Luděk Čertík: Následuj život

"Takže tohle potřebuješ?"
"Ano. To pouto. Tu naději."
"Teď? – Na celý život?"
"Teď i na celý život."
Život, řekl proud rychlé vody dole mezi skalisky ve studené tmě.

Ursula K. Le Guin, Nespoutaní (v překladu Jakuba Němečka)

Když astrobiologové hledají ve vesmíru potenciální světy, kde by mohl souexistovat život, řídí se frází následuj vodu – protože jiný život než ten, který je na vodě závislý, zatím neznáme. Uvědomil jsem si, že ve všem, k čemu napínám své tvůrčí síly, se řídím velmi podobnou formulkou – jen namísto vody, úhelného kamene všeho živého, následuji život sám.

Vždy jsem se počítal mezi ty, kterým, jak krásně přemítá fyzik Ševek v románu Nespoutaní od mé milované Ursuly K. Le Guin, nikdy neodstřihli pupeční šňůru, nikdy je neodstavili od prsu vesmíru. A po pravdě, nehodlám na tom nic měnit. Vlastně se k této cestě přimykám o to víc, čím slídivěji se ve světě rozpínají chapadla technokratické a korporátní bezohlednosti, asociálnosti, izolacionismu a odporu vůči jakékoliv formě rozmanitosti a změny – a tedy i svobody.

Všichni vděčíme za svůj život mnohoživotu této planety. A je krutou ironií, že se lidé, jejichž astronomické bohatství by bez čilého rojení tohoto mnohoživota neexistovalo, k této prosté a přece tak neopominutelné skutečnosti obracejí zády. Ba co hůř, že tolik nemajetných, kteří na sebestřednost mocných doplácejí jako první, jim ve snaze tento svět spoutat, vydrancovat a zbavit vší živosti ještě nadšeně tleská a dopomáhá jim k politickému vlivu svými volbami a hlasy.

Nemám žádný velkolepý plán, jak této mrákotě vzdorovat, ale můžu se s vámi podělit o trochu naděje, kterou jsem našel v knihách zmiňované americké spisovatelky Ursuly K. Le Guin a kterou opakovaně nacházím při toulkách krajinou. Ve většině svých románových děl, ať už jde o fantasy ságu Zeměmoří nebo o vědecko-fantastické práce z takzvaného Hainského cyklu, vyjadřuje Le Guin v různých obměnách následující přesvědčení: kde je život, tam je i naděje.

Někdy je toto přesvědčení vyjádřené napřímo – v těchto konkrétních slovech například v myšlenkovém pochodu jedné z lidských postav v novele Svět je les, les je svět, kterou pro Avatara tak bezuzdně vyplenil James Cameron –, někdy schované mezi řádky. Obrozující síla, která z něj pramení, je ale neztenčená.

Znám tu sílu. Znám ji dobře, protože se mě živě dotýká pokaždé, když někde ležím v trávě, pro kterou mám tak zvláštně něžnou slabost, možná z některého z dřívějších prérijních životů: na Bacínu, na jarem provoněném Vladaři, na Pecce u pražské Stromovky, na vrcholu Křižáku. Právě tam, na Křižáku, jednom z nesčetných vulkanických vrchů Českého středohoří, se mě zatím dotkla snad nejintimněji.

Bylo to minulý rok, začátkem června. Vybavuji si každý detail, každou vůni, každé křísnutí toho širokého dne. Vybavuji si všechno cestou. Jasany, vysoké a jasné jasany ve vichru a slunci. Ťuhýka, navždy znehybnělého na žhnoucí asfaltce. Tolik neviděného života. Tolik neviděné smrti. Ševelící ječmen. Vyplašeného kosa. Vlnu intenzivního vzrušení, která mi proběhla tělem – to známé chvění, když se tělo dá po dlouhé době do pohybu, když ho svět opět vsaje na cestu –, sotva jsem vykročil z autobusové zastávky v Libčevsi.

Ale ze všeho nejvíc, jak stoupám po strmém úbočí Křižáku, jako by mě na jeho vrcholu očekávalo prozření. Jen zavřu oči, jsem opět tam, opět v té hřímající lavině, stržený přívalem emocí. Srdce mi splašeně buší, rozvrkočené, vybičované očekáváním. Cítím, že jsem každým krokem blíže jakémusi velkému geologickému či historickému zlomu. A pak konečně vyjdu nahoru a

zalapám po dechu.

Od obzoru k obzoru se táhne svět takový, jaký je: nekonečně nevázaný, nekonečně bujný, svět slunce, vody, bujarého zaplétání. Vlna za vlnou. Nahoru, dolů. Dovnitř, ven. Jótei. Denali. Atlas. Spleť lián. Poletuchy. Oceánské příkopy. Dýmající sopouchy. Monzunové deště. Růžoví delfíni. Krasové jeskyně. Ledovcové morény. Rýžová políčka. Pestrobarevná sárí. Pestrobarevní bodloci. Pestrobarevný rozpuk v kalifornské poušti. Mrštní úhoři v napěněných krajkách mrštných řek. Stopy kopýtek v okrové, vyprahlé, rozpukané hnědozemi.

Zpocený a šťastný spouštím ze zad ošoupanou, sluncem vyšisovanou krosnu a ulehám na nevelkém plácku, jako stvořeném pro splynutí. Prudce tady na vrcholu fouká, kavyly metají větrné kozelce, západní vítr sviští po ostrých hranách čedičů. Zavírám oči, dlaně obrácené k zemi.

Minuty běží. Minuty mizí.
Sluneční vítr vykřesává vysoko nad zemí blyštivý ohňostroj.

Rozpínám se vstříc životu kolem, k lesním jahodám na svahu, květům šalvějí, hvozdíků, máků, hlaváčů a lnů, křepelkám v trnitých kšticích trnek, strnadům v břinkavých lučních hvizdech, popásajícím se ovcím, větrosnubným oblakům, daleké modři oblohy. Já. Hora. Já, hora. Hora-já.

A najednou to vím. Vím, že všechno bude dobré. Že nepadáme navěky.

Podpírají mě tisíce hřejivých, měkkých rukou, rukou bez rozkazů, rukou bez hněvu, tisíce rukou přijímajících a rozdávajících dary, vybízejících k tanci a usmíření, tisíce odhodlaných, nezištných, hýčkajících rukou, které svět drží jemně jako právě narozené dítě, rukou, které zachránily vorvaně a keporkaky, které neúnavně pracují na tisících malých i velkých skutcích pečující vzájemnosti.

Žádný krutovládce, žádný mocí opojený oligarcha či technobaron toužící po nesmrtelnosti, nemůže té záchranné síti ublížit. Může ji potrhat, může ji oslabit, ale nikdy ji natrvalo rozpojit. To jsem se naučil z knih Ursuly K. Le Guin. Tím mě obdaroval Křižák. K tomu znovu a znovu docházím, když následuji život.

Ty tam na druhé straně tmy, půjdeš se mnou?