Charles Simonds, Věk 1983 / Guggenheimovo muzeum v New Yorku

Tento text byl původně napsán pro sborník Živel ZEMĚ (Agentura Koniklec, Praha 2004, str. 222-227); nicméně nejprve vyšel v časopise Ateliér (21 / 24.10. 2002, s. 16) a následně byl v německém překladu pod názvem „Die Erde als Körper“ publikován v německém časopise Hagia Chora (5 Jahrgang / 15 / 2003, str. 82-85). 

„V nejvyšším nebi tepe její srdce,
nesmrtelné, zastřené pravdou,
ať jas a sílu nám dá …“

— „Matka Země“ / Védské hymny

„Volání Země“, které k nám dnes ze všech stran naléhavě doléhá, je spojeno s hledáním ztracené rovnováhy a harmonie života v současném světě, vystaveném dopadům ekologické krize. Nesouvisí tedy pouze s ochranářskou prací ve vztahu k přírodě, jde zároveň o volání naší vlastní duše, o hledání nového příběhu. V této souvislosti se z naší kolektivní paměti opakovaně vynořuje představa krajiny jako živoucího těla či lidského těla jako krajiny, spojená s archetypem Matky Země, bohyně Gaii. Jde o jeden z klíčových obrazů, v němž, zdá se, krystalizují obrysy nové mytologie, která má charakter jakési integrální duchovní ekologie, jež by mohla dát životu člověka naší pozdní doby hlubší existenciální smysl a dovolila mu nalézt přirozenou identitu s okolním světem. Tyto obrazy vypovídají o niterném spojení jedince s „tkaninou existence“, o propojení našeho vnímání se všudypřítomnou všeprostupující energií, „která probíhá vším: od hmyzu k člověku, od člověka k duchu, od ducha k rostlině, od rostliny ke galaxii.“ (Anna Mendieta)

Imaginace tohoto ekologického či mystického těla je tedy protikladná koncepci těla jako dokonale mechanicky funkčního fyziologického aparátu, jakou nám ve dvacátém století nabídla moderní věda a technologie. Také jeho poselství je jiné: namísto modernistického ovládnutí světa, které vyústilo nakonec v sestrojování umělých těl robotů, přichází s životní filosofií „splynutí“, tj. citového porozumění a lásky. Je v něm tedy od původu obsažen výrazný erotický prvek. Jak říkával již Gautama Buddha: jsme zde proto, abychom objali nikoli dobyli svět. Imaginace krajiny jako těla nám přitom naznačuje, že mysl, není výhradní vlastností člověka, ale prostupuje celou evoluční strukturou přírody a je tudíž objektivně rozeznatelná i mimo lidské bytosti. Toto poznání je neobyčejně osvobozující a doslova vyhání onu osamělou decartovskou či faustovskou mysl západního člověka do znovu obnoveného citového souzvuku s všehomírem. Slovinský konceptuální umělec a geomant Marko Pogačnik se zmiňuje o tom, jak bylo toto uvědomění pro něj doslova šokující. Mimo jiné to znamená, že stejně jako člověk a zvíře i strom, rostlina či kámen jsou oživeny vědomím. Jsou součástí onoho společně sdíleného „morfogenetického pole významu“, tradičně označovaného jako „duch země“, jehož vibracemi jsou utvářeny všechny mnohotvarné podoby našeho projeveného světa. Mediem poznání, komunikace této komplexní živoucí entity a látky „těla země“ je přitom spíše intuice našeho vlastního tělesně- psychického vnímání, inteligence citu, spojená s vnitřním nasloucháním, než racionální diskurz.

Podobný vztah ke světu byl a v některých případech dodnes je součástí spirituálních pohanských tradic původních domorodých a prehistorických kultur; ty však byly židovským i většinou křesťanských náboženství odmítnuty (jedinou výjimku zde představuje keltská spiritualita). V procesu tzv. demytizace přírody došlo k jejich potlačení. Dalo by se to přirovnat k utětí kořenů, které přerušilo naše spojení s Matkou Zemí. Umožnilo nám to sice nebývale akcelerovat rozmach materialistické vědy, který vyústil v nesmírný technologický a technický pokrok, avšak za cenu toho, že se pro nás přirozený svět stal vlastně překážkou a že jsme do značné míry ztratili spojení s prameny vlastní existence. Podle psychologa Carla Gustava Junga vyměnil moderní člověk duši za nesourodý souhrn faktů a znalostí. V kontextu západní kultury to byli především někteří básníci, umělci a filosofové, kteří již od doby romantismu na podobná nebezpečí upozorňovali.  

Bloudění s duchem země

Jaroslav Anděl, Cestou s K.H. Máchou (15.-17.8. 1976, 20.- 21.9. 1977

„Příroda je tak nesmírná a všeobjímající osobnost,
že jsme nikdy neuzřeli jediný z jejích rysů.“

Henry David Thoreau / Chůze

Poutnictví je vůbec nejstarším a také nejúčinnějším způsobem, jímž se lidská bytost spojuje s krajinou, kdy v průběhu chůze ji nejen zkoumá a proniká, ale kdy se také hlouběji sjednocuje s jejím bytím. Bývá v tom opět přítomno cosi od původu milostného, co za časté odpovídá tělesnému dotýkání a hlazení. V tomto ohledu jsou lidská chodidla „stejně jedinečná jako dlaně rukou a kůra mozková.“ (Zdeněk Neubauer). Podle Johna Michella, legendárního průkopníka novodobé geomancie, byli oni „první lidé“ poutníky („wanderers“), kteří žili v dokonalé harmonii s přírodou a bohy: „nebyli ovládáni jinými lidmi, ale duchy, kteří odpovídali věčnému prvku v lidské přirozenosti.“ Žili v intimním spojení s vitálním duchem země jako Adam se svým tvůrcem, bez formálních institucí náboženství, filosofie, vědy, lichvářské nebo politické ekonomie; jeho kreativní síly utvářely rysy krajiny, regulovaly roční období, cykly plodnosti, životy zvířat i lidí. Skály, stromy, hory, studánky a prameny byly rozpoznávány jako nádoby ducha země, projevující v určitých obdobích své různé vlastnosti, vztahující se k plodnosti, léčení nebo věštění. Podle Johna Michella: „Dříve než vzniká civilizace, je země jedno univerzální božství.“ Uctívání země zůstává nakonec latentně přítomno i v tzv. civilizovaných náboženstvích (křesťanství, židovství a islámu), přes snahy jejích představitelů tuto původní spiritualitu potlačit. To zdá se potvrzuje Michellův názor, že nejhlubším elementem každé náboženské tradice je kult ducha země. Se zkušeností putování jako archetypem duchovní cesty, spočívajícím na procesu vnitřního sjednocování poutníka s krajinou, se setkáváme také u některých umělců a filosofů první poloviny 19. století. Americký filosof a básník Henry David Thoreau chápal chůzi jako akt rozjímání, oprošťování se a očišťování (pouti do „Svaté země“, tj. pouti „bez návratu“), jímž procitáme k jasnosti zření a plnosti duchovního bytí, který mu vyjadřovala i symbolizovala příroda ve své původní divoké kráse. Je výrazem jeho chápání života jako daru: jediný hluboce prožitý východ či západ slunce je podle něj pro lidskou zkušenost cennější než vůdcovské angažmá v revolucích nebo válkách.

Typický obraz romantického poutníka ztělesňuje český romantický básník Karel Hynek Mácha. Ve svých sugestivně líčených scenériích dramatických krajin se zříceninami starých hradů, vzdálených vysokých hor – Krkonoš –, hlubokých černých lesů i tajemných jezer často zosobňuje krajinu jako živoucí bytost. Básník, nořící se do propastných hlubin existence, oslovuje zemi jako „matku“: „kolébku mou i hrob můj“; v této souvislosti se v jeho poezii i denících objevují ve spojení s krajinou často motivy „lůna“, „klínu“ či „tváře“. Ve své analýze Máchových textů poukázala Daniela Hodrová na to, že jsou výrazem psychické zkušenosti, jež koresponduje s tím, co bývá v transpersonální psychologii označováno jako celostní vědomí. Autorka to ilustrovala na tématu lásky, která bývá u Máchy vystupňována v metafyzický cit, jenž prostupuje celou krajinu a přírodu a stává se až „metaforickým pojmenováním vnitřní energie vesmíru“. V interpretaci jednoho Máchova textového fragmentu s tělovým obrazem země coby tváře, pak nedávno poukázal výtvarný umělec Miloš Šejn na jeho přímou spojitost s geomantickým myšlením. Píše o Máchově „dotýkání se podstat věcí a míst, kamenů, skal, stromů a vegetace, kopců, údolí a vod s jejich vlastní psychikou.“

Miloš Šejn, Interakce s krajinou, Bubovické vodopády (Český kras), 4.4. 1996

Šejnova vlastní výtvarná tvorba, jež vnitřně souvisí se zemním a akčním umění 60. a 70. let, je bytostně spjata s putováním. Také on často vytváří své práce přímo v konkrétních místech krajiny z jejích materiálů (hlíny, kamenů, rostlin, vody), procesů a prvků. Jeho pojetí tvorby jako „cesty“, „bloudění“, má povahu jakéhosi snového nastavení vědomí, kdy tělo, mysl a krajina jsou v trvalém stavu vzájemné emoční výměny, z níž se postupně rodí jazyk uměleckého díla. V průvodním textu k akci „Dotek trávy“ (Vědomé snění, 1967) si autor poznamenal: „Dotkl jsem se trávy a stal jsem se vším – viděl jsem všechno, cítil jsem všechno a byl jsem cítěn vším.“ Tento prožitek hlubokého sjednocení s přírodou koresponduje se zkušeností psychofyzické proměny, známé například v zenu jako „satori“. 

Vzájemná láska

Anna Mendieta, Květiny na těle, 1973

„…zemi,… já s tebou, v tobě, na tobě žiji,
já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně …“

Karel Hynek Mácha / „Návrat“ 

Aktivity kubánské performerky a sochařky Anny Mendiety, amerického sochaře Charlese Simondse i slovinského sochaře a geomantického umělce Marko Pogačnika vycházely rovněž z tvůrčího kvasu umění 60. let v oblasti akčního, zemního a konceptuálního umění. Jejich tvorbu charakterizuje obdobná snaha vyjadřovat jiné podoby kultury, oproštěné od našich výlučných antropocentrických nároků. Mendietiny tělové zemní skulptury, v nichž opakovaně nechávala své vlastní tělo nořit se, splývat, rituálně koupat, rozpouštět se a proměňovat v zemi, jsou výrazem její „žízně po bytí“, po nalezení hlubší autentické osobní identity, pramenící z dřívějšího prožitku opuštěnosti a samoty. Jde o touhu po obrozujícím splynutí s Matkou Zemí, touhu „znovu posvětit tělo,…obnovit jeho význam jako zázraku“ (Donald Kuspit) a obnovit tak jeho hodnotu, kterou ztratilo ve dvacátém století svou redukcí na pouhý funkční mechanismus, či objekt sexuální touhy. Mendietina hluboce osobní básnická výpověď se dnes stává působivou metaforou hledaného nového příběhu, vypovídající o současné proměně našeho vztahu k Zemi.

Podobnou naléhavost čteme i z prací Charlese Simondse. Ve své performanci „Zrození“ (1970) ztvárnil příběh mýtického počátku života člověka, rodícího se z bláta země; vyjádřil jím přesvědčení o osudové jednotě lidského bytí s bytím Země. V práci „Krajina – tělo – obydlí“ (1971) se opět ponořil nahý do masy hlíny, přetvářejíce ji modelováním přímo na svém těle v krajinu a město. Toto dílo se stalo východiskem celé další Simondsovy tvorby, spočívající na tvoření smyšleného příběhu nomádského národa „Malých lidí“ / „Little people“ v podobě četných miniaturních modelů mýtických krajin s kultovními stavbami a obydlími, jež se doslova rodí z těla antropomorfizované kypící krajiny. Jde v nich často o evokace řádu lidského života ve vztahu k oněm původním animistickým kosmogoniím.

Snahy Marko Pogačnika směřovaly od počátku jeho tvorby (skupina OHO) k odkrývání jiných modů vnímání světa, oproštěných od lidských projekcí. V roce 1971 založil s přáteli ve slovinském Šempasu venkovskou komunu, kde se snažili spojovat umění s každodenní prací v projektu tzv. „umění života“. Ve vědomé a láskyplné komunikaci s přírodou se zde jeho cítění začaly postupně otevírat běžnému lidskému vnímání neznámé vícedimenzionální rozměry reality. Začal odkrývat krajinu a Zemi jako živoucí celek („bytost“), prostoupený různými rovinami a kvalitami vědomí. V této souvislosti si uvědomil jak je tento „jiný svět“, jenž formuje a udržuje charakter i tvářnost našeho vnějšího projeveného materiálního světa, spjat s lidským životem a ovlivňován jeho aktivitami; proto se soustředil na vypracování alternativních metod krajinné terapie a léčby, na vědomou komunikaci s duší Země.

Nejznámějšími se staly Pogačnikovy lithopunkturní projekty, které realizoval v řadě zemí západní Evropy: na podkladě vyšetření toků energií v „akupunkturních“ drahách a ohniscích („čakrách“) krajinného těla, umísťuje do určitých jeho bodů sochařsky utvářené kamenné stély s vytesanými reliéfními znaky – kosmogramy. Tyto plastiky upomenou na megalitické kamenné menhiry, přičemž jejich funkce je obdobná: uvolnit, podpořit či eventuálně obnovit zablokované energetické proudění.

Pogačnikovo vnímání krajiny je hlubokým psycho-somatickým poznáním, které má obvykle charakter ztotožňujícího se procítění její psychiky. V knize Škola geomancie popisuje své nezapomenutelné setkání s „duší“ švýcarského území zvaného Seeland. Nazývá ji „bohyní“. Naznačuje tím, že se jedná o jsoucno, které není v krajině přesně lokalizovatelné, ale které ji rovnoměrně proniká a jeví se být ztělesněním duchovně duševní kvality určitého krajinného prostoru. Své spojení s duší Seelandu popisuje jako sjednocení v rovině vědomí, citu a silových energií, zpřístupňujících mu úplný prožitek těla této krajiny ve vlastním těle. Píše, že po tomto zážitku v něm zůstal „hluboký pocit sepětí s tímto krajem, který lze nejlépe vystihnout označením vzájemná láska.“ Jinde charakterizuje ženské tělo jako fraktál těla krajinné bohyně a její tělo jako fraktál planetárního těla Gaii.

Marko Pogačnik, Bohyně Seelandu (1994)

Imaginace lidského těla jako krajiny a krajiny jako těla, zdá se, není pouhou metaforou, ale svědectvím o celistvé živoucí, psychofyzické povaze světa, obývaného nekonečným vědomím. Obnovení našeho vztahu k Zemi, související s onou geomantickou citlivostí, se tudíž v tomto ohledu jeví jako předpoklad hlubšího probuzení naší autentické spirituality. Fakt, že se v posledních patnácti letech staly podobné představy a vize předmětem nových vědeckých teorií (teorie morfogenetických polí a morfických rezonancí Ruperta Sheldraka, teorie Gaia Jamese Lovelocka, ekologie mysli Gregory Batesona či teorie holotropního vědomí Stanislava Grofa) a skutečnost, že biologové, antropologové, psychologové a ekologové začínají výrazně ovlivňovat podobu současné filosofie a kosmologie, nasvědčuje podle mě tomu, že dochází k postupnému přehodnocování ne-li obratu v dalším směřování vývoje naší západní civilizace.

Charles Simonds, Krajina-tělo-obydlí, 70. léta 20. století

Literatura:

  • Stanislav Grof, Hal Zina Bennett, Holotropic Mind. Harper San Francisco 1992.
  • Hagia Chora, Zeitschrift für Geomantie. č. 8, jaro 2001.
  • Daniela Hodrová, Místa s tajemstvím (Máchův tajemný prostor). KLP – Koniash Latin Press, 1994.
  • Donald Kuspit, „Ana Mendieta, Autonomous Body.“ In: Ana Mendieta (kat. výst. Centro Galego de Arte Contemporáneo, Santiago de Compostela, 24. 7.–13. 10. 1996), Funació Antoni Tápies, Barcelona, 1996.
  • James Lovelock, The Ages of Gaia, Bantam Books, New York 1990.
  • Karel Hynek Mácha, Prózy, zápisníky, deníky – dílo II.. Československý spisovatel, Praha 1986.
  • John Michell, The Earth Spirit / Its ways, shrines and mysteries. Crossroad, New York, 1975.
  • OHO / retrospektiva (kat. výst. Moderna galerija Ljubljana, 1.2. – 13.3. 1994; Neue Galerie am Landesmuseum Joanneum, Graz – 18.8. – 18.9. 1994), Ljubljana 1994. 
  • Marko Pogačnik, Schule Geomantie. Droemersche Verlagsanstalt Th. Knaur Nachf., München 1996.
  • Marko Pogačnik, Erdsysteme und Christuskraft. Droemersche Verlagsanstalt Th. Knaur Nachf., München 1998.
  • Rupert Sheldrake, The Rebirth of Nature. Rider 1991. 
  • Charles Simonds (kat. výst. Centre Cultural de la Fundació „la Caixa“, Barcelona, 25. 4. – 5. 6. 1994), Fundacia „la Caixa“, Barcelona, 1994.
  • Henry David Thoreau, Chůze. „Zvláštní vydání…“, Brno, 1995.
  • Miloš Šejn, „Rága ráje“. In: Tvář naší země / krajina domova – Duchovní rozměr krajiny (3); sborník konference o krajině, Pražský hrad a Průhonice, 21.-23. 2. 2001, s. 26 – 30.