Přinášíme ukázku z knížky amerického astronoma Stephana Martina Žít kosmický život / Úvahy o kosmu, každodenním životě a osobní zkušenosti, kterou vydal spolek PILGRIM – Potulná univerzita přírody v roce 2019 jako svou první publikaci v rámci edice Na cestu (překlad Jiří Zemánek). Jde o kapitoly „Vesmír je změna“ a „Jsme kosmické bytosti“ (str. 15-29).
Stephan Martin je astronom, lektor, spisovatel, učitel a psychoterapeut, který vyučuje víc než dvacet let astronomii a fyziku na univerzitách a ve vzdělávacích centrech po celých Spojených státech a který velmi aktivně prosazuje interdisciplinární přístupy ke zkoumání vesmíru. V současné době působí jako mimořádný profesor psychologie a holistické vědy na Univerzitě Johna F. Kennedyho v Pleasant Hill v Kalifornii a je zároveň spoluředitelem programu následné péče v Center for Spiritual Emergence (Centrum pro spirituální rozvoj) v Asheville v Severní Karolíně, kde žije. Je autorem pozoruhodné knihy Cosmic Conversations, která pod názvem Kosmické rozhovory vyšla v roce 2016 v nakladatelství Malvern. 29.7. – 3.8. 2020 uspořádal spolek Pilgrim se Stephanem Martinem seminář „Žít kosmický život / kosmologie jako cesta transformace“ v Beskydech na Gruni na chatě Švarná Hanka.
Jedním z největších objevů vědy dvacátého století – a možná všech dob, jak někteří prohlašují – je poznatek, že jsme součástí vyvíjejícího se vesmíru, jenž podle všeho započal před asi 13,8 miliardami let v události nazývané „velký třesk“. Objev reliktního kosmického mikrovlnného záření, který na základě pozorování učinili v roce 1965 fyzici Arno Penzias a Robert Wilson, nám poskytl potvrzení teorie velkého třesku, jež tvrdí, že vesmír začal v jednoduchém (přesto neuvěřitelně horkém a hustém) skupenství a od té doby se dál rozšiřuje, ochlazuje a komplexifikuje. Souběžně s prací Penziase a Wilsona potvrdilo také stále přesnější geologické bádání teorii deskové tektoniky Alfreda Wegenera, která předpokládá, že zemský povrch, včetně své geologie, se v minulosti od dnešní situace velmi lišil. Přibližně v téže době oslavilo své sté narozeniny dílo Charlese Darwina O původu druhů (On the Origin of Species), který v něm přišel s tvrzením, že rovněž biologický život se v průběhu času významně proměnil.
Ve všech těchto oblastech došlo v uplynulých padesáti letech k ohromnému pokroku, který všechna tato různorodá vědecká zjištění splétá do velkolepé syntézy, jež v sobě spojuje astronomii, geologii, biologii i lidskou kulturu do soudržného příběhu původu, rozvoje a historie života, vesmíru a všeho. Tento příběh, nazývaný někdy „velký příběh“, „nový příběh“ nebo „velká historie“, tvrdí, že každý z nás a všechno kolem nás je integrální součástí vyvíjejícího se, ustavičně se proměňujícího vesmíru. Tato vědecky založená zpráva vypráví příběh vesmíru od velkého třesku po zformování prvních hvězd, galaxií, Slunce a planet, a následně života na Zemi a nyní nás, lidí. Je to příběh, který veškerý život na Zemi spojuje se společným původem a který ukazuje, že jsme jednou ze součástí ohromného společenství vztahů, jež tvoří celý vesmír.
Je to příběh, který nám sděluje, že atomy v našich tělech byly vykuty před dlouhým časem v jádrech hvězd a že tyto hvězdy měly své skrovné počátky v ještě jednodušších materiálech, které se vynořily z ohňů počátečního stvoření. Poprvé jsme schopni sledovat celou cestu života hmoty od jejího vzniku při zrození vesmíru, přes formování vířících mraků plynu a prachu po utváření hvězd a poté planet jako je Země a následně zformování skal, rostlin a zvířat a nakonec kostí, masa a krve našich dnešních těl.
Jsme vskutku recyklovaný hvězdný prach.
Poznání, že jsme narůstajícím okrajem nepřerušené kosmické evoluční rodové linie, sahající zpět k počátkům vesmíru, nám poskytuje první poznatek, jenž nám v našich bouřlivých časech bude pomáhat:
Kosmický vhled č. 1: Víc než cokoliv jiného je vesmír procesem ustavičné změny.
Mnozí z nás jsou zvyklí nahlížet vesmír jako obrovský soubor objektů uvnitř nesmírného prostoru s hvězdami jako světluškami ve velkém temném pokoji. To ale není moderní pohled na vesmír. Současné vědecké poznání říká, že všechna hmota a energie, která existuje a která kdy existovala, pochází z velkého třesku a proto vše, co existuje nebo co existovalo, jsou jednoduše variace téže základní látky, téhož kosmického těsta, jež bylo formováno a znovu přetvářeno dynamikami kosmu do nekonečné rozmanitosti podob a konfigurací.
Například atom uhlíku ve vašem prstu byl dříve v hlávkovém salátu, který jíte k obědu. A kde byl předtím? V půdě, z níž salát vyrostl. A jak se dostal do půdy? Byl součástí planoucí mlhoviny, z níž se zformovalo Slunce, Země a planety. A kde byl tento uhlík předtím? Díky nukleárním procesům se nahromadil v jádrech dřívějších generací hvězd z jednodušších prvků, jako je vodík a helium, jež pro změnu mají svůj počátek ve velkém třesku. Jinými slovy to všechno je stejná látka, jen odlišně uspořádaná. Hvězdy, galaxie, stromy a lidé představují poslední konfigurace hmoty a energie, jež jsou v rámci kosmického času pouze dočasné – ve svých současných podobách nebyly přítomné na počátku a v budoucnosti je jim určeno proměnit se v jiné formy.
Pojímání kosmu jako procesu neustálé proměny nám pomáhá si ujasnit, proč jsou krize, transformace a změny tak důležitou součástí našeho každodenního života zde na Zemi. Žijeme v kosmu, který se od svého začátku ještě nezastavil a ani na mikrosekundu si neodpočinul. Lze se proto divit, že naše životy tady na Zemi jsou často tak rozmanité a proměnlivé? Rozpoznání, že změna je v samém srdci kosmu, nás přivádí k dalšímu vhledu.
Kosmický vhled č. 2: Vesmír není tvořen z hmoty, ale z kreativního procesu.
Vědecký závěr o povaze vesmíru, který je ozvěnou náhledů taoistických mudrců a presokratovských filosofů předchozích dob, je takový, že povaha vesmíru má spíš charakter změny než formy, že je spíš tekutá než pevná, že je to více řeka než linie pobřeží. Kosmolog Brian Thomas Swimme to shrnuje takto: „Vezměte plyn vodíku, nechejte ho 14 miliard let o samotě a on se promění v poupata růží, v žirafy a v Mozartovu hudbu.“ Ať už je tento tajemný proces, který nazýváme vesmírem, čímkoliv, je neustálou a nepřerušovanou následností změn, které se vyvíjely z jednoduchých počátků do podoby světa, který nás dnes obklopuje.
To je skutečně velmi dobrá zpráva. Znamená to totiž, že ať už je naše situace jakákoliv, dobrá či špatná, bude se nakonec vyvíjet, růst a měnit, protože základní přirozeností věcí je si takto počínat. Také to znamená, že chceme-li růst a vyvíjet se, musíme následovat příklad vesmíru a dovolit svému životu, aby byl rovněž fluidní a schopný proměny. Mnozí z nás mají sklon změně odporovat a obávat se jí a existují proto i dobré evoluční a biologické důvody; pokud si ale dokážeme uvědomit, že naše základní přirozenost vyvstává z vesmíru, který se všude kolem nás proměňuje, roste a vyvíjí, pak pustit se do procesu změny se pro nás stane méně náročným a spíš to budeme vnímat jako příležitost, jak se můžeme sami podílet na kosmickém evolučním dobrodružství.
Druhou částí dobré zprávy pro náš život je zjištění, že samotný proces je prvotní vlastností vesmíru. Pokud tento vesmír není vytvořen z hmoty, ale ze samotné změny, naznačuje nám to, že cesta, kterou se životem ubíráme, je důležitější než cíl. To, jakým způsobem žijeme svůj život, jak se vztahujeme k druhým a co v sobě a v našich společenstvích kultivujeme, je důležitější než dům, v němž žijeme, auto, které řídíme nebo postavení, které ve společnosti zastáváme. Všechny tyto věci a struktury se v průběhu našeho života pravděpodobně mnohokrát promění, ale to, co v sobě rozvíjíme a to, čím světu přispíváme skrze proces vlastního žití, rozhodne o tom, jak sami sebe v budoucnosti díky změnám budeme vnímat a bude to také to, co nás nakonec uspokojí.
To znamená, že odpověď na problémy našeho života nenacházíme vůbec v materialismu. V důsledku tendence naší kultury chápat svět jako soubor neměnných pevných předmětů máme sklon hledat řešení a zdroje štěstí v této oblasti – přinášet do svého života víc peněz, větší dům, další auto nebo něco lesklého a nového. Ale tohle všechno je dočasné, předurčené se změnit a skrze tento komický proces změny se nakonec vytratit. Neznamená to, že tyto věci nemůžeme mít a že se jimi nemůžeme těšit, ale protože pro vesmír nejsou podstatné, nemohou pro nás představovat trvalý zdroj štěstí a naplnění.
Jsme kosmické bytosti
Pokud smyslem našeho života není získávání materiálních předmětů a komodit, pak o čem tedy je? Jaké poučení můžeme objevit v kosmické perspektivě, pokud jde o naši nepatrnou, krátkou a pomíjivou existenci zde na Zemi? Rád bych navrhl následující:
Kosmický vhled č. 3: Štěstí pochází z plné účasti na naší kosmické podstatě a na našem kosmickém dědictví.
Jinými slovy poznání našeho původu a toho, kdo z kosmické perspektivy jsme, nám může pomoci se zorientovat v tom, co je opravdu důležité. Mnozí lidé svůj pocit štěstí, uspokojení a smyslu odvozují z toho, že se podílejí na něčem větším, než jsou sami a že jsou toho součástí. Co by mohlo být významnější, než být součástí evolučního kosmu a podílet se na něm, rozpoznávat, že jsme jedinečným projevem něčeho mnohem obsáhlejšího než jsme sami?
Toto osobní spojení a participování s větším vesmírem nás přivádí k dalšímu vhledu:
Kosmický vhled č. 4: Naše životy jsou úzce propojeny s životem kosmu.
Z univerzální perspektivy je každý z nás nepřerušeným vláknem kosmického procesu, jež se táhne zpět k samému počátku a nekonečně pokračuje do budoucnosti. Od atomů, utvářejících naše tělo, až po energii, která proudí v našem mozku a v našem nervovém systému, jsme poslední živou inkarnací hmoty a energie, která proudí vesmírem od jeho počátku před 13,8 miliardami let. Jsme doslova vesmír, který se projevuje jedinečným způsobem ve specifickém místě a v určitém čase. Tohle si uvědomit dodává člověku nesmírnou sílu! Uvědomit si, že každý z nás je zrovna tak vesmírem jako Saturn, jako mlhovina Orionu nebo jako galaxie Andromedy, představuje druh osvícení, jež je zrovna tak spirituální jako vědecké.
Rozpoznání, že naše lidská přirozenost je součástí našeho kosmického dědictví, nám poskytuje perspektivu, která je současně kosmická i osobní a která ukazuje, že naše vlastní životy a schopnosti jsou napojeny na tovaryšskou práci hvězd a na evoluci vesmíru. Chápeme-li se jako součást kosmického procesu nazývaného vesmír, může nám to poskytnout přístup ke zdrojům inspirace, podpory a významu, k nimž bychom jinak z omezenější perspektivy neměli přístup. Když poznáváme, že jsme vesmír, který se jedinečně projevuje v tomto našem konkrétním místě v nás a jako my, naše životy dostávají nový význam a smysl. Nikde jinde v celé historii kosmu se hmota a energie nesetkaly stejným způsobem jako právě teď a tady, kde jsme!
To také znamená, že tytéž dynamiky, které v průběhu miliard let formovaly vesmír, působí právě teď při utváření nás a našich životů. Síly a dynamiky, které řídí a utvářejí formování vesmíru a které zrodily hvězdy a galaxie nočního nebe, jsou činné právě zde na Zemi v nás a v našich životech.
Myšlenka, že se vesmír projevuje stejně jedinečným způsobem v každém svém bodě, je někdy označována jako omnicentrismus, což je náhled, že každá část vesmíru představuje střed jeho rozšiřování a aktivity. Jedním z pozoruhodných objevů kosmologie 20. století je zjištění, že vesmír se v kterémkoliv svém místě rozšiřuje stejně a že tudíž střed jeho kosmické expanze je v něm možné najít kdekoliv.
Jeden způsob, jak si to lze vizualizovat, je představit si těsto ohromného bochníku rozinkového chleba, jak kyne a rovnoměrně se zvětšuje, když je pečeno v troubě. Rozinky představují v tomto příkladu galaxie a těsto mezi nimi zobrazuje expandující vesmír. Jelikož se každé místo v rozinkovém chlebu i ve vesmíru rozšiřuje stejně, o žádném jednotlivém bodě nelze říct, že je jediným výlučným středem. To znamená, že střed vesmíru je v galaxii Andromedy, v jádru Slunce a stejně tak je uvnitř každého z nás!
Kosmický vhled č. 5: Každý z nás představuje pro vesmír jedinečný střed jeho zkušenosti a působení.
Omnicentrismus nás posiluje tím, že nám ukazuje, že stejné kosmické dynamiky jsou v každém místě kosmu stejně přístupné a stejně působí. Už jsme poznali, že tytéž energie, které byly přítomny na počátku vesmíru, dnes proudí našimi žilami, naším srdcem i myslí. Stejné energie a dynamiky, které utvářely dráhy prvních galaxií, které vytvořily zářivá jádra hvězd a zformovaly plodnou Zemi a všechny její obyvatele, se nyní projevují skrze nás a skrze všechno, co je kolem nás. Rozpoznat, že jsme vytvořeni z týchž sil a energií, jež zrodily vesmír a které formují jeho činnost a další evoluci, není nic malého. Spojení nás samých a našich životů s dynamikami, které utvářely ohromné rozpětí expanze a historie kosmu, může být pro nás nesmírně posilující.
To nás přivádí na naší cestě k dalšímu vhledu:
Kosmický vhled č. 6: Síly a dynamiky vesmíru nacházejí svůj výraz skrze nás a naše životy.
Tyto síly představují různé způsoby, jimiž vesmír projevuje svůj obrovský potenciál prostřednictvím činnosti – jde o společný soubor zákonů, sil a dynamik, které kosmos všude formují, od životů hvězd až po naše vlastní životy. Tyto dynamiky představují obecné principy reality, života a existence, jež kolují všemi věcmi. Některé z nich jsou fyzikálními zákony, základními silami a procesy, které řídí interakci světla a hmoty i dynamiku gravitace, prostoru a času. Existují však ještě další dynamiky, více kvalitativní a prožitkové principy, jež utvářejí vesmír i naše vlastní životy na vyloženě osobní rovině.
Kosmolog Brian Thomas Swimme je charakterizoval jako kosmologické síly. Jiní kosmologové je nazvali univerzálními principy nebo univerzálními silami života. Takové dynamiky jako soustřeďování, rozklad, přitažlivost, transmutace, vzájemná provázanost a záření představují příklady některých z těchto kosmických principů, které objevujeme v činnosti všude ve vesmíru. Jsou základem působení vesmíru v každém z jeho středů počínaje našimi individuálními životy až po životy hvězd. V příští kapitole se budeme zabývat dvěma z těchto principů, které jsou zvlášť důležité pro naše zkoumání: soustřeďování a rozpadem. Jde o příklady kosmických dynamik, které vyjadřují principy života a smrti jak v kosmickém, tak v osobním měřítku.