Australská filosofka Freya Mathews je emeritní profesorkou environmentální filozofie na La Trobe University v Melbourne a členkou Australské akademie humanitních věd. Filozofie Mathews má kořeny v panpsychismu, v přístupu, který považuje mentalitu v přírodním světě za základní. K jejím hlavním zájmům patří rozvoj ekologické civilizace, australské a čínské domorodé pohledy na „udržitelnost“ a to, jakým způsobem by bylo možné tyto perspektivy adaptovat na kontext současné globální společnosti a usilovat o navrácení člověka do divoké přírody. Kromě svých výzkumných aktivit spravuje soukromou rezervaci biologické rozmanitosti Barabungle Park na hoře Mt Korongo v severní Victorii. Freya Mathews předložila dosud vůbec nejpropracovanější představu nové formy ekologické civilizace, která by na všech úrovních sloužila biosféře a podporovala ji.

Z publikovaných knih: The Ecological Self (1991), For Love of Matter: a Contemporary Panpsychism (2003), Reinhabiting Reality: Towards a Recovery of Culture (2005) a The Dao of Civilization / A Letter to China (2023). V češtině vyšly texty Mathews ve sborníku Vše kolem mne jako já žije, cítí … (Pilgrim 2019) a v časopise Sedmá generace; vydavatelství Malvern ve spolupráci se spolkem Pilgrim připravuje v současné době české vydání autorčiny knihy Journey to the Source of the Merri / Cesta k pramenům Merri (2003) a její klíčové práce For Love of Matter: a Contemporary Panpsychism / Pro lásku k hmotě: současný panpsychismus (2003).

Od roku 2019 Freya Mathews pravidelně přednáší na letních seminářích Potulné univerzity přírody (PUP) spolku PILGRIM. Na letošním semináři Od antropocénu k symbiocénu (Toulcův dvůr, Praha-Hostivař, 13.-15.8.) v sérii tří přednášek “Hluboký zákon v jádru jsoucna: klíč k ekologické civilizaci?” nastíní svou představu vzniku ekologické civilizace, jak ji rozpracovala ve své poslední knize The Dao of Civilization: a Letter to China (Tao civilizace: dopis Číně).

Shrnutí

Výchozím bodem mé argumentace je tvrzení, že moderní civilizace je založena na hlubokém filozofickém rozdělení mezi říší člověka a sférou přírody: modernita se vyznačuje silně dualistickým a antropocentrickým vědomím, které člověka nahlíží jako odděleného od přírody a postaveného nad ní – a to do té míry, že lidmi vytvořené prostředí dnes hrozí ovládnout přírodu a kompletně dezorganizovat přírodní systémy Země.

Abychom mohli tento nebezpečný dualismus zpochybnit a posunout současné společnosti směrem k ekologičtějšímu náhledu, musíme nejprve pochopit, proč v různých společnostech vznikají různé formy vědomí. Budu tvrdit, že vědomí nebo světonázor, který v určitém historickém okamžiku určitou společnost charakterizuje, není výsledkem pouze intelektuálního zkoumání, ale je projevem základních způsobů, jimiž se tato společnost materiálně zabezpečuje – je výrazem jejich základních ekonomických modalit. (Tento popis sociálního vědomí volně navazuje na marxistickou doktrínu historického materialismu, nicméně moje celková argumentace je jinak na marxismu nezávislá.) Tak například lovci a sběrači, jejichž živobytí závisí na přírodních ekosystémech, vykazují příznačně ekologicky vnímavé a informované formy vědomí, a to z toho prostého důvodu, že pokud mají přežít, potřebují sofistikovanou úroveň ekologického porozumění. Toto ekologické pochopení pak utváří jejich základní předpoklady o realitě a v důsledku toho i jejich sociální identitu a hodnoty. Naproti tomu vědomí typické pro lidi žijící například ve vysoce industrializovaných společnostech konce 20. století, je založeno na nejrůznějších mechanistických a instrumentalistických předpokladech. Je tomu tak z jednoduchého důvodu, jelikož takové předpoklady jsou nezbytnou součástí dovedností, které lidé potřebují, pokud chtějí úspěšně fungovat ve vysoce technologicky zprostředkovaných podmínkách svého každodenního pracovního života. Jinými slovy, tyto předpoklady odrážejí skutečný materiální vztah lidí k realitě v industrializované společnosti.

Na základě této historické materialistické perspektivy se domnívám, že hluboký dualismus člověka a přírody, který je tak určujícím a problematickým rysem modernity, lze vysledovat nejen k vědecké revoluci v 17. století, jak se často tvrdí, ani jen k antickému Řecku, jak se také často uvádí, ale až k neolitické revoluci, kdy agrarismus jako ekonomická praxe, která zahrnovala plošné vnucování člověka přírodě, začal nahrazovat dřívější formy obživy, které vyžadovaly důvěrné porozumění místní ekologii a péči o ní. Z tohoto historicko-materialistického hlediska lze tedy očekávat, že všechny agrární a postagrární společnosti budou vykazovat dualistické tendence. Protože pojem civilizace (z latinského civitas, což znamená město) je obecně chápán jako forma společenské organizace založená na městech a protože takové formy společenské organizace se nutně opírají o agrární formy praxe, vyplývá z toho, že všechny dosavadní civilizace musely tuto dualistickou tendenci sdílet.

Chceme-li dnes obnovit ekologickou formu vědomí a založit na ní novou formu civilizace, pak se zdá, že budeme muset provést radikální odklon od dosavadních dějin civilizací. Nebude stačit pouze obhajovat ekologický světonázor na intelektuální úrovni – například prostřednictvím filozofie nebo vědy. Musíme také objevit základní formy ekonomické praxe, které budou ve značně změněných podmínkách našeho současného světa reprodukovat určující rysy předagrární praxe.

Přehled přednášek

Co nás staví proti přírodě • 13. srpna

V této přednášce se budeme ptát, proč nás světonázor, o nějž se opírá současná průmyslová civilizace, vede k demontáži a destrukci pozemských systémů. Zásadním problémem je nepochybně filosofický dualismus, který odděluje mysl od hmoty a mysl přisuzuje výlučně lidem, přičemž přírodu ponechává jako říši všeho hrubého, slepého a nesmyslného – a tudíž bez vnitřního morálního významu. Filosofové se snažili tento problém napravit tím, že konceptuálně vrátili mysl přírodě. Různými způsoby a v různé míře se o to pokoušeli na základě předpokladu, že navrácení mysli přírodě na pojmové úrovni znovu dodá našemu přírodnímu prostředí morální význam a hodnotu, a to nás přiměje chovat se k němu s náležitou morální ohleduplností. Ale bude tomu skutečně tak? Nemohli bychom přisoudit mysl veškeré hmotě a přesto se necítit povinni s ní zacházet s náležitou ohleduplností? Ptát se na to znamená položit si hlubší otázku, zda není na vině jen obsah našeho poznání, ale i způsoby, jimiž poznáváme. Nestaví nás proti přírodě spíše naše způsoby poznání než jen naše teorie o vesmíru?

Teoretické a strategické způsoby poznání • 14. srpna

V této přednášce se budeme zabývat výše uvedenou epistemologickou otázkou a protikladnými způsoby poznání, které vedou k dualistickému a analytickému pohledu na realitu a na druhé straně způsoby poznání, které vedou ke skutečně holistickému uchopení reality. První způsoby poznání označuji jako teoretické (podle řeckého theoria, což znamená „dívat se“ na způsob diváka) a druhé způsoby poznání nazývám strategické (podle řeckého strategos s konotací řízení činnosti). Teoretické způsoby poznání jsou charakteristické pro západní tradici už od dob antického Řecka a paradigmaticky se objevují ve filozofii a později ve vědě. Strategické způsoby poznání jsou příznačné spíše pro předagrární společnosti – například pro (i) domorodé obyvatele Austrálie a (ii) pro společnost rané Číny, jelikož rané čínské myšlení se odráží v taoistické tradici, která má kořeny v předagrární minulosti Číny. Budu tvrdit, že pokud chceme znovu navázat ohleduplný a uctivý vztah k živému kosmu, budeme muset obnovit tyto ztělesněné, komunikativní a participativní formy poznání, ovšem nikoli s vyloučením vědeckého a filozofického rozumu, ale jako nezbytný širší rámec pro myšlení založené na teorii. Strategické způsoby poznání odhalují poznávajícímu na vnitřní úrovni, že v jádru toho, co Je,je Povinnost– že normativita je vetkána do struktury reality. S uznáním vůči domorodému a taoistickému myšlení bychom mohli tuto Povinnost označit jako hluboký Zákon. Ve světle tohoto Zákona je zřejmé, že úlohou člověka, stejně jako všech bytostí, je přispívat k neustálému vývoji živého kosmu.

Synergické formy ekonomické praxe a hluboký Zákon • 15. srpna

K obnovení ztělesněných, komunikativních a participativních forem poznání, které vznikaly v předagrárních společnostech a které vycházejí z ekologického vědomí informovaného Zákonem, potřebují naše současné společnosti najít nové, ekologicky zakotvené reciproční formy ekonomické praxe, které by nás znovu funkčně ponořily do přírodních ekosystémů. Jsou však takové formy praxe možné v dnešních značně změněných a ekologicky ohrožených podmínkách? Jak by mohly současné industrializované společnosti s lidskou populací blížící se osmi miliardám a se zpustošenými a zničenými přírodními ekosystémy obnovit něco, co by připomínalo předagrární způsoby praxe? I když si to v současné době lze jen těžko představit, budu tvrdit, že moderní společnosti mají k dispozici zdroje, jejichž prostřednictvím lze zahájit posun k předagrárním typům vědomí. V současné době se pod pojmem „řešení založená na přírodě“ objevují rozsáhlé ekologické formy zmírňování změny klimatu, zajišťování potravin a získávání výrobních materiálů. Některá z těchto „řešení“ v přednášce prozkoumáme. Pokud by byl tento přístup založený na přírodě podporován a dále rozvíjen, mohl by pomoci přivyknout lidem na myšlenku, že naše lidské potřeby mohou být uspokojovány takříkajíc zdarma přírodními ekosystémy, pokud je těmto systémům dána šance se obnovit do plné funkčnosti ve velkém měřítku. Politicky řízený přechod k takovému přístupu by tak mohl začít měnit způsob, jakým společnosti přemýšlejí o přírodě na velmi základní, podvědomé úrovni – a tím možná otevřít cestu k rozsáhlejší restrukturalizaci lidských životů, aby byly v užším souladu s hlubokým Zákonem.

Překlad: Jiří Zemánek