Jan František Bím

je poutník, průvodce krajinami vnitřními a vnějšími a autor konceptu doprovázených poutí. Vede pravidelné meditace, facilituje sdílecí a poradní kruhy, zabývá se přechodovými rituály, vztahy mezi muži a ženami a mezigeneračními vztahy. Vystudoval programování a teoretickou kybernetiku na Matematicko fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (MFF UK Praha). Záliba v horolezectví a cestování ho však v roce 1993 zavedla do cestovní kanceláře Adventure, s níž začal spolupracovat jako průvodce. Postupně sjezdil kolem 50 zemí světa a vedl turisty, cestovatele a horolezce na mnoho zajímavých míst. V letech 2003 až 2008 působil v Adventure jako její jednatel a ředitel; pomohl firmu transformovat v u nás největší cestovní kancelář zaměřenou na aktivní dovolenou a exotické poznávání.

Od roku 2005 začal chodit na každoroční pouť do Santiaga de Compostela (absolvoval jich celkem čtrnáct) a právě jeho první svatojakubská pouť v roce 2005, na které prošel silnou psychospirituální krizí, měla pro něj zásadní význam. Došlo mu, že by se rád živil „doprovázenými poutěmi“. Rozhodl se proto opustit vedení kanceláře Adventure a v roce 2008 spoluzaložil spolek Českých svatojakubských poutníků Ultreia a vydal se na svou vlastní životní spirituální cestu, na níž, jak říká, se může spoléhat jen sám na sebe a na „To, co ho přesahuje“. Na začátku července 2010 podstoupil rituál hledání osobní vize života. V únoru 2015 absolvoval svoji vlastní osobní pouť za sv. Františkem z Assis, která ho vedla z Greccia do Assisi a dál na horu La Verna. V roce 2016 byl dvakrát na týdenním pobytu ve tmě. V roce 2018 spolu s mexickým šamanem a mistrem aztéckého tance Xolotlem putoval za domorodými stařešiny Peru. V roce 2021 se zúčastnil jako poutník Světového kruhu stařešinů v Teotehuacanu v Mexiku. V roce 2023 vykonal pouť k nejposvátnější hoře Kailas. A v roce 2025 dva měsíce sám putoval v Japonsku poutní cestě kolem ostrova Shikoku, na níž navštívil 88 buddhistických chrámů. Viz: www.janbim.cz | www.doprovazenepoute.cz. https://ultreia.cz/.

Petr Bergmann

manažer v oblasti alternativní kultury, editor, kurátor a spisovatel. V letech 1986–1990 byl činný v kulturním undergroundu doma i v zahraničí. Od roku 1989 působí jako manažer v oblasti alternativního umění — od koncertů, divadelních představení, výstav, festivalů a uměleckých přehlídek, přes výtvarné, taneční a divadelní dílny, po zahraniční turné a mezinárodní umělecké aktivity. V letech 1991–1997 byl koordinátorem a mluvčím ekologických aktivit (Libkovice, Temelín, Velká pardubická, pochody za etické zacházení se zvířaty ad.); 1992–1995 spoluzaložil Hnutí občanské solidarity a tolerance; 1992–1996 byl spoluzakladatelem a mluvčím Nadace Animal S. O. S. a v letech 1992–1997 ředitelem a dramaturgem kulturně-sociálního centra Black Hand v Praze. Od roku 1992 se věnuje výstavní a kurátorské činnosti (Sigismund Bouška, Emil Schwantner, První fotografové Krkonoš a Broumovska ad.). Od roku 2002 je členem mezinárodní komunity Ashoka pro vůdčí osobnosti neziskového sektoru. V letech 2007 a 2008 byl zástupcem ředitele festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. Za svou činnost v kulturním undergroundu v letech 1986–1989 byl uznán účastníkem třetího odboje.

V roce 2001 spoluzaložil Centrum Broumov, kde působil jako programový ředitel (do r. 2003). V letech 2001–2008 pořádal na Broumovsku kulturní festivaly Broumovské kulturní léto a Týden pro Broumovsko. Od roku 2014 provozuje regionální nakladatelství Broumovsko Organic. Od roku 2016 je ředitelem Institutu regionální paměti a Knihovny regionální literatury (se zaměřením na oblasti Broumovska a Krkonoš). Z autorských publikací: Broumovsko, interpretace kulturního a historického dědictví na Broumovsku (editor a spoluautor, 2003), 200 let divadla v Broumově (editor, 2005), Krkonoše na starých rytinách a litografiích (2016), Bezděkovský kostelíčku, monografie Sigismunda Boušky (2017), Osudy psané dlátem, monografie sochaře Emila Schwantnera (2022) ad..

Ludek Certik

Původem jihočeský básník a esejista. Publikoval v časopisech Film a Doba, Sedmá generace, Host, Tvar, re:vize, Veronica či revue Prostor. Je členem organizačního týmu spolku Pilgrim — Potulná univerzita přírody (www.potulnauniverzita.cz), pod jehož křídly vyšla jeho básnická prvotina Mnohé řeky (2021). Další dvě sbírky, Poslední divoké objetí (2023) a Vše o slunci (2025), vydalo nakladatelství Malvern. Je rovněž autorem kolekce esejů Spolu, nezkrotní: Eseje ze živého světa (2024, Sedmá generace). Momentálně pracuje na ilustrované sbírce zvukových básní Země je předoucí kočka, na druhé knize esejů Následuj život: Eseje z poslední planety (2026/2027) a na knize Druhý déšť: Poznámky a črty, v níž se inspiruje japonským žánrem zuihicu.

Marek Gonda

se zabývá výrobou fujar, slovenských a balkánských píšťal nebo dvojaček, experimentálních pentatonických píšťal a didgeridoo. U každého z těchto nástrojů se snaží, aby byl ve výsledku co nejpřesvědčivější, plný barvy a života. K tomu mu pomáhá také jeho vlastní hráčská zkušenost, která je nezbytná pro pochopení vlastností a daností vyráběných nástrojů. Při výrobě vychází z tradičních postupů a ornamentiky, ale nevyhýbá se ani inovacím a experimentování. Obdivuje estetiku fujar a píšťal starých mistrů, kterou se inspiroval a kterou se pokusil přeměnit do nové podoby, do vlastního stylu. Avšak Marek není jen výrobce hudebních nástrojů a hudebník, je také zapálený zahradník, botanik, milovník přírody a toulaní, který organizuje malé festivaly a různé slavnosti související s koloběhem roku. Marek Gonda žije v Komni v Bílých Karpatech. Více viz: https://singing-fujara.com/.

Markéta Hánová

absolvovala obor japanologie na FF UK v Praze, kde získala také doktorát v oboru dějin umění. V Národní galerii Praha pracovala v letech 1998–2000 jako odborná lektorka, od roku 2000 jako kurátorka japonských sbírek a od roku 2012 zde působí ve funkci ředitelky Sbírky asijského umění. Věnuje se dějinám a teorii japonské malby a grafiky, historii sběratelství a výstav japonského umění v Evropě (Japonské dřevořezy a jejich sběratelé v českých zemích, 2019), dialogu evropského a japonského umění včetně fenoménu japonismu (Japonismus v českém umění, 2014).

Robin Šoén Heřman

je japanolog, reliogionista a zároveň mnich japonské buddhistické školy Tendai. Vystudoval japanologii a filosofii na FF UK, absolvoval specializační studijní pobyty na Kjúšské univerzitě ve Fukuoce, na Kjótské univerzitě a v buddhistickém semináři Eizan Gakuin, zasvěcení a mnišský noviciát pak v klášteře Enrjaku-dži na hoře Hiei.

V letech 1995-2006 byl zaměstnancem Orientálního ústavu AV ČR, v letech 1996-2020 přednášel na FF UK v Praze, externě spolupracoval i s řadou dalších institucí (MU v Brně, NG v Praze, Botanická zahrada Hl. m. Prahy, Forum 2000 a mnoho dalších). V letech 1994 – 2018 byl členem představenstva Česko-japonské společnosti (dvakrát stanul v jejím čele jako předseda, léta působil rovněž jako její programový ředitel) a podílel se na organizaci nejrůznějších projektů souvisejících s česko-japonskou kulturní výměnou a mezináboženským dialogem. Je spoluzakladatelem festivalu japonského filmu a kultury EIGASAI, slavností Bodaidžu macuri na pražském Vyšehradě i české pobočky japonské čajové školy Urasenke. V Čechách se systematicky snaží o zprostředkování japonských duchovních tradic zdejším lidem (včetně překládání klíčových kanonických spisů), jeho hlavním cílem je však obnova přirozené zbožnosti a úcty k požehnáním každodenního života a kráse tajuplného světa. Od r. 2020 pracuje jako ošetřovatel v Centru následné péče Motolské nemocnice, odborné vzdělání si rozšiřuje na 2. LF UK.

Tomas Hruza

je umělec, kulturní pracovník a nakladatel. Vystudoval fotografii na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Ve své environmentálně laděné tvorbě reflektuje především vztah člověka a přírody. Je jedním ze zakladatelů platformy Fotograf 07 a nezávislého kulturního rozcestníku ArtMap. Příležitostně se věnuje pedagogické činnosti — působil zejména na pražské FAMU a brněnské FaVU, kde v současnosti v rámci doktorského studia zpracovává téma chůze jako umělecké metody. Je členem hudebně-výtvarného kolektivu Střešovická kramle. Spolu s Jiřím Zemánkem založil v roce 2010 Spolek Pilgrim.

Ivo Hucl

básník, esejista, kurátor, nezávislý kulturní aktivista a čajovník, jehož život se střídavě odvíjí mezi poezií, uměním, východními filosofiemi a manuální prací či produkcí rozličných kulturních projektů. Od konce 70. let se podílel na neoficiálních kulturních aktivitách alternativní kultury a undergroundu. Četl, studoval umění, organizoval koncerty, psal a ve vlastní poetické edici vydával samizdatové básnické sbírky; do sametové revoluce jich stačil vydat více než tucet. Tato zkušenost ho naučila dívat se na svět jasně a bez iluzí.

Po roce 1989 společně s několika přáteli v Plzni založil Nezávislé kulturní sdružení ARS, jehož ambicí bylo propojovat výtvarníky, básníky, filmaře a hudebníky západočeského regionu a otevřít pro ně srozumitelný prostor v nově nabyté svobodě. Začal spolupracovat s Českým rozhlasem, plzeňským studiem TV MAX a Českou televizí jako scénárista rozhlasových a televizních dokumentů. Zde krystalizuje Huclův typický způsob existence: svobodně se pohybovat mezi žánry; nebýt jen autorem, ale i tím, kdo zve, kdo propojuje, kdo otevírá nové souvislosti a dává hlas jiným. V 90. letech se přiklonil ke studiu zenového buddhismu, taoismu a mahámudry.

Na přelomu tisíciletí se odstěhoval do Šťáhlavic u Plzně, kde spolu se svou ženou Michaelou vybudoval dům pro svůj experimentální projekt Bezejmenné čajovny. Proběhly v ní stovky přednášek, představení, koncertů a setkání věnovaných východnímu myšlení, buddhistické praxi, čajové kultuře, tradiční i současné hudbě, divadlu, kinematografii. Hucl sem pozval osobnosti jako je Oldřich Král, Dušan Zbavitel, Věra Hrdličková, Zuzana Ondomišiová, Yōjirō Takita, lama Donal Creedon, Ejun Iechika, ale také putující mnichy, čajové mistry, výtvarníky, čínské disidenty či hudebníky experimentální scény. Bezejmenná postupně rozšířila své aktiviity také na zámek Kozel, Západočeské muzeum v Plzni, i na české a zahraniční galerie. V letech 2006 až 2016 pracoval Hucl pro město Plzeň jako hlavní dramaturg kulturní výměny mezi partnerskými městy Plzní a Takasaki v Japonsku. V roce 2009 připravil pro City Gallery v Takasaki reprezentativní výstavu Josefa Váchala a Jiřího Kornatovského pod názvem Hory a srdce a pro Novomětskou radnici v Praze multikulturní výstavu Tibet mysli. V letech 2014 až 2015 pracoval jako umělecký ředitel rozsáhlého česko-japonského projektu Japan Fest 2015 v rámci akce Plzeň 2015 — Evropské hlavní město kultury.

V roce 2011 založil Bezejmennou edici, ve které průběžně zveřejňuje svou básnickou a esejistickou tvorbu. Jeho knihy Ostrovní básně (2011) a Návrat ke kruhu získaly několik literárních ocenění, mimo jiné Cenu Bohumila Polana a Uměleckou cenu města Plzně; básnická sbírka Prach prázdna (2017) byla nominována na Státní cenu za literaturu. Z dalších autorových knih připomeňme Pár tahů tuší (2018) a Úlomky ticha / s Mari Kučera Shinada (2026).

Daniela Iwashita

je bohemistka, editorka, literární redaktorka a badatelka. Dlouhodobě se věnuje dopisům a dílu Jakuba Demla (od roku 2010 řídí edici jeho Korespondence) a ediční přípravě moderní a současné beletrie (například Helena Kadečková, Ludvík Vaculík). Pracuje v edičním a textologickém oddělení Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Dříve (do roku 2009) působila jako literární publicistka a redaktorka beletristické recenzní rubriky v příloze Lidových novin Orientace. Při příležitosti významných ocenění překladů z japonské literatury pořídila dva rozhovory s Antonínem Límanem (2008 a 2009).

Pavel Jansta

Kulturní hybatel, spisovatel a poutník z jihočeských Vodňan. Vystudoval obory Politologie a Mezinárodní vztahy (FSV UK, Drážďany, Mnichov). Putoval napříč Evropou a Asií. V roce 2010 založil spolek Vodňany žijou a od roku 2015 organizuje Pecha Kucha Nights. Působil v komunální politice ve svém rodném městě (2010-22). Spolu s manželkou Japonkou Hiromi Ogata organizují tvůrčí setkání s poezií (haiku) a zvukomalebností, pořádají výstavy a vydávají autorské knihy — zejména v rámci Nakladatelství HiP a spolku Pupalka. V letech 2021-23 přednášel na Univerzitě Ucunomija (Japonsko). Dlouhodobě se věnuje studiu a praxi klasické čínské medicíny; podílel se na knize Ke kořenům čínské medicíny (2023). Od roku 2019 spolupracuje se spolkem Pilgrim, v rámci jehož letních seminářů zrealizoval několik svých přednášek.

Daniel Costa Jařab

je česko-brazilský akademik a aktivista. Studoval environmentalistiku v Olomouci a Brně, kde v současnosti studuje sociologii a antropologii. Zúčastnil se antropologických výzkumů v Amazonii a na Papui-Nové Guinei. Působil v environmentálních skupinách Univerzity za Klima a Nerůst. Často přednáší a píše, jeho články vyšly v médiích Deník Referendum, Alarm a Kapitál.

Ondřej Landa

je praktik zenu a jógy, umělec, lektor, certifikovaný terapeut a horský průvodce, zahradník a sakakiovský poutník světem původem z České Lípy. Žije převážně na cestách nebo ve své malé poustevně (dnes Kolíba ášramu) nedaleko české vesničky Šumice v jižním Rumunsku.Na Janáčkově akademii muzických umění studoval non-verbální herectví a klaunskou tvorbu a na katedře Hudební vědy při Filozofické fakultě MU vystudoval muzikoterapii; na Masarykově univerzitě v Brně a na Fakultě sociálních studií tamtéž se věnoval religionistice, sociální antropologii a enviromentalistice. Během vysoškolských studií začal praktikovat zenovou meditaci; v tomto smyslu klíčové byly pro něj jeho první dvě cesty do Japonska (2008 a 2009), kde se zůčastnil dílny tanečního mistra Mina Tanaky, která zásadně posunula jeho pohled na lidskou kulturu, přírodu i na člověka. Po této zkušenosti se rozhodl vydat se studovat svět „na vlastní pěst a přímo“.Po studiu japonského buddhismu a šintoismu žil v roce 2010 na Novém Zélandě s domorodými Maory kmene Tuhoe; pak se vydal do Malajsie, kde v komunitě praktikujících muslimů studoval islám; v Laosu a Kambodži se zabýval théravádovým buddhismem a praktikoval meditaci v zenových klášterech ve Vietnamu a v Japonsku; za kořeny jógy a hinduismu procestoval Indii a Himaláje; v rámci intenzivního studia křesťanství pobýval v katolických komunitách a pravoslavných klášterech v Rumunsku a Řecku a nakonec strávil několik let studiem staré české komunity v Banátu v jižním Rumunsku, kde své studijní cesty světem ukončil. Z rumunského Banátu učinil nakonec svou domácí základnu.V posledních letech Ondřej Landa spoluzaložil dvě mezinárodní hudební uskupení (ČR/Japonsko/Tibet), vytvořil několik divadelních a tanečních představení a natočil dva filmy s tématikou soběstačnosti a návratu k přírodě. Vedl řadu zenových ústraní, jógových a tanečních workshopů, etnografických přednášek a seminářů na rozvoj vnímavosti. Je autorem knih Japonsko tělem — od Mina Tanaky k posvátným stezkám (vlastním nákladem, 2009), Pomalu s miminkem a s koněm v páteři Karpat (Cad Press 2015) a Min Tanaka a japonská cesta těla (Malvern 2023).V Japonsku strávil dohromady přes 4 roky života, procestoval ho křížem krážem a několik let žil v manželském svazku s japonskou tanečnicí. Dnes v této zemi působí jako turistický průvodce, tanečník, hudebník a student zenu. Viz https://www.ondrejlanda.cz/.

Jiří Matela

pochází z jižní Moravy. Po magisterském studiu Japonské a Španělské filologie na FF UP v Olomouci absolvoval doktorské studium obecné jazykovědy na FF MU v Brně s disertací o pojetí podmětu v moderní japonštině. V roce 2013 absolvoval roční magisterský studijní program učitelství japonského jazyka na National Graduate Institute for Policy Studies v Tokiu. Účastnil se výzkumných a publikačních projektů japonského National Institute for Japanese Language and Linguistics (NINJAL), od roku 2010 působil v Semináři japonských studií FF MU v Brně jako asistent se zaměřením na japonský jazyk a lingvistiku a od roku 2016 zde působí jako odborný asistent.

Vlastislav Matoušek

je etnomuzikolog, hudební skladatel, hudebník, hráč na tradiční japonskou bambusovou flétnu šakuhači a vysokoškolský pedagog. Vystudoval na hudební fakultě AMU v Praze kompozici a postgraduální kurz hudební teorie. V roce 1996 jako stipendista Japan Foundation studoval hru na šakuhači u Kifu Mitsuhashiho v Tokiu a japonskou tradiční hudbu u prof. Osamu Yamagutiho na University of Letters v Osace. V roce 2001 obhájil na hudební fakultě AMU v Praze disertaci Kinetika v etnické hudbě a získal doktorát v oboru hudební teorie — teorie skladby, v roce 2004 zde byl jmenován docentem. Od roku 1991 přednášel etnomusikologii na katedře teorie a dějin hudby hudební fakulty AMU v Praze, od roku 1999 také na Ústavu pro hudební vědu FF UK v Praze. Jako teoretik se zabývá hudbou mimoevropských kultur, exotickými a folklorními hudebními nástroji, rytmem a problematikou hudební řeči. Jako hudební publicista spolupracuje s Českým rozhlasem v Praze. Jako hudební skladatel je autorem mnohdy značně excentrických skladeb, často s účastí exotických nástrojů a elektroniky. S oblibou uplatňuje netradiční vyjadřovací prostředky a postupy. Koncertně působí především jako sólista na šakuhači a další etnické nástroje, se svým souborem Ensemble 108 Hz uvádí experimentální soudobou hudbu a své vlastní kompozice. Spolu s Jiřím Mazánkem a Karlem Babuljakem je zakládajícím členem skupiny Relaxace (1979), jejíž nejdůležitější inspirací byla indická klasická hudba. Od 80. let působil v alternativní rockové skupině Máma Bubo jako vokalista a baskytarista. Na vlastnoručně postavenou bezpražcovou baskytaru hrál v 90. letech v souborech Zvláštní vydání s Janem Burianem, Před vaším letopočtem a Yamabu. Od roku 2016 je frontmanem kapely Yamabushi, v níž aplikuje postupy etnické hudby a moderní klasiky do rockové estetiky. Hraje a zpívá s rodinným souborem Schola Specialis Familiae hudbu období gotiky a renesance z nejstarších dochovaných českých hudebních pramenů a východočeský folklor; hraje na historické dudy moldánky, niněru, hackbrett, gemshorn, šalmaje ad. V roce 2022 obdržel od japonské vlády Řád vycházejícího slunce se zlatými paprsky s rozetou za přispění k přátelským vztahům mezi Japonskem a Českou republikou v oblasti hudby. Publikace: Rytmus a čas v etnické hudbě, Togga, Praha 2003. Viz https://www.shakuhachi.cz/.

Pavel Mrkus

je audiovizuální výtvarný umělec, který ve své práci používá digitální obrazové a zvukové prostředky často ve spojitosti s konkrétním prostorem. Vystudoval na VŠ UMPRUM v Praze u prof. Vladimíra Kopeckého (1989-1995) a v letech 1998-1999 studoval na Evangelické teologické fakultě v Praze. V letech 2000-2004 působil jako hostující profesor na Toyama City Institute of Glass Art v Toyamě v Japonsku. Právě během tohoto japonského pobytu se zformoval Mrkusův vlastní tvůrčí přístup a jeho osobitý výtvarný jazyk, v němž používá sofistikované digitální technologie ve snaze tlumočit s jejich pomocí duchovní impulzy, které čerpá jak ze západoevropské tradice, tak z východní spirituality. V Japonsku Pavel vytvořil například práci „Příběhy vody“ („Water Tales“) — své první dílo s tématem vody, které bylo vystaveno na Echigo-Tsumari Triennale v roce 2006 –, v němž zachytil rozpravy s obyvateli horské vesnice Oshirakura nad vodou v jejich vlastních každodenních, historicko-kulturních i náboženských situacích. V Japonsku byla jeho práce oceněna cenami Silver prize (Japan Contemporary Glass Art, Glass Museum, Notijma, Japonsko, 2002) a Honorable Mention (Vessels, Koganezaki, Japonsko, 2003).

Po účasti na Benátském bienále v roce 2003 se prezentoval na řadě mezinárodních výstav v zahraničí, například na vystoupení Once is Nothing, které bylo v roce 2008 součástí Bruselského bienále, nebo na výstavě New Mystics v Centru současného umění v Tenerife (2006). Za výstavu Next Planet v Domě pánů z Kuštátu v Brně (2011) byl časopisem Art&Antiques vyhlášen Osobností roku 2012. Na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem založil společně s Danielem Hanzlíkem ateliér Time-Based Media; od roku 2015 až do roku 2023 zde působil jako děkan. Od roku 2023 působí jako hlavní kurátor Signal Festivalu, pro který zpracoval tříletou kurátorskou koncepci s názvem Ekosystémy.

Klára Mrkusová

je redaktorka, produkční, básnířka a sklářská výtvarnice. Absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a externě studovala dějiny umění na FF UK v Praze (1995-1997). V letech 1990-2003 pracovala v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze jako asistentka oddělení užitého umění 20. století. V letech 2000–2004 doprovázela s dětmi svého manžela Pavla Mrkuse při jeho působení jako hostujícího profesora na japonské sklářské škole Toyama City Institute of Glass Art. Podílela se zde na kurzu rytí skla pro studenty institutu a vytvořila ryté a broušené rostlinné motivy na foukané objekty a poháry amerického skláře Scotta Darlingtona (vystaveny v roce 2003 v Galerii Emoto v Osace). Na japonském venkově fotografovala témata tamějších šintoistických a buddhistických tradic a z těchto fotografií vytvořila soubor Japonské fragmenty, který vystavila v regionální galerii v Krásné Lípě (2006) a v Loretě v Rumburku (2009). Japonská zkušenost trvale ovlivnila její vlastní básnickou tvorbu. Dojmy z krajin v okolí Tojamy se otiskly do jejích veršů ve formě haiku a tanka, které ručně svázala do sbírky Mechové obrazy. V poezii haiku pokračuje dodnes, vydává ji vlastním nákladem pro přátele v podobě ručně vázaných výtisků. V letech 2005–2015 působila v obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko a od roku 2015 působí v Edici FUD na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Jan Pinos

je geograf, ekolog, horolezec a občanský aktivista. Vystudoval fyzickou geografii na přírodovědecké fakultě Univerzity J.E. Purkyně v Brně. Ještě jako vysokošlolák působil v disidentském hnutí a po samotové revoluci stál u založení české pobočky Greenpeace; byl zde v letech 1991-1993 vedoucím kampaně za čistý vzduch a čistou energii, v níž pokračoval i poté, co přešel do Hnutí DUHA (1993-1996). Kampaň začala legendární tříměsíční občanskou blokádou obce Libkovice, která měla být kvůli těžbě hnědého uhlí zbourána; Piňos kampaň vedl a medializoval — happeningy, protestní akce, publikace Ibry Ibrahimoviče Libkovice: Zdař bůh (1997).

V letech 1996-2005 působil jako vedoucí správy CHKO Broumovsko, kde vedl ochranářskou práci a zajišťoval ekologickou osvětu a výchovu a spolupráci s obcemi, úřady a občanskými organizacemi. V široké spolupráci s místními obcemi, spolky a organizacemi a stovkami odborníků zde rozvinul průkopnický ekosociální program Oživení Broumovska, za nějž bylo sdružení TUŽ se, Broumovsko! vyznamenáno Nadací Sasakawa 1. cenou jako Ekologický projekt roku 2000. V letech 2005-2010 působil v Greenpeace jako ředitel kampaní; v letech 2010-2012 byl organizátorem kampaně Evropské dny Slunce v Renewable Energy Agency; v letech 2012-2019 působil jako tiskový mluvčí Hnutí DUHA; v letech 2019-2021 byl koordinátorem v Milionu chvilek a následně v Zeleném kruhu zmocněncem pro otázky jaderné energie; v letech 2021-2023 byl mluvčím Iniciativy 21 a v letech 2023-2025 zde působil jako garant edukativního projektu občanských hodnot ARCHA 21. V roce 2025 se vrátil k ekologické a komunitní práci ve spolku SOS Český ráj.

Kromě uvedených aktivit se Jan Piňos podílel na celé řadě dalších občanských iniciativ a akcí, z nichž mnohé sám inicioval a vedl. Připomeňme z nich komunální projekty na úspory energie v Horním Jiřetíně, petiční kampaň za zvolení Táni Fischerové prezidentkou (2012), pomoc postiženým obcím po zemětřesení v Nepálu (2015), koordinace českých týmů při humanitární pomoci uprchlíkům na Balkáně (2015) ad.

Mari (Kóhó) Kučera Shinada

se narodila v Japonsku; vyrůstala v klidném prostředí prefektury Šizuoka, obklopena rýžovými a čajovými plantážemi. Každý den ráno při cestě do školy si krátila čas hledáním vrcholu zasněžené hory Fuji. Od útlého věku se věnovala hře na klavír a na housle a souběžně studovala japonskou cestu písma šodó. Později byla nucena se rozhodnout pouze pro studium houslí na vysoké škole Tokyo College of Music. Její láska k české hudbě ji přivedla ke stáži na Pražské konzervatoři, jenž zcela změnila její osobní pracovní život, který se od té doby rozeklenul mezi Japonskem a střední Evropou. Po přesídlení do Čech hrála Mari tři roky na housle v Orchestru Berg, který se specializuje na popularizaci soudobé vážné hudby a je vnímán jako „guerillová bojůvka“ na české hudební scéně.

Kaligrafická tvorba Mari Kučery Shinada vychází z učení jedné z nejvýznamnějších škol japonské kaligrafie — Kenshin Shodōkai. Právě její vlastní experimentální hudební zkušenost vnesla do její kaligrafické práce novou dynamiku, svobodu a rytmus, což přesně odpovídá duchu učení Kenshin Shodōkai, jejíž chápání kaligrafie představuje jakýsi most mezi klasickým uměním a současnými uměleckými trendy: gesto štětce Mari Shinada začalo postupně následovat nové „hudební frázování“. O svém přístupu ke své kaligrafické práci Mari Shinada říká: „Cítím, že se ve mně slévají všechny japonské prameny a potoky — víra šintoismu a s ním spjatá úcta k přírodě, moudrost buddhismu i hluboce zakořeněné melancholické vědomí pomíjivosti krásy (mono no aware); to jsou hlavní prostředky vyjádření mých emocí skrze umění.“ Viz: https://www.kaligrafie-sumiko.cz/Mari-Kucera-c20\_128\_2.htm

Mari Shinada žije v Čechách více než dvacet let a své umělecké vzdělání využívá při vedení četných kurzů a workshopů, například v Česko-japonské společnosti v Praze a na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara a aktivně se podílí také na česko-japonských kulturních projektech. Japonskou kulturu, ve které vyrůstala, a vrozené způsoby vnímání typické pro Japonce, se snaží předávat srozumitelně svým žákům. Dvoujazyčná publikace Úlomky ticha (2026) rozvíjí její dlouhodobou spolupráci s básníkem Ivo Huclem. Ve svých kaligrafiích se snaží vyjádřit „ducha“ Huclových lyrických básnických miniatur na pomezí haiku a zenové poezie.

Anna a Adam Smékalovi

stojí za kulturní a rezidenční platformou Hoprich, která vzniká v historické faře v Martínkovicích na Broumovsku. Jejich společná práce propojuje současné umění, ekologii, péči o krajinu, kulturní dědictví a komunitní život v česko-polském pohraničí. — Anna je kulturní producentka a kurátorka. Ve své práci se dlouhodobě věnuje zpřístupňování kulturního dědictví, participativním formám spolupráce a kulturním projektům založeným na péči, komunitní podpoře, dialogu a mezioborovosti. Před příchodem na Broumovsko působila v oblasti edukace v Národní galerii v Praze nebo v Muzeu Náchodska. V rámci projektu Broumov 2028+ se věnuje zapojování veřejnosti a spolupráci kulturních aktérů. — Adam je biolog a ekolog, který se posledních patnáct let věnuje přírodnímu stavitelství, tradičním řemeslným postupům a rekonstrukcím historických staveb v českém i zahraničním prostředí. Od roku 2020 svépomocí rekonstruuje faru Hoprich a podílí se na vytváření prostoru pro rezidence, vzdělávání a kulturní setkávání. Dlouhodobě se věnuje praktikování Xing Yi Quan a čínské kaligrafii, které ovlivňují jeho vztah k prostoru, krajině i ke každodenní práci. Společně rozvíjejí Hoprich jako místo mezinárodních rezidencí, festivalů, komunitních projektů a mezioborového dialogu, které propojuje současné umění s ekologií a pamětí místa. Viz https://www.farahoprich.cz/.

Miloš Šejn

je výtvarný umělec, performer a pedagog, jehož tvorba patří ke klíčovým projevům českého intermediálního a performativního umění. Od dětství vyrůstal v Jičíně; jeho umělecký jazyk formoval jeho raný zájem o přírodní vědy, mineralogii a pozorování přírodních procesů. Studoval na SUPŠ v Turnově a později dějiny umění a estetiku na Univerzitě Karlově. Od 70. let působil jako kurátor v Hradci Králové, po roce 1989 vedl ateliér konceptuální a intermediální tvorby na AVU v Praze.

Šejnova tvorba je založena na přímém, tělesném kontaktu s krajinou — na chůzi, doteku, dechu, zvuku a soustředěné přítomnosti v prostoru. Nepracuje s krajinou jako s obrazem, ale jako se živým polem zkušenosti. Ve své tvorbě propojuje kresbu, fotografii, film, zvuk, performance i autorskou knihu a dlouhodobě se soustřeďuje na vztah těla, krajiny a vnímání. Jeho filmové, zvukové a performativní práce zachycují rytmus pohybu, proměny světla, tělesnou stopu a proces samotného vnímání.

Důležitou roli v jeho myšlení sehrála východoasijská kultura — zejména japonská a čínská estetika, zenová zkušenost a kaligrafické chápání gesta. Blízký mu byl okruh japonského tanečníka Mina Tanaky, jehož pojetí těla jako součásti krajiny rezonuje s Šejnovou vlastní performativní praxí. Inspirativní pro něj byla také poválečná japonská skupina Gutai, která zdůrazňovala bezprostřední vztah mezi hmotou, gestem a akcí. Podobně jako v čínské krajinomalbě či zenové kaligrafii se i u Šejna gesto stává přímým záznamem přítomnosti a koncentrace. Samostatně vystavoval mimo jiné v Uppsala Art Museum, ifa-Galerie Berlin nebo v Manggha Museum of Japanese Art and Technology Kraków. Jeho práce byly prezentovány také v MoMA PS1, ZKM Zentrum für Kunst und Medien Karlsruhe či v Národní galerii Praha. Viz https://www.sejn.cz/.

Jan Školník

je podnikatel a filantrop, který se po úspěšném opuštění své podnikatelské role věnuje třem provázaným iniciativám přispívajícím k rozkvětu Broumovska, Česka i mezinárodní spolupráci.Jako spoluzakladatel Agentury pro rozvoj Broumovska se dlouhodobě podílí na obnově regionu prostřednictvím kultury, vzdělávání, komunitního života a podpory spolupráce mezi veřejným, neziskovým i podnikatelským sektorem. Agentura vytváří živý ekosystém organizací schopných sdílet zdroje, zkušenosti i odpovědnost — a tím dosahovat cílů, které jednotlivce i samostatné instituce přesahují. Právě z této zkušenosti postupně dospěl k přesvědčení, že vedle ekonomiky a institucí hrají zásadní roli důvěra, charakter a schopnost spolupráce.Jeho filantropická práce dnes přesahuje regionální rámec a zaměřuje se na podporu vzdělávání, kultury, občanské společnosti i dlouhodobého rozvoje českých regionů. Je ambasadorem iniciativy 2. ekonomická transformace pro oblast regionálního rozvoje a zároveň spoluzakladatelem Centra rozvoje charakteru (CERC), které usiluje o obnovu významu výchovy charakteru ve vzdělávání i veřejném životě. Viz https://www.aprb.cz/ , https://www.cerc.cz/.

Petra Vitásková

je česká výtvarnice, která se věnuje japonské kaligrafii více než dvě desetiletí. Studovala ji od roku 2001 na prestižní škole Nihon Shodou Kyoiku Gakkai v Tokiu pod vedením významných mistryň kaligrafie Akiko Crowther a Kaori Ishijima; dosáhla 7. danu v různých stylech a disciplínách kaligrafie a složila náročnou zkoušku Shi kyo, která ji opravňuje kaligrafii vyučovat. V České republice založila školu IROHA, která se zaměřuje na výuku tradiční japonské kaligrafie pro veřejnost. Petra Vitásková se pravidelně účastní výstav a mezinárodních projektů, spolupracuje s Galerií Kritiků i s Českou ambasádou v Tokiu. Její práce jsou součástí každoročních výstav v Japonsku, které pořádá Toyo Shodó Geijutsu Gakkai (Asociace orientálního kaligrafického umění). V letech 2021 a 2022 byla tvorba Petry Vitáskové oceněna Metropolitním muzeem v Tokiu zlatou medailí. Viz https://www.kaligrafie-sumiko.cz/Petra-Vitaskova-a5_33.htm.

George Zemanek

je historik umění, kurátor, kulturní aktivista, publicista a překladatel; jako historik umění působil v několika státních galeriích, naposledy ve sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze (1992-2000). Autor výstav „Divočina — příroda, duše jazyk“ (Galerie Klatovy-Klenová, 2003), Ejhle světlo! (Moravská galerie v Brně, 2005-2005), „Od země přes kopec do nebe … O chůzi, poutnictví a posvátné krajině“ (SČG Litoměřice 2005). Je zakladatelem české sekce Budapešťského klubu a spoluzakladatelem spolku Pilgrim (s Tomášem Hrůzou v roce 2009). V roce 2014 založil v Pilgrimu s Alenou Malíkovou Potulnou univerzitu přírody (PUP). Zabývá se praxí poutnictví a organizuje každoroční květnová a srpnová putování a semináře PUP, včetně dalších edukativních procházek (Deep Time Walk) a aktivit. Zabývá se souvislostmi mezi ekologií, kosmologií a spiritualitou a ekologickou transformací současné kultury. Jako překladatel uvádí do českého prostředí myšlenky filosofů Thomase Berryho, Davida Abrama a Freyi Mathews.