Barbora Kinkalová (nar. v Praze) vystudovala filmovou produkci na FAMU. Pracovala jako produkční a výkonná producentka na celovečerních, hraných i dokumentárních filmech (Český lev za Nejlepší film roku 2008 – Karamazovi); v Národním filmovém archivu vedla oddělení produkce. V roce 2018 vytvořila s přáteli film Happy Farmers o farmě u buddhistického kláštera Plum Village ve Francii. Tato zkušenost jí nasměřovala k tvůrčí práci režisérky ekologických videí (pro Asociaci AMPI, Nadaci pro půdu). Více též: www.happyfilm.cz. Spolupracuje rovněž s Janem a Matyášem Trnkovými (Zahrada 2 ) a věnuje se propagaci knih vydavatelství Alferia.
Jedna z věcí, které nám dnes často scházejí a zároveň se znovu víc a víc objevují jako téma,je naše spojení se zemí: zemí pod našima nohama, která nás nese a drží, i s celou planetou,která se nám snaží udržovat podmínky pro život. Jak je možné zemi doopravdy fyzicky vnímat? Pro mě se tím propojením staly zážitky při práci s rostlinami a půdou.
Sklízím rajčata. Dotýkám se jejich jemné kůže, odlupuji je od větviček, ukládám do přepravky. Mají v sobě křehkost a zároveň dokonalou pevnost právě zralých plodů, které přesycené letním sluncem čekají na to, až budou utrženy a za pár hodin přidány do velké mísy se salátem. Kochám se sytým odstínem červené, do kterého se za posledních pár dní dobarvily. Nasávám jejich sladce kořeněnou vůni, která je přesně taková, jako ji znám z dětství z babiččiny úrody na chatě. Občas se na chvíli zastavím, když mě nějaké extra pěkné rajčátko naláká dát si ho do pusy. Nádech, výdech, tak takhle chutná ráj.
Jedno rajče mi zapadne do mulče, kterým jsou pokryté dlouhé záhony. Hledám ho pod tlustou vrstvou slámy a nahmatám zem. Ten dotyk mě láká strčit prsty úplně dovnitř půdy. Je neskutečně kyprá, nadýchaná, nutí mě pohrabovat se v ní a nechat se jí šimrat po dlaních. Pod povrchem je chladnější, příjemně to osvěžuje v letním horku. Naberu si půdu oběma rukama a strčím do ní nos. Je to tak sytá a bohatá vůně, že se nemůžu odtrhnout, nasávám do plných plic jako divoké zvíře a snažím se absorbovat všechny jemné odstíny tohohle luxusního parfému. Hemží se tam taky několik broučků a tajemných miniživočichů, kteří koukají, jak se rychle zahrabat dovnitř, do tmy. Koukám na velkou žížalu, co vylézá na kraji díry, žížala mě nevidí, ale ví, kde je jí dobře a zavrtává se zpátky do hlíny.
Po nějaké době práce dokážu vnímat i celé rostliny. Chlupaté lístky rajčat, křupavá kolínka větviček, pevné stonky zakořeněné v dýchající půdě pod slámou. Když na ně sahám, cítím, že jim to je příjemné, stejně jako se ony jemně dotýkají mně. Vím přesně, co potřebují, stejně jako ony vědí, co od nich potřebuju já. Moje prsty a větve rostlin se dostaly do víru společného tance. Čím dál pokračujeme, tím jsou pohyby ladnější a úspornější, v rytmu, který je tak akorát, abych sklidila do oběda tenhle řádek. Z plynulosti mě vytrhne zvuk zvonu – chvíle pro zastavení, nádech, výdech, narovnat si záda, rozhlédnout se okolo, zamžourat do slunce. Mám pevnou půdu pod nohama, začíná mi do nich proudit teplo, dostávají svoji hmotnost a sílu. Díky téhle podpoře může moje tělo příjemně změknout, povolit, jako když se člověk zaboří do gauče. Cítím zemi v místě, kde na ní stojím a zároveň i postupně v celé té její obrovské šíři, jak se ode mě rozprostírá do všech stran, za kopce s vinicemi, kam už není vidět, až tam, kde se ohýbá do oblouku. Tahle chvíle mi proniká do těla všemi smysly a už tam zůstane.
Kde se dá tohle při sklízení rajčat zažít? Určitě kdekoliv, ale pro mě se stala tím místem ekofarma Happy Farm u zenového kláštera Plum Village ve Francii. Na pozemcích kláštera ji tu založili dlouhodobě usazení laičtí přátelé, kteří se pěstováním zeleniny, pořádáním pobytů a společnou praxí podílejí na klášterním provozu.
Ale nebylo to jen tak. Schopnost cítit spojení s přírodou byla pro mě iniciovaná každodenními pokusy o uvědomování si vlastního dechu, těla, emocí, myšlenek a soustředěním na život v přítomnosti. Prvním krokem bylo napojit se na sebe, a pak bylo možné vnímavost rozšířit dál. Citlivost vůči sobě přináší citlivost vůči dalším živým organismům.
Souhrnně tomu v klášteře říkají „mindfulness practices“ (praxe bdělé pozornosti) a nejúčinnější mi přišlo právě propojení těchhle praktik s prací na farmě. Samozřejmě, meditace se stovkami mnichů a návštěvníků mají velkou sílu, ale podobně silné byly pro mě i všechny ostatní postupy, které jsou v Plum Village součástí běžného života.
Tak třeba meditace v chůzi: lidé se soustředí na svůj dech, na jednotlivé kroky, můžou vnímat kontakt se zemí tak, jako by jí člověk dával polibky, užívat si krásné přírody kolem a postupně se takhle skupina propojí v jeden větší celek a plyne jako řeka. Nebo krátká ranní „porada“ farmářů které říkají „check-in“, kde po chvíli společného soustředění může každý říct, jak se cítí. Díky tomu tak mají ostatní šanci zjistit, jestli je na daného člověka třeba lepší ten den moc nemluvit, nebo je naopak plný síly. A vedoucí má díky tomu šanci přidělit lidem práci na míru. Jednou či dvakrát za týden se koná odpolední poradní kruh, kde jednotliví členové komunity můžou ostatním svěřit cokoliv, co mají na srdci. Je to hodně ozdravná praxe, jak pro jednotlivce, tak pro celou skupinu, kde kolikrát účastníci řeknou i to, co do té chvíle sami nevěděli. Také jídlo se může odehrávat v tichém klidném vnímání každého sousta, což některým vášnivým konzumentům místní stravy (vyrábějí skvělé vlastní pečivo, tofu i tempeh!) dělalo problémy, naštěstí dokonalost není cílem. Skvělým nástrojem pro návrat do reality je určitě „mindfulness bell“, což je zvon, který visí uprostřed farmy. Kdokoliv na něj může zazvonit, pro všechny v doslechu je to signál pro zastavení, procitnutí z nekonečného proudu myšlenek zpátka k vnímání vlastního dechu, do místa a chvíle, kde se právě nacházejí. Je to praktické, takže se takový zvon dá stáhnout už i jako aplikace pro mobil.
A především, důležitá je rovnováha mezi prací a odpočinkem. Během několika let se zjistilo, že v nejvyšší sezóně mají farmáři tendenci se přepracovávat, což pak neprospívá jejich spokojenosti ani vztahům v komunitě. Proto přes léto zapojují i krátkodobé stážisty – dobrovolníky. Práce se tak rozdělí mezi víc lidí a farmáři mohou dodržovat svůj každodenní režim s dostatkem času pro sebe. Jeden den v týdnu se jmenuje přímo „lazy day“ – „líný den“, kdy je potřeba se sám sebe i ostatních zeptat, zda jsme dnes opravdu dostatečně líní.
Na symbolické rovině tomuto napojení na přírodu a na Zemi napomáhají také rostlinné metafory, které rád používá zakladatel kláštera mnich, básník a aktivista Thich Nhat Hanh. „No mud – no lotus“, neboli „Bez bahna lotos nevykvete“ znamená, že všechny těžkosti můžou být pro člověka zdrojem živin pro budoucí lepší časy, pro jeho další vlastní rozkvět. A že se s tím bahnem během zdejšího pobytu můžete někdy potkat docela intenzivně! Podobné téma má i metafora o kompostování, kdy jde o uvědomění, že podobně jako z odpadních materiálů, může i z myšlenek a pocitů, které se nám nelíbí, vzniknout časem bohatá podpora pro život, když je jim poskytnutá správná pozornost, péče a dostatek času na přeměnu. Praktické je také „zalévání květin“ – „watering the flowers“, čímž je myšlena vědomá podpora a oceňování dobrých vlastností a činů druhých. Funguje to, lidi opravdu rozkvetou, když si někdo všimne, co se jim daří. A někdy si to dokonce sami uvědomí až díky zpětné vazbě od druhých.
Ale zpátky na zem. Je určitě spousta možností, jak zemi – respektive Zemi – opravdu vnímat, třeba na jednom kouzelném místě ve Francii, díky zenovým praktikám. Nebo na zahradě babičky, která si s rostlinami už dávno povídá. U domorodých národů, které mají propojení se zemí ještě pořád v krvi. Nebo v zemědělství kdekoliv na světě, kde hospodaří člověk s přírodou narovinu. Vždycky se ale bude jednat o citové spojení, v němž je důležitou ingrediencí láska. Uvědomění si vztahu, který je s námi od začátku. Často o něm nevíme, ale když ho objevíme, je to jako najít opravdový poklad.
Film k tématu: 34minutový dokument „Happy Farmers“ (režie B.Kinkalová, kamera J.Šípek) najdete na portálu www.dafilms.cz