„Drážďany – zde byla vynalezena krása. Nic než řeka a louky – v těch nejjemnějších barvách a v pohádkovém světle.“

Johann Joachim Winckelmann (1755)

Drážďany byly od poloviny 18. století významným evropským uměleckým centrem, kde působila celá řada vynikajících umělců, především malířů a grafiků, ale také básníků, spisovatelů a filosofů. Už předtím se začali drážďanští malíři (například J.A.Thiele) vydávat pěšky za svými krajinářskými motivy do krajiny Labských pískovců, ke stolovým horám Königstein a Lilienstein a dál až do Čech. Za objevitele této jedinečné skalní krajiny jsou však považováni především dva švýcarští umělci – malíř krajinář a mědirytec Adrian Zinng (1734-1816) a portrétista Anton Graff (1736-1813), s nimiž je spojován také vznik jejího názvu Saské Švýcarsko; oba přišli do Drážďan v roce 1766, aby se zde stali učiteli na drážďanské umělecké akademii. Nicméně skutečným uměleckým objevitelem krajiny Saského Švýcarska je v první řadě Adrian Zinng, jehož tato krajina od počátku fascinovala a který její motivy zachytil na mnoha svých kresbách a grafikách. Jako učitel leptu na drážďanské akademii Zinng ovlivnil celou řadu drážďanských krajinářů, včetně malíře C.D. Friedricha (1774-1840), který je pokládán za Zinngova nejvýznamějšího dědice. Jestliže je Adrian Zinng průkopníkem drážďanské romantické krajinomalby, C.D.Friedrich je jejím nejvýznamnějším představitelem.

Na našem letošním druhém květnovém putování se vydáme z Drážďan do krajiny Saského Švýcarska povětšinou po trase tzv. Malerweg (Malířské cesty). Připomeneme si na něm především působení Zingga a Friedricha, ale také dalších významných drážďanských umělců (Johanna Alexandra Thieleho, Johana Christiana Dahla, Carla Gustava Caruse, Adriana Ludwiga Richtera). A pokusíme se také zkoumat, jak C.D.Friedrich viděl určité motivy, které ztvárnil ve svých obrazech a jak své obrazy komponoval. Malířovy obrazy nás mohou naučit zbystřit náš zrak a probudit naše smysly. 

Čtvrtek 8. 5.

Praha – Drážďany, Zwinger, Großen Garten, zámek v Pillnitz, Borsberg (19 km)

Sejdeme se v Praze na hlavním nádraží, odkud vyjedeme v 6:28 rychlíkem do Drážďan, kam dorazíme v 8:50. Z nádraží se vydáme do starého města, kde v Albertinu navštívíme výstavu Pauly Modersohn-Becker a Edwarda Muncha. Pak se na Neumarktu zastavíme na oběd a poté se vydáme do Großen Garten, největšího a původně barokního drážďanského parku, v jehož středu se nachází krásný Letní palác, významná německá raněbarokní stavba, kterou si prohlédneme. Dojdeme až na konec parku, dalších 7 km k Labi se dopravíme městskou dopravou a pak se přívozem přeplavíme přes Labe k zámku Pillnitz. Zámek, který původně sloužil jako rezidenční sídlo saských kurfiřtů, je příkladem evropského stylu chinoiserie, napodobujícího čínské interiéry a exteriéry; jeho horní palác byl postaven podle vzoru císařského paláce v Pekingu. Dánský spisovatel Hans Christian Andersen charakterizoval zámek Pillnitz jako „velkou čínskou hračku“. Prohlédneme si interiéry zámku a jeho zahradu, poté se vydáme po červeně značené cestě do idylické lesní oblasti nad vinicemi Pillnitzu a dojdeme až na vrch Borsberg (362 m) s šest metrů vysokým pískovcovým obeliskem. Z tohoto místa je možné poprvé spatřit nádherný panoramatický pohled na hory Saského Švýcarska, který ve svých dílech zobrazili mnozí drážďanští výtvarníci – včetně Adriana Zinnga –, kteří se odtud vydávali na své výpravy. Přespíme pod Borsbergem v lese pod širákem.

 „Konigstein, Lilienstein, Pfaffenstein a potom Winterberg a za nim ty ohromné hory Čech … byla to neuvěřitelná krása.“

Phillip Otto Runge po návštěvě Saského Švýcarska v květnu 1802

Pátek 9.5.

Borsberg, Zachsendorf, Leibethalské údolí, Lohmen, Uttewaldské údolí, Stadt Wehlen (20 km)

Ráno se z Borsbergu vydáme do Zaschendorfu a odtud přes les až do Liebethaluk říčce Wesenitz, kde začíná proslulé Liebethalské údolí a také Malířská cesta (alternativní trasa sem vede přes Graupu a Jessen). Z Liebethalu budeme pokračovat hluboce zaříznutým skalním údolím říčky Wesenitz až k pomníku hudebního skladatele Richarda Wagnera (vůbec největšího Wagnerova pomníku na světě z roku 1912) a k bývalému mlýnu a stejnojmennému jezeru Lochmühle, u nějž se nachází krásný říční vodopád. Richard Wagner pobýval v roce 1846 v nedaleké Graupě a často tehdy Liebethalským údolím procházel na svých výletech do Saského Švýcarska; údajně zde napsal část své opery Lohengrin. Dramatickou skalní krajinu Liebethalského údolí s proudy divoké řeky Wesenitz zachytili na svých grafikách i obrazech Adrian Zinng, Johann Christian Dahl, Ludwig Richter ad.. Z Lochmühle dojdeme k mlýnu Daubemühle a dál budeme pokračovat skrz Mühldorf  k zámku Lohmen a odtud podél řeky Wesenitz až k jezu Lohmener Klamm. Zde zabočíme na trasu Malířské cesty a dojdeme po ní do východní části Lohmen na Basteistrasse.

Kolem roku 1800 bylo už Lohmen považováno za vstupní bránu do Saského Švýcarska. V té době zde působil lohmenský pastor a vášnivý turista Carl Heinrich Nicolai, který napsal prvního turistického průvodce, jenž vyvolal senzaci a ustanovil standardní trasu Saským Švýcarskem, která je dnes nazývána „historische Malerweg“. Z Basteistrasse odbočíme na Sandweg a budeme pokračovat až do obce Uttewalde a odtud do Uttewaldského údolí. Náhlý a strmý sestup z Uttewalde po úzkých schodech do hluboké, sevřené a temné skalní rokle, jejíž 35 metrů vysoké stěny se strmě zvedají vzhůru, má na běžné vnímání člověka účinek překvapujícího intimního ponoru do samoty a hlubokého chtonického ticha země. A právě tím toto místo na Caspara Davida Friedricha hned při jedné z jeho prvních návštěv silně zapůsobilo. V roce 1800 zde strávil v naprosté samotě celý týden a o 25 let později tento zážitek ztvárnil ve svém magickém obraze Uttewaldské údolí. Kresbu známé skalní brány, kterou si zde v roce 1800 naskicoval, převedl o rok později do podoby působivého sepiového listu, v němž vyjádřil pocity hrůzy z velké moci sil přírody a zároveň reverzibilní pocity extatické rozkoše. Podobně řekl o Uttewaldské skalní bráně drážďanský historik umění Karl-Ludwig Hoch: „Zde se hrůza změnila v rozkoš.“

„Potřebuji samotu, abych mohl komunikovat s přírodou. Jednou jsem strávil celý týden v Uttewaldském udolí mezi skalami a jedlemi a celý ten čas jsem nepotkal jediného člověka.“

Caspar David Friedrich, 1800

 „Když jsme se prodírali úzkou dutou stezkou, skály se svisle zvedaly napravo i nalevo a uzavíraly nás hradbami. … Z hlavní stezky odbočují různé duté pěšiny, které se četně klikatí a mnohotvárně procházejí obrovskými, podivně tvarovanými jeskyněmi, některé otevřené k nebi, jiné temné a hluboké.“

Mary Shelleyová, 1841 (Rambles in Germany and Italy)

Od skalní brány budeme pokračovat údolím k dalším zajímavým skalním útvarům Teufelsküche a Teufelskammer a nakonec sejdeme až dolů k Labi do půvabného starého městečka Stadt Wehlen, kde se navečeříme. Pak se vydáme podél břehu Labe směrem k Rathenu, kde budeme hledat místo na přenocování.

Sobota 10. 5.

Stadt Wehlen, Bastei, Kurort Rathen, Hockstein, Hohnstein, Brand, Waitzdorf, Altendorf (24 km)

Ráno se vydáme proti toku Labe a u altánu zabočíme do prava po stezce do údolí Hirchgrund, kterým výjdeme na starou „Fremdenweg“a dojdeme po ní až na vyhlídku Bastei. Je odtud jedinečný výhled na Labské údolí a na stolové hory Saského Švýcarska. Je zajímavé, že C.D. Friedrich ve svých obrazech nikdy nepoužil turistické zajímavosti, jako je vyhlídka Bastei či Pravčická brána. Dojdeme k proslulé Neurathenské skalní bráně, jejíž ústřední motiv skupiny skal C.D.Friedrich ztvárnil ve svém obraze Skalní rokle (1822-23) jako typický romantický obraz krajiny Labských pískovců (ovšem bez turistického mostu). Obraz vyjadřuje nedostupnost vrcholové skupiny skal, směřujících jako prsty ruky, ukazující vzhůru k nebi, v kontrastu k temné divoké propasti s vyvráceným stromem. Sejdeme do Kurort Rathen a zajdeme zde do Rhododendronparku, odkud má být hezký výhled na další pozoruhodné skalní útvary Saského Švýcarska, které Friedrich zachytil ve svých kresbách a akvarelech: Klein Gans, Feldstein, Hönigstein a Gamring. Víme, že Friedrich pravděpodobně vystoupil na Lilienstein (409 m), odkud se nabízejí jedinečné panaromatické výhledy směrem do Čech. Vystoupíme případně na Gamring (253m), který si v roce 1808 Friedrich nakreslil a později jej přenesl do slavného obrazu „Poutník nad mořem mlh“ (1818).

„Jakmile vstoupíte do údolí, kterým protéká řeka Grünbach, okamžitě se setkáte s pozoruhodnou zvláštností. Na protějším kopci upoutá vaši pozornost jediná vysoká skalní stěna … Tato podivně proražená velká skála se nazývá Feldstein a je … obklopena kukuřičnými poli.“

Wilhelm Lebrecht Götzinger, 1804 (Schandau und seine Umgebung)

Od Labe se z Kurort Rathenu vydáme do údolí Amselgrund, jímž protéká říčka Grünbach; asi po kilometru z něj odbočíme doprava po zeleně značené cestě, která nás dovede na vrchol Hocksteinu (291 m), kde kdysi stával hrad. Výjdeme na něj přes Teufelsbrücke (Čertův most), který barvitě líčí Hans Christian Andersen ve svém cestopisu Saským Švýcarskem(1831). Z Hocksteinu je vidět do hlubokého údolí s meandrující říčkou Polenz a na malebné historické městečko Hohenstein, zobrazené mnoha malíři a grafiky včetně Adriana Zinnga a C.D.Friedricha, kteří si tuto zapadlou oblast Labských pískovců oblíbili; stejně jako si ji oblíbil mladý teolog W. L. Götzinger, který v roce 1786 publikoval její první popisy. Úzkou Vlčí roklí sejdeme do údolí říčky Polenz, odkud se vydáme podél potoka Schidergraben roklinovým lesem (který zachytil v roce 1800 na svých kresbách C.D.Friedrich) do Hohensteinu, jemuž dominuje stavba středového hradu, který se tyčí 140 metrů nad říčním údolím na pískovcové skále. Prohlédneme si hrad a poobědváme zde.

„Brzy jsme byli u Hohensteinu, v malé horské vesnici se zámkem. V jeho ušmudlaných klenutích bylo dříve vězení; našel jsem tu čerstvou vonící růži, kterou určitě někdo ztratil, tady mě dojala daleko víc, než kdybych ji našel ve třpytném slunečním světle na zelené větvičce houpající se nad potokem.“

Hans Christian Andersen, 1831 (Zpráva o cestě do Saského Švýcarska)

Z Hohensteinu se vydáme Malířskou cestou příjemným smíšeným lesem do oblasti Halben Grund až dojdeme do Brandu, kde se nachází skalní terasa, které se nazývá „balkonem Saského Švýcarska“. Je odtud krásná vyhlídka na stolové hory Königstein a Lilienstein a na Pirnu. Vyhlídka z Brandu je stejně oblíbená jako vyhlídka z Bastei. Z Brandu budeme pokračovat do Tiefer Grund a Waitzdorfu a dál až do Kohlmühle v údolí říčky Sebnitz a odtud potom do Altendorfu. Altendorf spolu s Adamsbergem (302 m) je jedním z nejkrásnějších vyhlídkových bodů v Saském Švýcarsku, který už v 19. století pravidelně navštěvovali lázeňští hosté z Bad Schandau. Přespíme pod širákem na louce pod Adamsbergem.

 „Celá příroda pro mě byla lyrickou, dramatickou básní v každém možném verši. Potok se hádal ve znamenitých jambech a ty kameny, které mu stály v cestě, ty skály tam stály tak pyšně široce, jak úctyhodné hexametry. Motýli našeptávali květinám sonety, když líbali jejich vonící listy a všichni zpívající ptáci švitořili, jak jim zobáček narostl, v sapfických a alkaických verších. Zatímco já jsem mlčel – a i zde budu mlčet.“

Hans Christian Andersen, 1831 (Zpráva o cestě do Saského Švýcarska)

Neděle 11. 5.

Altendorf, Lichtenhainský vodopád, Kuhstall, Kleiner Winterberg, Grosser Winterberg, Schmilka, Kaiserkrone, Zirklstein, Hřensko (19 km)

Ráno se vydáme z Altendorfu po Malířské cestě přes Mittelndorf  až do údolí řeky Křinice (Kirnitztal) k Beuthenovu vodopádu (Beuthenfall), který je méně známý než sousední Lichtenhainský vodopád, k němuž po chvíli dojdeme. Lichtenhainský vodopád, kterému se dříve říkalo „Velký vodopád“, se stal jednou z hlavních atrakcí Saského Švýcarska. V roce 1830 byl původně malý vodopád vesnického potoka Lichtenhain pro zvýšení turistické atraktivity místa mírně vyvýšen krátkým šikmým kanálem a doplněn zatahovacím jezem s tryskajícím výtokem. Jeden z občanů Lichtenhainu dostal do nájmu funkci „stahovače vodopádu“ a od té doby se jez každou půlhodinu vytahoval: „stahovač“ nechával vodu za hudebního doprovodu stékat po skále jako potok. Součástí tohoto turistického podniku byla a dodnes je též hospoda, postavená v roce 1852. V roce 2021 byl vodopád poškozen povodní. Jez byl poté zrekonstruován a oficiální znovuotevření Lichtenhainského vodopádu se plánuje na letošní jaro.

Od Lichtehainského vodopádu se vydáme lesem ke skalnímu hradu Neuer Wildenstein (337 m) s proslulou skalní bránou Kuhstall, odkud je jedinečný výhled na zadní část Saského Švýcarska. Kuhstall je největší skalní branou v Saském Švýcarsku, která je 11 metrů vysoká, 17 metrů široká a 24 metrů hluboká. Obrovská vrstevnatá jeskyně je mimořádným dílem přírody. Pastor Götzinger, který ji jako jeden z prvních popsal, ji nazýval „Wildesteinská skalní síň“; byla pro něho mýtickým místem. V divokých dobách třicetileté války se zde ukrývali lidé z okolních vesnic se svým dobytkem, odtud její název. Od samého počátku toto místo fascinovalo umělce. Jedním z prvních, koho toto dílo přírody doslova uhranulo, byl Adrian Zinng, který jej zobrazil už v roce 1766; známé jsou také jeho sepiové listy Kuhstallu z let 1786 a 1800 či pozdější pohádkově baladické zobrazení tohoto motivu z roku 1815, které jako by vypadlo z nějaké pohádky Ludwiga Tiecka. Kuhstall vícekrát zobrazil též Johann Carl August Richter a také Caspar David Friedrich si jej v květnu v roce 1818 naskicoval při svém putování s přítelem Carl Gustavem Carusem; víme také, že Friedrich následně vytvořil obraz „Vzpomínka na Kuhstall u Schandau“, který se bohužel nezachoval. V roce 1831 přímo na Kuhstallu nocoval spisovatel Hans Christian Andersen při svém putování z Drážďan do Čech.

Z Kuhstallu budeme pokračovat dál po Malířské cestě k nejbližší hoře Kleiner Winterberg (500 m), z jejíhož vyhlídkového místa pod vrcholem se nabízí jedinečný pohled na oblast zadní části Saského Švýcarska a dál směrem do Čech, jak to ve svém cestopise hezky vystihl Hans Christian Andersen. Odtud se vydáme po staré Oberer Fremdenweg k empírovému vyhlídkovému pavilonu pod vrcholem Kleiner Winterberg a dál budeme pokračovat až na Grosser Winterberg (556 m) na státní hranici s Českem. Sejdeme z něj do Schmilky u břehu Labe a přeplavíme se přívozem na druhou stranu řeky.

„Tak jsme se dostali na Malý Winterberg. … Hluboko dole v divoce porostlé propasti se proplétalo Labe, jak tenký provázek, který se ztratil u Drážďan, jejichž věže a kopule se tyčily na pozadí modrých míšeňských kopců. Ten nejkrásnější pohled ovšem patřil Čechám. Ještě nikdy jsem si nedovedl představit ten tmavomodrý obrys hor. Jak zkamenělé moře ležely hory přede mnou a daleko na vzdáleném obzoru se tyčily Krkonoše se zasněženými vršky, jako vzdušná země z oblaků …“

Hans Christian Andersen, 1831 (Zpráva o cestě do Saského Švýcarska)

Ze Schmilky se vydáme na Kaiserkrone (350 m), erodovaný vrchol stolové hory u vesničky Schöna. Poblíž něj se nachází další stolová hora Zirklstein (384 m), kterou C.D.Friedrich zobrazil na svém obraze Poutník nad mořem mlh (1818). Tento obraz je spojený s jeho pobytem v Krippenu (1813); malíř si zde tehdy nakreslil pozoruhodnou skupinu balvanů, která se nachází při výstupu ze Schöny na Kaiserkrone a přenesl ji do tohoto svého obrazu jako podstavec pro postavu poutníka. Toto ikonické dílo romantismu je umělcovou poctou krajině Labských pískovců, která ho tolik inspirovala a která byla, jak naznačuje tento jeho obraz, krajinou jeho srdce. Z Kaiserkrone sejdeme do Hřenska a vrátíme se vlakem do Prahy.

„Postavte se tedy na vrcholky hor, rozhlédněte se po dlouhých řadách kopců, rozjímejte nad tekoucími potoky a celou tou nádherou, která se otevírá vašemu pohledu. Jaký pocit se vás zmocní? Je ve vás tichá oddanost, celá vaše bytost prožívá tiché obrozování, tichou očistu. Vaše já mizí, nejste nic, Bůh je všechno.“

Carl Gustav Carus, 1831 (Briefe und Aufsätze über Landschaftsmalerei)

Adrian Zinng (1734-1816)

byl švýcarský malíř a mědirytec. Studoval v Bernu, později v Paříži a v roce 1766 byl jmenován dvorním mědirytcem saského prince kurfiřta a učitelem rytiny a krajinomalby na nově založené drážďanské akademii. Proslulým se stal především díky svým krajinamalbám technikou sepie, ale také díky svému objevení Saského Švýcarska. K jeho mnoha žákům na drážďanské akademii patřil také Caspar David Friedrich. Zingg je považován za „praotce saských krajinářů“ a předchůdce romantismu. Právě on upozornil Friedricha na zvláštní krásu Saského Švýcarska. Za nejdůležitější považoval Zingg kreslení podle přírody – učil své žáky především vidět. I v tom byl, zdá se, jeho vliv na Caspara Davida Friedricha nepopiratelný.

Caspar David Friedrich (1774-1840)

je nejvýznamnějším krajinářem německého romanismu a jedním z nejvýznamnějších romantických umělců vůbec. Po studiu v Kodani přišel v roce 1799 do Drážďan, kde žil a tvořil až do konce svého života. Svá nejznámější díla vytvořil v ateliéru na břehu Labe, odkud se vydával na dlouhé pěší túry, během nichž nakreslil víc než tisíc studií přírody. Jeho cesty ihned po příchodu do Drážďan vedly do Saského Švýcarska (několikrát se prošel po trase Malerweg), ale také do Míšně, Harzu, Plauenského údolí a v neposlední řadě do Českého Švýcarska, Lužických hor, Českého středohoří a do Krkonoš; důležité byly také jeho cesty na Rujánu. Své velice přesné studie přírody umělec využíval v obrazech volně komponovaných krajin jako symbolů svých citových stavů. 

Je třeba, aby se zájemci o účast na tomto putování předem nahlásili jednomu z jeho organizátorů.

Maximální počet účastníků je 15 osob.

Spoje

• Praha – Drážďany / čtvrtek 8. května: VLAK
• Praha: hl. nádraží: odj. 6:28 – Drážďany: příj. 8:50
• Hřensko – Praha / neděle 11. května: AUT+ VLAK
• AUT: Hřensko, k soutěskám: odj. 15:13 – Děčín, hl. Nádraží: příj. 15:42
• VLAK: Děčín, hl. nádr: odj.15:57 –  Praha, hl. nádr. Příj. 17:23
• AUT: Hřensko, Mezná: 16:00 – Děčín, hl. nádr.: příj. 16:43
• VLAK: Děčín, hl. nádr. 17:25 – Praha, hl. nádr.: příj. 19:12

„Věřím, že hodně dobra by vzešlo ze změny postoje, kdyby se turisté opět stali poutníky.“

Rupert Sheldrake

Kontakty

• Jiří Zemánek, email: sarvanga1@seznam.cz, mobil: 777 117 466
• Tomáš Hrůza, email: tomashruza@gmail.com, mobil: 775 052 607
• Michaela Skalníková, email: michaela.skalnikova@gmail.com, 605 153 890