svatý František, Matka Tereza, Martin Luther King nebo Mahátma Gándhí, zjistíme, že všichni měli velice svobodného ducha. Všichni vedli velmi jednoduchý život. Mahátma Gándhí nosil bederní roušku a tkal si vlastní oblečení. Na zimu měl jediný velký šál a v létě chodil polonahý. Když cestoval vlakem, jel třetí třídou. Jednou se ho kdosi zeptal: „Pane Gándhí, proč cestujete třetí třídou?“ On na to odpověděl: „Cestuji třetí třídou, protože čtvrtá třída už není!“
Být obyčejnými je ten nejneobyčejnější úspěch, kterého můžeme v životě dosáhnout. Když jsme obyčejní, odkládáme ego i veškerou touhu, aby nás někdo obdivoval. Nejsme závislí na cizích soudech. Pokud vás někdo soudí nebo kritizuje, je to jeho věc. Jestliže si to myslí, protože nemáte dost velký dům nebo auto, a tím pádem jste zjevně neúspěšní, pak je to jeho pohled. Vás se to netýká. My chceme žít jednoduše a radostně, na ničem jiném nezáleží. Dokud je nám se sebou samými dobře, nic dalšího není potřeba.
Jsou jen tři věci, kterým je třeba se naučit: jednoduchosti, trpělivosti a soucitu. Tyto tři klenoty vám budou největším bohatstvím.
Lao-c‘
Sebeuvědomění, sebepřijetí a sebeúcta jsou důležitou součástí jednoduchého života. Když nás nesvazují očekávání, nesvazuje nás ani zklamání. Na jednoduchost není žádný zaručený recept ani technika. Každý si svou cestu musí najít sám – žádné železné pravidlo platné pro všechny neexistuje. Jde o celoživotní pouť bez jednoznačného cíle. Nemusíme se trápit tím, kdy už konečně dosáhneme stavu dokonalé jednoduchosti. Jsme na cestě, putujeme životem. Den za dnem se soustřeďme na jednoduchost myšlení, mluvy, pocitů, jednání, jídla, oblečení, domácnosti, úmyslů i vztahů. Když v pozornosti nezakolísáme, vplujeme do přirozeného a podvědomého rozpoložení jednoduchosti.
Komplikovanost není totéž jako komplexnost. Složitost sama o sobě je přirozená a nádherná. Jednoduchost a složitost se doplňují. Naše tělo je velice složité, složité jsou i mikroorganismy a bakterie žijící v něm. Přesto je tělo zároveň velice jednoduché.
Přítomný okamžik je mocný okamžik. Prožívejme ho co nejlépe! K tomu nám pomáhá důvěra. Důvěra, že až přijde budoucnost, zvládneme se s ní vypořádat. Nemusíme se jí bát už teď. Nemusíme předjímat problémy. Možná nastanou, možná ne. S budoucností se dokážeme vyrovnat, ať přinese cokoli, dobré i špatné, pozitivní i negativní. Máme představivost, máme schopnosti. Nezapomínejme, že všechny naše plány se mohou naprosto minout s realitou. Tak proč tolik plánovat?
Horečné plánování vyměňme za vizi. Vize je jako sen. Ať se plánování krůček po krůčku odvíjí z naší vize. Ať budoucnost nastává podle své vůle. Jak říkal Joseph Campbell: „Musíme se vzdát života, který jsme si naplánovali, abychom mohli přijmout ten, který na nás čeká.“ Když člověka nesvazují plány, kterých se zuby nehty drží, ocitá se v prostoru naplněném zvláštním kouzlem, zvláštní energií. Když dovolíme, ať věci plynou, mohou se dít zázraky.
Smysl krásy jednoduchosti sahá hluboko a nemá nic společného s přísným uskrovňováním, s nouzí, nedostatkem ani s útrpným sebezapíráním. Může to vypadat jako paradox, ale dar jednoduchosti je ve skutečnosti darem hojnosti. Až poznáme, kdy už máme dost, budeme mít víc než dost.
Učit se žít
Vzdělávání není přípravou na život – je to život sám.
John Dewey
Různé pokrokové skupiny se snaží vymýtit nacionalismus, sexismus a rasismus, ale přitom se všichni proviňujeme speciesismem: přesvědčením o vlastní druhové nadřazenosti. Pohlížíme na přírodu, jako by byla naší podřízenou, naší otrokyní. Lidského otrokářství jsme se zbavili, ale s přírodou stále zacházíme jako s nevolnicí. A ke zvířatům se chováme stejně. Zavíráme je do průmyslových velkochovů a pácháme na nich ukrutnosti. Za to všechno může naše kolektivní lidské ego, náš egocentrický pohled.
Pokud se chceme naučit ekogramotnosti, musíme egocentrismus vyměnit za ekocentrismus. Ego přírodu pojímá jako svůj majetek: říkáme má půda, mé stromy, můj les. Já jsem šéf, já tomu velím. To je perspektiva egocentrismu. V perspektivě ekocentrismu žádné vlastnění přírody neexistuje, pouze vztah k přírodě. Všichni jsme spojení, všichni spolu souvisíme a celá Země je naším domovem.
Spíše než o lidských právech bychom měli hovořit o lidské odpovědnosti. Příroda má práva a lidé mají odpovědnost neničit, neznečišťovat a nešpinit planetu Zemi. To je ekogramotnost.
Nastal čas vrátit vzdělávání původní význam a opět z něj učinit proces sebepoznávání. Během vzdělávacího dobrodružství musíme přijímat nejistotu, nesrovnalosti, obtíže i strasti. To po nás vyžaduje, abychom byli připraveni problémům čelit a neutíkali před nimi. Jedině když se jim postavíme čelem, můžeme k řešení přizvat představivost.
Tanec protikladů
Život a smrt jsou jako řeka a moře.
Chalíl Džibrán
Jednoduchosti mysli lze dosáhnout pouze tehdy, když si za všech okolností budeme udržovat odevzdaný postoj. Přelom podzimu a zimy představuje zvláštní čas, bránu do období temna. Do zimních měsíců bychom měli vstoupit s otevřenou myslí i srdcem. Tmu bychom měli vítat. Je to čas hlubokého spánku, čas odpočinku a osvěžení. Z dlouhých nocí bychom se měli radovat. Vysedávat u ohně, číst si příběhy, zpívat a tancovat pospolu. To se v temném období dělá snáze. Když jsou dlouhé dny a večer ještě bývá světlo, láká nás to ven na procházku nebo do zahrady, ale když tma padá brzy, můžeme se vnořit do krajiny představivosti. Můžeme psát básně nebo si přečíst Vojnu a mír. Ano, světlo je vítané, ale tma jakbysmet. Řada lidí hovoří o osvícení. Zrovna tak se ovšem můžeme bavit i o „otemnění“. Tak vypadá umění vyvažovat protiklady.
Latinský název pro člověka, Homo, vychází ze slova humus, což znamená „prsť“. Lidé jsou bytosti z hlíny. Nesmrtelný život se zhmotňuje ve smrtelných, tělesných formách, které podléhají nekonečnému koloběhu času, prostoru a vědomí. Nic není neměnné, dané a strnulé. Všechno je naopak v pohybu a odehrává se v cyklech. Bytí je věčné, ale vše fyzické je pomíjivé a nestálé. Co se jeví jako opačné, binární, protikladné a komplikované, se ve skutečnosti doplňuje a prodlévá ve smíru. Abychom pochopili a přijali tuto prostou pravdu, musíme proniknout pod povrch.
Hluboké zření – daršan
Žijeme v provázaném světě a provázaném čase, takže na své provázané problémy potřebujeme všeobjímající řešení.
Naomi Kleinová
Mezi slovesy sledovat, dívat se a vidět – zřít – panuje obrovský rozdíl. To, čemu se v sanskrtu říká daršan, by se dalo přeložit jako hluboké zření: zření toho, co se skrývá pod povrchem. Na univerzitách se učí akademické znalosti, fakta a informace, ale vize chybí. Akademici bývají vizionáři jen zřídka – jsou sečtělí, ale vidoucích je mezi nimi jako šafránu. Měli by zaklapnout své knihy, vypnout obrazovky a pak zavřít oči a uvědomit si celistvost života, okem srdce nahlédnout, že vše je vzájemně propojeno, spřízněno a provázáno.
Kdyby vědce usměrňovala duchovnost, desetkrát by si rozmysleli, zda stojí za to vynalézat válečné zbraně nebo jiné prostředky hromadného ničení. Proč se děje globální oteplování? Protože vědci pracují v zájmu komerčních a průmyslových korporací, a na duchovní hodnoty se neohlížejí – proto jejich vědecké a technologické inovace zapříčiňují krize planetárního rozměru, jako třeba změnu klimatu.
Věda a spiritualita, fyzika a metafyzika, chemie a soucit, hmota a mysl spolu mohou a musí tančit v těsném sepětí. Aby se takový tanec mohl rozehrát, navrhuji pro naši dobu novou trojici principů. Lidstvo bude žít v souladu s přírodou, věnuje péči duši a nastolí celosvětový mír a spravedlnost mezi všemi lidskými společenstvími, když upře svou pozornost na půdu, duši a společnost.