Americký spisovatel, filosof a kulturní aktivista Charles Eisenstein (1960) rozvíjí v této eseji vizi transformativního vzdělávání mimo tradiční školský systém. Zamýšlí se v ní nad možným hlubším poselstvím různých intencionálních komunit, ekovesnic, půdních institutů a retreatových center jakožto nové sítě vzdělávání, sjednocené společným účelem šířit do života naší civilizace nový příběh spolubytí; tento rodící se vzdělávací systém nazývá „školami technologií sjednocení“. Autor rozvíjí v tomto textu představu, kterou poprvé formuloval v knize The More Beautiful World Our Hearts Know Is Possible (2013), jež pod názvem Krásnější svět je možný, naše srdce to ví právě vychází v nakladatelství Maitrea v českém překladu Hany Bernardové.
Když jsem v roce 1985 absolvoval vysokou školu, představovala pro mladého inteligentního člověka ze střední nebo vyšší střední třídy nezpochybnitelný důležitý krok. Nevstoupil jsem do elitní školy z nějaké zvláštní ambice, ale proto, že příběh, který mě obklopoval, říkal, že právě tohle je způsob, jak správně naložit se svým životem. Vyšší odborná škola a pravděpodobně i další stupně, které po ní následovaly, představovaly cestu, jak se mohl člověk plně zapojit do společnosti.
Hluboko ve mně byl však problém – nechtěl jsem ve společnosti plně participovat. Cítil jsem, že v základu věcí je něco chybného. Když jsem se dozvěděl víc o tom, jak svět funguje, nechtěl jsem být jeho součástí. Dokonce i cesty veřejné služby na které mě elitní vzdělání mohlo připravit, se zdály být stále ještě součástí téhož systému.
Neznal jsem však žádnou alternativu k univerzitě nebo jsem možná neměl dost odvahy ji hledat. A krom toho jsem v té době ještě nedokázal identifikovat příčinu své lenosti, své pasivní rebelie a ztráty motivace.
Dnes moji dva synové dospěli do věku pro vstup na vysokou školu – jednomu je osmnáct a druhému dvacet let –, ale ani jeden nešel na vysokou školu. Neurčitá intuice, která vedla moji nevědomou rebelii, se u nich proměnila v naprosté odmítnutí následovat „tento program“. Navíc moji synové dnes mají k dispozici alternativy, které v 80. letech minulého století ještě neexistovaly. Jimi strávil nějaký čas v ekologických, spirituálních a permakulturních programech v USA a v Kostarice, které připravují lidi na to, aby se mohli podílet na budoucnosti, která není jen prodloužením přítomnosti, ale odlišným světem s odlišnými hodnotami a způsoby chápání.
Programy jako jsou tyto dnes existují všude ve světě, nicméně jsou dosud rozptýlené a postrádají sjednocující příběh, který by je dokázal představit jako solidní alternativu k tradičnímu vyššímu vzdělání. Mladí lidé na ně musí mít štěstí nebo vědět, jak je mohou najít. Nebylo by krásné, kdyby tento druh vzdělání – vzdělání v tom, co planeta právě teď nejvíc potřebuje – byl snáze dostupný?
Představte si po celém světě rozšířené souostroví se zemí spojených institucí vzdělávání pro lidi jako jsou moji synové, útočiště alternativních přístupů k zemi, mysli, hmotě a tělu, jež jsou v rámci tradičních univerzit okrajové nebo v nich zcela chybí. Kolik vzrušující práce – ať už v lékařství, zemědělství nebo v sociální změně – se dnes odehrává mimo akademický svět a pro mnoho mladých lidí, kteří by ji jinak ve své kariéře mohli následovat, zůstává zcela neviditelné; v důsledku toho se jí také nedostává finanční podpory a výzkumu v rámci širší komunity, která by ji mohla posunout do další úrovně.
Potřebujeme paralelní systém technologie rozvoje, který dokáže řídit společnost až se tradiční systémy a technologie nebudou schopny našimi problémy adekvátně zabývat.
- Musíme, jak to vyjádřil Ken Carey, založit ostrovy budoucnosti v oceánu minulosti. Z důvodů, které dále popisuji, si dovolme tato místa nazvat školy technologií sjednocení. Mají dvě hlavní funkce: výzkum a vyučování. Pro studenty, zvláště pro mladé lidi, kteří by jinak šli na vysokou školu nebo na postgraduální studium, jsou místy pro:
- získání znalostí, které nejsou dostupné na tradičních univerzitách
- osvojení si dovedností, které budou užitečné a ceněné v proměněném světě budoucnosti
- nabytí schopností, které napomáhají uskutečnění transformace
- osvobození se od programů tradičního způsobu vzdělávání a vytvoření útočiště, v němž se může rozvinout naše povolání
- sblížení se se skupinou lidí, kteří sdílejí společnou vizi toho, čím svět může být.
Pro výzkumníky jsou místy pro:
- rozvíjení nových znalostí v prostředí, kde nejsou považováni za blázny
- spolupráci s dalšími avantgardními pracovníky v netradičních oblastech výzkumu
- vyjasnění si nových znalostí vyučováním
- předávání nových znalostí příští generaci a dohlížení na její rozvoj
- zkoušení, uzrávání a rozvíjení technik, aby byly připraveny pro širší využití.
Co je technologie?
O jakém druhu technologie zde mluvíme? Toto slovo nám přináší obvykle na mysl věci jako jsou počítače, roboty, lasery, výroba v nano-rozměrech, upravování genu, chemické inženýrství a elektronika. Tohle chápeme jako „high tech“.
Všechny tyto technologie mají společné určité charakteristiky. Závisejí na vysokém stupni specializace, jejich výroba vyžaduje ohromnou průmyslovou infrastrukturu, pocházejí z vědeckého výzkumu a jsou založeny na využití energie za účelem manipulace a ovládání hmoty. Proto standardní slovníková definice technologie zní „využití vědeckých znalostí pro praktické účely.“
V minulých pěti stoletích tyto technologie zcela proměnily svět, ale ukazují se jako neschopné při řešení problémů, jimž dnes čelíme, a z nichž mnohé jsou paradoxně způsobeny stejným druhem technologie, kterou jsme chtěli použít na jejich nápravu. Ať už je to degradace půdy chemickými hnojivy, která vytváří potřebu pro uplatnění ještě více chemikálií, nebo ať už jsou to lékařské intervence, které vyvolávají vedlejší účinky, jež vyžadují další lékařské zásahy, stává se technologie často „řešením“ ve smyslu závislosti, která vyžaduje víc technologie pro zvládnutí následků předchozí technologie. V širším měřítku vytvořil celý vědecko-průmyslový systém ekologickou degradaci a sociální atomizaci, kterou se snažíme řešit pomocí téhož technologického myšlení, založeného na kvantifikaci, inženýrství a řízení. Tento způsob myšlení sleduje sen technické utopie: jen pokud bychom dokázali uplatnit přesnou kontrolu nad každým kouskem hmoty, jen pokud bychom každý předmět dokázali kvantifikovat, pojmenovat a digitalizovat jeho vlastní IP adresou, jen tehdy bychom mohli svět racionálně řídit, eliminovat nejistotu a maximalizovat náš lidský blahobyt. Táž ambice se na sociální rovině promítá do programu totálního informačního uvědomění, kdy každá ekonomická transakce, každá sociální interakce nebo každý fyzikální pohyb jsou zaznamenány a uchovávány v databázi.
Přesto je zřejmé, že přes setrvalé pokroky, co se týče naší schopnosti kontrolovat hmotu a společnost, se příslib utopie ztrácí v budoucnosti a ve skutečnosti překročil horizont události, nazývaný cynismus. Dnes už nikdo nevěří, že materiální a sociální inženýrství otevírá cestu do dokonalého světa.
Z těchto důvodů – selhání příslibu technologie a zhoršení krize technologie tak, jak ji dnes známe – bych rád nabídl rozšířené pojetí technologie. Výše popsaný druh technologie je pouze pododdílem veškeré technologie, který nazývám „technologií oddělení“; tato technologie bude mít vždy ve světě své místo, nicméně v současné historické chvíli musíme naši kolektivní vůli a energii zaměřit na odlišný druh technologie, kterou budu nazývat „technologií sjednocení.“
Abychom naši definici technologie mohli rozšířit, můžeme se jednoduše vrátit k řeckým kořenům tohoto slova, které znamenají „logos dovednosti.“ Technologie je systém technik pro využití lidské vůle k proměně hmotného světa.
Přechod v našem příběhu
Technologie není jen náhodným souborem technik. Jak naznačuje „logos dovednosti“, tyto techniky jsou vzájemně propojené a vyrůstají ze společné logiky, z jednotícího příběhu nebo světonázoru. Tento příběh určuje to, co pokládáme za reálné, možné a důležité. Odpovídá na otázky „Co můžeme dělat?“ „Co bychom měli dělat?“ a „Jak to můžeme udělat?“
Technologie oddělenosti, která dominuje dnešnímu světu, vychází z příběhu oddělenosti, který v sobě zahrnuje následující:
- To že, lidé jsou odděleni od přírody
- Pojetí sebe sama jako odděleného jedince
- Úplná individuálnost, co se týče uvědomování a prožívání, existuje pouze v lidech
- Soutěž jako určující charakteristiku života
- Ovládání a řízení druhých jako klíč k blahobytu
- To, že všechny věci jsou složeny ze standardních identických stavebních kamenů
- To, že být skutečný, znamená být měřitelný a kvantifikovatelný
- To, že síly přírody jsou v podstatě náhodné a proto lidský pokrok závisí na tom, že se od jejich rizik izolujeme a využíváme je pro naše účely
- Lineární a redukcionistické myšlení jako základ technologie
- Kauzalitu, založenou na síle
- To že osudem lidstva je podrobit si přírodu a překonat ji
Tohle jsou vlákna mytologie, která dominovala civilizaci v průběhu minulých několika tisíc let a zvláště v posledních několika staletích. Tato mytologie se stává rychle zastaralou a ukazuje cestu k novému a zároveň dávnému příběhu spolubytí. Tento příběh v sobě obsahuje následující:
- Naše já je ve svém jádru vztahové
- Lidé nejsou odděleni od přírody
- To, co děláme světu, děláme sami sobě
- Základní vlastnosti „já“ (tzn. vědomí, inteligence) jsou všudypřítomné a univerzální; vše je živé
- Každá bytost je holografickým zrcadlem celku
- Spolupráce, vzájemné sdílení a symbióza jsou určujícími charakteristikami života a evoluce
- Morfická rezonance je primárním kauzálním principem
- Každá bytost má jedinečné a nezbytné dary, jimiž přispívá k dobrému bytí a evoluci celku
- Osudem lidstva je používat své jedinečné schopnosti, aby sloužily zdraví a rozvoji Gaii
Technologie sjednocení vycházejí z příběhu spolubytí a přispívají k jeho vývoji ve světovou civilizaci.
Technologie sjednocení přispívají ke sjednocení člověka a přírody, těla a mysli, myšlení a cítění, hmoty a ducha, moderního a starověkého, mužského a ženského. Znovu sjednocují všechno to, co bylo v civilizaci oddělenosti uměle odděleno nebo dokonce postaveno do opozice. Nejde o vymazání binárních protikladů, ani o rozpuštění všech hranic; spíš jde o pochopení, že každý v sobě obsahuje druhého, že část v sobě zahrnuje celek, že vnitřní zrcadlí vnější.
Příklady technologií sjednocení
Téměř každá praxe ať už v lékařství, zemědělství, energetice nebo ve vzdělávání, kterou nazýváme „alternativní“ nebo „holistickou“, je dokladem technologie sjednocení.Zde je několik příkladů, které ilustrují, jak tyto metody čerpají z příběhu spolubytí.
- Regenerativní zemědělství, například bezorebné organické zahradnictví. Tato praxe je zejména motivovaná pochopením, že zdraví úrody a zdraví lidí je neoddělitelně spojeno se zdravím půdy. Proto se regenerativní zemědělství snaží sloužit dobrému bytí půdy; je založeno na přesvědčení, že zdraví půdy znamená zdraví všeho ostatního. Zadruhé regenerativní zemědělství nevidí půdu jako pouhý zdroj chemických živin, ale jako živou bytost, která má svůj vlastní druh inteligence a jako součást větší živé entity, jíž je celý zemědělský ekosystém. Proto zemědělec, místo pouhého vnucování nějakého metodologického vzorce kusu země, krajinu starostlivě pozoruje až ji intimně poznává jako bytost samu o sobě, takže se může ptát „Co si tato země přeje?“ Tento vztah je důvěrný, osobní a jedinečný a nelze ho redukovat na nějaký soubor kvantitativních údajů, co se týče složení půdy a distribuce dešťových srážek.
- Homeopatie je založena na uvědomění, že každý stav lidské bytosti je zrcadlen určitou hmotnou substancí. Naše já a svět kolem nás od sebe nejsou odděleny. Homeopati se domnívají, že vnesení informační signatury této látky do těla bude odemykat vzorec nemoci a přinášet léčení. Navíc mediem pro přenos informační signatury je voda, která není v homeopatii chápána jako nějaká obecná látka, definovaná pouze svým chemickým vzorcem, ale jako látka, která je schopná uchovávat informaci a strukturu (což je názor, který je dnes podporován rovněž vědeckým myšlením).
- Procesy pravdy a usmíření. Příběh oddělenosti říká: „Kdybych se nacházel v celkovém úhrnu tvých okolností – biografických, ekonomických, kulturních atd. –, nedělal bych to, co děláš ty. Jsem totiž lepší než ty.“ Trestní právo vychází z tohoto přesvědčení: lidé dělají špatné věci, protože jsou špatnými lidmi a proto musí být zastrašováni hrozbou trestu. Příběh spolubytí však tvrdí opak. Říká: „Pokud bych se nacházel v celkovém úhrnu tvých okolností, můj bratře, dělal bych to, co děláš ty.“ Procesy pravdy a usmíření tyto okolnosti mění, vycházejí totiž z přesvědčení, že pokud by se takový člověk dokázal spojit s plným dopadem svých činů, nechtěl by už víc takovéto věci dělat. Spoléhají se na léčivou sílu zviditelnění pravdy. Týrání souvisí s odpojením od empatie a s odlidštěním oběti. Tím, že oběti sdílejí své příběhy pachatelům a naslouchajícímu společenství znovu nabývají v očích všech přítomných svého plného lidství.
- Univerzální základní příjem (UZP) a komunitní formy sdílení zdrojů. V příběhu oddělenosti, který tvrdí, že v lidské přirozenosti je maximalizovat svůj racionální soukromý zájem, je tohle šílená představa. Pokud by byly základní potřeby každého člověka uspokojeny, co by lidi donutilo pracovat a přispívat do společnosti? Pokud jsme ale přesvědčeni, že v naší lidské přirozenosti je chtít přispět něčím významuplným, co je větší než je naše vlastní přirozenost, pak UZP a sdílení zdrojů představují způsob, jak můžeme tento impulz podpořit. Uznávají a podporují takové druhy přínosů a darů, které lze obtížně kvantifikovat jako je například poskytování milující péče dětem nebo starým lidem, jako je vytváření umění a hudby nebo jako je léčení země a vody způsobem, který nezvyšuje ekonomickou výrobu atd.
Technologie sjednocení tudíž obsahují materiální technologie, sociální technologie a také nemateriální technologie, které jsou založené na odlišném chápání toho, co je reálné. Jejich neúplný seznam by mohl zahrnovat: sanaci toxického odpadu pomocí hub; kompostovací toalety a recyklační systémy šedé a černé vody; bylinné lékařství; terapii pomocí psychotropních látek; techniky hliněných staveb; posvátnou architekturu; léčení zvukem; hypnózu a techniky ovládání hmoty myslí; nenásilnou komunikaci; soucitné naslouchání; sociokracii, holokracii a další skupinové metody rozhodování; poradní procesy; regenerační kruhy; rodinné konstelace; tantrické sexuální praktiky; komunikaci s jinými než lidskými bytostmi; nenásilné metody přímé politické akce; implozivní motory; generátory na čerpání volné energie (1); zaměstnanci vlastněná družstva a další podobné formy ekonomické spolupráce; biodynamické zemědělství; agrolesnictví; trvalé zahradnictví; obnovu mokřadů; Montessori výchovu; waldorfské školství; techniky hlasu, tance a masek; používání tranzu a snových stavů vědomí. …
Všechny tyto technologie různými způsoby čerpají z nového a současně starého příběhu spolubytí. I když ve svých reálných životních aplikacích mohou někdy ztělesňovat aspekty oddělenosti, představují zároveň kroky k novému příběhu.
Proto můžete pociťovat vědomí spřízněnosti nebo spojenectví s pracovníky v oblastech, které se vám jinak mohou zdát zcela bez souvislosti s tím, co samy děláte. Co má společného terapie pomocí krystalů s kompostovacími toaletami nebo s kontaktním rodičovstvím? Na hluboké úrovni spolu souvisejí, protože jejich „co“ a „jak“ vychází z téhož společného příběhu. Při pročítání seznamu příkladů technologií sjednocení může čtenář s některými z nich pociťovat nespokojenost. I když všechny překračují nějaký aspekt konsensuální reality (sociální, ekonomické, lékařské, materiální …), některé z nich jsou víc spojené s tradičním vědeckým světonázorem než jiné. Můžete být připraveni a ochotni akceptovat kompostovací toalety, bioplynové systémy a solární kolektory, ale můžete vyznačit čáru před astrologií, generátory na čerpání volné energie a používáním měděných disků ke strukturování pitné vody. Neodvažuji se vyjádřit svůj vlastní názor o autentičnosti takových technologií kromě tvrzení, že jen proto, že nám změněný světonázor umožňuje se domnívat, že jsou možné, to neznamená, že kterákoli z nich skutečně funguje. Bez ohledu na to nový příběh motivuje různé cesty výzkumu, které mohou nebo nemusejí přinášet plody – zrovna tak jako je tomu v případě dnes běžně známých technologií. Ať už jsou tyto technologie použitelné či ne, pokud jste tak jako já stále nějak podmíněni starým příběhem, budou vám připadat některé z nich neskutečné. Je to proto, že pocházejí ze sféry za hranicemi toho, co my jako společnost pokládáme za reálné. Musíme zkoumat za hranicemi toho, co je bezpečné a známé.
Alternativní výzkum a rozvoj
Na rozdíl od tradičních technologií, které se těší ohromné výzkumné infrastruktuře a mocným ekonomickým pobídkám, jež podněcují jejich další rozvoj, jsou technologie sjednocení obvykle zcela okrajové. Těží z velmi malé, pokud vůbec nějaké institucionální podpory a spíš namísto toho často čelí silnému odporu. Některým technologiím, jako je bylinné lékařství nebo regenerativní zemědělství, se věnují velké komunity a to jak po stránce výzkumu, tak po stránce praxe, a jistou podporou jim věnuje i tradiční akademická sféra. Nicméně vyhlídky na kariéru pro inženýra, který se odborně zabývá lidskými výkaly (2) nebo pro odborníka na komunikaci se zvířaty jsou stejně vzácné jako jsou jisté v případě ropného inženýra nebo odborníka na firemní komunikaci.
Jsou pro to dobré ekonomické důvody: technologie, které nepodporují těžbu zdrojů ze země nebo jejich spotřebu jsou totiž v současném systému hůře zpeněžitelné. Nebudou mít pravděpodobně za následek pozitivní návrat investovaného kapitálu; z toho důvodu vyžadují financování lidmi, kteří neusilují o zisk.
Existuje ohromná podpora technologií, které nás přivedly do naší současné neblahé situace, ale jen minimální podpora technologií, které jsou k uskutečnění přechodu do ekologického věku pro naši společnost nejpotřebnější. Technologie sjednocení vyžadují společenství praxe a záštitu vizionářských nositelů finančního bohatství a další zdroje.
Tak jako tradiční technologie i technologie sjednocení potřebují mít své vlastní inkubátory a výzkumné a rozvojové parky. V různých podobách se už objevují v okrajových zónách společnosti. Ekovesnice, školy bylinářství, školy tradiční čínské medicíny, holisticky orientované odborné a vysoké školy, půdní instituty a další centra poskytují místa, kde mohou výzkumníci rozvíjet své technologie a být přitom alespoň částečně chráněni před vnějšími nepřátelskými silami a ekonomickými tlaky. Některé technologie jsou lépe podporovány než jiné: pravděpodobně nejlépe jsou v tomto směru zajištěny různé formy regenerativního zemědělství a permakultury, praktikované v tisících ekovesnicích a intencionálních komunitách po celém světě; jsou stále ještě do určité míry přítomné i v tradičních vesnicích, které se úplně nepodřídily mechanizovanému chemickému zemědělství. Přesto jsou tyto přístupy na univerzitních katedrách zemědělství dodnes marginální.
Některé příklady inkubátorů pro technologie sjednocení zahrnuje Půdní institut (The Land Institute) v Kansasu (3), který se věnuje trvalému zemědělství; intencionální společenství Farma (The Farm) v Tennessee (4), které se průkopnickým způsobem zabývá obnovou porodnictví v USA; ekovesnice Tamera (Tamera Ecovillage) v Portugalsku, zaměřující se na léčení lidské sexuality, stejně jako na uchování vody v krajině a na rozvíjení kultury míru (5); a intencionální komunita Damanhur v Itálii se svými udivujícími experimenty v posvátné architektuře a komunikaci s rostlinami. (6) Existují také narůstající propojení mezi institucemi, které jsou součástí tohoto hnutí, jako příklad uveďme Numundo (7) a globální síť Ekoverzity (Ecoversities) (8). Tyto instituce jsou každá svým vlastním způsobem průkopnické, kdežto v jiných ohledech zůstávají možná tradiční. Každá z nich si zvolila své oblasti zkoumání v ohromném území sjednocení. Ve zdravé budoucnosti na obyvatelné planetě už nesmí být místa jako jsou tato radikálními outsidery, ale musí se stát zcela přirozenými.
Generace hvězdného potomstva
Ve snaze o popis dnešní generace mladých lidí přicházejícího věku, kteří nezapadají do dominantních modelů stávajícího systému vyššího vzdělání, mi zrovna přišel na mysl očividně new-age termín „hvězdné potomstvo“. Odměny a hrozby, které většinu lidí přivádějí ke konformitě se starým příběhem už na tyto mladé lidi nemají vliv. Nemohou být korumpováni normální kariérou. Proto je pro ně většina z toho, co nabízejí tradiční univerzity, nepřitažlivá: obsahem studijního plánu i formou, v níž je jim předkládán.
Někteří z nich, kteří se aspoň nějak univerzitou protloukají, se zároveň angažují v politickém aktivismu, jímž vyjadřují své tužby a své nadšení. Další, ti šťastní, nacházejí obsah nového příběhu na okrajích a ve skulinách svých institucí, v čemž je podporují profesoři, zběhlí v pokoutním bádání. Mnohem víc jich však fakultu opustí anebo na ni zcela odmítne vstoupit. Není to tím, že by se o studium nezajímali; je to způsobeno tím, že to, co se chtějí naučit, není tak snadno dostupné. Jsou zde na Zemi s určitým cílem a nejsou sto trávit roky svého života něčím, co s není v souladu.
Když tito mladí získají první letmý pohled na permakulturu nebo na ekonomiku daru, na bylinářství nebo na nějakou jinou technologii sjednocení, ožijí. Jejich oči se rozzáří pochopením: tady je to, co hledám. Nebo aspoň, zde je ukazatel, který mi říká, že to, co hledám je tam někde venku.
Stejně mocně na tyto mladé lidi zapůsobí, když potkají další příslušníky svého kmene, spojence v záměru sloužit léčení Gaii, a zvláště když potkají starší, kteří modelují alternativní životní cestu. Tehdy si uvědomí, že nejsou blázny a že nejsou sami.
Toto všechno svědčí o obrovské potřebě alternativního univerzitního systému. Dokážete ho spatřit? Nachází se pouze na druhé straně horizontu a velmi se od dnešních institucí liší. Je to organická decentralizovaná síť programů, rozptýlená univerzita, která je organizačně různorodá a sjednocená společným cílem. Mladí lidé stráví měsíc zde, léto tam, týden někde jinde, rok v dalším místě a zkoumají různé programy a splétají je dohromady do soudržné formy vzdělání. Za čtyři roky rozvinou schopnosti, jak najít místo v regenerativním, holistickém systému.
Také si v této době vytvoří celoživotní pouta s lidmi, kteří budou jejich hlubokými spojenci. Shlukují se do hnutí a socializují se do kulturních skupin, jež jsou součástí vznikající paralelní společnosti, která je samozřejmě propojena s mainstrémem, nicméně zároveň formuje odlišnou identitu. Po rituálu přechodu (tzn. po ukončení studia) nemohou absolventi nosit pověřovací doklady, které jsou přijatelné v rámci mainstrémových institucí. Paralelní společnost však jejich vzdělání a úspěchy i jejich odvahu následovat tuto cestu uznává a oceňuje. Absolventi přenášejí technologie sjednocení, které si osvojili, do svých profesí, jež jsou dnes okrajové, ale které v rámci léčení světa budou ve velké úctě.
Paralelní společnost, již jsem připomněl, nezůstane dlouho „alternativní“. Ústřední struktury naší společnosti se nacházejí ve stavu hluboké krize. Až se zhroutí, budeme vděčni, že máme něco zdravého, co je připraveno do vzniklého vakua vstoupit.
Sledování této cesty vyžaduje po mladých lidech odvahu, protože je to příprava na svět, který zatím neexistuje, na svět, který si cení technologií sjednocení. Tento svět přesto paradoxně nikdy nebude existovat, pokud se na něj nebudeme připravovat. Technologie, které slouží ekologické budoucnosti, slouží také přechodu do této budoucnosti. A riskovat sledování této cesty, znamená učinit ze svého vlastního života dar a to je mocná modlitba.
V alianci se Zemí
Nedávno jsem strávil nějaký čas s přítelkyní, která založila radikální alternativní školu na nádherném kusu země v Severní Karolíně.(9) Řekla, že když to místo poprvé navštívila, pošeptalo ji „Spoj se se mnou.“ Nejsem si jist, zda přítelkyně doslova zaslechla šepot nebo zda to mínila metaforicky.
V každém případě řekla „Ano“ a od té chvíle něco začalo růst, co by jen skrze její vlastní záměr nebylo schopno vzniknout.
Jedna z technologií sjednocení má co do činění s komunikací se zemí a s budováním společenství se silami země. S tím, jak se dnes převládající kultura postupně obrací k léčení, jsou zvláštní místa na Zemi vnímána jako nová možnost pro společenství. Volají své partnery k sobě ať už prostřednictvím snů, synchronicit nebo prostřednictvím odpovědí na jejich dlouhé trnité hledání. Jsou to místa, která nabízejí ideální stanoviště pro Instituty technologií sjednocení.
Mnohá z těchto míst projevují svou jedinečnost jasně viditelnými způsoby. Nedávno jsem například navštívil jeden pozemek blízko Santa Fe o rozloze víc než 600 akrů, jenž se nachází v údolí, v němž je staré retreatové centrum kongregace křesťanských bratří, které je na prodej. Na konci údolí je nádherný vodopád, tryskající z téměř vaginální štěrbiny v balvanech, oáza ve velmi suché oblasti se starými rybníky a ovocnými sady … půda, která prosí, aby byla využívána pro posvátné účely; ale jako mnoho takovýchto míst je rovněž ve středu zájmu developerů. Jaká cesta toto místo čeká? Jakoby téměř symbolizovalo širší volbu pro celé lidstvo. Budeme dál pokračovat v exploataci a dobývání dokud na této zemi nezůstane žádná krása? Nebo vstoupíme do spojenectví se silami země, které nás vybízejí, abychom se k nim znovu připojili?
Domnívám se, že vize, kterou jsem zde nastínil, nelze dosáhnout bez pomoci těchto zvláštních míst na zemi.
Tato místa mohou být urbánní nebo rurální a rozvíjet se v závislosti na typu technologie, kterou budou využívat. Posvátnost existuje ve všech místech; ve skutečnosti byla mnohá města založena na zvláštních pozemských zónách. Je důležité, že je to fyzické místo a ne pouze nehmotný digitální duch. Nacházíme se v současné době na historickém vrcholu abstraktního vědění, odpojeni od místa a tudíž připraveni na návrat.
Přišel jsem do kontaktu s mnoha vizionáři, kteří mají finanční bohatství nebo pozemek nebo bohatý sociální kapitál a touží sloužit zrození nového příběhu na zemi. Jsou to lidé, jejichž vize překračuje konvenční ekologické a politické hranice. Chápou potřebu revoluce v prostředcích, nejen revoluce v cílech. Uvědomují si, že všechny současné ortodoxní názory – ať už ve vědě, finančnictví, politice nebo v našem vztahu k planetě – jsou součástí téže matrice. Zabývají se vážně alternativami ke standardnímu světovému názoru; možná měli mystické zkušenosti nebo se věnovali domorodým pohledům na svět a chápou, že léčení této planety nemůže zůstat jen ve sféře „alternativního“ nebo „spirituálního“, ale musí být integrováno do každého aspektu našeho života. Jak by vypadalo vzdělání, které by tyto přístupy bralo vážně – ne jako pouhé objekty psychologického či antropologického studia, ale jako hodnotné a důležité způsoby, jak se můžeme věnovat poznání? Co by to znamenalo, kdybychom je vnesli do základů politiky, ekonomiky, zemědělství, lékařství a komunitního řízení?
Nabízím vizi škol technologií sjednocení jako další krok za rámec „intencionálních komunit“. Tak jako my sami i komunity rozkvétají, když mají poslání, když mají důvod pro existenci, který je přesahuje. Tímto důvodem by mohlo být udržovat a provozovat školu či institut technologií sjednocení. Každá z těchto škol by mohla představovat jedinečnou směsici technologií jimž slouží, nicméně všechny by byly sjednoceny společným účelem – uvádět příběh spolubytí do naší civilizace. To je to, co bude instituty technologií sjednocení (zda se tak nazývají nebo ne není důležité) spojovat do globálního společenství komunit.
Účelem tohoto úvodu není vymyslet novou ideu; je to zpráva o něčem, co se chce uskutečnit, je to snaha pojmenovat to, co dosud nemá jméno a tím to přivést k větší patrnosti. Školy technologií sjednocení dnes většinou existují jako pole možností. Je mojí nadějí, že popis, který jsem zde nabídl, bude jako ideační semenný krystal, kolem něhož tato latentní možnost může začít krystalizovat.
Překlad: Jiří Zemánek / PILGRIM – Potulná univerzita přírody
Poznámky pod čarou
- V anglickém originále „over-unity energy device“.
- V anglickém originále „humanure engineer“.
- Viz www.landinstitute.org.
- Viz www.thefarmcommunity.com.
- Viz www.tamera.org.
- Viz www.damanhur.org.
- Viz www.numundo.org.
- Viz www.shikshantar.org/communities-practice/ecoversities-network.
- Viz www.ncva.k12.com.