Německý biolog a ekofilosof Andreas Weber přichází dnes s radikálně novým pochopením života, které náš lidský druh znovu důvěrně spojuje s více než lidským světem biosféry. Jeho koncepce „poetické ekologie“ či „biopoetiky“ je založena na představě, že základem života jsou cítění a emoce, že subjektivita a imaginace jsou nezbytnými předpoklady samotného biologického fungování. Být živý, podílet se na živosti, představuje pro Webera v jádru erotický proces, jímž se naše já neustále proměňuje a rozvíjí skrze kontakt s druhými, je to toužení po stále větším životě. Láska se tak v Andreasově pojetí stává novým základem ontologie, samotným principem reality. V této souvislosti vznáší filosof naléhavou otázku, zda naše planeta dnes netrpí spíš než důsledky finanční krize či dokonce ekologické krize kritickým nedostatkem lásky.

Revoluce, kterou Andreas Weber vnáší do biologického myšlení i ekologie, se jeví být stejně závažná jako revoluce, kterou na počátku 20. století přinesla do fyziky teorie relativity. Z autorových knih: Alles fühlt. Mensch, Natur und die Revolution der Lebenswissenschaften (Berlin Verlag 2007); Matter and Desire. An Erotic Ecology (Chelsea Green 2017); Enlivenement: Towards a Poetics for the Antropocene (The MIT Press 2019). Zde publikovaný Weberův esej „Being Nature“ z roku 2017 (viz: www.humansandnature.org/being-nature) přeložil z angličtiny Jiří Zemánek.

“Ať jsi kdokoli, bez ohledu na to, jak jsi osamělý,
svět se nabízí tvé imaginaci,
volá na tebe jako divoké husy, drsně a vzrušeně
a znovu a znovu ohlašuje tvé místo
v rodině věcí.”

Mary OLIVER „Divoké husy“

Jednou začátkem května jsem zjistil, že se procházím ulicemi poloprůmyslové berlínské čtvrti. Vystoupil jsem z vlaku a přešel ošklivou hlavní silnici, která v tu večerní hodinu byla stále ještě rušná. Slunce sláblo za růžově modrou mlhou, která ohlašovala déšť.

Vstoupil jsem do klidnější ulice, lemované po obou stranách byty z dvacátých let za řadami štíhlých hlohů, a zaslechl hlasy: kos vysoko na okapu chrlil vzduchem fragmenty melodií. Jeho píseň opakovali na okolních střechách další kosi. Z jednoho hlohu pískala své crescendo sýkora babka s černou čepičkou; a tam, kde se byty otevíraly do malého parku, zpíval v živém plotě, pokrytém pěnou z rozkvétajících bílých květů zimolezu, slavík.

Květy voněly a naplňovaly vzduch sladkostí a něhou, stejně jako ho slavík napájel svým hlasem a večerní slunce, skryté za světlým oparem města, sytilo oblohu světlem. Parkem se procházely dvě dospívající dívky a vychutnávaly si večer, což představovalo po všech stránkách vábení. Vzduch byl vůní, zvukem, pohyby údů a otevíráním květů, což byla výzva stát se plně živým.

Připomnělo mi to jednu noc v italském Toskánsku před několika lety. Tehdy vůně rozkvétajících květů ustoupily tanci nesčetných kapek světla: světlušky se vydaly ven, aby se spojily ve svých rituálech páření. V tom šeru, které se rozprostíralo nad máky a šalvějí, nebylo jasné, jestli hvězdy padají k zemi nebo země rodí jiskry světla.

Když jsem tu jiskřivou scénu pozoroval, uvědomil jsem si, že cítím potřebu se zamilovat. To byla moje reakce na italské jaro, které mě obklopovalo: touha milovat. Radost jara není štěstí, které pochází z něčeho, co jsme dostali nebo co dostaneme. Je to radost, která vyzařuje z naší energie a schopnosti podílet se na živosti. Prožíváme ji v přítomnosti jiných bytostí, při setkáních s více než lidským světem. Tato radost inspiruje naši touhu pečovat o život. Taková radost se udržuje díky skutkům péče a darům potěšení.

Pro mě je tato výměna radosti podstatou naší zkušenosti s tím, čemu obvykle říkáme „příroda“. Být v kontaktu s přírodou znamená být zahrnut do intenzivní vzájemnosti, do sítě reciprocity, podněcující spojení s jinými životy. Naše kultura dlouho nevěnovala moc pozornosti obřadům a vztahům, které se na jaře tvoří: neviditelným souvislostem, které existují mezi lidmi naplněnými svěží touhou, extatickými ptáky a explodujícími květy. A skoro stejně tak dlouho byla příroda jednoduše vnímána jako to, co není lidské, jako to, co není intelekt nebo jazyk či kultura. Příroda se stala oním jiným, které pokládáme buďto za lepší a harmoničtější nebo naopak za nebezpečného Leviathana, připraveného šířit kolem sebe divokou zkázu. Podle mé zkušenosti však přírodu nelze takto jednoduše definovat. Příroda od nás není vzdálená, není čímsi jiným, od nás odlišným. Není to pouze hmota, není to materiál ptáků a květů, ale hmota jako touha. Příroda je ztělesněná touha po spojení. Smysly jsou nástroji této touhy; promlouvají k naší vlastní touze se spojit.

Z tohoto hlediska lze říci, že to, co doopravdy prožíváme, když se spojujeme s přírodou, je volání našeho vyššího já. Ve skutečnosti nejsme nikdy od přírody odpojeni, ani se nemůžeme vymanit ze spojení s ostatními bytostmi. Jsme propleteni se vším životem i uprostřed civilizačních katastrof. Vyšší já je touhou po živosti, která se projevuje v nás všech. Zahrnuje hlubokou smyslovou znalost pravidel, podle nichž se tato živost může rozvíjet. Vyšší já není abstraktní představa, do které nás mohou zasvětit pouze morální filozofové nebo kněží. Naopak, vyšší já je zcela přítomné pro všechny naše smyly. Můžeme se ho dotýkat, slyšet ho i chutnat, můžeme ho cítit, protože jsme jeho součástí.

Navrhuji, abychom se vzdali představy přírody jako podstaty či substance, která se odlišuje od naší vlastní lidské podstaty. Ale ani o ní neuvažuji jako o souboru vztahů. Místo toho chápu přírodu jako něco, co není ještě přítomno, jako něco, co bez ustání touží být uskutečňováno skrze těla živých bytostí. Tato těla přenášejí skutečně nezavršené jádro přírody, její touhu uskutečnit se prostřednictvím vzájemnosti.

Když mluvím o vyšším já, nemám na mysli člověka nebo vnitřní hlas superega (nějakého posla, který mi přesně říká, co mám dělat a který mě soudí za to, co nedělám nebo co nedělám dobře). Vyšší já nepřikazuje. Ono volá. A volá na nás skrze tělo. Základním přirozeným stavem bytí já je být tělem, které se potřebuje kontaktovat s jinými těly. Těla mají potřeby, jež touží naplnit. Jsou plna pocitů a tyto pocity vyjadřují. Tento existenciálně významuplný expresivní vztah mezi já a světem je také podstatou ekologických interakcí. Z vnějšího pohledu můžete přírodu považovat za ekosystém. Zevnitř můžete přírodu prožívat jako volání po spojení, jako výzvu vyživovat se živostí skrze komunikaci s druhými. Můžete o ní uvažovat jako o svém vlastním vyšším já.

Nacházíme se dnes uprostřed tragédie. S tím, jak šesté hromadné vyhynutí nabývá na síle a prázdnota exploduje, zapomínáme na své vyšší já. Vyšší já nemůže být nikdy skutečně ztraceno, jelikož je vetkáno do života a my všichni jsme příkladem života, každá buňka v jednom každém z nás. Když se ale od životů druhých distancujeme, ničíme okamžiky, v nichž nám toto volání může připomenout, že naší pravou potřebou není pouze brát si to, co potřebujeme pro svůj skvělý individuální život, ale také poskytovat živost celku.

Co se stane, když není poblíž žádný hloh, který by nás přivolal svou vůní? Ani žádný slavík, který by probudil naše srdce svou písní? Už tehdy opomíjíme potřeby vyššího já, když říkáme „lidé“ jsou tady a „příroda“ je tam. Když sami sebe vnímáme jako oddělené od přírody a tvrdíme, že vyšší já není člověk. Ale po pravdě vyšší já je to, co je v nás nejvíc lidské. Nebezpečí spočívá v tom, že bez vyššího já se naše skutečné já stává nejasným a nesrozumitelným. „Prázdné já“ je termín, který dali psychologové identitám lidí, kteří nejsou schopni dávat; kteří si jsou schopni pouze brát to, co potřebují; kteří se cítí oprávněni si brát; kteří obviňují své milované, pokud věci nedopadají dobře; kteří se bojí jednoduše být; kteří se zkrátka chovají podle pravidel naší mainstrémové kultury. Naproti tomu skutečné já nevykonává nadvládu nad životem, ale účastní se ve výměně, která je živoucí.

Můžeme popsat tuto výměnu, toto vyšší já, jako naši schopnost rozkvést, dozrát. Rozkvět není žádný moralistický zákon, neznamená poslušnost vůči neoblomné lásce a přísnému úsudku náročného boha-tvůrce. Rozkvět manifestuje naši schopnost tvořit – dávat – skrze jedinečné formy, být rozmanitými a vzájemně propojenými způsoby živí. Zahalen do vůně hlohu jsem si pod triumfálním voláním kosa uvědomil, že rozkvétání je elementárním způsobem lásky.

Jiné bytosti nemilují tak, jako milujeme my. Když druhé ztratíme, když jim nic nedáváme, budeme milováni méně. Budeme-li si dál myslet, že jako bytosti můžeme stát odděleně, být izolovaní ode všeho ostatního života, budeme méně milováni a na oplátku budeme sami méně milovat. Naše vyšší já budou marně toužit, tak jako milenec, který ztratil svou milovanou.