země zpívá, my nasloucháme
Všechny živé bytosti, které spoluutvářejí tento svět jako domov, ptáky nevyjímaje, jsou tvůrci a tkalci příběhů. Na to lze obratem namítnout, že ketupa, papuchalk, kruhoočko nebo kakapo nevypráví příběhy stejným způsobem a týmiž prostředky, jako to činíme my lidé. Nemusíme však ptákům přiznávat schopnost splétat příběhy slovem, písmem, malbou, filmem, do podoby hrdinské ságy či sladkobolného popového songu, i když by někdo mohl ptačí písně za obdobu milostných šlágrů snadno označit. Oni sami, stejně jako kterákoliv živá bytost, i kdyby docela němá, tvoří příběhy prostě tím, že existují a věnují se tomu, co je jim vlastní – tedy že nějak všednodenně interagují se světem, s dalšími ptáky, živými tvory. Kdykoliv hledají potravu, zanechávají stopy ve sněhu, kdykoliv si někam ukrývají lískové oříšky nebo žaludy, kdykoliv usednou na žulové bradlo s ulovenou myší v zobáku, kdykoliv odhodlaně vzlétnou ke slunci a spustí píseň, tehdy a tehdy a tehdy spolutvoří příběhy.
Svět je plný nekonečného množství podobných mikropříběhů, které se neustále množí a prolínají s jinými – svět je širé rozcestí příběhů, je z příběhů, malých i velkých, upředený. A upřímně, osobně mi jen máloco přijde tak vzrušující, jako snažit se ona příběhová vlákna jemně uchopovat a rozplétat tak, aby se mi celkový obraz, který tvoří, nerozpadl pod rukama. Třeba jen tím, že bedlivě poslouchám.
Ptáci jsou sonické bytosti, ba někteří – jako sýc rousný a jiné noční sovy – dokonce bytosti supersonické, schopné skrze zvuk vidět (v kostce je to tak, že část jejich sluchového nervu zasahuje do optického centra mozku, díky čemuž pro ně slyšené získává i vizuální podobu). Ale i když jen všednodenně komunikují mezi sebou (podívej, jeřabiny! jsi tam? pozor, kuna!), žijí skrze své hlasy, ve svých hlasech a písních – jejich hlasové projevy jsou prodlouženou formou jejich fyzické podoby, rukou nataženou do vztahů, která se nás leckdy dotýká stejně intenzivně, jako nás mohou poranit drápy útočícího puštíka. Uvažovat tedy o ptácích jako o příběhotvorných bytostech, aniž by člověk vzal v potaz roli, kterou v příbězích, jež svými životy rozehrávají, zastávají rozličné způsoby ptačího zvučení a naslouchání, je prakticky nemožné. Každý, kdo se alespoň chvilku studiu ptáků věnoval, vám koneckonců potvrdí, že většinu opeřenců (a obzvláště to platí pro stydlivé lesomilné pěvce) častěji slyšíte, než vidíte, což vrhá poněkud pochybné světlo na skutečnost, že kratochvilný zájem o ptáky označujeme jako birdwatching, tedy pozorování ptáků. Ach, to věčné podceňování slyšitelného!
Nemine den, abych při venkovním poslechu nepřemýšlel, co všechno si ptáci vzájemně sdělují, třebaže našim uším, zvláště při nedbalém poslechu, mohou jejich hlasy znít jako stálé opakování téhož. Vezměte si, jak jemné nuance se mohou skrývat v jediném slově, pokud jej pronášíte s odlišným důrazem či emocí – kazatelsky, panovačně, laskavě, podbízivě, lstivě, omluvně, zlobně, ustaraně nebo šibalsky. Tolik různých odstínů. Tolik proměnných – a tedy i tolik různých možností toho, jak bude pokračovat náš rozhovor, naše setkání. Nemám jediný důvod věřit, že u ptáků je to jiné. Jen pomyslete na všechny ty úchvatné objevy z posledních let. Víme například, že hlasový repertoár japonských koňader obsahuje více jak dvě stovky volání a frází s prokazatelně jedinečným významem – s tím, že mnohé další teprve čekají na své popsání a potvrzení. Husy velké mají prý nejméně deset různých druhů vokalizací podle situace – jinak se ozývají, když odlétají, odlišně, když přilétají, a po svém zase, když se vítají s bližními a tak dále. A teď se podržte: podobná rozmanitost provází i tiché hlasy, jimiž ptáci komunikují s dosud nevyklubanými ptáčaty ve vajíčku – zdá se, že každá ptačí rodina má svůj vlastní rodinný žargon, zvukový slovník, jemuž se nenarozená ptáčata učí od špitajících rodičů.
Ještě více mě ale fascinuje otázka toho, co všechno – jaké spolupříběhy nepřenositelné do slov – v sobě pro druhé ptáky tají ptačí zpěv, ta vrcholná forma pozemské muzikality, jež dost možná dala vzniknout i muzikalitě lidské, ponoukla nás k ní. Nikdy jsem nebyl skalním příznivcem náhledu, v němž si ptačí samičky vybírají partnera zejména podle toho, že v intenzitě a živosti samečkova zpěvu hledají známky jeho vysoké fyzické zdatnosti, tedy vhodný genový základ pro odolné potomstvo – a přeneseně i názor, že tohle je to jediné a hlavní, co ptáci svým zpěvem ostatním sdělují. Mnohem adekvátnější mi přijde způsob uvažování, k němuž mě navedla kniha Living as a Bird belgické multidruhové myslitelky Vinciane Despret, k níž mě zase dovedl multidruhový hudebník David Rothenberg, za což mu patří můj velký dík. Hlavně proto, že do uvažování o významu ptačího zpěvu vtahuje také smyslovou a vztahovou bohatost místa, z něhož daný pták své písně pronáší.
Pokud nějaký pěvec zpívá (a nemusí nutně jít o samečka, protože dnes už je obecně známo, že zpěv je fenomén široce rozšířený i mezi samičkami, obzvláště pak u stálých druhů a populací v tropických a subtropických oblastech), zpívá vždy ve vztahu k nějakému místu – přinejmenším s ohledem na další ptáky v dané oblasti, s nimiž svůj zpěv nějakým způsobem slaďuje. I vymezování si teritoria se vždy odehrává v komunitě, není jen nelítostným a sebestředným bojem o zdroje a stále vzácnější místo pod sluncem, ale také formou vylaďování, usilovného hledání ukotvení v již ustavených nebo ustavujících se, živelně se přeskupujících vztazích – vplouvání do sousedství. Všimněte si ostatně, že ptáci v určité oblasti mají podobnou barvu zpěvu, podobný dialekt. Nezpívají každý zcela odlišně, nepříbuzně. Jejich svět, třebaže jasně vymezený do okrsků vlivu, drží pohromadě. A nemusí jít zdaleka o jediný faktor, který se do podoby pěvcova vystoupení promítá – jedinou příchuť, kterou v sobě nese.
Zkusme popustit uzdu fantazii. Co když se naslouchající skrze zpěv druhého ptáka dozvídá také cosi podstatného o smyslových jemnostech daného místa? O kvalitě vody, půdy a světla v daném místě, o druzích a pigmentech místních brouků, kobylek a pavouků, o způsobu, jakým se na daném místě dlouží stíny za soumraku? Co když tohle všechno – a mnohem víc – dokáže naslouchající pták v písni svého protějšku vychutnat? Ba co víc, co když právě tohle považuje za důležitější než cokoliv jiného? Co když je píseň pějícího ptáka vždy také svébytným muzikoportrétem místa, které si pěvec zvolil za své teritorium, střed svého světa? Když je možné, že dlouhodobě preferované prostředí hněte formu ptačího zpěvu napříč dlouhým evolučním časem, takže jen z krátké ukázky snadno poznáme, že daný pěvec je obyvatelem stepí nebo hlubokých hvozdů, proč by nebylo možné, že se místo do ptačího zpěvu otiskuje také v krátkodobém horizontu, potažmo že pějící pták své vyvolené místo vyzpívává vědomě, s nám zcela nejasným záměrem? Poslouchej, tohle může být náš domov. Je zde dostatek potravy, voda i skrýše, kde nás jen tak nikdo nenajde. Podnebí je mírné. Budeme v bezpečí.
Opět můžete vznést oprávněnou výtku, že něco takového můžeme jen těžko dokázat. Pravda, nemůžeme – svět nahlížíme lidskou, a nikoliv ptačí myslí. Ptačí zpěv nám v závislosti na kulturním zázemí nebo osobních preferencích může nebo nemusí znít libozvučně, snad v něm můžeme vycítit i určité emoce (jde přeci jen o hudbu), ale to je vše. A zřejmě ani sebelepší technologie a počítačové simulace nám nikdy neumožní onu epistemologickou propast, která nás odděluje od plnosti ptačího prožitku, plně překročit. Hlavu si s tím ale nelámu. Nejsem vědec, nýbrž básník – a jako básník mám velkou výhodu, že nemusím mít obavy z pranýřování za to, že jsem příliš otevřel své srdce.
Zjara často chodím poslouchat skřivany na pražskou Bílou horu, mé oblíbené místo, které rozevírá, odkud se rozevírá širší svět. Když tamní skřivaní písně poslouchám, snažím se je vnímat jako muzikografii – hudební otisk či zhudebněný příběh reliéfu, vůní, odlesků, barev a souvztažností daného místa. A někdy, když se příhodně sejde světlo a vítr, když se mraky převalují určitým směrem a rychlostí a země vydechuje ty nejhlubší vůně, když se listy na stromech třepetají jako by se jich dotýkalo cosi mimo prostor a čas, se mi na chvilku zazdá, že ve skřivanově písni opravdu slyším zemi samotnou, tohle místo se všemi jeho hustě propletenými vztahy, že jsem se skřivany na stejné pozemské vlně.
Trvá to, pravda, jen kratičký okamžik, jde o pouhé šťastné vyhmátnutí čehosi, co ve své komplexitě přesahuje možnosti mého běžného vnímání, ale ještě dlouho poté si pak říkám: Jak je to úžasné, že žijeme na znělé planetě! V éře znění, která nepřetržitě, byť s epizodami tiššími, či naopak hlasitějšími, trvá už tolik stovek milionů let! A ještě úžasnější, že ze všech světů je právě ten zdejší stvořený z tolika okřídlených a okřidlujících příběhů, kterým můžeme naslouchat, které můžeme propojit s příběhem vlastního žití. Že na sebe místa mohou brát podobu nebeské hudby. A hudba podobu pohnutí. A že nás jen máloco může tak dokonale zbavit vší tíže, tak dokonale uzemnit.
Text původně vyšel v doprovodném katalogu Brzká zima na podzim k výstavě Hudbu jak vesmír rozlehlou, širou jak poledne.