Ačkoli se stalo něco úžasně zvláštního, připadala jsem si, jako by to byla nejnormálnější situace na světě. I zázraky mohou být zcela samozřejmé.
–Banana Jošimoto, Kuchyně
Není to tak dlouho, co si mě k sobě zavolala povlovná šírava mezi Budčí a Tuchoměřicemi na severozápadním cípu Prahy. Třebaže jsem byl ještě večer před odjezdem pevně rozhodnutý, že ráno nasednu na linkový autobus do Loun, odkud se následně pěšky vypravím na trojici vulkanických vrchů Oblík, Srdov a Brník, nakonec jsem namísto toho vyrazil vlakem do Zákolan u Budče a dál po svých nazpět do Prahy – krajinou, která snad může být na první pohled fádní, tvořená převážně velkými zemědělskými lány, ale která má pro ty, kteří krajinu dokáží číst, uchystané nejedno překvapení – od bujných sprašových roklí po izolované buližníkové kamýky, pradávné ostrovy v mělkém a prosluněném tropickém moři. Věděl jsem, že bych ten den měl být právě tam – a ne jinde. Viděl jsem tamní krajinu před sebou jako vidíme druhou osobu, která nás posunkem vybízí, abychom přišli blíž. Tak jasně, jako teď vidím vlastní ruce, které vyťukávají tento text. Věděl jsem, že tam na mě cosi – cosi živého, ryčně živého – čeká.
První jasný záblesk na cestě k onomu cosi přišel kousek za rotundou Petra a Pavla na Budči, kde jsem sešel ze značené cesty, abych si prohlédl návrší, z něhož se rozevíral pohled do značné dálky – centrální část středohoří s Milešovkou (která mě vždy nutí myslet – snad i díky spojitosti s Alexandrem von Humbold – na ekvádorskou sopku Chimborazo), táhlý hřeben Krušných hor. Při snaze najít ten nejlepší bod, odkud se mezi stromy a křovinami nabízí necloněný výhled, jsem periferně zaregistroval, že kolem s třepotáním prolétá jakýsi velký bledý hmyz – snad kobylka, napadlo mě. Když jsem ale došel k místu, kde hmyzí letec složil křídla, uviděl jsem ke svému překvapení kudlanku nábožnou – samečka, jak v obranné póze, hlavu vykloněnou do strany – pozvedá přední končetiny, zatímco zadními dvěma páry se přidržuje lahvově zeleného stonku.
Snad by i tahle malá pozemská radost stačila k tomu, abych se domů vracel s pocitem naplnění. To hlavní ale přišlo zhruba o hodinu a půl později, když jsem po žluté turistické trase vystoupal nad malebnou obec Libochovičky, stulenou v hlubokém terénním zářezu, který v mladších spraších a starších opukách a pískovcích vyhloubil Buštěhradský potok, jeden z přítoků Zákolanského potoka, jenž rozmnožuje vody Vltavy, Labe, Severního moře a po cestě nesčíslné rezervoáry lidských a mimolidských snů. Usedl jsem na polní cestu vedle rozježeného pruhu suchých, šuškavých trav, které přímo vybízely k tomu, abych se sklonil k zemi, přivoněl si, pohladil je, pozdravil. Ahoj, řekl jsem, tak mě tu máte. Hisašiburi da na. Long time no see. S hlavou u země jsem soustředěně poslouchal, jak vítr profukuje ta nesčetná, nesčetná stébla, jak si mezi nimi saranče, obecné a luční, přehazují křesavé písně jako horké kameny, chvíli na mongolské stepi, chvíli v severoamerické vysokostébelné prérii, na tolika jiných místech a v tolika jiných dobách a přece tak pevně, tak neochvějně tady.
A pak tu najednou byly.
Jen pár metrů ode mě si v těsném hloučku a pod dohledem několika dospělých obezřetně vykračovaly mladé koroptve, pět, deset, ne-li víc. Jako by vyskočily z hlubin země, z řádků na poli. Vítr sice foukal nepříznivým směrem, ale přesto jsem slyšel, jak mezi sebou důvěrně rozmlouvají. Jejich hlasy, těžko je přejít mlčením – na jednu stranu jemné jako cinkání větrného zvonku furin v letním vánku, na druhou stranu hrdelní, zalykavé, neotesané, docela jako země samotná. Usilovně jsem se snažil nehýbat, nedýchat, nebýt. Nechtěl jsem je vyplašit, nechtěl jsem vyplašit tu chvíli. Byla tak zvláštní, nabitá jakousi nepopsatelně ryzí tenzí. Jako by, slovy Jamese Baldwina, všechno mělo propuknout v hudbu, vznítit se plamenem.
Což se v jistém smyslu také stalo.
Z rukopisu připravované knihy Následuj život: Eseje z poslední planety.