"Skutečná poezie znamená vést krásný život.
Prožívat poezii je lepší než ji psát.“
Matsuo Bashō
*
Účelem lyrické poetiky není vytvářet nové reality, nové bytosti, světy, příběhy, nýbrž odkrývat skryté. Psát o vlnách mimo vodu je totiž klam. Jen ono nezrozené se chápe reality, bytostí, světů, příběhů. V oblacích zní šumění mořských ulit a sluneční paprsky uléhají v mechových zahradách. Jiná evoluce, jiný smysl, jiný klíč. Báseň plující oceánem v břiše velryby v očekávání naděje vyvržení.
*
Na Západě stále věříme, že my tvoříme básně, že my jsme ony mytické obří želvy, jež na svých krunýřích nesou celý svět a spolu s ním i budoucí rajské ostrovy nesmrtelných. Zbytnělým sebevědomím tak způsobujeme genocidu míst, v nichž se básně dějí. Podléháme lstivému hadímu příběhu, že smysl skutečnosti lze uměním a myšlením spoutat, že o něm můžeme svědčit. Uniká nám, že ho lze jen zdrženlivě naznačit, jen letmo pozdržet mezi rty nebo na něj ukazovat v pootočeních věčného hrnčířského kruhu. Třeba lyrickou básní, která musí být jako mizející jarní sníh každoročně napsána znovu a znovu; báseň, jejíž bezvýznamnost a nedořečenost je v kontextu celého vesmíru zdrcující.
*
Lyrický vhled je křehkým propojením intimity, bezmoci, odpuštění a demaskujícího působení jazyka; zároveň je novou otevřeností pro naši základní orientaci v nadcházející fázi lidské společnosti. Pokud mezi básníkem a vesmírnými věcmi mohou být pouhým vhledem rozpuštěny veškeré bariéry, mohou být rozpuštěny i mezi lidskými bytostmi. Lyrická propustnost tvoří základ praktické sounáležitosti s realitou, nových společenských vztahů i ekologické spravedlnosti, ale i otevření nevysychajících zdrojů soucitu a živé krásy.
*
Lyrický básník nechává svůj dům prázdný. Na jeho stěny nelze zavěsit žádné dekorace, protože neexistují. Střechou i podlahou bezstarostně proudí déšť, slunce i vítr. Slova či znaky se snášejí na stránky knih jako sakurové květy. Verše netryskají z básnického já ani z jeho podvědomí jako v případě automatického psaní; nejsou volní aktivitou. Báseň jako by vystupovala ze skryté strany jazyka, stejně jako se nám na obličej za vánice lepí mokrý sníh, který okamžitě vstřebává podobu naší tváře – odvrácené tváře sněhu. Slova září a promlouvají skrze zasněžená ústa básníka.
*
Odstíny všech barev, odlesky řek a moří, lidské utrpení i pomíjivost vlčích máků, to jsou zbraně hromadného ničení lyrických revolucí. Místo krve v nich teče světlo, které prosvěcuje zatuchlá zákoutí a nezřetelné okraje, kde rozum jen tápe. Skutečný, ryzí, živý svět, bez gramatických konstrukcí a teorií, svět sám sebou jako znak a pečeť, který není zapotřebí vykládat, ale žít. V takovém světě zahlédnete v letu běláska povahu vlastní mysli. A může-li křehký motýl „pohltit“ člověka, může křehký člověk „pohltit“ totalitní ideologii nebo celý systém. Na kvantové úrovni totiž vládne absolutní solidarita, totální demokracie a nevyčerpatelný soucit. Nic a nikdo se nemůže vyvázat ze vztahu nebe a země. Zdánlivě melancholicky opadávající květy jen ustupují jistotě a spanilosti přicházejícího plodu. Velká revoluce budoucnosti přichází na holubičích nohou čisté lyriky.
*
Evropský čtenářžije s východní formou krátké lyrické básně (především s pozdějšími sedmnáctislabičnými básněmi haiku) v symbióze již minimálně sto let. Přesto od takové básně stále očekává zkušenost, která vyvěrá z kontextu západní tisícileté literární historie – linearitu, příběh, rozrušování smyslů, aliteraci, popis, pointu nebo morální poučení. V haiku je však vše zmiňované rozdrceno na prach nekonečně se rozvětvujících okamžiků a doteků věcí. Čtení tohoto druhu básně se proto pro nepoučeného čtenáře stává až nesnesitelným, v horším případě lapidárním a nudným.
*
V haiku nebo zenové poezii obecně je vždy důležité duchovní hledání (cesta – dō), až potom následuje tvůrčí gesto, záznam zkušenosti, obraz nebo báseň. Od Bashōa se traduje myšlenka, že prožívat poezii je lepší než ji psát.Proto se pro evropského čtenáře může východní poezie často jevit jako příliš banální a lakonická. Napsat, že do rybníka skočí žába a ono to žbluňkne, je přece tak snadné. Každý takový text nás navíc zanechá bez pointy, bez ponaučení. Evropský čtenář očekává, že kámen v takovéto básni se stane zrcadlem, v němž spatří záblesk své tváře. Ale kámen zůstává jen kamenem, navíc ztraceným v minulosti, která neexistuje. Číst zenové básně nebo haiku není vůbec jednoduché. Kdosi prohlásil, že přečíst knihu podobných textů je jako být uklován k smrti holubicemi. Gary Snyder vymezil pro tento způsob psaní pojem „nová přírodní poetika“. Zdůrazňoval, že poezie musí prostoupit naše veškeré rozhodování včetně jídla či politiky.
*
V jedné staré korejské básni se píše:
Ve slunečním světle,
jež proniká škvírou dovnitř
víří jemná zrnka prachu
V průzračném jezírku
se jasně odrážejí věci kolem
Dětsky přímá, průzračná a především prostá báseň by se v Čechách stěží dostala do nějaké básnické antologie jako výjimečný literární text. Málokdo bez znalosti kulturního kontextu nalezne bezbřehost zenových inspirací, ocení metafory zrcadlení, symboliku prachu a klidného jezírka; jen skutečně poučení odhalí afinity k základním buddhistickým sútrám. Naopak. Český čtenář zůstane neuspokojen absencí zápasu, politické angažovanosti, originálních formulací a střetů metafor. Žádný verš zde neumí „střílet“ ani „zabíjet“, jak to v 60. letech požadoval od poezie LeRoi Jones; slova nezápasí a „nesouloží“ jako v básnických knihách Vladimíra Holana, neopěvují úděsnou a nenormální krásu jako básně Charlese Baudelaira. Je zde jen holé vidění a prostá evidence přírodních dějů, niterné smíření s magickou silou ducha, lyrická harmonie. Originální a svobodný básnický hlas jako by ani nebyl slyšet. Přesto jsou tyto verše nesmrtelně vetknuty do kánonu východní poezie a pro celé generace svých čtenářů zůstávají studnicí nejhlubší inspirace a filosofického poučení.
*
Zjevení lyrické básně se neděje za nějakých zvláštních a dramatických okolností. Většinou nehřmí, země se nerozestupuje, netrhá se chrámová opona. Básníci Východu nestimulují své vědomí drogami a jedy (snad vyjma sake a švestkového vína); schopnost vhledu jim umožňují spíše meditace a kontemplace. Nepovažují se za absolutní tvůrce, a proto se nestylizují do role spasitelů a nositelů celého bytí.Jako by věděli, že ješitnost tvůrce bohů se jen tříští o skály ega a bohové zpětně na své demiurgy sesílají jen utrpení, šílenství nebo smrt. Vědomí není nutné osvobozovat z jha démonů temnot. Jako marné vnímá Východ úsilí probourávat se nějakým ultimátním beranidlem do míst, kde svítí černé hvězdy, tečou purpurové řeky a nebe hoří.Kde není život ani smrt, tam se nedaří nic vyprosit.Jenbolest svým bližním a slepé krysy.Vždyť inše je relativní a relativita sama je podmíněna zas jen relativitou.
*
SLEPÉ ZRCADLO
sútra o vnímání
Je nemožné sdílet slovy poselství mraků,
i když řádkovaných větrem,
vázaných hedvábím hebkého jehličí.
Nelze porozumět jazyku deště,
když nejsme květinami.
Kdo se odváží rozluštit
nezachytitelnou vratkost vlaštovek,
které společně s jarem
listují hliněnými básněmi,
jež se zvolna vynořují
z pomíjivé bělosti sněhu.
Snad je krása jen chyba,
která svým ostřím zraňuje naše smysly.
Toneme na neexistující hranici
mezi světlem a stínem,
zaplaveni temnotou ve světle
a oslněni světlem ve tmě.
Jak ale rozlišit
matně naléhavý třpyt přítomnosti
od oslnivé exploze hvězdy
zaniklé před miliardami let?
Odkud berou krokusy
své jantarové světlo
a neposkvrněný pel,
který má schopnost nahlédnout sám sebe
z odlétajících včelích korábů?
Vznešené slunce přichází,
jako otisk srdce na kaligrafii nebe.
Odlesky sojčích rubášů tiší smutek z loučení,
který stoupá z ještě teplého peří
opuštěných ptačích hnízd.
Zdá se nám, že vnímáme barvy,
vůně, tvary, přeludné významy,
ale co je vlastně zřejmé,
když celý svět je prázdný i od naší mysli?
V čem se slabiky, slova, věty, řeč,
liší od šelestu listí?
Rozum v tomto zápase nemůže obstát.
Snad se jazyk sám řetězí skrze naše smysly,
zavíjí do našich úst v jediném totožném obraze
jako vzdušné kořeny lián s hejny ptáků,
jejichž zpěv rozechvívá těla a proudí mezi rty.
Ale jen tak, jak je,
ať chceme nebo nechceme.
To odtud pramení soucit, spočinutí myšlenek,
pomíjivost a vzájemné posouvání,
které všemu propůjčuje lesk a ostří.
Není v tom žádný rozpor,
protože příroda vždy zahrnuje vše
stejně jako báseň.
V syté zeleni mechových propastí
začíná a končí věčné putování,
ve vlhkých vázách jeskyní
reznou mříže dávných zločinů.
Stačí jen neodmítat šelest vzájemnosti,
dech v dechu, úzkost v lásce,
nedozírné a nedostupné břehy uvnitř nás.
Neslyšný krok volavek nad hlavami ryb,
osamělé vlčí máky v bělostném bezovém krasohledu.
Jen se tak dívat očima bez hlavy,
bulvami bez víček
šlapat přímo po štěrkových cestách.
Každé stéblo trávy, každý závan větru,
každá vzpomínka, která se objeví v mysli,
se stává příčinou odmítnutí.
Jak zneklidňující je nacházet a být obdarován.
Jedno, zda jen stíny plujícími mezi okřehkem,
či hojností červího úplňku, z kterého čerpají sílu
jásavé divizny naší vlastní smrti.
Ocúny vždy rozkvétají vlevo za prsní kostí,
oslnivé a křehké jako vánoční ozdoby,
jen péčí o ně se rozvíjejí všechny opravdové cesty.
Jinak i vyslovená úzkost zůstává pouze úzkostí.
Korunami stromů se proplétají vůně,
vždy znovu ztracené jako touha padlá na zem.
Polední nebe rdousí neviditelné hvězdy,
které můžeme sdílet jedině s nocí.
Bezvýchodné vítězství jara se zmocňuje světa,
v horách se ze skal valí chladná voda
a z okrajů neexistujících cest visí slova
jako průsvitné pupeny vistáriových květů.
Domovem budiž nám listí.