V antropocénu se takzvaný nový normální život vyznačuje nejistotou, nepředvídatelností, chaosem a neúprosnými změnami. Neměli bychom o této éře spíše uvažovat jako o nové abnormalitě? Environmentální filosof Glenn Albrecht tvrdí, že se od příběhu antropocénu musíme posunout dál a jako další epochu navrhuje symbiocén (z řeckého sumbiosis, neboli společenství). Vědecký význam slova „symbióza“ znamená soužití ke vzájemnému prospěchu, a proto se autor ptá: co kdybychom tuto myšlenku použili jako základ pro příští období dějin Země? Glenn Albrecht je autorem oceňované knihy Earth Emotions: New Words for a New World; je spolupracovníkem Center for Humans and Nature (Centra pro lidi a přírodu). Tato esej byla původně publikovaná v časopise Minding Nature, který toto centrum vydává online. Přeložil Jiří Zemánek.
Období historie Země, v němž dnes žijeme, bylo příhodně nazváno „antropocén“.1 Tento název je odvozen od narůstající dominance člověka a jeho pozorovaného vlivu na klimatické, biofyzikální a evoluční procesy Země. Problémem lidské dominance však není jen změna klimatu (jakkoli je špatná), ale celé kapitalistické rozvojové paradigma, které je temným jádrem špatného rozvoje – rozvoje, jenž podkopává a ničí samotné základy pozemského života.
Relativní stabilita a předvídatelnost posledních dvanácti tisíc let jsou pryč s tím, jak se začínají propadat do chaosu zavedené vzorce a pravidelnost holocenní fenologie. I když některé vesmírné konstanty zůstávají zachovány – například cykly dne a noci, vliv Měsíce na příliv a odliv, data slunovratů včetně doby, za kterou Země oběhne kolem Slunce – mnoho dalších vzorců a rytmů pozemské fenologie prochází zásadními změnami. Rychle se oteplující klima vyvádí všechno z rovnováhy. Synchronicita a načasování jsou důležité, a když se například instinktivní migrace savců a ptáků – která je vázaná na „stabilní“ globální rytmy a vzorce – časově neshoduje (trofický nesoulad) s rozkvětem, kvetením a plozením kdysi spolehlivých zdrojů potravy, urychlených velkým oteplením, následuje smrt a vymírání.
Odchod z antropocénu
V antropocénu je takzvaný nový normální život – respektive to, co raději označuji jako nový abnormální život – charakterizován nejistotou, nepředvídatelností, skutečným chaosem a neúprosnými změnami. Planetární krize se projevuje globálním oteplováním, změnami klimatu, nevyzpytatelným počasím, okyselováním oceánů, pandemiemi, ohrožením a vymíráním druhů, bioakumulací toxinů a ohromujícím fyzickým dopadem exponenciálně se rozšiřujícího lidského rozvoje. Strádání Země má své protějšky v lidském fyzickém a duševním strádání. Jednou z nově se objevujících forem duševních potíží je v antropocénu solastalgie – psychické prožívání negativních změn životního prostředí.2
Musíme se zbavit titánských a na druhé straně fatalistických implikací, které jsou do konceptu antropocénu zabudovány, dřív, než pokryje mnoho dalších desetiletí historie Země. Pokud je nová abnormalita, kterou jsem právě popsal, důsledkem naší lidské nadvlády nad planetou, která je považovaná za nevyhnutelnou či „technologicky zvládnutelnou“, pak si nepřeji být s antropocénem spojován. Chci, aby se toto historické období stalo co nejdřív nepotřebným. Čím déle bude převládat, tím je pravděpodobnější, že jako lidský druh zde na Zemi katastrofálně selžeme. Zatímco pro lidi by to byla tragédie obrovských rozměrů, zároveň bychom s sebou stáhli tisíce a možná miliony dalších druhů. Populární literatura a film – často citlivé barometry hlubokých úzkostí společnosti – už takový apokalyptický obrat ve vztahu člověka a přírody zobrazují.
I když jsme se už pokusili vybudovat novou životaschopnou společnost na základě pojmů, jako je demokracie, udržitelnost, udržitelný rozvoj a odolnost, všechny tyto pojmy byly zkorumpovány silami, které se je rozhodly začlenit do antropocénu, kde se staly normalizovanými, běžnými jako obvykle. Udržitelnost jako koncept je nedostačující, protože nespecifikuje, co a v jakém časovém horizontu má být udržováno. „Udržitelný rozvoj“ stejně tak nedokáže definovat, co má být na rozvoji udržitelné, snad kromě rozvoje samotného, kvůli němu samotnému.3 Rozvoj v globálním měřítku, který je diametrálně odlišný od mikroživota i od planetárních sil, nás však přivádí na cestu k dislokaci a následně k zániku.
Také koncept odolnosti si přivlastnily síly oddané statusu quo – byl v globální měřítku vtažen do gravitačního vlivu toxické průmyslové společnosti.4 Namísto toho, aby nám po fázi narušení pomohly obnovit konfigurace úspěšných modelů života, jsme dnes svědky toho, jak jsou komplexní adaptivní systémy a takzvaná odolnost využívány k ospravedlnění pokračující existence procesů a činností, které vedou lidi k nemocem a vymírání. Uhelný, ropný a plynárenský frakovací průmysl tvrdí, že jsou nejen udržitelné, ale dokonce že podporují zdraví a ekologickou odolnost. Přetrvávající nežádoucí vlastnosti sociálních systémů jsou správněji označovány jako „negativní odolnost“ nebo jako „zvrácená odolnost.”5 K těmto formám odolnosti dochází tam, kde jsou patologické sociální vztahy – jež lidi a ekosystémy utlačují a vykořisťují –, odolné vůči změnám v důsledku ekonomických a politických dotací, korupce, politické podpory, šikany, skutečného násilí, terorismu a osobních zájmům.
Nadvláda mocných zájmů se stala charakteristickou i pro to, čemu se říká demokracie. Vláda lidu (démos) se stala zkorumpovanou vládou (kratos) mocných, a proto už vůbec není demokracií, správně řečeno je oligarchií nebo plutokracií. Je to ale ještě horší: kapitalismus je dnes řízen něčím, co lze odborně nazvat korupcí. Korporace a oligarchové využívají svou autokratickou moc a své bohatství k ovlivňování politiky, k manipulaci s veřejnými činiteli a k minimalizaci regulace. Právě tato forma vlády je dnes zjevná ve většině částí světa, ale silnější, ne-li rafinovanější, je v tzv. vyspělých zemích západního světa.
Tato forma politické ekonomie byla nazvána „korumptalismus“6, ale ještě vhodnější by pro ni byl asi název „korumpalismus“ (z latinského corrumpere, „ničit“). Korumpalismus je schopnost zkorumpovat a zničit integritu společenského systému a jeho biofyzického základu překrucováním všech forem rozvoje pomocí dezinformací, lží, peněz a (nebo) násilí za účelem dosažení vlastních zájmů, které jsou opakem skutečných kulturních a ekologických zájmů. Jsme svědky, jak se korumpalismus projevil na veřejnosti v nedávném skandálu Volkswagenu, ve skandálu FIFA, ve skandálu s drogami na olympijských hrách, ve skandálu firmy Exxon s klimatickými změnami, v odhaleních Panama Papers a v mnoha dalších případech po celém světě, od lokálního až po globální měřítko. Vzhledem ke korupci, k níž už došlo, nemůže existovat žádný „dobrý antropocén“.
Abychom mohli v rámci antropocénu všem těmto negativním trendům čelit, potřebujeme v populární politice a kultuře vize a memy odlišné budoucnosti. Budeme také potřebovat další neotřelý konceptuální vývoj, protože základy, na nichž právě teď stavíme, jsou opravdu chybné a nepřispívají k ničemu jinému než k velkým vlnám apatie, zármutku, strachu, solastalgie, truchlení a melancholie. Musíme rychle opustit antropocén s jeho neudržitelností a zvrácenou odolností, s jeho autoritářstvím a korupcí. Nový základ postavený na novém memu bude muset být aktem pozitivní tvorby.
Vstup do symbiocénu
Navrhuji, aby se příští éra lidských dějin nazývala symbiocén (z řeckého sumbiosis, tedy družnost, soubytí). Vědecký význam slova „symbióza“ znamená soužití ke vzájemnému prospěchu a já chci tento velmi důležitý koncept použít jako základ pro to, co, jak doufám, bude dalším obdobím pozemských dějin. Symbióza jako základní aspekt ekologického myšlení potvrzuje vzájemnou propojenost života a všeho živého.
Jak zdůraznilo mnoho myslitelů, takové propojení a taková interakce vrací náš lidský světonázor zpět do společenství života a vzpírá se hobbesovskému a spencerovskému pohledu na přírodu jako na v podstatě nepřátelskou a konkurenční válku všech proti všem. Konflikty mezi organismy nepochybně existují, ale celková rovnováha zájmů (eko-homeostáze) je v naprostém zájmu všeho života. Ekologie sama o sobě je navíc radikální koncept, protože od nás všech vyžaduje, abychom žili v mezích přírody, abychom žili spolu se všemi ostatními formami života, které sdílejí tento domov, jenž nazýváme Zemí. V tomto současném historickém okamžiku, kdy si uvědomujeme hrozbu globálního oteplování, byl jedním z prvních myslitelů, kteří nás varovali před jeho nebezpečím, Murray Bookchin, který v roce 1962 přesvědčivě shrnul, co znamená ekologické pochopení světa a co to dělá s naším porozuměním našemu místu v něm: „Kritické ostří ekologie, jedinečný rys této vědy v období všeobecné vědecké poslušnosti, vychází z jejího předmětu – ze samotné její domény. Problémy, jimiž se ekologie zabývá, jsou nepominutelné v tom smyslu, že je nelze ignorovat, aniž by bylo zpochybněno přežití člověka a přežití samotné planety. Kritické ostří ekologie není dáno ani tolik mocí lidského rozumu – mocí, kterou věda posvětila ve svých nejrevolučnějších obdobích – ale ještě vyšší mocí, svrchovaností přírody… Ekologie jasně ukazuje, že celek přírodního světa – příroda nahlížená ve všech svých aspektech, cyklech a vzájemných vztazích – ruší lidské nároky na vládu nad planetou.“7
Jako vědecký termín se symbióza používá k vyjádření povahy interakcí mezi různými organismy žijícími v těsném fyzickém spojení. Poměrně nedávno bylo například zjištěno, že v ekosystémech po celém světě existují rozsáhlá, vzájemně prospěšná spojení makroplísní s kvetoucími rostlinami ve složitém pozitivním, metabolickém a symbiotickém vztahu. Tyto vědecké objevy vyvrátily názor, že evoluce a život jsou založeny výhradně na konkurenčním boji mezi druhy.8
Nyní jsme blíže k pochopení toho, jak mohou být parametry ekosystému řízeny klíčovými ekologickými hráči v systému, aby se maximalizoval přínos pro životní šance celých druhů. V podstatě zde převládá určitá forma „přirozené spravedlnosti“. Dnes například víme, že zdravotní stav lesních ekosystémů je regulován takzvanými „mateřskými stromy“, které řídí houbové sítě, jež navzájem propojují stromy různého stáří. Tento řídicí systém funguje tak, že reguluje přísun živin ke stromům, jež je nejvíce potřebují, jako jsou například velmi mladé stromy.9 Funguje také tím způsobem, že přenáší informace a energii od odumírajících druhů k těm, které mohou nadále prosperovat, a tím udržuje les jako větší systém.10 Tyto zásadně důležité poznatky dosud nebyly začleněny do ekologického myšlení aplikovaného na politiku a na lidskou společnost.
Vzhledem k tomu, že lesní ekosystémy jsou základem pro většinu života na Zemi, včetně člověka, představuje takzvaný „wood-wide-web“ (lesní síť) ukázkový příklad přirozené spravedlnosti a snahy o udržení rovnováhy čili celkové homeostáze v přírodě; tímto způsobem nacházejí rané Kropotkinovy poznatky, obsažené v jeho knize Mutuala Aid: A Factor of Evolution” (Vzájemná pomoc: faktor evoluce), současné vědecké potvrzení. Kropotkinova myšlenka spočívala v tom, že evoluce – i když se částečně skládá jak z konfliktů, tak ze spolupráce uvnitř jednotlivých druhů i mezi nimi – je v zásadě výsledkem spolupráce a vzájemné pomoci. Tento poznatek lze nyní znovu potvrdit jako klíčový pro všechny aspekty lidského konání. Jak napsal Kropotkin: „…v praxi vzájemné pomoci, kterou můžeme vysledovat až k nejranějším počátkům evoluce, tak nacházíme pozitivní a nepochybný původ našich etických koncepcí; a můžeme potvrdit, že v etickém pokroku člověka měla hlavní roli vzájemná podpora – nikoliv vzájemný boj.″11
Zkusme si nyní symbiocén a politiku jeho fungování představit. Nová éra se bude vyznačovat lidskou inteligencí, která bude replikovat symbiotické a vzájemně se posilující formy a procesy reprodukce života, jež se vyskytují v živých systémech. Vzhledem k tomu, že jsme se jako druh vyvinuli v rámci už preexistující evoluční matrice, leží v nás taková inteligence jako latentní potenciál. Mezi její prvky patří plná recyklovatelnost všech vstupů a výstupů, eliminace toxického odpadu ve všech aspektech lidského podnikání, bezpečná a sociálně spravedlivá obnovitelná energie a úplná a harmonická integrace lidského průmyslu a lidských technologií s materiálními a živými systémy ve všech měřítkách.
V symbiocénu budou příkladem lidské činnosti, lidské kultury a lidského podnikání takové kumulativní typy vztahů a vlastností, jež posilují vzájemnou závislost a vzájemný prospěch všech živých bytostí (což je žádoucí), všech druhů (což je nezbytné) a zdraví všech ekosystémů (což je povinné). Lidský rozvoj bude sestávat z kreativních aktivit, které využívají to nejlepší z biomimikry spolu s dalšími eko-průmyslovými, eko-technologickými, eko-zemědělskými a ekokulturními inovacemi.
Avšak kromě biomimikry musíme mít také to, čemu říkám „symbiomimikry“. Mnozí si jednoduše myslí, že stačí pouze kopírovat tvary a formy života, ale takové formy nemají žádné spojení s životními procesy. Nekopírujeme jen formu života, ale ve všech typech lidské tvořivosti replikujeme rovněž procesy života, díky nimž jsou vzájemně prospěšná spojení mezi různými životními formami silná a zdravá. Příklady, jako je „wood-wide-web“, mi naznačují, že uspořádání zdrojů a procesů tak, aby mladí, slabí a zranitelní dostali svůj spravedlivý podíl, je pro život zásadní, aby celek měl co největší šanci na přežití a rozkvět. Symbiomimikry bude v lidském podnikání vytvářet a rozdělovat zdroje tak, abychom při péči o všechny lidi pečovali zároveň o systém podpory života, na němž jsme všichni závislí.
Sumbiokracie
Při budování symbiocénu budeme také tvořit nový politický systém, který nazývám sumbiokracie (z řeckého sumbiosis, od sumbioun, žít spolu; od sumbios, žít společně). Sumbiokracii definuji jako politickou správu nebo vládu, která se zavázala k typům a souhrnu vzájemně prospěšných nebo příznivých vztahů v daném sociobiologickém systému ve všech měřítkách (mutualismus, čili radikální vzájemnost).
Základní myšlenka spočívá v tom, že pokud budou identifikovány, chráněny a zachovány procesy, které podporují ekosystémy a biomy, budou v těchto zdravých ekosystémech prosperovat také druhy. Nepotřebujeme proto dále demokratizovat selhávající předpojatou demokracii například pomocí přístupu „rady všech bytostí“ hlubinné ekologie, v níž zájmy druhů v rozhodovacích strukturách „zastupují“ lidé s dobrými úmysly. Spíše potřebujeme zvolit do takové vlády lidi, kteří chápou a potvrzují život podporující organické formy, procesy a vztahy, a musíme dát tomuto řídícímu orgánu pravomoc pečlivě projednávat různé tvůrčí návrhy.
Pokud je například známo, že určitý aspekt lidského rozvoje má dlouhodobý toxický vliv na základní životní proces, jako je metabolismus, pak jej jednoduše nelze povolit. Nebo pokud tento toxický vliv už v probíhá, je potřeba ho urychleně odstranit (například olovo v benzínu, azbest ve stavebních materiálech, ftaláty v plastech).
Na rozdíl od demokracie, která je ze své podstaty antropocentrická a je schopna pouze částečných odpovědí na lidsky zaměřené otázky, sumbiokracie vyžaduje, aby ti, kdo vládnou (sumbiokraté), hluboce porozuměli celým ekosystémům a vzájemným symbiotickým vztahům, které umožňují jejich fungování. Aby lidé mohli žít společně, musí uplatnit svou inteligenci a vynalézavost, aby dosáhli celkové harmonie ve společenství různých zájmů. V rámci sumbiokracie musí vládci Země uvažovat o tom, jaký druh vzájemného rozvoje je přípustný, aby umožnil společné soužití prostřednictvím odpovědí na následující otázky:
– Existuje plná recyklovatelnost všech vstupů a výstupů?
– Používáme bezpečné a sociálně spravedlivé formy obnovitelné energie?
– Dochází k plné a harmonické integraci s biogeochemickými systémy ve všech měřítkách?
– Dosáhli jsme eliminace toxického odpadu ve všech aspektech tohoto podniku?
– Jsou zohledněny zájmy všech druhů, velkých i malých?
– Máme harmonii nebo rovnováhu zájmů?
Sumbiokratické řízení vědecky i tradičně informovanými lidmi (včetně těch, kteří se věnují občanské vědě) zvažuje na všech místech a ve všech měřítkách vzájemné vazby mezi prvky komplexních pozemských systémů předtím, než se zaváže k jakémukoli opatření, které ovlivní zdraví systému. Musíme si také uvědomit, že pro účinnou sumbiokracii je klíčové místo, protože pouze ti, kteří mají k určitému místu blízký a důvěrný vztah, jsou schopni své místo poznat a rozhodovat o jeho zdraví a vitalitě.
Sumbiokracie je forma řízení, v níž lidé vládnou ve prospěch vzájemných vztahů na Zemi ve všech měřítkách, od místního po globální. Například správa na ochranu zájmů povodí Amazonky (plíce Země), Velkého bariérového útesu (globální rybí líhně) a arktické kryosféry (všechny formy ledu) bude v konečném důsledku chránit také střednědobé a dlouhodobé lidské zájmy. V tomto novém typu vlády je přítomna organická forma (veškerá biodiverzita včetně člověka) a organický proces (systémy Země a systémy života). Sumbiokracie je po vzoru Lincolna „vláda Země, lidmi Země, pro Zemi, aby Země nezhynula.“
V současné době máme velmi sofistikované znalosti o tom, jak funguje přírodní svět, a protože tu byl a fungoval dávno předtím, než se člověk vyvinul jako Homo sapiens, jsme to my, kdo se musí přizpůsobit jeho procesům a jeho fungování. Mnoha podmínkám života rozumíme, ale záměrně je ničíme toxickým přetížením. Měníme klima k horšímu, čímž se dříve živé oblasti stávají nevhodnými pro život, ničíme ekosystémy a vyhlazujeme druhy (šesté velké vymírání). Těmito způsoby dokazujeme, že jsme Homo non-sapiens, a nejen to, ale také, že jsme jakýmsi patologickým morem pro všechny druhy na této Zemi. Můžeme ale být lepší než to.
Závěr
Během relativně krátkého období lidských dějin jsme byli svědky vzniku průmyslově-technologické společnosti závislé na růstu, která dosáhla svého úspěchu na úkor vitality Země. Výrobní kapacita systému zvaného kapitalismus přinesla některým lidem velké bohatství, ale způsobila také v globálním měřítku znečištění, negativní změny klimatu a masové vymírání druhů. Zároveň kapitalistický systém ochudil a poškodil mnoho snah o harmonizaci lidského podnikání s životními systémy Země. K uzurpaci konceptů, jako je demokracie, udržitelnost, udržitelný rozvoj a odolnost mocenskou elitou (s nástroji, jako jsou masmédia), došlo během mého života, tedy v průběhu třiašedesáti let.
Domnívám se, že nastal čas spíš než tyto koncepty – dnes už značně zneužité – rehabilitovat, vytvořit nové koncepty, které jsou dnes naléhavě potřebné, takové koncepty, které je velmi těžké, ne-li nemožné, zkorumpovat. V tomto duchu se nabízí symbiocén, sumbiokracie a symbiomimikry. Mohu však nabídnout ještě další neologismus, který by mohl pomoci. E.O. Wilson a před ním Erich Fromm nám dali pojem „biofilie“ jako něco, v co můžeme doufat, že je obsaženo v naší lidské přirozenosti.12 Naše instinktivní láska k životu a k životním formám by mohla převážit nad nekrofilií a možnou ekocidou. Nicméně i když „bio“ znamená život, často je vnímáno v kontextu redukcionistické vědy, která věci rozebírá a izoluje jednotlivosti. Jako doplněk k biofilii nyní nabízím „sumbiofilii“ – lásku ke společnému životu. Vzhledem k tomu, že jsme se vyvinuli v rámci již pre-existující ekologické matrice jako intenzivně společenský druh a žili jsme v relativní harmonii se všemi ostatními formami života, musí v nás být sumbiofilie hluboce zakořeněná. Pokud se nemýlím, pak opuštění antropocénu a vstup do symbiocénu bude pro většinu lidí hluboce uspokojující zkušeností. Až se politika sumbiokracie rozvine a my budeme žít ve všech našich technologiích a životních prostředích podle symbiomimikry, Země si s obrovskou úlevou oddechne.
Poznámky
- P.J. Crutzen and E.F. Stoermer, “The ‘Anthropocene,’” International Geosphere-Biosphere Program Newsletter 41 (2000): 17-18. ↩︎
- G.A. Albrecht, “The Age of Solastalgia.” August 7, 2012. Dostupné zde. ↩︎
- G.A. Albrecht, “Ethics, Anarchy and Sustainable Development,” Anarchist Studies 2, no. 2 (Autumn 1994): 95-118. ↩︎
- C.S. Holling, “Understanding the Complexity of Economic, Ecological, and Social Systems,” Ecosystems 4 (2001): 390-405; B.H. Walker and D. Salt, Resilience Thinking: Sustaining Ecosystems and People in a Changing World (Washington, DC: Island Press, 2006). ↩︎
- C. Gallopin, “Linkages between Vulnerability, Resilience and Adaptive Capacity,” Global Environmental Change 16 (2006): 293-303; Holling, “Understanding the Complexity of Economic, Ecological, and Social Systems”; E. Ráez-Luna, “Third World Inequity, Critical Political Economy, and the Ecosystem Approach,” in The Ecosystem Approach—Complexity, Uncertainty, and Managing for Sustainability, ed. D. Waltner-Toews, J.J. Kay, and N. Lister (New York: Columbia University Press, 2008), 323-34. ↩︎
- S.F. Cohen, “Renaissance or Ruin? Yeltsin’s Desperation Dismantles Democracy,” Washington Post, October 10, 1993. Dostupné zde. ↩︎
- M. Bookchin, Post-Scarcity Anarchism, (Palo Alto, CA: Ramparts Press, 1971), 59. ↩︎
- G.A. Albrecht, “Applied Ethics in Human and Ecosystem Health: The Potential of Ethics and an Ethic of Potentiality,” Ecosystem Health 7, no. 4 (2001): 243-52; B. Scofield and L. Margulis, “Psychological Discontent: Self and Science on Our Symbiotic Planet,” in P.H. Kahn and P.H. Hasbach, eds., Ecopsychology: Science, Totems, and the Technological Species (Cambridge, MA: MIT Press, 2012). ↩︎
- S.W. Simard, A.K. Asay, K.J. Beiler, et al., “Resource Transfer between Plants through Ectomycorrhizal Networks,” in Mycorrhizal Networks, ed. T.R. Horton (Dordrecht, Germany: Springer, 2015). Dostupné zde. ↩︎
- J. Frazer, “Dying Trees Can Send Food to Neighbors of Different Species,” Scientific American, May 9, 2015. Available at: http://blogs.scientificamerican.com/artful-amoeba/dying-trees-can-send-food-to-neighbors-of-different-species. ↩︎
- P. Kropotkin, “Mutual Aid: A Factor of Evolution” (1902; repr., London, UK: Freedom Press, 1987), 234. ↩︎
- E. Fromm, The Heart of Man: Its Genius for Good and Evil (London, UK: Routledge and Kegan Paul, 1965); E.O. Wilson, Biophilia (Cambridge, MA: Harvard University Press, 1984). ↩︎