Jeremy Lent: „Slon v pokoji“ aneb Řešení klimatické krize vyžaduje konec kapitalismu

Jeremy Lent je americký filosof, spisovatel a lektor, který ve své práci zkoumá základní příčiny existenciální krize naší civilizace a hledá cesty k budoucnosti, která bude podporovat život. Zevrubně se tím zabývá ve své nedávno vydané knize The Web of Meaning: Integrating Science and traditional Wisdom to find our Place in the Universe (Síť významů: Integrace vědy a tradiční moudrosti k nalezení našeho místa ve vesmíru, 2021). V této své eseji, která vyšla v časopise Salon (9. října, 2021) tvrdí, že je načase, abychom si přiznali, že řešení klimatické krize bude vyžadovat zásadní odklon od našeho stávajícího globálního systému založeného na růstu a ovládaného korporacemi. Překlad: Jiří Zemánek. Více na jeremylent.com.

Celosvětová diskuse o změně klimatu většinou ignoruje „slona v pokoji“. Je to zvláštní, protože tento slon je tak velký, zřejmý a všeobjímající, že se politici a vedoucí pracovníci musí vykrucovat, aby se vyhnuli jeho veřejnému pojmenování. Tento slon se jmenuje kapitalismus a je nejvyšší čas si přiznat, že dokud bude kapitalismus dominantním ekonomickým systémem našeho globalizovaného světa, klimatická krize se nevyřeší.

S blížícím se klíčovým jednáním OSN o klimatu známým jako COP26 na začátku listopadu 2021 si veřejnost stále více uvědomovala, že sázky nebyly nikdy vyšší. Kdysi zlověstná varování před budoucími klimatickými otřesy způsobenými požáry, povodněmi a suchem, se nyní stala základem každodenních zpráv. Vlády přesto neplní své vlastní emisní závazky z Pařížské dohody uzavřené před šesti lety, které byly samy uznány za nedostatečné. Uznávaní vědci zabývající se výzkumem Země stále častěji varují nejen před ničivými dopady klimatického rozvratu na náš každodenní život, ale i před možným kolapsem samotné civilizace, pokud drasticky nezměníme náš směr.

Slon v pokoji

A přestože lidstvo čelí možná největší existenciální krizi v historii svého druhu, veřejná debata o klimatu sotva zmiňuje základní ekonomický systém, který nás do tohoto bodu přivedl a který nás stále žene do propasti. Od svého vzniku v 17. století, kdy vznikly první společnosti s ručením omezeným vlastněné akcionáři, je kapitalismus založen na tom, že planetu považuje za zdroj, který je potřeba vykořisťovat – jeho hlavním cílem je maximalizovat zisky z tohoto vykořisťování co nejrychleji a v co největším rozsahu. Současné mainstreamové strategie řešení dvojí krize, kterou představuje klimatický kolaps a překročení ekologických limitů, aniž by se přitom změnil základní systém globálního kapitalismu, založeného na růstu, jsou strukturálně nedostatečné.

Myšlenka „zeleného růstu“ je hlásána mnoha rozvojovými poradci a je dokonce zahrnuta do oficiálního plánu OSN pro „udržitelný rozvoj“, ale ukázalo se, že je iluzí. Ekomodernisté a další, kteří z růstu krátkodobě profitují, často argumentují tím, že díky technologickým inovacím může být celkový globální hospodářský výkon „absolutně oddělen“ od využívání zdrojů i emisí uhlíku, což prý umožní neomezený růst na omezené planetě. Avšak pečlivá důkladná analýza ukazuje, že se tak dosud nestalo, a i ty nejagresivnější předpoklady vyšší efektivity by stále vedly k neudržitelné spotřebě globálních zdrojů.

Hlavní příčinou je nakonec samotná povaha kapitalismu. V kapitalismu, který se dnes stal výchozím globálním ekonomickým kontextem prakticky veškerého lidského podnikání, se zlepšení efektivity, která mají snížit spotřebu zdrojů, nevyhnutelně stávají odrazovým můstkem pro další vykořisťování, což paradoxně vede spíše ke zvýšení než ke snížení spotřeby.

Tuto dynamiku, známou jako Jevonsův paradox, poprvé rozpoznal již v 19. století ekonom William Stanley Jevons, který ukázal, že parní stroj Jamese Wattse, který výrazně zvýšil účinnost uhelných motorů, způsobil paradoxně dramatický nárůst spotřeby uhlí, i když množství uhlí potřebné pro konkrétní použití snížil. Jevonsův paradox se od té doby ukázal jako pravdivý v nekonečném množství oblastí, od vynálezu bavlnářského stroje v devatenáctém století, který vedl k nárůstu otrokářství na americkém Jihu namísto jeho poklesu, až po zlepšení palivové účinnosti automobilů, jež motivuje lidi k jízdě na delší vzdálenosti.

Když Jevonsův paradox zobecníme na globální trh, začneme vidět, že ve skutečnosti vůbec nejde o paradox, ale spíše o vestavěnou definiční charakteristiku kapitalismu. Společnosti vlastněné akcionáři, jakožto hlavní aktéři globálního kapitalismu, jsou právně strukturovány na základě zastřešujícího imperativu maximalizovat především výnosy akcionářů. I když jim jsou v mnoha jurisdikcích přiznána zákonná práva „osobnosti“, pokud by skutečně byly lidmi, byly by diagnostikovány jako psychopati, kteří bezohledně sledují svůj cíl bez ohledu na vedlejší škody, které mohou způsobit. Ze sta největších ekonomik současnosti je šedesát devět nadnárodních korporací, které dohromady představují neúprosnou sílu s jediným prvořadým cílem: co nejrychleji proměnit lidstvo a zbytek života v potravu pro nekonečné zvyšování zisku.

V globálním kapitalismu tato dynamika platí i bez účasti nadnárodních korporací. Vezměme si jako příklad bitcoin. Tato měna byla původně navržena po globálním finančním krachu v roce 2008, aby vymanila měnovou moc peněz z nadvlády centrálních bank; závisí na budování důvěry prostřednictvím tzv. „těžby“, což je proces, který komukoliv umožňuje ověřit transakci řešením stále složitějších matematických rovnic a získat za to jako kompenzaci nové bitcoiny. Teoreticky je to skvělý nápad. V praxi však  neomezený trh s těžbou bitcoinů vedl ke zběsilé soutěži o řešení stále složitějších rovnic, přičemž obrovské sklady, v nichž jsou „platformy“ s pokročilými počítači umístěny, spotřebovávají obrovské množství elektřiny. To má za následek, že emise uhlíku ze zpracování bitcoinů se dnes rovnají emisím středně velkého státu jako je Švédsko nebo Argentina.

Ekonomika založená na neustálém růstu

Ustavičná snaha o růst zisku, která je nadřazena všem ostatním hlediskům, se odráží na světových akciových trzích, kde jsou společnosti oceňovány nikoli podle svého přínosu pro společnost, ale podle očekávání investorů ohledně růstu jejich budoucích zisků. Podobně při agregaci do národních účtů je hlavním ukazatelem používaným k měření výkonnosti politiků růst hrubého domácího produktu (HDP). I když se běžně předpokládá, že HDP koreluje se společenským blahobytem, po splnění základních materiálních požadavků tomu tak není. HDP pouze měří rychlost, jakou společnost transformuje přírodu a lidskou činnost do peněžního hospodářství, bez ohledu na kvalitu života, která z toho plyne. Vše, co způsobuje jakoukoli ekonomickou aktivitu, ať už dobrou nebo špatnou, přispívá k HDP. Když vědci vyvinuli měřítko, nazvané ukazatel skutečného pokroku (Genuine Progress Indicator, GPI), které zahrnuje kvalitativní složky blahobytu, zjistili, že mezi oběma měřítky je dramatický rozdíl. GPI dosáhlo svého vrcholu v roce 1978 a od té doby neustále klesá, i když se HDP stále zrychluje.

Přesto se v mainstreamovém diskurzu téměř vůbec neuvažuje o možnosti odklonit naši ekonomiku od neustálého růstu. Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC) v rámci příprav na klimatickou konferenci COP26 vypracoval pět scénářů, které zkoumají možné cesty, které by v tomto století vedly k různým výsledkům globálního oteplování: od optimistické cesty zvýšení teploty jen o 1,5 °C až po pravděpodobně katastrofickou cestu jejího zvýšení o 4,5 °C. Jednou z nejkritičtějších proměnných v těchto scénářích je množství snížení emisí uhlíku dosažené prostřednictvím záporných emisí, které se opírá o masivní zavádění neověřených technologií. Udržení globálního oteplení pod 2 °C – což odpovídá minimálnímu cíli stanovenému Pařížskou dohodou z roku 2015 – zahrnuje podle IPCC heroický předpoklad, že v tomto století vysajeme z atmosféry 730 miliard tun uhlíku. Toto ohromné množství odpovídá zhruba dvacetinásobku celkových současných ročních emisí z veškerého využívání fosilních paliv. Takový předpoklad má blíže ke sci-fi než k jakékoli důsledné analýze hodné modelu, na němž naše civilizace zakládá celou svou budoucnost. Přestože se zdá, že je IPCC ochoten modelovat osud lidstva na základě nesplnitelného snu, ani jeden z jeho scénářů nezkoumá, co je možné dosáhnout při postupném ročním snižování globálního HDP. Takový scénář považovala komunita IPCC za příliš nepravděpodobný, než aby o něm vůbec uvažovala.

Toto představuje závažné pochybení ze strany IPCC. Klimatologové, kteří modelovali plánované snížení HDP, ukazují, že udržení globálního oteplení pod 1,5 °C v tomto století je podle tohoto  scénáře potenciálně dosažitelné, a to při výrazně snížené závislosti na spekulativních technologiích redukce uhlíkových emisí. Významní ekonomové ukázali, že pečlivě řízený „postrůstový“ plán by mohl vést ke zvýšení kvality života, ke snížení nerovnosti i ke zdravějšímu životnímu prostředí. Podkopal by však základní činnost kapitalismu – snahu o nekonečný růst, která vedla k našemu současnému stavu obscénní nerovnosti, hrozícímu ekologickému kolapsu a klimatickému zhroucení.

Cesta ke katastrofě založená na zisku

Dokud se o tomto „slonovi v pokoji“ nebude mluvit, bude náš svět nadále směřovat ke katastrofě, i když politici a technokraté budou přecházet od jednoho spasitelského příběhu k dalšímu. Spolu s mýtem o „zeleném růstu“ se nám tvrdí, že řešení spočívá v peněžním ocenění „ekosystémových služeb“ a v jejich začlenění do obchodních rozhodnutí – přestože se ukázalo, že tento přístup je hluboce chybný a často kontraproduktivní a že je v konečném důsledku sebezničující. Například mokřady mohou mít hodnotu při ochraně města před povodněmi. Avšak pokud by byly vysušeny a na rekultivované půdě by bylo postaveno nové luxusní letovisko, mohlo by to být lukrativnější. A tím je tento případ uzavřen.

Nová přezdívka korporátních titánů na Světovém ekonomickém fóru zní „kapitalismus zainteresovaných stran“: lákavý termín, který se zdá naznačovat, že při určování podnikových priorit budou hrát roli i jiné zainteresované strany než jen investoři, ale ve skutečnosti jde o hluboce protidemokratický proces, kdy korporace přebírají stále větší roli v globálním řízení. Tento měsíc se summitu OSN o potravinových systémech v podstatě zmocnily tytéž obří korporace, včetně Nestlé a Bayeru, které jsou z velké části zodpovědné za samotné problémy, jimiž se měl summit zabývat – což vedlo k jeho rozsáhlému bojkotu stovkami skupin občanské společnosti a domorodých obyvatel.

Vzhledem k tomu, že na konferenci COP26 byly oficiálně oznámeny cíle nulové spotřeby, které jsou vzdálené desítky let a které jsou implicitně založeny na kombinaci otálení podniků a spekulativních technologií, můžeme očekávat, že se klimatická krize bude dál prohlubovat. Nakonec, když technologie negativních emisí nesplní svá velkolepá očekávání, budou tytéž hlasy, které v současnosti prosazují spoléhání se na ně, podporovat technologicko-dystopickou myšlenku geoinženýrství – to znamená rozsáhlé inženýrské projekty měnící planetu, jejichž cílem je dočasně manipulovat s klimatem a oddálit tak klimatickou apokalypsu. Jeden z hlavních kandidátů na geoinženýrství, financovaný Billem Gatesem, počítá s rozprašováním částic do stratosféry, aby se tímto způsobem – díky odrazu slunečních paprsků zpět do vesmíru – Země ochladila. Rizika, která z toho plynou, jsou však obrovská, včetně pravděpodobnosti, že to vyvolá extrémní změny ve srážkách po celém světě. Navíc, jakmile by se s tímto rozprašováním začalo, nebylo možné ho už nikdy zastavit bez okamžitého katastrofického zpětného ohřevu; nezabránilo by dalšímu okyselování oceánů a mohlo by změnit modrou oblohu ve věčně matný opar. Navzdory těmto obavám se o geoinženýrství začíná vážně diskutovat na zasedáních OSN a časopisy jako The Economist předpovídají, že vzhledem k tomu, že by se geoinženýrstvím nenarušil pokračující hospodářský růst, je jeho zavedení pravděpodobnější, než je drastické a závazné snížování emisí, které by klimatické katastrofě zabránilo.

Existuje alternativa

Proč je „slon v pokoji“ tak zřídka zmiňován v mainstreamovém diskurzu? Jedním z důvodů je to, že od pádu komunismu a souběžného nástupu neoliberalismu v 80. letech minulého století se předpokládalo, že „neexistuje alternativa“, jak slavně prohlásila Margaret Thatcherová. Dokonce i angažovaní zastánci ekologie, jako je skupina Business Green, rychle odmítají kritiku našeho ekonomického systému založeného na růstu jako „na koleně postavenou antikapitalistickou agitku“. Nicméně konvenční dichotomie mezi kapitalismem a socialismem, ke které takové rozhovory nevyhnutelně směřují, už není více užitečná. Staromódní socialismus byl zrovna tak připraven pohltit Zemi jako kapitalismus, lišil se především v tom, jak by měl být koláč rozdělen.

Alternativa však existuje. Široká škála progresivních myslitelů zkoumá možnosti nahrazení našeho destruktivního globálního ekonomického systému systémem, který nabízí potenciál pro udržitelnost, větší spravedlnost i pro lidský rozkvět. Zastánci nerůstu (degrowth) ukazují, že je možné realizovat plánované snižování spotřeby energie a zdrojů a zároveň snižovat nerovnost a zlepšovat lidský blahobyt. Ekonomické modely, jako je například „koblihová ekonomie“ Kate Raworthové, nabízejí koherentní náhradu klasického zastaralého rámce, který ignoruje základní principy lidské přirozenosti a roli lidstva v systému Země. Mezitím rozsáhlá družstva, jako je Mondragon ve Španělsku, ukazují, že je možné, aby společnosti efektivně zajišťovaly lidské potřeby, aniž by přitom využívaly model zisku založený na akcionářích.

Další důvod, proč lidé ignorují „slona v pokoji“, i když vědí, že tam je, spočívá v tom, že nemáme čas na strukturální změny. Klimatická nouze je již za námi a my se musíme zaměřovat na opatření, která mohou nastat hned teď. To je pravda a nic v tomto článku by nemělo být chápáno jako důvod, proč se vyhýbat drastickým a okamžitým změnám, které je nutné učinit v obchodních a spotřebitelských praktikách. Ty jsou skutečně nezbytné – ale jsou nedostatečné. V konečném důsledku se naše globální civilizace musí začít transformovat na civilizaci, která nebude založená na budování bohatství těžbou, ale která bude postavená na základních principech, které by mohly vytvořit podmínky pro dlouhodobý rozkvět na obnovené Zemi – ekologickou civilizaci.

I v krátkodobém horizontu lze podniknout nespočet kroků, které naši civilizaci nasměrují na dráhu podporující život. Domorodí obyvatelé na celém světě, kteří stojí v první linii klimatické krize, zoufale potřebují podporu při obraně biologicky rozmanitých ekosystémů, v nichž žijí, před útoky těžebních korporací. V současné době probíhá sílící kampaň za to, aby se plošné ničení přírodních živých systémů stalo trestným činem, a to zavedením zákona o ekocidě, který by byl stíhatelný Mezinárodním trestním soudem stejně jako genocida. Je potřeba se zabývat pravomocemi samotných nadnárodních korporací, a to v konečném důsledku tím, že jejich stanovy budou muset být převedeny na trojí princip –  na lidi, planetu a zisky – a budou podléhat přísným donucovacím pravomocem.

Potřebná transformace může trvat desítky let, ale tento proces musí začít už teď, s jasným a zřetelným uvědoměním, že kapitalismus jako takový musí být nahrazen systémem založeným na hodnotách podporujících život. Nečekejte, že se o těchto otázkách bude diskutovat na oficiálním zasedání COP26. Ale zaměřte svou pozornost mimo posvátné sály a uslyšíte hlasy těch, kteří se zasazují o další rozkvět života na Zemi. Teprve až se o jejich myšlenkách bude vážně diskutovat v hlavních sálech budoucí konference COP, můžeme začít chovat autentickou naději, že se naše civilizace možná konečně odvrátí od propasti, ke které se v současnosti čím dál rychleji blíží.