Uvažovala jsem, zda se les sune tak pomalu, nebo zda jsou to životy lidí, co je tak pomíjivé.
Aja Kóda, Strom
Vždy jsem, víc než k čemukoliv jinému, tíhnul k travám. Jen máloco dokáže oblažit mé srdce natolik jako větrem rozvlněné travnaté lány. Možná i proto jsem si vždy připadal tak domácky ve filmových světech Terrence Malicka, vyhlášeného to milovníka trav. Nedávno však v mém životě nastalo období, kdy jsem naopak zatoužil po společnosti stromů. Jako by jen stromy mohly utišit mé rozčeřené nitro, pomoct mi nalézt cestu z mučivého smutku, který se mě zmocnil v čase po bolestivém rozpadu rodiny. Kdykoliv se k tomu naskytla příležitost, utíkal jsem do lesů nebo alespoň do městských parků, abych mohl být v přítomnosti stromů – jen tak polehávat v jejich stínu, naslouchat šeplání jejich nesčíslných jehlic a listů, nasávat jejich vůně a hladit jejich kůru; někdy drsnou, jindy jemnou, pokaždé ale čímsi důvěrně známou.
Není jistě náhodou, že mi v téže době vstoupil do cesty čerstvý anglický překlad knihy, kterou – třebaže to zní trapně neoriginálně – nedokážu popsat jinak než jako nádherný milostný dopis stromům. Kniha nese všeříkající název Strom (v originále Ki, 1992) a napsala ji uznávaná japonská spisovatelka Aja Kóda (1904-1990), mimo jiné též autorka populárního románu Nagareru (Plynutí) z roku 1956, jenž téhož roku nezapomenutelně převedl na filmové plátno Mikio Naruse. Jde o vzájemně provázané osobní meditace o (převážně) japonských stromech napsané v duchu tradičního japonského literárního žánru zuihicu – sledu volně vršených postřehů, úvah, aforismů a vzpomínek, za jehož zakladatelské dílo se považují Důvěrné sešity (Makura no sóši, doslovně Polštářová kniha) dvorní dámy Sei Šónagon z přelomu 10. a 11. století. Slovo osobní je třeba zdůraznit. Strom sice předkládá i řadu čistě vědeckých faktů (obyčejně ústy odborníků, kteří autorku doprovázejí na cestách), ale ve výsledku je zejména poetickým záznamem autorčina osobního, ba nebál bych se říct duchovního postoje ke stromům – toho, jak se její vlastní životní osudy a prožitky protínají se sférou cítění potkávaných stromů, od vistárií a sakur po cypřišky tupolisté neboli hinoki.
Bez ohledu na to, zda se zajímáte o japonskou literaturu či nikoliv, knihu pravděpodobně znáte, jen o tom nejspíš nevíte – stačí vidět Dokonalé dny (Perfect Days, 2023) Wima Wenderse, kde se jí dostává poměrně výrazné role. Hlavní hrdina filmu, stárnoucí uklízeč toalet pan Hirajama (znamenitě decentní Kódži Jakušo) si knihu pořídí v jistém tokijském antikvariátu (nadšená prodavačka dokonce Hirajamův výběr okomentuje slovy: „Aja Kóda by si zasloužila větší uznání. Používá sice stejná slova jako my, ale je v nich něco výjimečného.“) a následně ji každý večer čte před spaním. Že si pan Hirajama pořídil právě tuto knihu není nahodilé – Strom se s filmem prolíná na více rovinách. Stejně jako Aja Kóda je i pan Hirajama neskrývaným obdivovatelem stromů. Během obědové pauzy pravidelně usedá na lavičku v parku u šintoistické svatyně a na svůj kompaktní fotoaparát, který nosí v náprsní kapse pracovní kombinézy, fotografuje komorebi – mihotání slunečních paprsků mezi listy stromů. Ve svém skromném šibujském bydlení starostlivě pečuje o nalezené semenáčky – každé ráno, než vyrazí do práce, je kropí vodou z rozprašovače – a stromy mu rovněž pronikají do ryze kinematograficky (stylizovaně černobíle) pojatých snů.
A pak je tu téma stárnutí – či možná přesněji: pomíjivosti. Kóda napsala Strom v pozdní fázi svého života a kniha samotná se dočkala vydání až po její smrti. Z jednotlivých textů, v nichž se Kóda vydává do různých částí Japonska, aby osobně navštívila stromy, které ji fascinují, stále zřetelněji vyvstává, jak silně ji omezuje její věk a fyzické těžkosti s ním spjaté – nemožnost chodit na dlouhé vzdálenosti, slábnoucí zrak. Během těchto výprav je očitým svědkem toho, jak věkovité horské lesy mizí jako mávnutím kouzelného proutku během katastrofálních sesuvů půdy nebo pod dusivým nánosem popela ze sopečné erupce (jehož odstíny a ševely Kóda popisuje se stejným láskyplným smyslem pro detail, se stejnou soustředěnou něhou jako stromy samotné). Z knihy o stromech – a důvěrně pozornosti k nim, k jejich cítění – se v této rovině stává i meditace o nevyhnutelnosti stárnutí a nestálosti všeho, co nás obklopuje. Je koneckonců příznačné, že mnohé stromy, jež v knize vystupují, jsou, stejně jako její autorka, pamětníci – jako Džómon-sugi, majestátní kryptomerie japonská ze subtropického ostrova Jakušima, jejíž stáří se odhaduje v řádu vyšších tisíců let. A konečně: stárnutí je jakýmsi tichým podložím také ve Wendersově civilním filmu. Nebo bych možná měl říct: schopnost žít s vědomím pomíjivosti, jejíž tíhu lidé pociťují nejsilněji právě v podzimu života, jako s nedílnou součástí bohatosti přítomného okamžiku, o jehož plné prožívání jde v Dokonalých dnech i ve Stromu především.
Jak jsem se v uplynulých měsících přesvědčil na vlastní kůži, když jsem se stromy sdílel své všednodenní okamžiky a prožitky (včetně mnoha slz), stromy sice žijí na jiné časové škále než my lidé, díky čemuž se může zdát, že vše snášejí jaksi důstojněji, ale přesto stejně jako my podléhají koncům, které jsou začátky a začátkům, které jsou konci, změnám a nestálosti, přesto jsou v proudu času stejně nahé a zranitelné. Možná právě v tom je jistá útěcha, která nakonec pomohla rozmělnit i můj vlastní smutek – v jakémsi hlubším nahlédnutí naší sdílené zranitelnosti? A nejen zranitelnosti, ale i vůle utržená zranění integrovat do hmoty svého bytí, zacelit ševelící zelení? Ale kdoví, možná je to celé poněkud prozaičtější. Možná nás všechny – paní Kódu, pana Hirajamu i moji maličkost – jen těší být v jejich společnosti, protože v nich nevidíme toliko stromy, ale přátele, s nimiž můžeme bez obav sdílet cokoliv, co v dobrém i ve zlém, v radostném i truchlivém protne dráhu lidského srdce.