Možná jste to už někdy zažili také. Kráčíte lesem a najednou zaslechnete hrdelní króó kráá króó prolétajícího krkavce. V ten moment jako by se všechno vzepjalo na zadní. Les, kterým kráčíte, už není tentýž les. Proměnil se. Jehlice na borovicích jsou pichlavější, než byli o pár chvil dříve. Kůru stromů pokryla blyštivá krusta. Mechy nabyly sytějších odstínů. Obloha mezi korunami zjasněla.
V takové chvíli živě pociťujete, že jste se ocitli v přítomnosti silného vědomí, které ví. Vím po svém. Poznává po svém. A tuší toho nepochybně víc, než si umíte představit. Vědomí natolik mocného, že pouhá jeho přítomnost mění náladu a tvářnost okolního světa, často na stovky metrů daleko.
S krkavci se mi něco podobného přihodilo nesčetněkrát. Někdy mohou taková vzájemná prostoupení doprovázet i chováním, které jejich nakažlivé fluidum, jejich charisma jen podtrhne – jako když se mě jeden zvědavý krkavec rozhodl několikrát s krákoráním obkroužit na pěšině mezi pastvinami, kde nebyl široko daleko žádný další člověk. Možná s varováním. Možná s dočista jiným druhem poselství. Však víte, jak se to má s krkavci. Stvořili svět. Našeptávají bohům. Jsou příbuzní slunce.
Možná jste to už někdy zažili také, ale třeba to nebyl krkavec, nýbrž jiné zvíře. Snad datlík tříprstý v zasněžené smrčině pod vrcholem jisté jihočeské hory – jen vy a vzácný datlík, který nerušeně hledá potravu na smrku před vámi a nechá vás, abyste ho sledovali dlouhé desítky minut, až máte lehké omrzliny na prstech a na tvářích. Možná tygr spatřený z hotelového balkonu na Šrí Lance – horké zavlnění v pruzích zeleně. Možná sokol stěhovavý v záři zapadajícího slunce nad fatranskými vrcholy. Nebo kalous ušatý v sídlištní polotmě; bledá křídla bezhlesně plachtící kolem pouliční lampy.
Někdy dokonce můžeme prožívat i nepříjemné pocity. Pocit ohrožení, mrazení v zádech. Pocity, které umí tak nenapodobitelně probouzet velké kočky na lovu – skryté, trpělivé, tiché, soustředěné.
A někdy může mít podobné kvality i zástupná přítomnost nějakého tvora. To když najdete vybělenou jelení lebku nebo shozené paroží – i v jelenově nepřítomnosti stále hmatatelně působící na své okolí, nabité živoucí energií. Nebo otisk vlčích tlap ve sněhu. Nebo takřka netknutou letku orla mořského. Nebo soví vývržek se žmolky šedohnědých chlupů a drtí titěrných myších kůstek. Nebo šlápoty volavky popelavé v žíhaném bahně rybniční výtopy.
Platí to samozřejmě i pro zvířecí hlasy a zpěv, přičemž nemusí jít zrovna o ten nejvíce plnozvučný zvukoprojev na zemi. Překvapivou schopností nás očarovat vládne i špitavé zimní pobrukování – snění o písni, přízrak písně – kosa skrytého v mlází, sotva slyšitelné, pokud zrovna nestojíte opodál, pro které se v angličtině vžil půvabný název subsong. Co je mi známo, tento nestrukturovaný, volně plynoucí recitál pro nikoho, tolik typický pro mladé ptáky, kteří si teprve osvojují svou píseň (kterou naplno, už v nalezené formě, rozpoutají se začátkem jara), inspiroval minimálně jednu výtečnou knihu – stejnojmennou básnickou sbírku od britské básnířky Holly Corfield Carr, v níž se ptačí zpěv originálně mísí s geologií, rytmem – spodní písní – podzemí.
Z vlastní zkušenosti vím, že můžeme sledovat desítky přírodopisných filmů, které ilustrují úctyhodné schopnosti a osobnosti zvířat z té nejbezprostřednější blízkosti, v tom největším možném rozlišení a v nejzářivějších barvách zítřka, ale nic z toho nedokáže tyto splétavé zážitky z terénu, byť letmé, nahradit. Nic se do nás nedokáže vypálit tak ostře. Tak trvale. Nic nás nedokáže tak rozestřít.
Zažil jsem to už tolikrát. A přesto hladově toužím po mnoha dalších proměnách-zapleteních – setkávajících setkáních. A po tom, co z těchto setkání vzejde, pokud to dovolím, pokud se podvolím.
Důležitost takových střetnutí nelze přecenit ve světě, kde jsou výsledky internetových vyhledávání a kanály sociálních sítí zahlceny balastem z generativních modelů umělých inteligencí – obrázky či videi s neexistujícími tvory jako ze středověkých bestiářů či naopak s existujícími, ale zachycenými v nereálných situacích, které mnoho nicnetušících lidí sdílí s tím, že jde o zpodobení skutečných zvířat.
Rizika s tím spjatá jsou zjevná: už tak znatelné odcizení od reálného a dýchajícího se tím může ještě prohloubit. A časté návštěvy zoologických zahrad, z nichž se v dnešní době stávají spíše multisenzorické lunaparky, kde zvířata (ve srovnání s okolními atrakcemi fádně netečná) stojí jaksi na druhé koleji, situaci určitě nespasí. Možná že dnes, v čase, kdy virtuální prostor už není jen občasným útočištěm před slzavým údolím zranitelného světa, ale nedílnou součástí naší existence, rozšířením našich identit, je nám podobných setkání – a toho, abychom jim šli naproti – potřeba víc než kdy dřív.
Každé takové plnokrevné setkání nám totiž připomíná nesmírně důležitou věc: jsme tu s vámi, nejste ve vesmíru sami. A také, jak krásně píše Christopher Brown v knize Natural History of Empty Lots, nám umožňuje pocítit dotek instinktivního vzrušení, které kdysi zakoušeli naši předci – dlouho před tím, než jsme velká a charismatická zvířata typu krkavců vytlačili do hor, lesů a rezervací. A leckdo snad, rád bych tomu věřil, se jejich prostřednictvím naučí i cosi o povaze života jako takového. Ten sice biologové a bioložky profilují různě, ale já myslím, že každá trochu důvěryhodná definice života by měla začínat od skutečnosti, že život se vždy odehrává, rozvíjí ve spojení s někým – spolu.
Jinak řečeno: v setkání.