„S environmentální krizí se můžeme vyrovnat jen pokud přijmeme nejistotu a oceníme ji jako základ naší projekční práce.“
Ferdinand Ludwig
Ferdinand Ludwig je německý architekt, který je průkopníkem a inovátorem na poli baubotaniky, architektonické říše živých rostlinných konstrukcí. V roce 2012 absolvoval Univerzitu ve Stuttgartu s disertační prací „Botanické základy baubotaniky a jejich využití v designu“. Dnes je vedoucím profesury pro zelené technologie v krajinářské architektuře na Technické univerzitě v Mnichově. Ludwig navrhl a vytvořil řadu baubotanických projektů po celém Německu, například baubotanickou lávku (2005), baubotanickou věž (2009) nebo letadlo-strom-kostku v Nagoldu (2012). Ústředním tématem Ludwigova výzkumu je integrace růstových procesů živých rostlin do architektonického designu a konstrukce. Spojení živých rostlin s architektonickou konstrukcí umožňuje zkoumat tvůrčí a funkční využití rostlin v kontextu stavebního inženýrství. Baubotanika vybízí ke zcela novému pohledu na architekturu, která se stává součástí městské přírody. Koncept baubotaniky je však dnes stále více oceňován také jako metoda adaptace na klimatické změny. V roce 2022 vyšla Ludwigova kniha Wachsende Architektur: Einführung in die Baubotanik (spolu s Danielem Schönlem, Verlag Birkhäuser). Zde publikovaný Ludwigův text vyšel původně anglicky pod názvem „The Imposition of Uncertainty“ na webu The Urban Environments Initiative (UEI) 11. ledna 2021. Přeložil Jiří Zemánek.
Dnes jsou budovy považovány za šetrné k životnímu prostředí, jestliže na něm způsobují co nejmenší škody a mají co nejmenší možnou ekologickou stopu. Ta se často měří jejich spotřebou energie: čím nižší je spotřeba energie, tím lépe. V důsledku toho se však budovy do značné míry od svého prostředí odřízly. S maximální izolací a minimální plochou povrchu je jejich interakce s bezprostředním okolím omezena na naprosté minimum.
Naše současná globální ekologická krize vyžaduje přehodnocení tohoto přístupu. Nemůžeme se již omezovat na vytváření budov, které mají menší dopad na životní prostředí; musíme naopak vytvářet budovy, které pomohou zvrátit současný trend a v konečném důsledku přispějí k regeneraci životního prostředí. Zvláště v městském kontextu to znamená maximalizovat interakci. Každý povrch budovy musí být víceúčelový a musí usnadňovat ekologické a sociální procesy. Fasády a střechy musí poskytovat nejen habitaty pro flóru a faunu, ale budovy musí také hrát aktivní roli při zlepšování vodní bilance a mikroklimatu města, a za tímto účelem musí být dynamické. Přizpůsobení procesům zase znamená umožnění změn, které jsou poháněny růstem rostlin i přijetím lidských a nelidských uživatelů. Klasicky vyškolenými architekty to může být vnímáno spíše jako vnucování, při kterém jako by nad designem ztráceli svou autoritu. Avšak design se tím stává ve skutečnosti významnější než kdy jindy. Navíc je potřeba navrhovat procesy namísto hotových objektů.
„Baubotanika“ („Baubotanik“) je architektonický přístup, který se touto výzvou proaktivně zabývá. Německý neologismus „Bau-Botanik“ kombinuje aspekty stavebního inženýrství a botaniky a je chápán jako forma architektury, která vytváří budovy prostřednictvím interakce inženýrské konstrukce a růstu rostlin. Zejména se v ní manipuluje s růstem stromů nebo jejich částí, které se kombinují s neživými složkami tak, že se spojují v rostlinně-technický hybrid (Ludwig 2016).
V baubotanice se architekt stává spoluprojektantem, který společně se stromem vytváří budovu. Tato budova nebude nikdy „dokončena“, i když dříve či později bude dosaženo kýžených stadií vývoje. Jak bude budova vypadat v budoucnu, závisí na událostech a faktorech, které nelze kontrolovat. Prognózy jsou možné, ale omezují se spíše na obecná tvrzení. A čím dál se člověk snaží nahlédnout do budoucnosti, tím víc se obraz stává rozmazaným. Pro architekturu, která je z principu vždy navrhována v kontrastu s přírodou a stavěna co nejtrvanlivěji, je toto přílišný požadavek; velikost ani proporce stavby nemůže člověk projektant přesně určit. Navíc její vzhled se mění s ročními obdobími. Na podzim se stavba nejprve zbarví a pak ztratí své listy, v zimě je holá, ošlehaná nebo filigránská, na jaře opět vyraší, možná rozkvete, a v létě je hustě olistěná, možná sotva rozpoznatelná jako stavba.
Praktickým příkladem, který dokládá potenciál přístupu baubotaniky, jsou živé kořenové mosty Khasiů, domorodého národa žijícího v hornatém terénu ve státě Méghálaj na severovýchodě Indie. Mosty, vytvořené z živých kořenů bez současných konstrukčních nástrojů, jsou výjimečným příkladem vernakulární architektury, která využívá manipulace s růstem stromů jako stavební techniku. Mosty, které překonávají kaňony a řeky, spojují domovy, pole, vesnice a tržiště. Poskytují alternativu k často nevhodným současným technologiím a materiálům a lze je považovat za velmi specifické řešení venkovského propojení v geografických a klimatických podmínkách Méghálaje, které se vyznačují vysokou vlhkostí, prudkými dešti, rozvodněnými řekami a strmými, hustě zalesněnými svahy.
Živé kořenové mosty mohou vydržet po staletí a časem se stávat pevnějšími v procesu, který kombinuje pravidelnou lidskou údržbu s přirodními procesy růstu (Middleton, Habibi et al. 2020). A proces tvorby mostu se vyznačuje zejména tím, že trvá velmi dlouho; v mnoha případech se ti, kteří takový projekt zahájili, během svého života ani nedostanou přes most. Kořenový most představuje obzvlášť pomalou formu architektonické tvorby, ale také téměř neuvěřitelný příklad tvůrčí činnosti, která je poháněna předvídavostí a myšlením přesahujícím vlastní život člověka. Živé kořenové mosty jsou po celou dobu svého života neodmyslitelně spjaty se svým okolím, zajišťují stabilitu svahů a různými způsoby prospívají ekosystému. Na místě vyrábějí svůj vlastní stavební materiál a po celou dobu své životnosti absorbují CO2. Tím dalece přesahují zavedený koncept udržitelného designu, jehož cílem je uspokojovat základní lidské potřeby v současnosti, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby (Brundtland 1987). Ve skutečnosti představují vynikající příklad regenerativního designu a rozvoje (Kubba 2009).
Jak může tento příklad posloužit našim současným městům? Živé kořenové mosty, jejichž použitelnost často trvá několik generací, nejsou přímou odpovědí na naléhavé ekologické a sociální otázky naší doby. Přesto bychom však tento koncept měli vnímat jako příklad hodný následování. Čelíme dnes ekologickým problémům, které ovlivní nejenom nás, ale i budoucí generace. Musíme tyto problémy řešit přesně takovýmto mezigeneračním přístupem, který Khasiové v severovýchodní Indii praktikují už stovky let. Pokud jde o opatření, která nyní přijímáme, musíme myslet na jednu nebo více generací dopředu. A je tu ještě jedna zásadní věc: neustále se měnící živé kořenové mosty, které se díky nelidské a lidské činnosti neustále proměňují, jsou často trvanlivější než ocelové nebo betonové mosty, které jsou údajně postaveny na „věčné časy“ (Ludwig, Middleton a kol. 2019). V době, v níž nejen klima, ale také mnohé společenské systémy procházejí zásadními změnami, může statický přístup – jak ho navrhuje konvenční architektura – jen sotva zajistit bezpečnost. S environmentální krizí se dokážeme vyrovnat jen pokud přijmeme a oceníme nejistotu jako základ naší projekční práce.
Literatura:
Brundtland, Gro H. 1987. The Brundtland Report, World Commission on Environment and Development. Oxford: Oxford University Press.
Kubba, Sam. 2009. LEED Practices, Certification, and Accreditation Handbook. Oxford: Butterworth-Heinemann.
Ludwig, Ferdinand. 2016. “Baubotanik: Designing with Living Material.” In Materiality and Architecture, edited by Sandra K. Löschke, 182–190. New York: Routledge.
Ludwig, Ferdinand, Wilfrid Middleton, Friederike Gallenmüller, Patrick Rogers, and Thomas Speck. 2019. “Living bridges using aerial roots of ficus elastica–an interdisciplinary perspective.” Scientific reports 9 (1): 1–11. Middleton, Wilfrid, Amin Habibi, Sanjeev Shankar, and Ferdinand Ludwig. 2020. “Characterizing Regenerative Aspects of Living Root Bridges.” Sustainability 12(8): 3267.
