Charles Eisenstein (nar. 1967) je americký spisovatel a učitel a jeden z nejinspirativnějších vizionářů přechodu k udržitelné civilizaci; sám se označuje za aktivistu ne-růstu. V roce 1989 absolvoval na Yale University (obory matematika a filosofie) a poté odjel na Thajwan studovat čínštinu; deset let zde působil jako překladatel a dvacet let studoval východní spirituální tradice. V současné době žije s rodinou ve městečku Camphill u Harrisburgu v Pennsylvánii a vyučuje na Goddard College. Eisenstein se zaměřuje na problém transformace lidského vědomí a civilizace, na otázku proměny ekonomiky a peněz, respektive na artikulaci „nového příběhu“. Jeho texty, publikované v internetovém časopise Reality Sandwich oslovily velké množství čtenářů. David Korten označil Charlese Eisensteina za “jednu z velkých myslí naší doby”. Charles Eisenstein je autorem knih: The Ascent of Humanity / The Age of Reunion, and the convergence of crises that is birthing the transition (2007) a Sacred Economics / Money, Gift and Community in the Age of Transition ( 2011), v nichž zkoumá avantgardní koncepty nové ekonomiky a knihy The More Beautiful World Our Hearts Know Is Possible (2013), v níž z mnoha stran artikuluje vnik „nového příběhu spolubytí“. Tento autorův text je úryvkem ze VII. kapitoly jeho knihy The Ascent of Humanity; přeložil Jiří Zemánek. V češtině vyšel ještě autorův článek „Proč selhalo Rio + 20“ v Deníku Referendum (červenec 2012). Viz. rovněž: www.charleseisenstein.net, www.ascentofhumanity.com, www.sacred-economics.com.
Když pojmovou objektivizaci světa, jež nás přivedla do vše pohlcujícího systému peněz a vlastnictví, obrátíme, přivede nás to zpět k ekonomickému systému, který předcházel dnešnímu nucení neustále něco dostávat a vlastnit. Nazývám tento systém společností daru. Jak ukázal Lewis Hyde jeho základní princip spočívá v tom, že dar musí být předáván jinak způsobí stagnaci nebo se dokonce může stát kletbou. Mentalita daru nicméně překračuje lidskou říši a určuje zrovna tak náš odlišný vztah k přírodě a obecně ke světu.
Není náhoda, že mnoho rituálů, které prostupují kulturu doby kamenné, bylo pojímáno v podobě daru – daru zemi, vodě, rybám, stromům. Když se domorodí severoameričtí bylinkáři vydávají na sběr bylin, vždy sebou berou trochu tabáku nebo obilí jako obětinu, jako obřadní dar rostlinám a zemi, z níž něco přijali. I v naší západní společnosti je rituál obvykle doprovázen rozdáváním darů – vzpomeňme na Vánoce. Dávání darů instinktivně rozpoznáváme jako posvátnou příležitost, z níž rituál nezadržitelně vyrůstá.
Přicházející splynutí vědy a náboženství, které se tak hluboce vztahuje k posvátnému účelu lidského druhu, lze rovněž chápat na základě ducha daru. Protože je-li věda snahou o uskutečnění naší role uvnitř většího celku, pak tomuto naplnění nemůžeme porozumět než ve shodě s otázkou:”Co my samy máme světu dát?” Ekologie představuje sama o sobě síť daru, v níž každý organismus a každý druh daleko víc do životního prostředí přispívá, než by to byl ochoten připustit omezený darwinovský kalkul “přizpůsobivosti”. Jestliže již přírodu nenahlížíme jako objekt, ale participujeme v ní jako ekologické bytosti, pak se do této dary poskytující sítě musíme zapojit. Žádný druh v přírodě není nadbytečný a žádná schopnost v ní není zbytečná. Jistě i jedinečná lidská schopnost, která nás obrací ke světu bojem má též svůj účel.
Nedivím se pokud jsou někteří čtenáři netrpěliví a chtějí se spíš dozvědět v čem spočívá náš lidský účel. Psal jsem o roli a funkci, kterou má lidstvo – ne méně než jakýkoliv jiný druh – pro zachování planetárního ekosystému a pro jeho evoluci. Nevyjasnil jsem však v čem by mohla tato funkce spočívat. To, co nabízím není do té míry program, ale jiný způsob myšlení. Budeme vytvářet a objevovat naši skutečnou roli prostřednictvím hry. Není nezbytné hned na začátku vědět, co je to za roli; to, co je důležité je mentalita, vztah, který pramení z bytí ve vědomí daru. Je to jako když jdete kupovat dárek a nemáte žádnou představu o tom, co budete kupovat, ale víte, že najdete “přesně tu správnou věc” a že ji poznáte, jakmile ji uvidíte.
Vzestup lidstva ztrácí své konotace k ovládání a oddělování, když začneme uvažovat na základě toho: “Co je naším jedinečným darem světu?” Tato otázka začíná pomalu určovat budoucí vědu i technologie. Jak se můžeme zapojit do rozvíjení krásy vesmíru? Když je iluze oddělení vyléčena, začínáme náš kolektivní účel definovat v pojmech krásy. Právě tak jako budou jednotlivci přistupovat k práci v duchu umění, tak také budeme naší novou technologii poměřovat nikoli tím, zda šetří práci, snižuje náklady nebo generuje zisk, ale tím, zda přispívá ke krásnějšímu světu. A tento přístup nebude veden snahou uklidnit naše svědomí v zájmu zisku, ale bude prostoupen základní motivací vědy.
Prima, zní to jako hezká budoucnost, ale co můžeme dělat právě teď? Když žijeme ve společnosti založené na braní a vlastnění, je možné přitom žít v duchu daru, který je duchem hojnosti, což v zásadě vzato znamená rozpuštění hranic uvnitř kruhu dávání darů?
Připomeňme si, že oddělení je iluze. Můžeme se rozhodnout v této iluzi žít nebo ji odmítnout, nicméně základní realitu, že život a vesmír je ve své podstatě prozřetelný, tedy skýtající, nelze změnit. Život sám – náš lidský život – je dar. Naše životy, naše talenty, naše schopnosti i samo naše privilegium být člověkem, to všechno nám je dáváno a právě tak jako všechny dary to nemůže být hromaděno. Nic z toho nelze, tak jako kapitál klasické ekonomie, zasvětit nekonečnému růstu mě samotného a toho, co je mé, ale musí to být předáváno dál, aby to nestagnovalo a neupadalo. Ve starověkých kruzích dávání darů, jež určovaly identitu větší než je do kůže zapouzdřené ego, každý jedinec věděl, že jeho dary budou jednoho dne nějakým způsobem opětovány. Tento kruh – skutečně síť daru – pečuje o své vlastní členy zrovna tak jako v sobě ekologická síť přírody udržuje všechny druhy. Jinými slovy každý dar nakonec v nějaké pozměněné formě najde cestu zpátky k dárci. “Naše štědrost nás zpočátku může zanechat vyprázdněnými, ale naše prázdnota se pak jemně zatáhne do celku až se věc, která je v pohybu navrátí, aby nás znovu doplnila.”
Kdo je tedy Dárcem našich vlastních osobních darů života, zdraví, talentu a štěstí? A jak je můžeme opětovat? K čemu jsou naše dary, pokud nejsou pro přežití a reprodukci, pokud nejsou pro zkázonosný růst našeho klamného já? Křesťanská odpověď na tuto otázku je “velebit Boha”; bohužel v těchto dnech se oslavování Boha často vykládá jako zpívání písní o Ježíši. Nikoli. Oslavovat Boha znamená uctívat nejnádhernější Boží projev a podílet se na něm. Bůh je konec konců rozpoznáván jako Tvůrce, takže oslavovat Boha znamená uctívat toto Stvoření a účastnit se v něm. Naše dary jsou kreativní dary. Dary mysli a rukou, jež nás činí lidmi, včetně daru samotného života, nám umožňují v ustavičném procesu tvoření jedinečně participovat. Bohužel jsme museli po dlouhý čas až do dnešních dnů používat tyto dary s opačným záměrem – k tomu abychom se stvořením bojovali, abychom vnucovali světu uniformitu a lineárnost, které mu nejsou vlastní. Tento boj, který si od svého prehistorického počátku v jazyku, čísle i času vyžádal čím dál větší cenu, je téměř skončen. Zdroje, které ho umožňovaly jsou prakticky vyčerpány. Brzy začneme přírodní dary jednoduše přijímat spíš než abychom se je snažili vlastnit, spíš je budeme předávat než abychom se je snažili hromadit.
Ať už si představujete tohoto Dárce jako Boha nebo jako Vesmír (a jaký je v tom ve zcela produchovnělém vesmíru rozdíl?) naše životy jsou dar a způsob, jak tento dar předávat, znamená žít tento život tak krásně jak jsme schopní. Nezáleží na tom, že nám připadá, že je moderní společnost od této dary poskytující sítě oddělená. Toto oddělení je iluzí. Přes zdání racionálního prospěchu z držení a hromadění věcí, ve skutečnosti když dáme kráse přednost před ošklivostí zjistíme, že naše dary vzrůstají a nikoli, že se zmenšují.
Důvěra lovců-sběračů v to, že les je vždy prozřetelný, je stále dostupná i pro nás: “Udělejme si hostinu ze všeho, co dnes máme. Zítra budeme jíst to, co zítřek přinese.” S tím však musí být v souladu mnoho dalších našich domněnek a přesvědčení. Věřit, že svět je od základu prozřetelný, přijímat ho jako síť skýtajících darů a vstupovat do této sítě, znamená otevírat hranice svého já. Znamená to prohlédnout iluzi sebe sama jako nespojitého odděleného já. Znamená to také důvěřovat spíš než kontrolovat. Plně přijímat vždy znamená upustit od kontroly; jinak to není přijímání, ale jen manipulování dárcem, tedy braní. V duchu daru spočívá zkáza každého projevu systému oddělení. Když je peněžní transakce nahrazena transakcí prostřednictvím daru, kruh já zakrní až se stane nakonec osamělou žoldáckou doménou Jana Kalvína a Adama Smitha. Žít v daru tento proces obrací, uvolňuje pouta nespojitého a odděleného já a všechno co jej doprovází. Žít v daru, znamená upustit od nutkání kontrolovat, vzdát se programu popisovat (hodnotit) a vypočítávat svět, zříci se pátrání po redukcionistické určitosti, včetně nutkání proměňovat svět v peníze a vlastnictví.
Protože oddělení je iluze, můžeme “žít v daru” zde a nyní neméně snadněji než v něm žili naši předkové v době kamenné. Jediná překážka, která nám to zabraňuje udělat, spočívá v našich přesvědčeních. Dojem, že si “nemůžeme dovolit” tímto způsobem žít, že je to nebezpečné, není víc nebo méně pravdivý než vždy byl. Lovec-sběrač byl nepochybně někdy druhý den zbytečně hladový, protože se svým jídlem nehospodařil ani ho neukládal do zásob a protože si ho bral ze světa víc. Neříkám, že je svět bezpečný. Nicméně představa, že svět činíme bezpečnějším prostřednictvím vlastnění a hromadění věcí je také iluze. Nejsme bezpečnější, ani bohatší než jsme byli před deseti tisíci lety. Tak jako tehdy i dnes je postoj důvěry stále potřebný.