„Od myšlenky, že co je dobré pro člověka, je dobré pro Zemi,
Thomas Berry
musíme dospět k pochopení, že co je dobré pro komplexní
společenství života na Zemi, je dobré pro člověka.“
Uskutečnit kosmologickou procházku hlubokým časem (Deep Time Walk) v malém lese V Zátiší ve Vodňanech jsem přijal jako výzvu.1Procházka se uskutečnila 17. července 2022. Její iniciátor, můj kamarád Pavel Janšta, jeden z aktérů kreativního občanského sdružení Vodňany žijou, přišel se zajímavým konceptem procházek tímto lesem, které jej nahlížely z různých perspektiv: z pohledu ornitologie, dendrologie, archeologie, historie, geologie či hydrobiologie a rozhodl se připojit navíc i obsáhlou perspektivu kosmologie. Přesněji holistickou perspektivu evoluční kosmologie nového příběhu, jak ji v závěru 20. století artikulovali američtí kosmologové Thomas Berry a Brian T. Swimme.
Jakou perspektivu pohledu, respektive, co vlastně taková kosmologická procházka malým lesem může navštěvníkovi nabídnout? Jestliže ony výše zmíněné procházky zaměřovaly pohled jejích účastníků na dílčí konkrétní aspekty zkoumaného místa – stromy, ptáky, geologii, hydrobiologii, lidskou historii atd. –, evoluční kosmologická procházka hlubokým časem nabízí perspektivu pohledu: „Jak to vše, co je kolem nás, vlastně vzniklo?“ A také: „Jak jsme spolu s tím vším vznikli my sami?“ Jak se postupně rodila a proměňovala podoba naší Země a jaké je místo nás lidských bytostí v tomto neobyčejně rozsáhlém a nesmírně tvořivé a tajemném evolučním příběhu. Na trase dlouhé 4,6 kilometru jsme si vyprávěli příběh vývoje naší planety a jejího života v délce 4,6 miliardy let, kdy každý metr této procházky představoval 1 milion let evoluce.
Kosmologická procházka hlubokým časem nám umožňuje reflektovat nové vědecké poznatky o evoluci Země prostřednictvím pohybu a smyslové zkušenosti vlastního těla, uvědomit si je jako součást svého vlastního prožívání, jako dary, které vesmír tady v tomto konkétním místě našemu pozemskému životu dal. A tak jsme se, procházejíce lesem, na určitých místech časové osy procházky postupně seznamovali s tím, jak se na začátku před 4,6 miliardami let zformoval náš sluneční systém a naše planeta jako jeho součást a kdy došlo k onomu „velkému bombardování“ Země meteority, z něhož vznikl Měsíc, který má pro náš život tak zásadní význam. Vyprávěli jsme si o následném vzniku pozemské atmosféry (vzduchu) a aktivitě prvních vulkánů; o zrození oceánů a prvních buněk; o klíčovém rozvoji fotosyntézy, produkující kyslík, jež umožnila rodícímu se pozemskému životu začít vstřebávat sluneční světlo a přeměňovat je na energii; o toxické oxidaci atmosféry kyslíkem, která před 2 miliardami let vedla k prvnímu masovému vyhynutí a zároveň k evoluci prvních buněk s jádrem, což nastartovalo proces vzniku mnohobuněčného života; o vzniku regulace celoplanetární teploty Země; o tom, jak se před 1 miliardou let vynořila sexuální repodukce, což mělo za následek explozi nové rozmanitosti a nových možností pro život; o zrodu prvních šneků, červů a jednoduchých zvířat a poté ryb, rostlin a létajícího hmyzu; o následném zrození stromů, obojživelníků a plazů, z nichž vznikli savci a ptáci; a o dalším vývoji v kenozoiku po posledním masovém vyhynutí před 65 miliony let, který vedl nakonec ke zrození našeho druhu Homo sapiens.
Na samém konci téměř pětikilometrové kosmologické procházky si můžeme názorně uvědomit, jak je v rámci evoluce Země naše lidská existence z hlediska času nepatrná. Jestliže k vynoření prvních primátů (našich přímých předchůdců) došlo před 6 miliony let, což se na časové ose naší 4,6km dlouhé procházky rovná úseku 6 metrů, pak 200 000 let existence našeho vlastního druhu Homo sapiens na ní představuje úsek pouhých 20 centimetrů; a nepatrný čas 200 let od zrození průmyslové revoluce je na ní roven délce jedné pětiny milimetru.
Tváří tvář těmto zjištěním nás kosmologická procházka přivádí k pochopení, že náš lidský život není něčím výlučným, ale že je výsledkem udivující evoluční tvořivosti nesčetných bytostí, rozsáhlého společenství Země i celého vesmíru. Vede nás k uvědomění, že jsme nedílnou součástí inteligentního a tvořivého vesmíru, součástí širší posvátné sítě života, která nás přivedla do bytí, a že bez ní je naše vlastní evoluce nemyslitelná. Jak to píše americký kosmolog Stephan Martin: “Téměř 14 miliard let potřeboval vesmír na to, aby rozvinul ruce, těla, srdce a mysli naší zvláštní lidské formy, oživené touž energií a týmž dynamismem, jež zrodily Slunce, Zemi a hvězdy a samotný vesmír. Když si tohle uvědomíme, zjišťujeme, že určitým způsobem děláme práci samotného kosmu v utváření budoucnosti, která se rodí v každém okamžiku.“ Toto pochopení nás přivádí k nové prohloubené úctě vůči kosmu a Zemi, jež před námi otevírá možnost znovuobnovené participace s naší planetou, vnímanou jako metasubjekt, jako Gaia, jež by nás mohla vyvést ze současné epochy destrukce a zrodit nový kreativní ekozoický či gaiánský věk vzájemně prospěšných vztahů mezi námi lidmi a naší planetou.
Jiří Zemánek