„Nejsme zde proto, abychom kontrolovali svět. Jsme zde proto, abychom se spojili z větším pozemským společenstvím.“

Thomas Berry

V polovině 90. let, kdy jsem si začal uvědomovat, že se nacházíme v době velké civilizační krize a proměny – v době hledání nového příběhu –, jsem si položil otázku, jak bychom mohli náš život, naši kulturu a spiritualitu hlouběji integrovat do života krajiny, v níž žijeme. Jak bychom mohli naše touhy sladit s potřebami biosféry a být pro zemi skutečně prospěšní a ne ji setrvale devastovat. Cítil jsem, že náš současný příběh, založený na pocitu oddělenosti od země, kterou pokládáme za pouhý využitelný objekt nebo nanejvýš estetickou kulisu, je nejen mylný, ale hluboce destruktivní. Jak bychom tedy mohli znovu obnovit sounáležitost s živou zemí kolem nás? Znovu vzkříst vědomí její živosti a posvátnosti a hledat uvnitř ní vlastní celistvost a díky tomu regenerovat poničenou krajinu a obnovovat vlastní kulturu? Tyto úvahy, v nichž se spojovala hlubinná ekologie s uměním, spiritualitou a kosmologií, mě po roce 2000 přivedly k praxi poutnictví a následně k výstavám Divočina – příroda, duše, jazyk (2002) a Od země, přes kopec do nebe … / o chůzi poutnictví a posvátné krajině (2005), kterou jsem věnoval umělcům romantismu: básníku Karlu Hynku Máchovi a německému malíři Casparu Davidu Friedrichovi. 

„Je jenom jedna otázka – jak milovat tento svět.“

Mary Oliver

K tomu, co nazývám poutnictvím, mě inspirovali i další básníci, umělci a filosofové (Henry David Thoreau, Gary Snyder, Josef Váchal, Robinson Jeffers, Thomas Berry, David Abram) a také domorodé kultury, zejména australští Aboriginci a Navahové. Poutnictví pro mě představuje druh aktivity, která mi umožňuje navázat s více než lidským světem důvěrné pouto a částečně vystoupit ze současného příběhu oddělenosti a vytvářet spolu s druhými uvnitř této konzumní kultury zárodky nové regenerativní kultury spolubytí, která dokáže integrovat svůj život uvnitř většího společenství (rodiny) živé země. Je to pro mě proces oprošťování se či opouštění, „zeštíhlování“ myšlení, vzájemného znovuspojování se a obnovy, v němž se mohou rozvíjet vlastnosti jako trpělivost, tolerance, odolnost, družnost i mezidruhový dialog. Klíčovými v tomto procesu jsou vícedenní chůze, spaní pod hvězdami a poezie, či spíše praxe poetiky neboť nutně nejde jen o skládání či čtení básní. Jinak řečeno praxe milující pozornosti, naslouchání a oslavy. Na putování se vydáváme nikoli proto, abychom něco získali – abychom dobyli kóty a vrcholy hor –, ale proto, abychom se sjednotili, zamilovali a zasnoubili; abychom hlouběji procítili, že život, který sdílíme se vším stvořením, je dar, za nějž je dobré této Zemi a tomuto Kosmu poděkovat.

„zemi … já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím jako ty ve mně.“

Karel Hynek Mácha (Návrat)

Součástí poutnických aktivit našeho spolku PILGRIM – Potulná univertzita přírody, který oficiálně vznikl v roce 2009, jsou v první řadě každoroční vícedenní putování na určitá specifická místa české krajiny. Obvykle mají ráz pravidelných sezónních rituálů a jsou většinou spojena s poezií. Inspirace životním příběhem Karla Hynka Máchy, velkého básníka-poutníka, byla v tomto ohledu pro nás klíčová. Mácha za svůj krátký život prochodil mnohé krajiny Čech a své zážitky z těchto cest ztvárnil ve svém díle, v básnich a prózách i ve svých Denících. Vydali jsme se v jeho stopách nejprve do Kokořínska a Českého krasu a později do Krkonoš. Na počátku května 2003 jsem uspořádal první veřejné „malé máchovské putování“, vedoucí z Mělníka přes Kokořín a Housku na Bezděz. Z těchto májových cest se stala každoroční tradice, i když jejich trasa se postupně posunula víc do západního Kokořínska, do oblasti Vlhoště, Holanských rybníků a Úštěku a do východního Českého středohoří (hora Sedlo).

U příležitosti výstavy Od země přes kopec do nebe …jsem pak poprvé zorganizoval „velké máchovské putování“, jdoucí ve stopách Máchovy legendární poutě z Prahy na Sněžku, kterou podnikl v roce 1833. Se skupinou deseti poutníků jsme se vydali na toto putování 21. srpna 2005, a to z Mělníka. Od té doby jsme uspořádali dalších jedenáct takových velkých krkonošských poutí, na které vyrážíme z Prahy nebo z Mělníka. Od roku 2014 jsem začal krkonošská putování tématizovat – poprvé bylo věnováno tématu rituálu přechodu (K. H. Mácha, Stanislav Grof, Malidoma Somé), v roce 2015 básníku Vladimíru Holanovi, v dalším roce básníkům Kamilu Bednářovi a Robinsonu Jeffresovi, v roce 2017 Raineru Mariovi Rilkemu, následující putování pak básníkům Václavu Bolemíru Nebeskému a Milotu Zdiradu Polákovi a malíři C. D. Friedrichovi. V roce 2012 jsme do úvah o Máchově poutnické cestě jako cestě poezie zapojili i krajinu Prahy. Navrhli jsme projekt Cesty poezie Karla Hynka Máchy a pražských básníků, který vede napříč krajinou Prahy: z Karlova náměstí (kde Mácha žil) přes Vyšehrad, vltavskou náplavku, Kampu, Petřín, Pražských hrad, Letnou a Stromovku až k hvězdárně v Ládví, odkud Mácha z Prahy na své putování na Sněžku vycházel; projekt připomíná významné básníky, spjaté z Prahou – R.M.Rilke, Jaroslav Vrchlický, Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Josef Hora ad. – a evokuje ji jako město poezie. 

„V jistém smyslu se všichni musíme stát básníky.“

David Abram

Koncept poutnické cesty Karla Hynka Máchy jako cesty poezie souvisí nejen se snahou připomínat si Máchovu poezii a poezii některých dalších básníků uvnitř zdejší krajiny, ale také s otázkou, kterou si v této souvislosti rovněž kladu, jak bychom dnes mohli znovu oživit či poetizovat svět. Jak říká americká filosofka Becca Tarnas: „Země potřebuje novou poezii.“ Chceme-li začít řešit dnešní ekologickou devastaci a opravdu o krajinu pečovat, musíme se vymanit ze současného odtažitého jazyka, jímž mluvíme jen sami se sebou, a objevit novou řeč, která nám umožní rozvinout živý kontakt s více než lidským světem kolem nás. Podle filosofa Davida Abrama „… je jazyk především výrazová věc, jsou to strukturované zvuky, jimiž naše těla volají na jiná těla, ať už na měsíc, nebo na husy, kejhající nad naší hlavou, nebo na jiného člověka. Je to skutečně druh zpěvu.“ Nemohli bychom tedy na svých putováních, podobně jako to činí Aboriginci svými písněmi na svých „song lines“ („cestách písní“), zdejší krajinu rozezpívat? Naplnit ji tvořivostí a „zpěvy“ a skutečně se propojit s jejím životem?

Ve spojitosti s velkým máchovským putováním na Sněžku už dlouho s přáteli přemýšlíme o tom, a dokonce jsme v tomto směru učinili v roce 2011 i jeden vážný pokus, jak oficiálně jeho trasu vyznačit jako veřejně značenou poutnickou cestu. Silný příběh Máchovy pouti do Krkonoš, který reflektoval ve své mysticky laděné próze Pouť krkonošská, nese navíc všechny znaky iniciační pouti; a také vznik slavné básně Máj a románu Cikáni je místně spjat s trasou tohoto jeho putování. To nabízí možnost představit v rámci poutnické cesty Máchův život a tvorbu a vzdát mu hold, případně vložit citace z jeho poezie (včetně poezie dalších básníků) přímo do krajiny a ztvárnit některá máchovská témata prostřednictvím sochařských děl. Zajímavá je rovněž topologie trasy této Máchovy pouti: začíná ve středu Čech v Praze, vede přes Mělník – místo soutoku dvou hlavních českých řek Vltavy a Labe –, v jehož blízkosti se nachází mýtická česká hora Říp, a poté prochází Kokořínskem, Pojizeřím, Českým rájem, Jičínskou kotlinou a Podkrkonoším až do Krkonoš na nejvyšší českou horu Sněžku, u které pramení Labe. Cesta tedy prochází polovinou Čech, vede několika typy krajin a podává bohatý průřezový obraz o zdejší kulturní krajině. Pokud by byla oficiálně založena, vytvářela by pole pro umělecko-ekologické tvůrčí aktivity (festivaly, slavnosti, workshopy) a nabízela by poutníkům možnost lépe poznat českou krajinu i její bohatou kulturní historii. Vytvářela by také přirozenou zónu ekologické a kulturní stability, obhajovala by organickou celistvost krajiny, „krajinu bez bariér“, bez zbytečné fragmentace a devastace. A vyvolávala by v lidech přirozenou úctu vůči zdejší české krajině jako celku. Taková velká poutnická cesta, vycházející z místní kulturní tradice a spojená navíc s poezií, by nepochybně byla zajímavá i v evropském kontextu.