Masanobu Fukuoka (1913-2008), japonský zemědělec a filosof, jedna z vůdčích postav přírodního zemědělství ve 20. století. Po studiu zemědělské vědy a mikrobiologie pracoval jako rostlinný patolog na Celním úřadě v Yokohamě. V roce 1938 ho hluboká existenciální krize přivedla k mystickému prožitku nicoty (Mu) a jednoty s přírodou, po níž se rozhodl rezignovat na post výzkumného vědce a vrátit se do rodné vesnice na ostrově Šikoku a nově nabité poznání prakticky aplikovat v zemědělství. V dalších 65 letech zde rozvinul svou metodu a filosofii přírodního zemědělství, založeného na myšlence, nekonání, neintervenování, kterou popsal v knize The One Straw Revolution (1978, slovensky: Revolúcia jednej slamky, 2007). Spočívá na pěti principech: neorání, nehnojení, nepoužívání pesticidů a herbicidů, nepletí a neprořezávání; přesto výnosy Fukuokovy farmy patřily v Japonsku k nejvyšším. Fukuoka pokládal přírodní zemědělství nejen za prostředek produkce potravy, ale také za estetický a spirituální přístup k životu, jehož cílem je kultivace a zdokonalování lidských bytostí. Byl přesvědčen, že nabízí klíč k řešení globální potravinové bezpečnosti, ke znovu spojení člověka s přírodou i k ekologické obnově krajiny poničené dosavadní praxí průmyslového zemědělství. V tomto smyslu se od 80. let intenzivně angažoval po celém světě, viz jeho kniha: Sowing Seeds In The Desert: Natural Farming, Global Restoration, and Ultimate Food Security (2012). Z dalších autorových knih: MU 1: The God Revolution (1947), The Nature Way of Farming (1985), The Road Back to Nature – Ragaining the Paradise Lost (1987), Ultimatum of God Nature (1996). V roce 1988 byla Masanobu Fukuokovi udělena cena Ramona Magsaysaye, která je asijskou obdobou Nobelovy ceny; a v roce 1997 mu byla na 5. Summitu Země v Rio de Janeiro udělena Cena Rady Země za jeho přínos udržitelnému rozvoji.
Toho rána jsem omýval v řece krabice na citróny. Když jsem se sklonil na plochém kameni nad vodu, moje ruce pocítily chlad podzimní řeky. Červené listy škumpy, rostoucí podél říčního břehu, se odrážely proti jasně modrému podzimnímu nebi a já jsem užasl nad nečekanou nádherou větví na pozadí oblohy. V této náhodné scéně je přítomen celý svět našeho prožitku. V proudící vodě, plynutí času, v levém a pravém břehu, v záři slunce a stínu, v červených listech i modrém nebi se všechno jeví uvnitř posvátné tiché knihy přírody. A člověk je tu nepatrnou myslící třtinou. Když pátráme po tom, co je to příroda, pak musíme zkoumat, co je to ono „co“, a co je člověk, který toto „co“ zkoumá. Směřujeme takříkajíc do světa nekonečného dotazování. Člověk ve snaze získat jasné pochopení toho, co je to, co jej naplňuje údivem a co jej tak ohromuje, má dvě možné cesty. První je hluboce zkoumat sama sebe, toho, kdo se ptá: „Co je to příroda?“ Druhá cesta je zkoumat přírodu odděleně od člověka. První cesta vede do říše filosofie a náboženství. Když nepřítomně zíráme na vodu, není nepřirozené vidět ji, jak proudí shora dolů; nicméně není s tím v rozporu pozorovat vodu, jak nehybně stojí a jak naopak most plyne kolem. Pokud ale sledujeme druhou cestu, scéna se rozdělí do celé škály rozmanitých přírodních jevů – na vodu, rychlost proudu, vlny, vítr a bílé mraky – a toto všechno pro nás představuje oddělené objekty zkoumání, které nás přivádějí k dalším a dalším otázkám, které se nekonečně šíří všemi směry. To je cesta vědy. Svět byl kdysi jednoduchý. Při procházce loukou jste si sotva povšimli, že jste mokří, protože jste zavadili o kapky rosy. Ale od chvíle, kdy se lidé pustili do vědeckého vysvětlování této jedné vodní kapky, se sami lapili do nekonečného pekla intelektu. Molekuly vody jsou složeny z atomů vodíku a kyslíku. Lidé si kdysi mysleli, že nejmenšími částicemi na světě jsou atomy, ale potom zjistili, že se uvnitř atomu nachází jádro. Nedávno objevili, že uvnitř jádra jsou dokonce ještě drobnější částice. Mezi těmito částicemi jádra atomu existují stovky dalších odlišných druhů částic a žádný člověk neví, kde průzkum tohoto drobného světa skončí. Způsob, jakým obíhají elektrony uvnitř atomu ultravysokou rychlostí po oběžných drahách, se prý přesně podobá letu komet uvnitř galaxie. Pro atomové fyziky je svět elementárních částic právě tak ohromný jako samotný vesmír. Leč bylo ukázáno, že kromě galaxie, v níž žijeme, existuje bezpočet dalších galaxií. V očích kosmologa se tedy celá naše galaxie stává nekonečně malou. Faktem je, že lidé, kteří si myslí, že kapka vody je jednoduchá nebo že skála je pevná a nehybná, jsou šťastnými nevědomými hlupáky a vědci, kteří vědí, že kapka vody je velký vesmír a že skála je aktivním světem elementárních částic, jež proudí sem a tam jako rakety, jsou chytrými hlupáky. Když nahlížíme tento svět jednoduše, jeví se nám reálný a blízký. Když ho chápeme komplexně, stává se děsivě abstraktním a vzdáleným. Vědci, kteří se radovali, když byly z měsíce přineseny na Zem kameny, chápali měsíc méně než děti, které zpívají: „Jak starý jsi, pane Měsíci?“ Bašo dokázal vnímat zázrak přírody pozorováním odrazu úplňku měsíce na hladině tichého rybníka. Vše, co vědci udělali, když vyšli ven do vesmíru a všude dupali svýma kosmickýma botama, bylo to, že pro miliony milenců a dětí na Zemi nádheru měsíce poněkud zastřeli. Jak k tomu došlo, že si lidé myslí, že je věda lidstvu prospěšná? V této vesnici se původně rozemílalo zrno na mouku v kamenném mlýnku, kterým se ručně pomalu otáčelo. Poté byl vybudován vodní mlýn, který používal sílu říčního proudu a měl neporovnatelně větší hybnost než starý kamenný drtič. Před několika lety pak byla postavena hydroelektrárna a vzápětí na to mlýn poháněný elektřinou. Co myslíte, jak tato pokročilá zařízení pracují ku prospěchu lidských bytostí? Aby rýže mohla být rozemleta na mouku, musí se nejprve obrousit, to znamená přeměnit se na bílou rýži. Zrna se sloupnou, odstraní se klíčky a otruby, které jsou základem dobrého zdraví, a zbytek se ponechá. (Pozn.: Japonské písmeno pro zbytek – vyslovované kasu – je složeno z radikálů významů „bílá“ a „rýže“, písmeno pro otruby – nuka – je vytvořeno z „rýže“ a „zdraví.“) Výsledkem této technologie je tedy rozbití celého zrna na neúplné vedlejší produkty. Když se tato příliš snadno stravitelná bílá rýže stane navíc naší každodenní základní potravou, naše strava začne postrádat živiny a dietní doplňky se stanou nezbytností. Vodní mlýny a tovární mlýny dělají práci žaludku a střev a důsledkem jejich uplatnění je to, že tyto naše orgány lenivějí. To samé se děje s pohonnými hmotami. Surová ropa vznikla transformací tkáně starověkých rostlin, pohřbených hluboko v zemi, za velkého tlaku a horka. Tato látka se čerpá pomocí vrtů a dopravuje se z pouštních oblastí ropovody do přístavů a poté loděmi do Japonska a ve velkých rafineriích se nakonec rafinuje na petrolej a ropu. Co si myslíte, že je rychlejší a poskytuje víc tepla a je celkově pohodlnější – spalovat tento petrolej anebo cedrové či borovicové větve ze stromů před vaším domem? V obou případech pochází palivo ze stejné rostlinné hmoty. Ropa a petrolej musely pouze překonat delší cestu, než se sem k vám dostaly. Dnes se říká, že fosilní paliva už nestačí a že musíme rozvinout novou atomovou energii. Najít vzácnou uranovou rudu, stlačit ji do podoby radioaktivního paliva a spalovat v obrovské jaderné peci není tak snadné jako škrtnutím sirky zapálit suché listy. Navíc oheň v krbu po sobě zanechává pouze popel, ale po nukleárním ohni zůstává radioaktivní odpad, který bude nebezpečný po mnoho tisíc let. Stejný princip platí i v zemědělství. Když pěstujete jemnou tučnou rýži v zavodněných polích, dostanete rostlinu, kterou snadno napadá hmyz a nemoci. Když použijete „šlechtěné“ odrůdy semen, musíte spoléhat na pomoc chemických insekticidů a umělých hnojiv. Na druhou stranu, když pěstujete malé odolné rostliny ve zdravém prostředí, chemikálie nejsou potřebné. Když obděláváte zavodněná rýžová pole pluhem nebo traktorem, bude půda trpět nedostatkem kyslíku, její půdní struktura se rozpadne, zničíte tím žížaly a další malé půdní živočichy a zem ztvrdne a bude bez života. Když k tomu dojde, musí se pole obracet každý rok. Pokud však přijmete metodu, v níž se země sama přirozeně obdělává, pak není potřeba používat žádný pluh ani obdělávací stroje. Poté, co je v živé půdě vypálena čistá organická hmota a mikroorganismy, stává se použití rychle působících umělých hnojiv nezbytným. Když je použito chemické hnojivo, roste rýže rychle a do výšky, ale zároveň se rozmnožuje plevel. Tehdy jsou aplikovány herbicidy, o nichž se předpokládá, že jsou prospěšné. Pokud však zároveň s obilím vysejeme jetel a jestliže všechnu slámu a organické zbytky vrátíme na pole jako mulč, můžeme plodiny pěstovat bez herbicidů, chemických hnojiv nebo předem připraveného kompostu. V zemědělství existuje jen málo věcí, které nelze eliminovat. Umělá hnojiva, herbicidy, insekticidy, stroje – nic z toho není nezbytné. Pokud jsou však vytvořeny podmínky, v nichž se tyto prostředky stávají nezbytnými, pak je síla a pomoc vědy potřebná. Na svých polích jsem ukázal, že přírodní zemědělství vyprodukuje úrodu, která je srovnatelná s úrodou, vyprodukovanou moderním vědeckým zemědělstvím. Pokud jsou výsledky přírodního zemědělství na principech nekonání srovnatelné s výsledky zemědělství, jež vychází z poznatků současné vědy, a přitom investice do přírodního zemědělství, co se týče práce a zdrojů, jsou ve srovnání s vědeckým zemědělstvím pouze zlomkové, pak v čem spočívá přínos vědecké technologie?
Přeloženo z knihy Masanobu Fukuoka, The One-Straw Revolution / An Introduction to Natural Farming. Rodale Press, Emaus 1978, str. 164–168. Překlad: Jiří Zemánek.