Svítání na Sněžce

„Má láska šla se mnou – po vysoké hoře, vyšší té hory, přes kterou jsem šel …

Karel Hynek Mácha (Dvě písně cikánů)

Karel Hynek Mácha byl bytostný básník-poutník, který během svého krátkého života podnikl řadu dlouhých pěších výprav po Čechách i za jejich hranice, do Benátek. Jeho literární tvorbu inspirovaly zvláště jeho cesty do Kokořínska a na Bezděz, které podnikl v letech 1832 – 1834 (Cikání, Máj, Večer na Bezdězu). Nicméně klíčový význam pro zrození romantického básníka měla, zdá se, jeho legendární pouť z Prahy na Sněžku a zpět (20.8. – 6.9.1833), která v Máchově životě i tvorbě sehrála zásadní roli; byla spojená s básníkovou tragickou konfrontací se smrtí, s meditací nad pomíjivostí a mysteriem lidské existence, kterou ztvárnil ve své mysticky laděné próze Pouť krkonošská i ve svém stěžejním díle, básni Máj. Tato existenciální zkušenost propůjčila Máchově poezii neobyčejnou sílu a zároveň v něm probudila hlubokou lásku a věrnost k zemi.

Z tohoto pohledu je možné Máchovu krkonošskou pouť vnímat jako rituál přechodu. To nás přivedlo k myšlence založit poutnickou cestu Karla Hynka Máchy jako “cestu poezie”,  jdoucí v básníkových stopách. Tato poutnická cesta by tedy vycházela z Prahy a v délce téměř tří set kilometrů procházela napříč českou kotlinou – od nížinné krajiny Povltaví a Polabí, přes Mělník, Kokořínsko, Podbezdězí, Pojizeří, Český ráj, barokní Jičínskou kotlinu, Novopacko, Podkrkonoší a Krkonoše až na nejvyšší českou horu Sněžku na hranici s Polskem; tato trasa mimo jiné nabízí velmi zajímavý obraz o přírodní a kulturní rozmanitosti české kulturní krajiny.

Smyslem vytvoření takové Máchovy poutnické cesty je nejen připomenout odkaz velkého básníka, který je vepsán do krajin tohoto putování – Kokořínsko, Podbězdězí, Jičínská kotlina, Český ráj, Krkonoše –, včetně tvorby některých dalších básníků. Pojímáme tento projekt zároveň jako výzvu, jak bychom se mohli s krajinou, v níž žijeme, znovu hlouběji sjednotit a skutečně o ní začít pečovat. V tomto smyslu chápeme poutnickou cestu Karla Hynka Máchy jako potenciální iniciační kreativní zónu pro hledání způsobů, jak znovu obnovit sounáležitost naší lidské kultury s živou zemí kolem nás. Tedy jako zónu pro znovuoživení české krajiny. Mohla by se rozvinout v komplexní umělecko-krajinářský a sociálně-ekologický projekt, v němž by se mohli setkávat a spojovat současní “umělci-poutníci”, básníci, ekologové, biologové, krajináští architekti a další kulturně-kreativní tvůrci, kteří dnes usilují o proměnu kultury, o proměnu  našeho pohledu na svět, životního stylu a hodnot. 

„Země potřebuje novou poezii.

Becca Tarnas

V tomto duchu chápu vytváření Máchovy poutnické cesty jako zdravou a potřebnou protiváhu současného dominantního trendu budování dálnic, jejichž univerzální struktury vrhané na krajinu nás dnes čím dál víc od vnímání organické celistvosti krajiny a od naší sounáležitosti s ní vzdalují. Naproti tomu vícedenní pomalé pěší putování krajinou otevírá před námi možnost se do dýchajícího těla živé zěmě skutečně ponořit, naslouchat jí, učit se žít a myslet ekosystémově, slaďovat naše touhy s touhami biosféry a díky tomu rozvíjet povědomí mezidruhového společenství velké rodiny života. Domívám se, že k takové reorientaci, ve smyslu spolubytí se světem by dnes mohla velmi přispět také poezie. Jak naléhavě říká filosofka Becca Tarnas: Země potřebuje novou poezii.  Zdá se, že možná víc než dálnice, po nichž čím dál větší rychlostí transportujeme nové a nové a čím dál zbytnější zboží, potřebujeme dnes poutnické cesty, na nichž bychom zemi kolem nás znovu dokázali vnímat a oslavit ji svými písněmi: na nichž bychom se znovu mohli stát pozemšťany. Země potřebuje slyšet naše písně, cítit náš obdiv!

Trasa Máchovy poutnické cesty prochází přes polovinu území Čech a vede několika typy krajin. Pokud by byla oficiálně založena, vytvářela by pole pro možné umělecko-ekologické tvůrčí aktivity (festivaly, slavnosti, workshopy, tvorbu uměleckých děl v krajině) a nabízela by poutníkům možnost lépe poznat českou krajinu i její rozmanitou přírodu a bohatou kulturní historii. Zároveň by vytvářela přirozenou a velmi potřebnou zónu ekologické a kulturní stability, obhajovala by organickou celistvost krajiny, „krajinu bez bariér“, bez zbytečné fragmentace a devastace. A současně by vyvolávala v lidech přirozenou úctu vůči české krajině jako celku. Taková velká poutnická cesta, vycházející z místní kulturní tradice a spojená navíc s poezií, by nepochybně byla jedinečná i v evropském kontextu.

Kopeč za Panenskýma Břežanama