Jiří Zemánek: Za antropocén k symbiocénu

„V době, kdy vládne bezútěšnost, je užitečné znovu oživit naši schopnost představovat si lepší budoucnost.“

Adrian J. Ivakhiv

Toto je text přednášky, kterou autor přednesl 16. srpna letošního roku na semináři „Od antropocénu k symbiocénu aneb Cesty k civilizaci, která podporuje život“ (Toulcův dvůr, Praha Hostivař, 12.-18. srpna 2024). Pojednává o zrodu ideje symbiocénu (ekologické civilizace) a představuje dva její protagonisty: australského filosofa Glenna Albrechta a britsko-amerického ekologického myslitele Jeremy Lenta.

Nacházíme se dnes v době antropocénu, či slovy kulturního historika a kosmologa Thomase Berryho vterminálním stádiu kenozoika, v čase mnohostranné planetární krize, kdy se naše lidské aktivity staly rozsáhlou geologickou silou, která ovlivňuje atmosféru, oceány a suchozemské ekosystémy planety s těžkými a v mnoha případech nevratnými dopady a důsledky pro klima a životaschopnost celého pozemského ekosystému. Vyvstává otázka samotného přežití lidské civilizace, která není žádným planým katastrofismem. Zjevně končí jedna epocha v dějinách Země a rodí se něco nového. Rozsah a povaha změn, před kterými stojíme, bývá přirovnávána k zemědělské revoluci nebo k vědecké revoluci 17. století. Nicméně zdá se, že jde o změnu ještě hlubší a je zjevné, že to, jak na tuto krizi v příštích desetiletích zareagujeme, určí naši budoucnost, respektive budoucnost samotné Země.

Ohromný technologický průlom, k němuž došlo v posledních několika desetiletích vedl mnohé techno-optimisty k názoru, že cesta k řešení současných problémů spočívá v technologiích. Že problém s okyselováním oceánů vyřeší genetické inženýrství korálů, nebo že problém globálního oteplování vyřešíme ztlumením slunce pomocí rozptýlení geoinženýrských částic v horních vrstvách atmosféry. Tito technofilní modernisté, jako například Stewart Brand, věří v „dobrý antropocén“ a kloní se k představě, že my lidé jsme jako bohové – že v době, kdy pozemské systémy přestávají fungovat, můžeme začít svět utvářet čistě k obrazu svému na základě genetických manipulací a celé řady dalších transhumanistických vylepšení. Že zkrátka můžeme hledět za biologii, mimo síť života a vytvořit po kolapsu ekosystémů a vyhynutí druhů na Zemi svůj paralelní transhumánní svět. Pokud ovšem setrváme v těchto antropocentrických techo-optimistických rámcích, bude to mít podle Freyi Mathews a Jeremy Lenta, dvou hlavních mluvčích našeho semináře, pro lidstvo velmi neblahé vyhlídky.

Jak je z koncepce našeho semináře zřejmé, neusilujeme o budoucnost ovládanou lidmi ani stroji, o budoucnost, která umožní prosperovat pouze nám lidem, ale o budoucnost, která povede k rozkvětu vzájemně prospěšných vztahů mezi všemi pozemskými bytostmi, včetně lidí. Mohli bychom říci s Thomasem Berrym: „Nejsme zde proto, abychom řídili svět. Jsme zde proto, abychom se sjednotili s větším pozemským společenstvím.“ V tomto kritickém okamžiku, kdy začínají hrát ve fungování Země významuplnou roli kognitivní procesy, „musí být naším prvořadým imperativem,“ jak to vyjádřil Jeremy Lent „harmonizovat sílu konceptuálního vědomí s živou inteligencí, která je v nás a která je vlastní všemu životu na Zemi. Jen prostřednictvím tohoto procesu integrace můžeme najít formu symbiózy, která umožní vzájemný rozkvět lidské a nelidské přírody až do vzdálené budoucnosti.“ Současná kritická situace Země otevírá před námi podle Lenta zcela jedinečnou možnost zformovat novou společnou identitu a podílet se vědomě na rozkvětu veškerého života.

V rámci semináře se pokusíme naznačit obrysy tohoto nového příběhu, který se dnes rodí. Mluvíme v této souvislosti o regenerativním paradigmatu, o regenerativní kultuře, o symbiocénu, o nové ekologické civilizaci, jejímž jádrem je úsilí o rozvoj symbiotického a kooperativního modelu společnosti, která by, jak říká australská filosofka Freya Mathews, na všech úrovních sloužila biosféře a podporovala ji. Vedle Freyi Mathews, která přednese tři přednášky s názvem „Hluboký zákon v jádru jsoucna: klíč k ekologické civilizaci?“, jež vycházejí z její knihy „The Dao of Civilization“, a britsko-amerického filosofa a vizonáře ekologické civilizace Jeremy Lenta se do našeho semináře přímo zapojí také německý biolog Andreas Weber.Dále si připomeneme důležitý příspěvek dalšího australského filosofa Glenna Albrechta, který vynalezl pojem symbiocén a nastínil vizi nové společnosti sumbiokracie; a slovenský filosof Vlado Lobotka, zakladatel Institutu Gaia, nás seznámí s knihou britského pedagoga a kulturního aktivisty Christiana Wahla Designing Regenerative Culture, kterou přeložil do češtiny. Zdejší stoupenci nerůstu nás uvedou na alternativní cesty ekonomiky, které vytvářejí předpoklady pro rozvoj nové společnosti, která nebude hromadit bohatství exploatací přírody, ale která bude spíše usilovat o planetární zdraví. Budeme mluvit také o transformaci, k níž dnes dochází na poli architektury, designu a budování regenerativních měst – seznámíme se s myšlenkami vizionářského britského architekta Michaela Pawlyna, průkopníka biomimkry, který se hlasí k dědictví Richarda Buckminstra Fullera, a s konceptem technologií LO-TEK krajinářské architektky Julie Watsonové, inspirovaných domorodými kulturami. A v neposlední řadě si řekneme také něco o syntropickém a městském zemědělství a o projektech zelené architektury v Praze.

Nejsme nadřazení – věk pokory

Ve své knize LO-TEK, inspirované domorodými kulturami, píše Julie Watsonová o potřebě nové mytologie technologie, založené na pochopení, že „nejsme nadřazení“, takové technologie, která nás znovu učí žít v symbióze s přírodními systémy. Watsonová tvrdí, že je to jediný způsob, jak se dnes můžeme posunout vpřed. Dovolím si rozvést tuto myšlenku prostřednictvím úvahy filosofa Davida Abrama, kterou nedávno publikoval v jedné antologii o právech přírody.1/ 

Abram v této své eseji konstatuje, že pojem antropocén je ve výrazném kontrastu s jeho vlastním pojmem „více než lidský svět“. Píše, že i když diskurz antropocénu podobně jako pojem „více než lidský svět“ ruší rozdělení na kulturu a přírodu, antropocén toho nedosahuje tím, že by lidský svět zahnízdil v širším více než lidském světě, ale tím, že jakoukoliv hranici mezi lidským světem a biosférou ruší; „přesněji řečeno“, píše autor, „diskurz antropocénu elegantně popírá možnost více než lidského světa, protože výslovně hlásá, že člověk – antropos – je nyní zcela koexistentní s celou pozemskou realitou. V rámci antropocénu neexistuje nic mimo lidské statky – neexistuje nic z tohoto světa, co by přesahovalo dosah lidské činnosti, neexistuje žádná realita mimo lidskou antropo-scénu. Navzdory nesčetným dalším organismům, které stále obývají tuto planetu a mají na ni vliv (a z nichž mnohé nám jsou dosud neznámé), je Země v antropocénu – a také v dlouhodobé budoucnosti – chápaná jako čistě náš lidský svět.

Diskurz antropocénu podle Abrama vylučuje jakoukoliv možnost se od takové pýchy odvrátit; tím, že prohlašuje lidstvo za nejvýznamnější sílu na světě (a proklamuje toto prvenství na tisíc let dopředu) vylučuje jakýkoliv obrat k pokoře. „Vylučuje jakékoliv gesto zdrženlivosti ve vztahu k divoce kvetoucí jinakosti světa, který nás výrazně přesahuje. Dusí či zatlačuje hluboko do nevědomí ony okamžiky našeho imaginativního ohromení, kdy se ztrácíme v bezedné podivnosti bouřky nebo v ladných vírech hejna špačků; nebo když pozorujeme pavouka, jak spřádá svou síť.“ V takových chvílích jsme pokorně ohromeni podivností, mysteriem světa, které nesmírně přesahuje veškeré naše poznání.

Abram píše, že poté, co jsme překročili tolik hranic a zničili tolik autopoetických schopností Země, tvrdí mnozí teoretici, že je nyní na nás, tedy na lidstvu, abychom nad biosférou převzali kontrolu a abychom ji zkonstruovali a řídili pro naše vlastní dobro. To je ovšem, jak autor píše, logika obchodníkova prohlášení: „Rozbil jsi to? Tak ti to patří!“ Poté, co jsme biosféru rozbili, je nyní naším vlastnictvím a můžeme si s ní dělat, co chceme.

Jestliže je důležité zdůraznit ústřední roli našeho jedinečného druhu v proměně Země – v proměně zemské atmosféry a oceánů, ve změně koloběhu uhlíku a hydrologického cyklu, v destabilizaci sezónního koloběhu –, jestliže hledáme pro tuto novou epochu název, který by zdůraznil odpovědnost našeho druhu za vznik současné katastrofické situace a který by zároveň otevřel možnost a vlastně nutnost etického obratu, proč se, ptá se David Abram, místo termínu „anthropos“ nespoléhat spíše na etymologii slova „human“. Termín „human“ / člověk (odvozený z latinského humanus) je příbuzný s latinským slovem humus, jež označuje zemi pod nohama, půdu či zem, a je tudíž úzce spjatý s termínem „humility“ (pokora); s vlastností, která nás drží v blízkosti této pozemské půdy. Možná by tedy, píše Abram, vhodnějším názvem pro geologickou epochu, která je dnes před námi, byl pojem Humilocén– věk pokory.

Někteří badatelé by mohli ovšem namítnout, že humilocén zní příliš trapně, ve smyslu „ponížení“. Abram se nicméně domnívá, že tato nejasně pociťovaná ozvěna je zcela na místě. Ptá se: Neměli bychom pociťovat určitý stud? Neměli bychom se cítit pokořeni, uvědomíme-li si svou vinu za bezcitném zničení tolika ekosystémů, za ztrátu tolika jiných druhů, za vyhlazení tolika pozemských krás? „Pokud geologické epochy trvají tisíce let – a jestliže se některým příslušníkům našeho chytrého druhu podaří několik příštích století přežít – nebylo by důležité, aby si naši potomci vzpomněli na strašlivé důsledky naší arogance?“ Nebylo by důležité, aby nepotlačili vzpomínku na nesčetné ostatní živočichy, rostliny a místa, na nesčetné další formy živoucí inteligence, které byly v důsledku naší bezohlednosti v této éře ztraceny? Aby si pamatovali, že to nebyla náhoda, ale spíše naše vlastní lidská zapomnětlivost a bezohlednost, jež způsobila neustále se zrychlující vymírání druhů a vedla k devastaci, která pravděpodobně poznamená naši planetu na mnoho dlouhých staletí dopředu?

To je totiž to, co by podle Davida Abrama mohl pro náš druh udělat vhodný název pro tuto geologickou epochu. Mohl by nám pomoci si vzpomenout a díky tomu se možná vyhnout opakování té samé obludné chyby. Humilocén, věk pokory. Autor přemítá, že tato počáteční, přechodná fáze, kterou nyní prožíváme – úsvit humilocénu – bude možná v orální tradici známa jako doba, která nás učí pokoře. A zdůrazňuje, že od počátku bylo záměrem výrazu „více než lidský svět“ připomenout nám naši zapuštěnost do pozemského kosmu, který jsme my lidé nevytvořili, který neovládáme a který nutně přesahuje veškeré naše poznání.

Změna metafory

Učit se pokoře znamená dnes pro nás mimo jiné znovu se naučit žít v symbióze s přírodními systémy. Znovu si uvědomit svébytnost a inteligenci přírody, vzájemnou složitou provázanost komplexní sítě života a začlenit naši lidskou kulturu do více než lidského světa (do ekologických systémů) a nelidský svět zasadit do etického rozhodování a etických pojmů. Slovy Julie Watsonové: musíme naše myšlení posunout od metafory „přežití nejsilnějších“ k metafoře „přežití nejsymbiotičtějších“. V tomto snažení představují pro nás zásadní poučení domorodé kultury, které, jak Watsonová doložila, disponují neocenitelnou bankou ekologické inteligence a domorodých inovací. Také v tomto poučení je patrná lekce pokory, kterou dnes v úsvitu Abramova humilocénu dostáváme od domorodých kultur.  

Většina autorů, o nichž zde budu mluvit, je přesvědčena, že klíčový význam pro to, abychom dokázali čelit současným globálním výzvám, mákulturní transformace, nikoli technologická transformace. Z tohoto pohledu je důležitá povaha našich základních metafor, které používáme a jimiž se vztahujeme ke světu. Způsob, jakým vnímáme náš vztah k přírodě, bude mít klíčový význam pro možné budoucí vyhlídky našeho druhu zde na Zemi. Jeremy Lent zformuloval ve své knize Patterning Instinct (2017) tezi, že „kultura formuje hodnoty a tyto hodnoty utvářejí dějiny“. Jinými slovy kognitivní rámce, skrze které vnímáme realitu, určují naši realitu.

Lent v uvedené knize dokládá, že zásadní rozdíl mezi východním a západním modelem poznání nastal se vznikem dualismu ve starověkém Řecku. Oddělení mysli od těla ve filosofii Pythagora a Platóna výrazně kontrastovalo s perspektivou „harmonické sítě života“, která byla základem čínské kultury (srovnává v této souvislosti čínského mořeplavce Čeng Che s Kryštofem Kolumbem). Nedualistické myšlení bylo také klíčovou součástí mnoha hinduistických filosofií (například Advaita Vedánty). Perspektivu „sítě života“ sdílejí domorodé kultury po celém světě – mají k Zemi příbuzenský vztah, vztahují se k ní jako k něčemu, o co je potřeba pečovat. Naproti tomu v naší západní kultuře se v rámci dualistického myšlení rozvinula díky filosofu Francisi Baconovi metafora „ovládnutí přírody“, na níž navázal René Descart svou metaforou „přírody jako stroje“. Lent tvrdí, že Descartova filosofie měla ve svém dopadu na moderní poznání nepřekonatelný vliv. Jeremy Lent ukazuje, že Descartův dualismus je základem moderního pohledu na náš vztah k přírodě: jestliže mysl je oddělena od těla a představuje zdroj naší identity, jestliže je tím, co nás činí lidmi, pak naše těla jsou pouhou hmotou bez vnitřní hodnoty. A pokud to platí pro naše těla, platí to i pro ostatní přírodu. Tímto krokem eliminoval Descart z přírodního světa jakoukoliv vnitřní hodnotu. Metafora „dobývání přírody“ se stala základem vědecké revoluce a byla později globalizována jako dominantní modus operandi západní kultury 20. století. Jak zdůrazňují Sarah Ichioka a Michael Pawlyn, Lentova teze nás vede k poznání, že naše dominující hodnoty a metafory jsou podstatnou součástí toho, co nás dnes přivedlo na pokraj kolapsu.

Jeremy Lent si v této souvislosti klade otázku, jak se to mohlo stát a zda je to nevyhnutelný důsledek lidské přirozenosti. Nebo zda naše současná situace není kulturně podmíněná, zda není produktem určitých myšlenkových struktur, které by bylo možné přetvořit. Tvrdí, že odpověď na tuto otázku ovlivní budoucí směřování lidského rodu. Dualistický pohled na svět dnes zpochybňuje čím dál víc lidí, nicméně kolektivní způsob chování ve většině vyspělých zemí i jejich převládající kapitalistické ekonomické systémy jsou založeny na pohledu na přírodu jako na něco, co lze drancovat kvůli zdrojům. Tento systém víry v lidské výsady, nevyslovený pocit, že Země patří lidstvu a že ne-lidé jsou jen zdroje, pocit lidské nadřazenosti je, jak říká spisovatelkaEileen Cristová, nejhlubší příčinnou vrtstvou současného exuberantního růstu a lidského expanzionismu, pocitu oprávněnosti neustále zvyšovat náš počet, naše hospodářství, naši infrastrukturu. Ale přestože je tento pohled na svět v naší západní kultuře tak silně zakořeněn, jeho jasné rozpoznání představuje podle Saraha Ichioky a Michaela Pawlyna první krok k jeho zpochybnění a k vytvoření nového rámce či nové metafory, která by dokázala přesměrovat naše lidské chování. Jak píše Jeremy Lent: „Kolaps není nevyhnutelným důsledkem lidské povahy … Můžeme se vědomě rozhodnout pro změnu vzorce myšlení, který posiluje regenerativní vztahy s živým světem.“

Symbióza a symbiogeneze

Jedním ze zděděných paradigmat, která brzdí regenerativní transformaci naší společnosti, je idea konkurence, inspirovaná darwinovským konceptem „přežití nejsilnějších“. Nicméně poznání způsobů domorodých kultur a dávných tradic a nejnovější objevy na poli biologie nám dnes otevírají cestu k novému paradigmatu symbiózy, jak tuto myšlenku rozvíjejí Glenn Albrecht a Jeremy Lent; respektive symbiogeneze, jak o ní uvažují Ichioka a Pawlyn. Ti se ve své knize Flourish zabývají tím, jaké sociální důsledky má pro nás konkurence a na druhé straně jaké důsledky pro nás může mít symbiogeneze a jaké jsou její praktické důsledky pro způsoby, jakými navrhujeme naše čtvrti a města, naše podniky, naše instituce a procesy.

Zásadní výzkum symbiózy, respektive symbiogeneze, provedlaLynn Margulisová. Její hypotéza o endosymbióze, myšlenka, že nové druhy mohou vznikat nikoli dělením a konkurencí, ale konvergencí – symbiogenezí, pohlcením dříve samostatných buněk, které začaly existovat symbioticky jako integrované části v rámci složitějších buněk –, je dnes považovaná za zásadní příspěvek v evoluční biologii a byla potvrzena pozdějším výzkumem. Jak ukazují další badatelé (Scott F. Gilbert, J. Sappa a A.J. Tauber) na poli evoluční biologie, symbióza se dnes stává základním principem současné biologie. Nahrazuje esencialistické pojetí individuality systémovým zkoumáním, jež nás vede směry, které překračují dichotomie já/nejá, subjekt/objekt, které dosud charakterizovaly západní myšlení.“. Gilbert a spol. svůj článek uzavírají takto: „U živočichů stejně jako u rostlin, nikdy neexistovali jednotlivci. Toto nové paradigma biologie klade nové otázky a hledá nové vztahy mezi různými živými bytostmi na Zemi.“ Ichioka a Pawlyn se domnívají, že „symbiogeneze je mocné paradigma, k němuž je potřeba se dopracovat, a usilovat nejen o to, abychom žili kooperativně (v symbióze), ale abychom se prostřednictvím kooperativní interakce stali ve skutečnosti společně něčím novým.“ I my sami jakožto lidské bytosti jsme komplexní systémy, složené z více druhů, a kromě fyzických hranic našeho těla jsme závislí na ekosystémech, které nám dodávají kyslík, filtrují vodu, pěstují potraviny, vedle mnoha dalších věcí. Jsme se sítí života neoddělitelně spojeni a jsme na ní závislí, pokud jde o náš dlouhodobý rozkvět. Výzkum evolučního myslitele Johna Stewarta ukázal, že s rozvojem ekosystémů roste jejich rozmanitost a komplexita i jejich vzájemná propojenost, tedy symbióza. Ekosystémy postupně dospívají k tzv. klimaxovému ekosystému a procházejí takovýmito pravidelnými cykly k čím dál sofistikovanějším formám symbiózy.

V tomto ohledu nás mohou inspirovat i četné domorodé kultury, jejichž pohled na svět zahrnuje koncepty vzájemné propojenosti a reciprocity, „sítě života“. Například lakotský koncept Mitakuye Oyasin (všechny mé vztahy), nebo nahuatlský étos Nepantla, který znamená „mezi-bytí“ nebo „splynutí v jedno“. Známý je také jihoafrický konceptubuntu, který bývá zkracován do věty „jsem, protože my jsme“ a který vyjadřuje “vztahovou formu osobnosti“. Jako lidské bytosti se rozvíjíme ve vztazích s ostatními a to nejen s jinými živými bytostmi, ale také s ostatními aspekty životního prostředí jako jsou rostliny, voda a předkové. Neexistuje žádná nezávislá evoluce, ale společné (závislé) vznikání.

Tyto nové vědecké biologické poznatky a inspirace tradičními kulturami nám nabízejí nové koncepty pro regenerativní transformaci našich průmyslových společností. Z tohoto pohledu nejlepší šance pro podporu vzkvétající budoucnosti nespočívá v pohledu, který překračuje biologii, jak tvrdí někteří futuristé, ale naopak v hlubokém pohledu do sítě života.

Sumbiokracie Glenna Albrechta

Australský filosof Glenn Albrecht, který je dnes čestným docentem na Fakultě geověd na Univerzitě v Sydney, se zabývá projevy „planetární nouze“ v antropocénu a poukazuje na jejich související fyzické a psychické dopady u lidí. Tvrdí, že už nemáme slova, kterými bychom byli schopni vyjádřit úzkost a smutek, když dnes klimatické změny a extenzivní rozvoj ničí svět, který jsme považovali za samozřejmý. Pro tyto pozemské emoce vymyslel Albrecht nová slova jako solastalgie, ghedeist ad.. Albrecht obdobně jako Lent věří v sílu nových pojmů a nových metafor utvářet skutečnost a tvrdí, že bychom o antropocénu měli uvažovat jako o nové abnormalitě. Pojmy jako demokracie, udržitelnost, udržitelný rozvoj a odolnost byly podle Albrechta zkorumpovány silami odhodlanými začlenit je do antropocénu, kde se staly běžnými jako obvykle. Tvrdí, že se nacházíme v této situaci proto, že korporace a oligarchové využívají svou autokratickou moc a bohatství k ovlivňování politiky, k manipulaci s veřejnými činiteli a k minimalizaci regulace. Proto potřebujeme nové příběhy a nové pojmy, abychom se mohli vyvíjet nad rámec těchto zkompromitovaných či zneužívaných pojmů; potřebujeme vytvořit vize a memy jiné budoucnosti a navrhuje, abychom nazvali tuto novou éru symbiocén; Glenn Albrecht je považován za tvůrce tohoto pojmu.

Albrecht chápe vědecký význam slovasymbióza – „soužití ke vzájemnému prospěchu“, jež potvrzuje vzájemnou propojenost života a všeho živého – jako základ pro to, co, jak doufá, bude dalším obdobím lidských dějin. Odmítá názory, že příroda je nepřátelská, že je konkurenční válkou všech proti všem. „Konflikty mezi organismy nepochybně existují, ale celková rovnováha zájmů (eko-homeostáze) je v naprostém zájmu všeho života.“ A s čím dál větší složitostí života její význam stoupá. Jako příklad kooperativního přírodního systému uvádí Albrecht tzv. „wood-wide-web“ (lesní síť). Chápe ji jako ukázkový příklad přirozené spravedlnosti a snahy o udržení rovnováhy čili celkové homeostáze v přírodě: společenství stromů spolu komunikují a spolupracují prostřednictvím houbové sítě, řízené „mateřskými stromy“, jež mohou přenášet živiny z odumírajících stromů na mladší jedince. Připomíná, že podobně uvažoval sociální myslitel Pjotr Kropotkin, pro něhož kooperativní vlastnosti ekosystémů představovaly vzor pro sociální systémy vzájemné pomoci. Podle Kropotkina je evoluce v zásadě výsledkem spolupráce a vzájemné pomoci, jíž lze vysledovat až k jejím nejranějším počátkům. Glenn Albrecht v tomto duchu předkládá argumenty pro pěstování symbiotického a kooperativního modelu společnosti založeného na ekosystémech.

Politika a fungování společnosti v symbiocénu se bude podle něj vyznačovat lidskou inteligencí, která bude replikovat symbiotické a vzájemně posilující formy a procesy reprodukce života, které se vyskytují v živých systémech. Albrecht na základě konceptu symbiocénu navrhuje zcela nový politický systém, který označuje jako „sumbiokracii“ (z řeckého sumbios, žít společně). Definuje ji jako „vládu, která se zavazuje ke vzájemně prospěšným nebo příznivým vztahům v daném sociobiologickém systému na všech úrovních a ve všech měřítkách.“ V symbiocénu budou příkladem lidské činnosti, lidské kultury a lidského podnikání takové kumulativní typy vztahů a vlastností, které posilují vzájemnou závislost a vzájemný prospěch a zdraví všech ekosystémů, všech druhů a všech bytostí.

Na rozdíl od demokracie, která je ze své podstaty antropocentrická a je schopna pouze částečných odpovědí na lidsky zaměřené otázky, sumbiokracie vyžaduje, aby ti, kdo vládnou (sumbiokraté), hluboce porozuměli celým ekosystémům a vzájemným symbiotickým vztahům, jež umožňují jejich fungování. Aby lidé mohli žít společně, musí uplatnit svou inteligenci a vynalézavost, aby dosáhli celkové harmonie ve společenství různých zájmů. V rámci sumbiokracie musí vládci Země uvažovat o tom, jaký druh vzájemného rozvoje je přípustný, aby umožnil společné soužití prostřednictvím odpovědí na následující otázky:

• Existuje plná recyklovatelnost všech vstupů a výstupů? 
• Používáme bezpečné a sociálně spravedlivé formy obnovitelné energie? 
• Dochází k plné a harmonické integraci s biogeochemickými systémy ve všech měřítkách?
• Dosáhli jsme eliminace toxického odpadu ve všech aspektech tohoto podniku?      
• Jsou zohledněny zájmy všech druhů, velkých i malých?      
• Máme harmonii nebo-li rovnováhu zájmů?

Sumbiokratické řízení vědecky i tradičně informovanými lidmi (včetně těch, kteří se věnují občanské vědě) zvažuje na všech místech a ve všech měřítkách vzájemné vazby mezi prvky komplexních pozemských systémů předtím, než se zaváže k jakémukoli opatření, které ovlivní zdraví systému. Musíme si také uvědomit, že pro účinnou sumbiokracii je klíčové místo, protože pouze ti, kteří mají k určitému místu blízký a důvěrný vztah, jsou schopni své místo poznat a rozhodovat o jeho zdraví a vitalitě.

Sumbiokracie je forma řízení, v níž lidé vládnou ve prospěch vzájemných vztahů na Zemi ve všech měřítkách, od místního po globální. Například správa na ochranu zájmů povodí Amazonky (plíce Země), Velkého bariérového útesu (globální rybí líhně) a arktické kryosféry (všechny formy ledu) bude v konečném důsledku chránit také střednědobé a dlouhodobé lidské zájmy. V tomto novém typu vlády je přítomna organická forma (veškerá biodiverzita včetně člověka) a organický proces (systémy Země a systémy života). Sumbiokracie je po vzoru Lincolna „vláda Země, lidmi Země, pro Zemi, aby Země nezhynula.“

Vize fraktálního rozkvětu Jeremy Lenta

Jeremy Lent, jenž je původem Brit, je filosof, spisovatel a pedagog, který ve své práci zkoumá základní příčiny existenciální krize naší civilizace a hledá cesty k budoucnosti, která podporuje život. Snaží se přispět ke změně budoucí trajektorie lidstva, protože dospěl k přesvědčení, že naše společnost potřebuje transformační změnu základních hodnot, pokud chceme pro lidstvo udržitelnou a prosperující budoucnost. Lent je zakladatelem globální komunity Deep Transformation Network, která zkoumá cesty k ekologické civilizaci, a neziskového Institutu Liologie, jenž se věnuje podpoře světonázoru, který nabízí zkušenost integrovaného, ztělesněného a propojeného života, jenž by mohl lidstvu umožnit udržitelný rozvoj na Zemi. Je autorem oceňovaných knihThe Patterning Instinct: A Cultural History of Humanity’s Search for Meaning a The Web of Meaning: Integrating Science and Traditional Wisdom to Find Our Place in the Universe.

a) Symbióza a ekologická civilizace obecně

Ve svém uvažování o ekologické civilizaci vychází Jeremy Lent jak z objevů současné systémové vědy, ekologie, biologie, neurověd, psychologie, vědy o komplexních systémech, tak z nového ocenění poznatků tradičních a domorodých kultur; zejména se inspiruje neokonfuciánským myšlením Číny. V tom se podobá Freye Mathews a Thomasu Berrymu, kteří se rovněž inspirovali taoismem a konfucianismem. Lent artikuluje alternativní pohled na svět, který charakterizuje jako liologii (podle konfuciánského pojmu „li“). Tento pohled vychází z rozpoznání hluboké vzájemné provázanosti nás lidí mezi sebou a se všemi aspekty vesmíru a vyzdvihuje primát života. Společnost založená na základech tohoto světonázoru by se inspirovala principy, které si život během miliard let evoluce vytvořil. Přírodní ekologie se vyznačují jak konkurencí, tak spoluprací, nicméně hlavní evoluční změny, které život přivedly do současného stavu hojnosti, byly výsledkem dramatického nárůstu spolupráce. Klíčem ke každému z těchto evolučních kroků a k efektivnímu fungování všech ekosystémů je vzájemně prospěšná symbióza, v níž příspěvky každé strany společně vytvářejí celek, který je větší než součet jeho částí.

1. Jedním z důsledků symbiózy je podle Lenta to, že se ekosystémy mohou udržovat téměř neomezeně dlouhou dobu díky cirkulaci toků energie, kterou získávají ze slunce k optimálnímu prospěchu všech svých částí. Odpad jednoho organismu se stává výživou pro jiný organismus – princip oběhového hospodářství, v němž se nic nepromrhá.
2. Komplexní propojení různých organismů v symbiotické síti vede k dalšímu základnímu principu přírody – k harmonii. Harmonie vzniká tehdy, když jednotlivé prvky v systému vyjadřují své vlastní potřeby tak, že je systém jako celek obohacován. Harmonie může vzniknout jen tehdy, když různé síly, které organismus tvoří, jsou v rovnováze: jde o rovnováhu mezi konkurencí a spoluprací, mezi efektivitou systému a jeho odolností, mezi růstem, zráním a úpadkem.
3. Příroda, která operuje na bázi sebeorganizace, se organizuje fraktálně: od mikroskopických vnitrobuněčných struktur až po samotnou Gaiu; každý systém obsahuje vlastní plně integrovanou živou inteligenci, která identifikuje a naplňuje své vlastní potřeby a zároveň přispívá k prospěchu větších systémů, do nichž je začleněna. V přírodě vyžaduje zdraví systému jako celku rozkvět každé části, která jej tvoří. Každý systém je z hlediska svého dlouhodobého zdraví vzájemně závislý na vitalitě každého z ostatních systémů. Aby mohl systém jako celek optimálně fungovat, potřebuje pro udržení dobrého zdraví všechny své součásti.

b) Ekologická civilizace prakticky

V praxi by přechod k ekologické civilizaci znamenal restrukturalizaci některých základních institucí, které naši současnou civilizaci vedou k zániku.

• Místo ekonomiky založené na neustálém růstu HDP by byla zavedena ekonomika, která by kladla důraz na kvalitu života a k měření úspěchu by používala alternativní měřítka, jako je například Skutečný ukazatel pokroku (GPI).
• Ekonomické systémy by byly založeny na respektu k důstojnosti jednotlivce a na spravedlivém odměňování přínosu každého člověka k vyššímu dobru, přičemž by bylo zajištěno, že potřeby v oblasti výživy, bydlení, zdravotní péče a vzdělávání budou plně uspokojeny pro každého.
• Nadnárodní korporace by byly zásadně reorganizovány a zodpovídaly by se komunitám, kterým údajně slouží, aby optimalizovaly prospěch lidí a životního prostředí spíše než zisky akcionářů. Lokálně vlastněná družstva by se stala standardní organizační strukturou. 
• Potravinové systémy by byly navrženy tak, aby kladly důraz na místní produkci využívající nejmodernější agroekologické postupy namísto hnojiv a pesticidů na bázi fosilních paliv; zatímco výroba by upřednostňovala cirkulární toky, kde je do procesu od samého počátku začleněno účinné opětovné využití odpadních produktů.
• V ekologické civilizaci by měla být základní stavební jednotkou společnosti místní komunita. Interakce tváří v tvář by se znovu stala klíčovou součástí lidského rozkvětu a vztahy každé komunity s ostatními by byly založeny na principech vzájemného respektu, učení a reciprocity.
• Technologické inovace by byly stále podporovány, ale byly by oceňovány spíše pro svou účinnost při zvyšování vitality živých systémů než pro peněžní zisky miliardářů.
• Hnacím principem podnikání by měla být skutečnost, že jsme všichni v síti života propojeni a že dlouhodobá lidská prosperita je založena na zdravé Zemi.

c) Fraktální charakter naší vnitřní transformace

Stejně jako mohou principy života formovat základ zdravé civilizace, mohou také inspirovat proces naší vlastní transformace. Fraktální charakter má totiž i naše vnitřní transformace, která se odehrává ve vztazích ostatními lidmi kolem nás a v angažovaném uvědomování si role naší komunity v rámci větších systémů. I jednoduché činy záměrné transformační praxe s druhými se mohou samy organizovat do větších struktur společenské změny. Převládající individualistická kultura vypěstovala v mnohých z nás sklon k hrdinství a povzbuzuje nás k tomu, abychom se snažili být tím, kdo něco změní. Součástí toho, jak se stát ekologickým já, je umět rozpoznat tuto tendenci a povznést se nad ni a najít participativní roli v rámci většího společenství tvůrců změn, kteří tvoří to, co George Monbiot nazývá „novou politikou sounáležitosti“. Stejně jako stromy ve zdravém lese komunikují prostřednictvím sítě, může být každý z nás nejefektivnější v transformační změně, když se spojí s existující sítí život podporujících skupin, které už kolem nás fungují.

Rozhodující je především způsob, jakým interagujeme s ostatními. Každý náš čin, každý rozhovor se podílí na utváření budoucnosti lidstva, píše Jeremy Lent. Hluboké uznání vzájemné závislosti může být základem pro to, co buddhistický učenec David Loye nazývá „bódhisattvovým aktivismem“, kdy se každá nová situace stává pro nás příležitostí k tomu se přeorientovat z individuální oddělenosti ke společné identitě. Ekologická civilizace vznikne teprve tehdy, když se symbiotické vazby mezi lidmi stanou mocnější silou než konkurenční impulsy vyvolávané dominantní kulturou. Každý z nás se může podílet na tkaní této životně důležité sítě synergie. Možná nevíme, jaká budoucnost nás čeká, ale víme, že každý den svého života můžeme žít pro budoucnost, kterou si přejeme pro sebe a pro ostatní život. Můžeme se rozhodnout žít jako ekologické já, jako nedílná součást vznikajícího lidského planetárního vědomí, které si hledá cestu k synergii s množstvím dalších posvátných cítících bytostí, které tvoří Gaiu. „S každým vláknem, které splétáme v síti významů, se proplétáme s budoucností Gaii – stáváme se důvěrně integrovaným uzlem v Indrově síti, který se nekonečně odráží do tajemství.“ (Jeremy Lent)

Když se budeme věnovat své lásce k rozkvétajícímu světu a splétat své vlastní nitky významu, možná s překvapením zjistíme, že totéž dělá mnoho dalších lidí, že mnoho jiných lidí věnuje svou energii činnostem, jež podporují život. Důležitější než velikost takových činů je záměr: hluboká autentická oddanost blahu života přetavená v činy. V konečném důsledku je to kvalita našeho zapojení, která rezonuje celou sítí. Všechno, co děláme, všechno, co říkáme, vytváří vlny „li“ ve struktuře existence. Mnohé z těchto vln časem zaniknou, některé z nich rezonují s vlnami „li“ ostatních a vytvářejí větší vlny. Nikdy nemůžeme vědět, co se stane z každé vlnky li, kterou vyšleme do vesmíru – co se stane z každého rozhovoru, z každého okamžiku kontaktu z očí do očí, z každého našeho činu. Nicméně uvnitř v sobě víme, zda tato konkrétní vlnka pochází z hlubokého záměru pro blaho nás samých, pro blaho druhých a všech cítících bytostí. Každým svým rozhodnutím, každým slovem, které vyslovíme, každým činem, který podnikneme, se podílíme na brždění nebo katalyzování velké transformace, kterou naše společnost potřebuje, pokud chceme budoucím generacím odkázat prosperující svět.

„Stejně jako se naučily bakterie navzájem si předávat geny a díky tomu vytvořily prakticky nesmrtelný kvazi-superorganismus, tak i lidé rozvíjejí schopnost si navzájem předávat myšlenky a podílet se na formování globálního vědomí. Dokážeme se včas probudit, abychom byli sto ocenit naši společnou identitu a podílet se na něčem větším, než je naše pevné já? Jak naznačil Thich Nhat Hanh, příští Buddha nemusí mít podobu jednotlivce, ale probouzejícího se společenství. 

Možnost budoucího rozkvětu vyžaduje, abychom se probudili nejen my sami jakožto kolektivní vědomí, ale abychom se probudili do naší hluboce zakořeněné role ve vztahu k ostatnímu životu. Musíme si uvědomit, že jako integrální součást Gaii jsme zapojeni do procesu, díky němuž si Země začíná sama sebe uvědomovat.“

Jeremy Lent

Literatura:

Julia Watson, Lo-TEK / design by Radical Indigenism. Taschen GmbH 2019. 

David Abram, ´On the Origin of the Phrase “More-Than-Human”´. In: More Than Human Rights: An Ecology of Law, Thought, and Narrative for Earthly Flourishing, César Rodríguez-Garavito, ed. (New York: NYU Law, 2024), str. 341-347. 

Sarah Ichioka – Michael Pawlyn, Flourish / Design Paradigms for Our Planetary Emergency. Triarchy Press, Axminster (England), 2021. 

Glenn Albrecht, „Enter the Symbiocene“; in: Next Nature / Magazine, 2021; český překlad viz: https://potulnauniverzita.cz/glenn-albrecht-vstupte-do-symbiocenu/

Jeremy Lent, Patterning Instinct: A Cultural History of Humanity’s Search for Meaning. Prometheus 2017. 

Jeremy Lent, The Web of Meaning: Integrating Science and Traditional Wisdom to Find our Place in the Universe. New Society Publishers 2021.