Filosof, publicista a kulturní aktivista Jascha Rohr (nar. 1976) působí jako poradce a kouč. Studoval filosofii, psychologii a sociologii v Trevíru a Oldenburgu. V roce 2002 založil Akademii permakultury (Permakultur Akademie) a v roce 2008 spolu se svou partnerkou Sonjou Hörsterovou založil Institut pro participativní tvoření (Institut für Partizipatives Gestalten), jenž vychází z konceptu kooperativní demokracie. V roce 2012 vydal v nakladatelství thinkOYA svou knihu In unserer Macht Aufbruch in die kollaborative Demokratie (V naší moci. Otevření cesty do kooperativní demokracie). Viz: www.jascha-rohr.de, www.partizipativ-gestalten.de. Následující stať vyšla v časopise OYA, č. 10, roč. 2011, str. 12-15. V českém překladu byla publikována v revue Prostor 99-100 (duben 2012, str. 12-19), překlad Petra Kultová, jazyková redakce Jiří Zemánek.
Demokracie, v nichž žijeme, jsou nejlepší ze všech dosud realizovaných politických systémů. Na tom trvám. Ale rozhodně nejsou tím posledním bodem historie, ke kterému jsme chtěli dospět, nejsou ani nejlepšími myslitelnými systémy, a podle mě už vůbec nejsou schopny vyřešit palčivé problémy naší doby. Jenže jaký systém by si dokázal s těmito výzvami nejlépe poradit? Nejspíš jedině ten, který teprve vytvoříme, který ještě neznáme a který nás dozajista překvapí. Mám pro něj pracovní název kooperativní demokracie. Cestu k jeho vytvoření nazývám „Projekt Hiddensee“. Ale pěkně popořadě.
Hiddensee
Z majáku Domburch na ostrově Hiddensee se otevírá nevídaný pohled na Rujánu a pevninu Předního Pomořanska. Za dobrého počasí se odtud dá dohlédnout až na pobřeží k městu Stralsund. Kombinace mořského vzduchu a pohledu do dálek povznáší ducha a projasňuje mysl. S partnerkou Sonjou Hörsterovou jsme se sem vydali na podzim roku 2008 na dovolenou. Bylo to poté, co jsme se připojili k projektu spolupráce v oblasti sociálního podnikání při Humboldtově univerzitě v Berlíně. A na základě toho jsme opět museli konstatovat, jak je důležité umět si vybudovat vztah ke kontextu, když chceme řešit společný problém anebo začít nějaký projekt. Tím myslím vztah ke všem lidem, ke všem místům, myšlenkám a příběhům okolo nás. Jedině tak, jak vyplývá z naší zkušenosti, mohou vznikat nosné, přesvědčivé a realizovatelné nápady. Tato práce na utváření vztahů ke kontextu stále ještě není samozřejmostí. Dnešní plánovači, konstruktéři a tvůrci konceptů se často považují za někoho, kdo stojí mimo problémovou situaci, nebo dokonce kdo stojí nad věcí. Vytvářejí řešení pro lidi a místa, s nimiž nejsou spojeni vůbec, nebo jen zprostředkovaně. Nejspíš se tak děje i ze strachu, protože kdo se rozhodne něco změnit, vždy přitom změní i sám sebe. Ale kdo nemá vztah k tomu, co chce změnit, způsobí víc škody než užitku. Tato zkušenost by se dala shrnout do následující teze: Zdařilý a pozitivní návrh vyžaduje, aby všichni zúčastnění byli ochotni vystupovat do vzájemných vazeb. Vzniklá diskuse se tak zároveň stává podnětem pro vnější i vnitřní í změny.
S hlavou plnou těchto myšlenek a s majákem v zádech jsem dostal bláznivý nápad, jaké by to bylo vést tímto způsobem nejenom jednotlivé projekty, ale i celou politiku země. Co kdyby se lidé scházeli, aby se sami aktivně zapojili do vášnivých debat a vytvářeli tak návrhy, programy, projekty a koncepty týkající se budoucnosti jejich země? Nemyslel jsem tím „participaci“ na předběžném řízení nebo veřejných diskusích, kde se probírají již vypracované záměry. Měl jsem na mysli skutečné procesy vedoucí ke vzniku konceptů a návrhů, které přinášejí řešení pro velké tématické oblasti jako například pro systém zdravotnictví nebo pro obrat v energetice. Tyto postupy se zatím objevují jen vzácně nebo vůbec ne, a to platí především o politice. Jenže právě tam je naléhavě dnes potřebujeme.
Svět
Tato představa byla osvěžující jako vítr, který kolem nás vál, a zároveň pošetile utopická. Ale cožpak máme na výběr? Přinejmenším já si nedělám žádné naděje, že ony gigantické úkoly dokáže uspokojivě zvládnout současná byrokraticko-lobistická demokracie, v níž političtí a hospodářští funkcionáři projednávají rozhodující plány za zavřenými dveřmi. Rovněž si nemyslím,. Že struktury jako Spolková vláda, Evropská unie nebo OSN jsou schopny vypracovat regionálně a globálně potřebné projekty například na ochranu životního prostředí, na regulaci finančního systému, na boj proti chudobě a hladu, na ekologické změny v zásobování energiemi nebo na spravedlivé a ekologické přerozdělování zdrojů. A o jejich chvatně vyžadované realizaci ani nemluvě. Záchranný euroval, zdravotní reforma nebo projekt Stuttgart 21 na radikální přestavbu nádraží? To, co se nám předkládá jako řešení a co má prý představovat inovativní koncepty a návrhy, které předznamenávají budoucnost, mě naplňuje studem. Za možnostmi, které by se daly využít, totiž značně zaostávají. Přijde čas, kdy si budeme muset přiznat, že naše politické struktury, které nám přinesly jistě mnoho dobrého, se mezitím také samy staly součástí problému. Jejich zjevně nekomplexní, lineární a technokratická logika nemůže být východiskem pro řešení složitých problémů, s nimiž se dnes potýkám. Tím by mohla být jedině regionálně a globálně aktivní občanská společnost, a to pomocí nových produktivních forem spolupráce, které by dokázaly iniciovat uplatnění kolektivní inteligence.
Abychom dokázali řešit komplexní problémy, musíme se naučit spolupracovat transparentně, nesmíme se upínat k jedinému řešení či se omezovat na jedinou oblast a musíme rozvíjet kolektivní inteligenci. Politický systém, který by toho byl schopný, je kooperativní demokracie.
Parlamentní občanská rada
Přiznávám, že po dlouhou dobu byl „Projekt Hiddensee“ jen pouhou myšlenkou. Vyprávěl jsem o něm několika málo blízkým přátelům. Ani v nejmenším jsem si ale nedokázal představit, jak by měl vypadat první krok. Pak se na závěr roku 2009 sešly dvě události. Začal jsem se intenzivně zabývat kooperativními projekty a sociálními médii na internetu a rešeršovat kolektivní inteligenci a chování v davu. Přes twitter jsem vedl zajímavé rozhovory s lidmi, kteří v těchto oblastech bádali a pracovali. Na jednu stranu mě fascinovali globální komunikační schopnosti nových technologií a jejich vliv na neuvěřitelné zrychlení komunikace, což bylo tak důležité během zelené revoluce v Iránu; na druhou stranu se mi zdálo, že koncepce a realizace konkrétních projektů potřebuje vždy i lokální komunitu, která se bude skutečně scházet a spolupracovat v konkrétní oblasti.
Vedle toho jsem se zabýval teorií U (Theory U) Otto Scharmera a designovým myšlením (Design Thinking) Tima Browna. Tématem obou knih jsou inovační procesy a procesy proměny. Především u Browna je zřejmé, jak důležité je konkrétní místo, v němž se tyto procesy rozvíjejí. Rázem jedno do druhého zapadlo: nikoho z nás, kteří jako tvůrci plánů pracujeme především místně, nenapadla zřejmá věc, a sice to, že politické systémy a jejich instituce se vždy také projevují na konkrétních místech, například v německé Spolkové radě nebo v německém Spolkovém sněmu.
Co kdybychom tedy tento dvoukomorový systém rozšířili ještě o jednu komoru – o „spolkovou občanskou radu“? V takové parlamentní občanské radě, která by byla pevným institucionálním doplněním dosavadního systému, by se nepracovalo na deliberativně-reprezentativním principu (čili prostřednictvím debat zástupců jednotlivých stanovisek), ale kooperativně. Zde by občanská společnost spolu s vědci, ekonomy a umělci vytvářela v transparentních otevřených procesech plány týkající se systému zdravotnictví, obratu v energetice, dopravy, daňového systému a tak dál. Takové diskuse by se daly také veřejně přenášet, podobně jako tomu bylo v případě smírčího řízení Heinera Geisslera, vyjednavače ve vleklém sporu Stuttgart 21 na stavbu podzemního nádraží. Poté by mohly být projednávány buďto jako konkrétní projekty nejrůznějších organizací, nebo by mohly být předkládány v příslušných grémiích jako předlohy zákonů. Procesy a metody takové práce máme již v hrubých obrysech k dispozici, museli bychom je jen patřičně vylepšit. Lidé by opět pocítili, že se aktivně podílejí na utváření společnosti a že mohou přispívat ke kolektivní inteligenci.
Lidé si musí vyzkoušet, jak vzniká kolektivní inteligence, seznámit se s kooperativními a participativními procesy. K tomu jsou zapotřebí konkrétní reálná místa, v nichž se tyto procesy uskutečňují.
Lákají mě především myšlenky na změnu legitimity. Kdyby totiž existovaly instituce jako parlamentní občanská rada, političtí činitelé projednávající plány za zavřenými dveřmi by si museli nechat líbit otázku, proč nezahájili transparentní tvůrčí proces s občany včas. Představuji si tiskovou konferenci, na níž se novinář ptá: „Pane XYZ, vy nám zde představujete značně kontroverzní plány na stavbu podzemního nádraží. Koncept přestavby nádraží jste mohl vytvářet také v „parlamentní občanské radě“ ve spolupráci s občany města, se zástupci drah, ekonomy, politiky a úředníky. Proč jste tuto možnost nevzal na vědomí? A na základě čeho byl váš návrh uznán za legitimní?“
Na koncepci parlamentní občanské rady jsme spolu s mým kolegou Holgeren Nauheimerem odvedli velký kus práce. Vzniklo mnoho nápadů a vytvořila se síť skvělých lidí. Jenže když jsme se chtěli v prosinci roku 2010 pustit do konkrétního plánování první veřejné akce, dolehly na nás těžkosti a nezodpovězené otázky. Od té doby pátráme po schůdné cestě. Pamatuji se, jak mě Katrin Käuferová z Presencing Institute hned na začátku projektu upozorňovala, že bychom se měli připravit na mnohé nesnáze.
I když se projekt parlamentní občanské rady, spočívající ve vytvoření třetí komory v rámci již etablovaného politického systému, zdá dost opovážlivý, jak daleká je potom cesta ke kooperativní demokracii? Ve skutečnosti tak vzdálená není? V podstatě jsme jiiž její velkou část urazili. Podobně jako my v Institutu participativního utváření (Institut für Partizipatives Gestalten), i mnoho dalších podobně zaměřených lidi již pracuje na malých i velkých projektech, které by se daly označit za kooperativně demokratické. Uvedu dva příklady naší práce.
Bollertské vesnice
Už víc než dva roky se staráme o občanskou iniciativu Bollertské vesnice nedaleko Göttingenu. Tato iniciativa vznikla za účelem odvrácení demografické změny v regionu. Je vyloženě politicky neutrální a svou činnost zaměřuje na projekty na udržení a na výstavbu vesnické a regionální infrastruktury. Iniciativě se podařilo zachránit veřejnou plovárnu, kterou nyní úspěšně provozují občané. Také se ji zdařilo zabránit uzavření mateřské školy a v srpnu 22011 zorganizovala velkou kulturní událost. Nově se plánuje výstavba vícegeneračního domu v centru obce. Vezmeme-li v úvahu, že projekt měl v té době za sebou teprve dva roky existence, stojí tyto úspěchy za pozornost.Ale skutečná výjimečnost projektu spočívá ve způsobu organizace této iniciativy. Má sice z finančních a právních důvodů svého zřizovatele, nicméně struktury rozhodování a spolupráce se zakládají výhradně na třech principech: na rovnosti, na svéprávnosti a na transparentnosti.
Kdo chce realizovat projekt v rámci iniciativy Bollertských vesnic, najde si podporovatele a může začít. Podmínkou je jen to, že všichni musí mít možnost podílet se na projektu a musí být otevřeně informováni o jeho průběhu. Při této práci jsme se zatím dokázali vyhnout formálnímu hlasování. Na to jsem obzvlášť hrdý, protože nemám valné mínění o většinovém nebo konsensuálním rozhodování. Důležité je, že lidé v iniciativě živě diskutují a předkládají své vlastní nápady. Aniž by je brzdily pochybnosti, nedůvěra, podmiňování a hlasování, mohou zkrátka začít jednat. Doposud to fungovalo obdivuhodně dobře.Kooperativní demokracie vyžaduje důvěru a jasný postoj jednotlivce. Díky tomu vzniká produktivní a konstruktivní chování a vytvářejí se přirozené rozhodovací struktury, v nichž moc nemohou zneužívat ani jednotlivci, ani většina.
Oberndorf
Jedním z našich nových projektů je obec Oberndorf u Caxhavenu. Zde provádíme obnovu vesnice. Nečekal jsem, že tento úkol bude mít tolik společného s kooperativní demokracií. Jenže Oberndorfští to vzali vážně, chtěli se vydat po nových cestách a investovat dotace pro obnovu vesnice skutečně do budoucnosti obce. Během participativního procesu utváření, který trval devět měsíců, jsme intenzivně diskutovali o globálním a lokálním rozvoji. Poté Oberndorfští dospěli k rozhodnutí založit občanské družstvo. Budou se starat o nezbytné záležitosti své obce jako je zásobování energií, z něhož má čistý výnos zůstat obci, dále o turistický ruch v Oberndorfu, o nové využití neobydlených prostor ve vesnici a o mnoho dalšího.
„Oberndorfští táhnou za jeden provaz,“ zní jejich slogan. Nyní si vytvářejí potřebné struktury, plánují například výstavbu místa občanské angažovanosti, v němž by mohli společně pracovat. Navíc poznali, že musí být schopni organizovat spolupráci v produktivních procesech, a chtějí tak činit patřičně metodicky.
Aby kooperativní demokracie mohla fungovat, musíme nejprve vytvořit infrastrukturu spolupráce. Navíc potřebujeme metodické dovednosti a nové formáty, které nám pomohou při organizování produktivních procesů.
V Obendorfu jsou všechny důležité součásti kooperativní demokracie pohromadě. Kdyby toto místo jednou při slučování obcí přišlo o vlastní obecní zastupitelstvo, měli by obyvatelé obce už vytvořené fungující struktury kooperativní demokracie, které by jim umožnily i nadále účinně hájit své zájmy a spravovat své záležitosti.
Kooperativní struktury mohou samozřejmě vznikat nejen ve vesnicích, ale také v organizacích a podnicích. Tak se na nejrůznějších místech uchycují první výhonky kooperativní demokracie. A já vím, že i v mnoha dalších projektech se bude pracovat na podobných otázkách a přístupech. Zrovna během psaní této eseje ke mně dorazila přes twitter zpráva, že se bude konat akce z názvem „Skutečná demokracie v Berlíně“. Všude se už na tom pracuje, kolektivní inteligence začíná působit! To mi dodává naději. Když budeme i nadále testovat a uskutečňovat různé formy kooperativní demokracie a zároveň přitom budeme mít na zřeteli velké politické projekty, nebude nutné čekat na nezbytné změny příliš dlouho.
Vyhlídky do budoucna
Slovo kooperativní demokracie možná vypadá jako jazykolam, ale podobné to asi bylo, když se poprvé začalo mluvit o reprezentativní a parlamentní demokracii. Tváří v tvář nadcházejícím úkolům spatřuji v kooperativní demokracii nezbytný a dlouho očekávaný krok směrem dopředu v evoluci demokracie. Kooperativní demokracie přinese radikální změny. Ale spíš než průlom v systému v ní přesto vidím spíš kontinuální a politicky legitimní zdokonalení stávajícího systému. Kooperativní demokracie otevírá mnoho nových otázek a nesmí se zaleknout experimentů. Protože trvat na stávajícím systému by znamenalo jako bychom chtěli pomocí kalkulátoru děrných štítků vytvářet komplexní 3D animované filmy. Cesta ke kooperativní demokracii představuje otevřený a živoucí proces utváření. Nedokážeme dnes říci, jak bude kooperativní demokracie vypadat za dvacet let, nicméně máme dnes možnost přispět ke vzniku nové politické logiky.
Mimochodem, minulý týden jsem byl opět v Hiddensee. Myšlenka na kooperativní demokracii mě ještě stále přitahuje k majáku Dornbush. Nebýt návštěvy na ostrově, nepsaly by se mi tyto řádky tak lehce.