O Růžové zahradě u Svatého Eustacha aneb Jak jsem přišel do Zadní země
„Počínají se chvály Zadní země, jejích tvorů a barev, které učinil blažený poutník, když ležel okouzlen u svatého Eustacha v Růžové zahradě, sám pod modrým nebem na bílé skále.“
Miloslav Nevrlý
Když jsem kdysi poprvé vstoupil do ohromného bludiště roklí kolem řeky Křinice připadal jsem si jako objevitel nových zemí, jako indián v amazonském deštném pralese. Z oblaků se lily provazce vody a bahno v Pryskyřičném dole sahalo až nad kolena. Takhle jsme se trmáceli deštěm už několik hodin. Pak se najednou za skalním ostrohem objevila malá chatka. Uvnitř bylo sucho, teplo a v kamínkách velkých jako dva ešusy ještě doutnaly uhlíky. Stačilo přihodit pár třísek a oheň se zase rozhořel. Byla to náhoda nebo snad odměna za celodenní trmácení? Dodnes nevím kdo tenkrát chvíli před námi odešel do nevlídného a smutného podzimního večera a už se to asi nikdy nedovím. Třeba chtěl být sám, nebo musel před lidmi utíkat. Tenkrát jsme ho však velebili a odpustili mu všechny jeho hříchy. Třeba nám taky odpustil tu syrovou podzimní noc. Dnes už chatka nestojí a jen další a další deštové kapky zkrápějí tu hlubokou rokli pod Růžovou zahradou. (…)
O Zadní zemí – království písku
„Čechy jsou sice královstvím pískovcových měst, ale žádné se nemůže rozlohou, divokostí ani osamělostí rovnat Jetřichovickým stěnám.“
Miloslav Nevrlý
Zadní země, skalnatá a osamělá krajina při zemské hranici – říká se jí také České Švýcarsko.1Zadní země – to je v pojetí Miloslava Nevrlého opuštěná, a tudíž nejkrásnější část Labských pískovců, neobydlený cíp někdejšího Niederlandu (dolní země), táhnoucí se podél státní hranice s Německem zhruba od Jetřichovických stěn po Hřensko. Písek připlavený před osmdesáti miliony let druhohorními řekami do mořské delty a stlačený do mohutné desky tvárné horniny. Zadní země je odlehlý kraj. Do daleka se táhnou rokle a lesy. Ve dne se nad nimi nese jen volání krkavců a černých datlů, za noci je ozařuje pouze měsíc. Je možno jimi bloudit hodiny, dny, týdny, z cesty bolí nohy, desetitisíckrát je nutno překročit padlý kmen. Lze v nich prožít pocit samoty a v naprostém tichu poslouchat padající zrnka písku. Hluboko pod koberci rašeliníku vede cesta z hladce opracovaných pískovcových kvádrů. Dřevěné památky pohltil čas. Znamení vytesaná kdysi lidmi do skal – lovecké trubky, hraběcí znaky, kříže, vlčí desky, rysí a medvědí kameny, nápisy a letopočty – zůstávají. V Zadní zemi je ukryto mnoho zvláštních věcí. (…)
Zadní země je odlehlý kraj. Cesta tam trvá dlouho a je nutno jít pěšky. Chybějí cesty a po těch, které v lesích jsou, nesmějí jezdit auta. Chybí pitná voda a scházejí tedy hostince a nocležny. I proto přichází málo návštěvníků a ti, kteří přijdou, musí svá lože nosit s sebou a před nocí je prostřít pod skalní převisy. Chybějí dobré, podrobné mapy Zadní země. V roklích, které se zdají napoprvé nespočetné a nezbadatelné, lze strašlivě zbloudit. Čechy jsou sice královstvím pískovcových měst, ale žádné se nemůže rozlohou, divokostí ani osamělostí rovnat Jetřichovickým stěnám. Zadní země je odlehlý kraj. (…) Zadní země je chudý kraj. Jen písek připlavený před osmdesáti miliony let druhohorními řekami do mořské delty a stlačený do osm set metrů vysoké desky tvárné horniny. Moře vyschlo a kamennou desku zvedly před patnácti miliony let zemské síly o několik set metrů výš. A pak už jen další, nekonečné věky vnikala sladká voda do stále hlubších puklin a stejně sladké věčné větry ubíraly zrnko písku po zrnku, až společně vytesaly Zadní zemi do podoby roklí, které se ve zdánlivě nekonečném počtu zahloubily do dávného mořského dna. Pískovec je chudá hornina, a chudé jsou proto i její děti – rostliny a lesy Zadní země. Květy jsou tady málo pestré a lesy nebohaté na druhy, ale zato – od obzoru k obzoru! Zadní země je chudý kraj. (…) Království písku, mořem a zemskou přitažlivostí stlačeného. Není barvy, kterou by nemohl mít písek Jetřichovických stěn. Od černé, pokryté stářím, po zářivě bílou na odlomených stěnách. Mezi tím žluť a oranž lišejníků, červeň a hněď železných růží, zeleň mechových prvoklíčků. Brunátně fialová barva vlhkých průrev. Písek všude. Usínáš-li za tiché noci pod převisem, slyšíš, jak z čela stěn jemně prší písek, jako by kdosi zlehka našlapoval nocí. Písek se sype do suchého bukového listí. To hlodá čas a pojídá skály. (…)
Jak mě k sobě připustila a jak mě přijala Zadní země
„Když tě přijmou širé rozlohy kraje, máš vyhráno …“
Miloslav Nevrlý
Když jsem sestoupil ze skalního ostrohu nad Sněžnou roklí, ponořil jsem se do skalních bludišť. Neměl jsem mapu, nesmírně jsem bloudil, přicházel do bezcestných roklí, které končily skalními stěnami, jinými roklemi tekly řeky a jiné byly úplně suché. Ocital jsem se na místech, o kterých bych přísahal, že jsem na nich před hodinou již stál, ale jistě jsem to nevěděl. Zadní země mě zajala. Nejpodivuhodnější jsou takové okamžiky, kdy tě neznámý kraj do sebe vtahuje magickou silou, které se nelze vymanit. Požehnaný den, kdy se poprvé vzrušeně dotkneš neznámých vlasů, neznámé pevniny. Bloudil jsem tam tehdy den, dva, celý týden. Když jsem vyšel ze skal a lesů, zapsal jsem si do deníku, že Zadní země je spící, chudý, odlehlý a romantický kraj. (…)
Když přijdu poprvé do krásného a neznámého kraje, nechávám na sebe dlouho a tiše působit jeho rozlohu. Sedím, větřík vane, pozoruji kraj. Dalekou zeleň lesů od obzoru k obzoru. Nebo nesmírné plochy vlnících se stepních trav. Nekonečné pouštní písky. Oslňující, stále se proměňující hladiny jezerních vod. Když tě přijmou širé rozlohy kraje, máš vyhráno. Možná že se to nehodí na tomto místě uvádět, ale jsi-li poprvé s neznámou krajinou, je to podobné – alespoň mně to tak vždycky připadalo – jako jsi-li poprvé s neznámou dívkou. Rozlohy pevniny – lesů, trav a písků jako by se podobaly dívčím vlasům. Také u dívek je nejlépe začít dobýváním vlasů. Přijmou-li tě, máš vyhráno. Dívčí vlasy – mořské břehy. Nepokojné mužské moře se zde poprvé setkává s neznámou pevninou. Nelze rozlišit, kde končí voda a začíná souš. Země ještě nemá strach z dobyvačných vod, do vnitrozemí je dosud daleko, vlasy se proto mimovolně poddávají laskání, první dotyky mužských prstů v nich mizí stejně lehce a zdánlivě nepozorovaně jako voda v pobřežním písku. Konce vlasů – území nikoho. Země se dosud může nechat bez závazku a studu laskat, moře může ještě se ctí ustoupit. V písku i ve vlasech se setkávají dvě říše, dva živly, které bez sebe – i když jsou si vlastně nepřátelské – nemohou existovat. Moře mimovolně hladí a laská zem, dosud je možné uplynout zpět do oceánu, ale první rozhodující dotyk byl již učiněn. Mne k sobě takhle poprvé připustila Zadní země jednoho podzimního dne, když jsem pohlížel na její nekonečné rozlohy ze skalního ostrohu vysoko nad Sněžnou roklí. Vedle mne tiše seděl velký pes a chladný vítr se mu probíral dlouhou srstí. Jako by vlk seděl vysoko nad Yellowstonským údolím. Skláněl hlavu do tmavých, a přitom barevných roklí a vdechoval nosem stejnou krásu, jakou já jsem do sebe přijímal očima. To, co byl pro mne zázrak, cosi nevyslovitelného, co se nachází až za zrakem, to byl pro něj záčich, očekávání něčeho, co leží až daleko za jeho čichem. (…) Muž se ale ke své škodě nespokojí pouhým laskáním vlasů. Je nutno postoupit o krok, pak o další krok, je nutno si novou zemi podmanit, zbavit ji tajemství, toho, co je na ní nejzázračnějšího. Poznat ji co nejdůkladněji, do dřeně. Na příští výpravu jsem se proto již vyzbrojil. Mapou, sice velice špatnou, ale lepší jsem dosud neměl. Také tužkou, zápisníkem a systematickou touhou objevit co nejvíc. Je to zničující touha tím, že nikdy nekončí, nikdy není ukojena. (…)
Zůstaneš na osamělém vrchu sám aneb Co můžeš prožít v Zadní zemi
„ … přimhouříš-li oči, nebo dokonce jedno oko zavřeš, máš náhle pocit, jako by ses vznášel a … pozoroval nekonečné pralesy Amazonie.“
Miloslav Nevrlý
V suché zadní zemi můžeš zažít středozemní, řecké večery a noci. Prostři si za horkého, snad třicetistupňového srpnového večera spací pytel na vrcholu Ptačího, Slepičího kamene. Při tvém příchodu bude možná také stát na okraji skalní hlubiny mohutný jelen. Na nejvyšším místě, s rozhledem na všechny lesnaté i skalnaté strany světa, bude pozorovat svou krásnou zem. Spatří tě a zůstanou po něm jen hluboké zápory v písku, zmizí jako duch mezi borůvčím, hasivkami a skalami. Zůstaneš na osamělém vrchu sám. Skalnatý vrchol pokrývá vrstva borového jehličí, suché jelení bobky a krákorky, borové šišky. Umeteš si do hladka své rovné skalní lože, rozprostřeš spací pytel a svlečeš se donaha. Mouchy a vosy již odešly spát, je klid. Komáři v Zadní zemi nejsou a mravenci jsou milosrdní. Silně se stmívá, na severozápadě se rudé slunce ukrývá za obzor. Horký vánek přináší pryskyřičnou vůni sosen, ležíš rozvalen jako Apollon a věky míjejí. Z horkého vzduchu prosvítají řídkými korunami borovic první hvězdy, probouzí se starořecká noc. Kdyby byla nablízku nymfa, pak by chyběly již jen cikády, ti milostní hudebníci jižního Peloponésu, a šumění teplého, průzračného moře u paty Ptačího kamene. Neevropské blaho – usnout ve vlahém vzduchu nahý na spacím pytli. (…)
Pohlcující záplavy orličích hasivek, jetřichovických kapradin. Rostou všude, na podzim suše praskají pod nohama, někdy vysoké nad hlavu. Staří domorodci říkali: spíš-li na loži z hasivek, nedostaneš blechy, ta skákající zvířata hasivku nemilují. V druhé polovině října se hasivky připodobní barvě buků: zlatohnědost, mezi nimi borůvčí, polštáře rudých brusinek. Kraj má v tu dobu barvu šlechtické vznešenosti, skály jsou fialové, možná vřesem, pod nimi žlutolisté břízy.
Letní pohled ze skály dolů, do nitra rozlehlých porostů hasivek: přimhouříš-li oči, nebo dokonce jedno oko zavřeš, máš náhle pocit, jako by ses vznášel a z ptačí výše pozoroval nekonečné pralesy Amazonie. O kousek dál se zvedají z borovin polštáře bělomechů. Tehdy se ti zdá, že nad mořskou hladinou se vynořují hřbety lachtanů s hedvábnou, světlezelenou srstí. (…)
Celý slunečný a teplý den koncem měsíce září ležím na vlahé skále před Poustevnou. Pak druhý a třetí. Málo se děje. Ráno vyjde slunce, čas neuvěřitelně rychle ubíhá, za okamžik se již slunce sklání do Němec. Je to prosté: slunce vyjde, stoupá, za chvíli klesá, dny plynou. Na protějším svahu občas už unaveně zařve jelen, je konec letošních jeleních lásek. Mravenci u mé nohy se prodírají borovým jehličím s neuvěřitelnými náklady. Jeden táhne můří křídlo, druhý suchou vosu. Mravenec pod nákladem mizí, jako by ze země mávaly bílé můří praporky. Začínají se houfovat sýkory. Ležím hodiny bez pohnutí, sýkory zvědavě přilétají pohlédnout na nezvyklý předmět. Tři uhelníčci a dvě parukářky. Babky jsou nejodvážnější, jejich varovné zvolání zní jako prásknutí bičíkem. Čilé modřinky a pár zavalitých koňader. Hejnko vede svižný brhlík, hlasitý, ale málo zvědavý: sýkoří hejnko za ním rychle pospíchá. Vosy cosi kutí v písku, bez znatelného důvodu jsou jich desítky na jednom místě, suchém, bez potravy a bez vody. Ležím na skále, cítím jen lenivou nekonečnou blaženost. Není vedro a není chlad, nemám hlad ani žízeň. Nejsou komáři ani mouchy, jen hebká jeseň táhne Zadní zemí. Není spěch a není pocit marněného času. Také mne napadá málo myšlenek. Snad jen to, že nevím, kam chodí spát vosy, když s večerem naráz odlétnou z chladnoucí skály. Tak blaženě a nevědomě se asi pohybují světem divoši a zvířata, tvorové, kteří žijí v neustálé svobodě a které k zemi netiskne tíha nicotných a jalových povinností. Za takových vlahých trojdení pronikne poutníkovi Zadní země hluboko do nitra a navždy tam již zůstane. (…)
Koncem května jitřně voní při východu slunce světlá bučina nad Ponovou loukou. Krásné probuzení, ani vstávat se nechce. Dodaleka tam kvete jednokvětá strdivka a s vonnou mařinkou pokrývá les, který je zákonem chráněn sice pro své stromy, ale měl by být chráněn také pro svoji jarní jitřní vůni. Je nesmírně mnoho času. Na teplou zem již svítí slunce, tehdy je nejlépe zůstat ležet ve spacím pytli a nohy opřít do výšky o mohutný lesklý buk. Vzduch je neskutečně vlahý. Černohlavá pěnice zvěstuje blízký příchod léta a doupňák tleská křídly. Sykavka, lesní budníček, staví své kulaté hnízdo a vysoko v korunách buků zpívá černohlavý lejsek. Bučina nad Ponovou loukou – krásné místo pro probuzení. U potoka, prodírajícího se bukovým listím a temným bahnem, roste první koloděj, modrý hřib. Uvaříš-li ho s rýží, propůjčí tvé snídani asijskou barvu i chuť. Dole na Ponově louce, která by se správně měla česky nazývat Pramenná louka, vybíhá zlobně z bažiny velký kňour a nespokojeně chrochtá. Nerad utíká k lesu, nelíbí se mu, když ho za květnového jitra někdo ruší v jeho lesní a skalní říši. (…)
Proč vůbec psát o krajině?
Přišel čas, a nelze to již odkládat, položit si zásadní otázku, proč vůbec psát o krajině, proč mařit čas popisováním něčeho, co je každému zřejmé? K čemu navíc onen naivní, romantizující bajverk, ono zbytečné a mnohomluvné ozvláštňování obyčejného kusu země (protože knihu lze nepochybně napsat o každém kraji), do kterého člověk náhodou zavítá? Sám vlastně nevím, proč mám nutkání takovou knihu psát, snad jen proto, abych neměl pocit, že jsem se týdny a měsíce plahočil jen marně a planě po horách a skalách a že po mých krocích nezůstane nic trvalého. Snad i proto, že jsem byl v mládí odchován četbou cestopisů, na kterých mě nejvíc přitahovaly popisy krajin. Snad proto, že mi je líto, když nikdo nepopisuje mizející krásu krajin, jako bylo líto nehodnému a hříšnému pravoslavnému popovi ze staré ruské povídky o očarovaném poutníkovi, že se nikdo nemodlí za sebevrahy, a vzal tento nevděčný úkol na sebe. Možná proto, že cítím, že je to jediný způsob, jak se mohu pokusit svými slabými silami přispět k tomu, aby se lidé stali lepšími a začali vnímat krásu kolem sebe. Nevím, ale jisté je, že všechno, co jsem kdy v životě napsal, se nějakým způsobem týkalo buď přímo, nebo nepřímo krajin a jejich neposedných, kvetoucích nebo kamenných dětí, zvířat, rostlin a kamení. Psát o něčem jiném mě nebaví. Snad i na hrobě bych měl mít vytesanou krajinu, a protože to je věc nemožná, postačí, bude-li na něm Aiolos, bůh vichrů, hrát na svou větrnou harfu. (…)
Často mě napadá, že psaním o krajinách – a čím opuštěnější kraj, tím krásnější – se vlastně podobám drozdu brávníkovi, který miluje jmelí, z jehož dužiny vyrábějí čihaři ptačí lep. Brávník pozře lahodnou bobuli, přeletí do jiného lesa, nestravitelné semeno, které je v bobuli skryto, tam z něj vyjde s trusem a vzklíčí. Vzejde nové jmelí, čihaři přijdou, navaří lep, pomažou jím vějice, brávník se přilepí a ptáčníci ho snědí. To platilo už před staletími, latinské přísloví říká jasně Turdus sibi ipse malum cacat, drozd sám sobě zhoubu trousí. Stejné je to i s psaním o krajinách. Napíšu-li dobrou knihu (a než napsat špatnou, raději žádnou), lidé budou chtít popsané krásy shlédnout, nelze jim to zazlívat. Přijdou, zaplní kraj hlukem, sebou samými, možná i něčím horším, samota a krása, důvod proč byla kniha napsána, zmizí, já budu muset jít zase o krajinu dál. Řešení však neznám, stejně jako ho nezná brávník. Snad jen nejíst lahodné jmelí, nenapsat knihu. Svému osudu ale stejně nikdo neujde.
Ukázky z knihy Miloslava Nevrlého Chvály Zadní země / Labské pískovce (Vestri 2002) vybral, uspořádal a komentáři doplnil Jiří Zemánek. „K napsání zamýšlené knihy o Českém Švýcarsku s Karlem Steinem dosud nedošlo (a už nedojde) a tak alespoň vznikly Chvály Zadní země, které měly být původně jen předmluvou a zpestřením této knihy. … To, že tomu skalnímu kraji začali lidé říkat Zadní země mě samozřejmě velmi těší, i když se i v něm proti dobám před čtyřiceti roky, kdy jsem tam jezdíval, hodně změnilo“. (Miloslav Nevrlý v rozhovoru s Michaelem Antonym – Tonym pro Trampský magazín, 28. 10. 2018)