Evoluční aktivista, zakladatel a výzkumný ředitel neziskového Institutu kointeligence Tom Atlee (nar. 1949) se od poloviny 90. let minulého století zaměřuje na rozvíjení schopnosti společnosti fungovat jako moudrá demokracie. Od roku 2005 se soustřeďuje na dynamiku „vědomé evoluce“ – zvláště evoluce sociálních systémů. Atleeho holistická vize sociální změny je založena na novém porozumění celistvosti a koevoluční tvořivosti kosmu; jeho teorie kointeligence rozpoznává mnoho faset inteligence, moudrosti i vyšších forem vědomí. Své poznatky shrnul Atlee v knihách The Tao of Democracy: Using Co-Intelligence to Create a World that Works for All (Tao demokracie: jak pomocí kointeligence vytvářet svět, jenž pracuje pro všechny – 2003) a Reflection on Evolutionary Activism (Úvahy o evolučním aktivismu, 2011). Viz www.co-intelligence.org, www.taoofdemocracy.com, www. evolutionaryactivism.com. Text přeložil Jiří Zemánek. Vyšlo v Revue Prostor č. 90., červen 2011, str. 125-135.

V tomto eseji přináším přehled o tom, co je to „kointeligence“, zjednodušený do dvou částí – kolektivní inteligence a kooperativní inteligence -, a ukazuji, že obě společně naznačují novou vizi kulturní transformace.

Slovem „inteligence“ běžně charakterizujeme individuální schopnost se učit, řešit problémy, plánovat budoucnost a dávat smysl našemu vnitřnímu a vnějšímu světu. Jakožto lidský druh jsme na tuto naši inteligenci, která nás, jak se zdá, odlišuje od většiny ostatních druhů, pyšní.

To, co nazýváme inteligencí se nicméně neomezuje pouze na jednotlivce. Každý lidský kolektiv – skupina, organizace či společnost – vykazuje přinejmenším určitou schopnost se učit, řešit svoje problémy, plánovat svou budoucnost a dávat smysl okolnostem uvnitř i kolem sebe. Pokud by to nedělal, nepřežil by. Takže můžeme mluvit o individuální inteligenci i o kolektivní inteligenci. Dále můžeme rozlišovat různé druhy kolektivní inteligence – inteligenci skupiny, organizace či obce, i inteligenci celých společnosti či druhovou inteligenci, mám-li uvést jen několik z nich.

Ačkoli tato myšlenka může být pro vás nová, chci vás ujistit, že na ni není naprosto nic esoterického. Konec konců nemluvím o kolektivním vědomí, ale pouze o kolektivní inteligenci, která je pozorovatelnou, prokazatelnou a možná dokonce měřitelnou schopností. Od místních sportovních klubů až po Organizaci spojených národů se skupiny lidí zabývají řešením svých problémů, plánováním nových aktivit a formulováním příběhů o tom, co se kolem nich děje; jinými slovy používají svou inteligenci stejně tak, jako to dělají jednotlivci. A právě tak jako jednotlivci jsou i některé skupiny a společnosti chytřejší než jiné; a všechny bývají také chytřejší v určitých dobách než v jiných.

Často lidi nabádám, aby si vzpomněli na svoje setkání a vztahy, na organizace a shromáždění, v nichž participovali a aby pouvažovali o tom, zda skupiny lidí, které přitom poznali, byly více nebo méně inteligentní než jsou inteligentní jednotliví lidé, kteří je tvořili. Některé z nejhloupějších skupin či schůzek se totiž často skládají z opravdu chytrých lidí. A někdy zase naopak zcela obyčejní lidé přicházejí se skvělými nápady, když dobře spolupracují.

Je zajímavé, že když lidem o kointeligenci vyprávím, dívají se na mě obvykle zaraženě. Ale když se jich zeptám, jestli se setkali někdy s kolektivní hloupostí – začnou se pochechtávat! Jak příznačné pro stav naší kultury: lidé, kteří neslyšeli ani jedno z těchto slov, si nedokáží představit kolektivní inteligenci, ale už jsou dobře obeznámeni s kolektivní hloupostí.

Teď už asi začínáte tušít, proč si myslím, že je důležité založit novou oblast studia, která by nám umožnila dozvědět se o tomto fenoménu víc. Očividně by nám to mohlo pomoci vnést do života našich domovů poklid a zefektivnit naše společné aktivity a firmy. Ale ještě důležitější je to, že především sociální a druhová inteligence by zvýšila naši schopnost účinně se vyrovnávat se sociálními, ekonomickými a environmentálními problémy. Naše kolektivní inteligence – a my ji vždy více nebo méně máme – má tudíž hluboký vliv na naše individuální životy i na naše kolektivní vyhlídky. V čase kolektivní krize, jako je tomu dnes, je to věc svrchované důležitosti.

Skutečně se domnívám, že péče o kolektivní inteligenci je klíčovým momentem, který je ve většině občanských i politických aktivit opomíjen. Všude kolem nás se setkáváme s lidmi a skupinami, které přicházejí s pronikavými vhledy i s nabídkou pozoruhodných řešení sociálních a environmentálních problémů, a přesto tyto problémy přetrvávají dál a často se ještě zhoršují. My však nemusíme touto cestou pokračovat. Při nastavení správných podmínek – které už byly při různých příležitostech vytvořeny na různých místech světa – mohou komunity a společnosti kolektivně reflektovat svoje problémy i svoje možnosti, a kolektivně volit a provádět účinná, ba dokonce brilantní řešení. Pochopení kolektivní inteligence nám může pomoci realizovat původní sen demokracie: rozhodování o našem kolektivním osudu prostřednictvím spoluúčasti. Dnes už máme mnoho nástrojů, jak toho dosáhnout.

Kolektivní inteligence zahrnuje více než kolektivní řešení problému. Čelíme dnes výzvě komplexní budoucnosti, kterou všichni spolutvoříme a to jak k lepšímu, tak k horšímu. Pokud bychom si osvojili více kolektivní inteligence, mohli bychom být schopní lépe společně tvořit budoucnost, kterou skutečně chceme. Výrazně by to přispělo k řešení našich společenských, ekonomických a ekologických problémů i ke vzniku opravdu živých, pulzujících komunit a nových kultur.

To, k jakým výsledkům všechny sociální a environmentální výzvy, i všechny naše naděje a sny, které chováme pro svoje rodiny, obce, národy a celý svět, nakonec dospějí, závisí ve skutečnosti na tom, do jaké míry si dokážeme osvojit a využívat kolektivní inteligenci. Je to pravda ať už si kolektivní inteligenci uvědomujeme nebo ne.   Rozvíjení naší schopnosti kolektivní inteligence může být podmínkou sine qua non pro uskutečnění udržitelné společenské změny a kolektivní prosperity. Mnoho dalších témat nabývá nového významu právě díky tomu, jakou roli v jejím kontextu sehrávají. Například když stále méně a méně korporací vlastní čím dál víc a víc médií, stává se pro společnost stále těžším a těžším kolektivně reflektovat, co se s ní děje a adekvátně zvažovat široké rozpětí možností, kam nasměrovat svou budoucnost. Dopad takovéto situace na kolektivní inteligenci společnosti může být (a je) devastující.

Kolektivní inteligenci lze vytvářet na mnoha úrovních

Malé a velké skupiny

Individuální test inteligence porovnává dovednosti jedince při řešení problémů s podobnými schopnostmi ostatních jedinců jeho věku. Obdobným způsobem bychom mohli demonstrovat existenci skupinové inteligence vzájemným srovnáním toho, jak různé skupiny řeší určité problémy. Podobný výzkum kdysi prezentoval, jak se skupina vedoucích pracovníků dokáže vypořádat s hypotetickým problémem přežití v divočině. Ženské týmy přitom dospěly k lepším řešením než mužské týmy. Schopnost žen kolektivně řešit problémy zvyšoval jejich kooperativní životní styl, zatímco snahy mužů prosadit za každou cenu svá vlastní řešení je obvykle přiváděly k tomu, že se každý z nich ubíral jinou separátní cestou. Podstatné přitom je, že výsledný rozdíl v kolektivní inteligenci nebyl způsoben tím, že by jednotlivé ženy byly chytřejší než jednotliví muži; jeho příčinou byla spíše rozdílnost skupinových  dynamik obou pohlaví.

Schopnost řešit problémy může být procvičována i skupinami, které zahrnují stovky lidí. Když nás v letě roku 1986 během Velkého mírového pochodu kráčelo víc než čtyřista napříč Coloradem, chtěli někteří z nás, abychom šli všichni pohromadě v uspořádaných řadách, zatímco jiní prosazovali, aby šel každý svým vlastním tempem a mohl si tak lépe uvědomovat přírodu a rozmlouvat s lidmi podél cesty. Tento konflikt celý mírový pochod doslova rozpoltil, když tu nás z ničeho nic donutila prudká letní bouře uchýlit se pod přístřešek továrny na hnojiva. Tisknouce se spolu pod vlnitou kovovou střechou (která v tom dešti dělala docela hluk) jsme strávili několik hodin tím, že jsme se střídali v diskusi nad tímto ožehavým problémem; používali jsme k tomu přenosný mikrofon a každý na své vystoupení měl dvě minuty. Úplné vyslyšení všech relevantních pohledů a informací vytvořilo hmatatelnou kolektivní inteligenci a hluboké vzájemné porozumění, jež zformovalo kolektivní chování našeho pochodu na zbývajících šest měsíců jeho konání – a to bez jakékoliv nátlaku či formálního rozhodování. Když jsme konečně toto řešení spatřili, bylo pro nás pro všechny zcela samozřejmé: společně pochodovat má smysl jen ve městech (kde jsou média a dopravní síť), kdežto na venkově (kde je příroda a farmáři) je vhodné se volně rozdělit. Bouře skončila a my byli ohromeni tím, co se právě stalo.

Organizace a obce

Může svou inteligenci projevit i celá organizace? V listopadu roku 1997 sedm set padesát zaměstnanců lesní správy, kteří společně zasedali v jedné místnosti, dospělo během pouhých tří dnů ke společně sdílené vizi změny, zahrnující všechny aspekty činnosti lesní správy, včetně akčních plánů, rozvinutých lidmi, kteří byli nadšeni z toho, že je budou uskutečňovat. Šlo o jednorázový čin s trvalým účinkem. Centrum organizačního vzdělávání MIT (Massachusetts Institute of Technology) a další instituty zkoumají a podporují schopnost korporací neustále rozvíjet svou organizační inteligenci prostřednictvím kultury kontinuálního a vysoce kvalitního dialogu o dynamice celého systému, a to jak v rámci organizace, tak i pokud jde o její interakce s okolím. Právě tak jako závisí inteligence skupiny na takových věcech jako je skupinový proces, závisí inteligence organizace na faktorech jako je organizační kultura, která podporuje dialog, jako jsou systémy její paměti (soubory, záznamy, databáze, „minutky“, atd.) a systémy, které shromažďují a používají zpětnou vazbu (a to jak zevnitř organizace, tak z vnějšku). Jsou-li všechny tyto věci pohromadě, může organizace začít vytvářet, shromažďovat a používat způsoby chápání a řešení, jež přesahují vlastnictví jednotlivých zaměstnanců a vedoucích pracovníků a stávají se součástí jí samotné. Jinými slovy řečeno, organizace se učí a poté v životě zkouší a aplikuje svou inteligenci stejným způsobem jako to dělá jednotlivec.   A jak by mohla vypadat inteligence komunity? Jeden takový příklad můžeme vidět ve městě Chattanooga ve státě Tennessee, které se na počátku 80. let minulého století potýkalo s místní recesí, chátrajícím školstvím a s rostoucím rasovým napětím. Několik desítek občanů zde utvořilo Svaz Chattanooga (Chattanooga Venture), organizaci překračující třídní rozdíly i rasy, která v následujícím desetiletí spojila dohromady stovky lidí do společné snahy vytýčit si a realizovat komunitní cíle. Ze třiceti čtyř specifických velkých cílů, které si Svaz Chattanooga v roce 1984 stanovil, se jich do roku 1992 podařilo dokončit celkem dvacet devět; poté byly znovu svolány stovky občanů, aby společně vytvořily nové komunitní cíle. Jedním z cílů, které byly v tomto procesu realizovány, je vznik sousedské sítě Chattanooga, která propojila desítky sousedských sdružení za účelem pomoci lidem spoluvytvářet jejich společně sdílenou budoucnost právě tam, kde žijí, což jejich komunitní inteligenci pozvedlo o další stupeň. Svaz Chattanooga nám nabízí letmý pohled na neustále se rozvíjející kolektivní inteligenci, kterou bychom mohli vytvořit k řešení našich problémů, pro společné vzdělávání i formování lepšího života přímo u nás doma.

Státy a celé společnosti

Příklad kolektivní inteligence v měřítku státu můžeme vidět například v úsilí neziskové organizace Oregonská zdravotní rozhodnutí (Oregon Health Decisions), která vtáhla tisíce různých obyčejných Oregoňanů do hlubokých debat o tom, jak omezené zdroje lékařské péče nejlépe využít. Stovky takovýchto setkání, jež se uskutečnily v osmdesátých letech minulého století, vedly nakonec k tomu, že legislativa státu Oregon v roce 1990 nařídila, aby tato komunitní setkání byla využita pro identifikaci hodnot, které by se mohly použít při rozhodování o státní zdravotní péči. Za pomoci expertů, kteří poskytly poznatky ze specializované zdravotní péče, zvažovali občané různé možnosti (zahrnující více než sedm set přístupů), jak za specifických léčebných podmínek postupovat, a rozhodovali o tom, kterým z těchto lékařských postupů by měla být dána přednost. Obvykle byly upřednostňovány přístupy finančně nenákladné, vysoce účinné a (nebo) potřebné pro mnoho lidí (což zahrnovalo i spoustu preventivních opatření), před těmi, jež byly drahé, méně účinné, eventuálně potřebné jen pro několik málo lidí. Ačkoliv v rámci tohoto systému by se potřebná péče k některým lidem patrně nedostala, bylo zdůrazněno, že ani v rámci stávajícího systému lékařské péče někteří lidé potřebnou péči nedostávají. Rozdíl spočíval v tom, že ve starém systému lékařské péče to byli chudí lidé, kdo propadávali trhlinami nesplacených dluhů. V nově navrženém systému lékařské péče se Oregoňané snažili provádět tato obtížná rozhodování více vědomým, otevřeným a spravedlivým způsobem.Proto se napojili na kolektivní inteligenci celého svého státu a prostřednictvím spolupráce občanů a expertů začali společně splétat moudrost větší, než jakou by mohl vytvořit samostatně jedinec nebo skupina.

Ze všeho nejvíc vzrušující je, že se ukazuje jako možné vytvořit mocnou a společensky rozsáhlou inteligenci. Jeden z přístupů, jak toho lze dosáhnout, je studovat obyvatelstvo z hlediska jeho charakteristické rozmanitosti a pak skupinám, které ji zastupují, pomáhat se společně  vzdělávat, společně snít a zkoumat svoje problémy a možnosti, zatímco zbytek společnosti to sleduje. Tyto tzv. konverzace v zastoupení (proxy conversations) – jež by mohly být zvlášť produktivně prováděny s pomocí profesionálních facilitátorů – by se daly využít ke stimulaci běžných rozhovorů lidí v domácnostech, ve školách, v církvích i kavárnách po celé zemi. Mohlo by to dramaticky změnit naše politické prostředí, jelikož následná vládní rozhodnutí by byla prováděna v kontextu větší moudrosti a sofistikovanosti a v rámci většího konsenzu veřejnosti.

Tento přístup byl již v mnoha zemích vyzkoušen. Podívejme se na jeden takový kanadský experiment: jednoho červnového víkednu v roce 1991 se pod záštitou hlavního kanadského týdeníku Maclean’s sešel v letovisku severního Toronta tucet Kanaďanů. Byli vybráni podle vědecké metodiky tak, aby společně reprezentovali všechny hlavní sektory veřejného mínění ve své hluboce rozdělené zemi. Nicméně navzdory svým zakořeněným přesvědčením se každý z nich zajímal o možnost dialogu s lidmi, jejichž názory se od jejich vlastních názorů lišily. Dialog byl moderován „guruem na řešení konfliktů“, profesorem práv Harvardovy univerzity, Rogerem Fisherem, spoluautorem známé knihy Getting to Yes (Dostáváme se k Ano) a dvěma jeho kolegy. Navzdory tomu, že tito občané nikdy opravdu nenaslouchali názorům a zkušenostem jiných lidí, navzdory ohromnému časovému tlaku (na vytvoření společné vize pro Kanadu měli jen tři dny), a přesto, že byli neustále pod dohledem filmového štábu televize CTV (která tuto událost natáčela pro speciální program o veřejných záležitostech), nakonec ve své misi uspěli. Týdeník Maclean´s detailně informoval o jejich debatách a doporučeních a naléhal, aby byl podobný proces „rozšířen na další témata“.

Co myslíte, jaký dopad by mohlo mít široce rozšířené praktikování takovýchto dialogů na politiku země – zvlášť pokud by byly prováděny pravidelně, řekněme jednou ročně?

Demokracie jako inkluzivní cesta politiky kolektivní inteligence

Když do svých studií, do svého rozhodování a do svých řešení zahrnete další relevantní faktory, budou se jejich výsledky zlepšovat. Vaše pochopení bude více odpovídat aktuálnímu stavu věcí a bude-li aplikováno v reálném světě bude mít tendenci lépe fungovat.

Mohli bychom tedy říci, že inteligence předpokládá vyloučení faktorů, které nejsou podstatné a na druhé straně začleňování tolika relevantních faktorů kolik jich jen do svého uvažování dokážeme pojmout. Nebereme tedy v potaz faktory, které jsou zjevně nedůležité, avšak v žádném případě nevylučujeme faktory, které jsou očividně nebo i jen hypoteticky podstatné. Pokud bychom to totiž dělali, bránilo by nám to v porozumění.

Kolektivní inteligence vzrůstá, když do kolektivního uvažování kreativně začleňuje relevantní názory, lidi, informace atd. Ačkoliv je zřídka žádoucí (či vůbec uskutečnitelné) začlenit do procesu rozhodování názor každého člověka, historie provádění kolektivního rozhodování a kolektivního řešení problémů odhaluje tendenci začleňovat do tohoto procesu stále různorodější a početnější hlasy. Autoritářské systémy zahrnují jen málo hlasů a lidem, kteří je ovládají poskytují moc vynucovat si svá rozhodnutí, čímž zajišťují, že inteligence celého systému odráží pouze inteligenci vůdců – čili kolektivní, celosystémovou inteligenci postrádá. Naproti tomu demokracie začleňuje více hlasů, v ideálním případě hlasy všech, kdy žádný hlas nedominuje, a tím pro kolektivní inteligenci vytváří mnohem větší možnosti. Nicméně praktické ohledy vyžadují, že každý člověk může být vyslyšen jen v rámci malých skupin, jako například při schůzích na radnici. Proto byla vytvořena zastupitelská demokracie, v níž prostřednictvím malých skupin jsou usměrňovány hlasy celé populace. Nicméně v průběhu času se pravomoci a v důsledku toho i zodpovědnost naší legislativy a exekutivy i našich soudů výrazně snížily. Tato situace přivedla mnohé z nás k tomu, že jsme se začali znovu zamýšlet nad naším politickým a vládním uspořádáním. Ztratili jsme značné množství inkluzivní, kolektivní inteligence, kterou se nám podařilo získat v raných dobách demokracie.

Existují však i dobré zprávy: souběžně s uvedeným vývojem lidstvo rozvíjí mocné nástroje, jak tyto problémy řešit. Zvažme například využití dialogů v zastoupení, jako byl výše zmíněný kanadský dialog, kombinovaných se sofistikovaným použitím médií – zvláště telekomunikací – a  mocných skupinových procesů, které kreativně využívají rozmanitost. A to je pouze jeden ze stovek možných přístupů, „které vanou světem“. Tento vývoj naznačuje, že možná balancujeme na hraně našeho dalšího evolučního skoku do demokracie jakožto inkluzivní cesty politiky kolektivní inteligence.

O vztahu kolektivní a kooperativní inteligence

Viděli jsme, že kolektivní inteligence je inkluzivnější formou inteligence, která může být generována lidmi ve skupinách, organizacích a komunitách. Kooperativní inteligence je zcela jiným typem inteligence, avšak neméně důležitým. Jde o schopnost využít inteligenci v duchu partnerství, spíše než pro ovládání, obranu či únik.

Kooperativní inteligence je důležitou součástí kolektivní inteligence. Jak jsme to mohli vidět v experimentech s přežitím v divočině – když lidé spojují svoje individuální inteligence v rámci společně sdíleného zkoumání nebo podnikání – namísto toho, aby svou inteligenci používali ke vzájemnému podrývání a hnali se za vidinou individuálního vítězství – jsou mnohem schopnější vytvořit kolektivní inteligenci. Kooperativní inteligence může existovat mezi kolektivy. Někteří lidé říkají, že informační věk vytvoří ekonomiku založenou na vzájemném sdílení informací a příležitostí. Když si společnosti Widgets, Inc. a Blodgetts Corp. na svých webových stránkách navzájem vyvěsí na sebe spojení, obě dvě (včetně svých zákazníků) vitězí. Mluví se dokonce o „obchodních ekosystémech“, v nichž skupiny výrobců hardwaru, producentů softwaru, dodavatelů, distributorů a korporátních i individuálních uživatelů vytvářejí obchodní alianci, která prospívá všem zůčastněným. Na ochranu okolí před toxickými zařízeními vytvářejí někdy podobné aliance spolu sousedící skupiny, ochránci životního prostředí a organizace pro ekonomicky férové jednání. Každá inteligence, která je používána na podporu takovýchto aliancí – či rostoucího počtu veřejných, privátních i obecních partnerství nebo dalších takovýchto úmluv -, je kooperativní inteligencí.

Můžeme rovněž spolupracovat s okolnostmi, do nichž jsme se dostali a používat svou inteligenci k tomu, abychom uvedli do pohybu přirozené tendence, které v určité situaci působí, anebo se z nich poučili. Mistři aikida a juda se nebrání tím způsobem, že by na své protivníky útočili, nýbrž tak, že je přímějí k pohybu a ještě víc podpoří jejich vlastní energii; třeba tak, že útočícímu oponentovi uhnou z cesty a tím, že ho jemně pošťouchnou ho vyšlou, aby doslova letěl ve směru, kterým před tím běžel. Někteří lidé říkají, že každý problém je zároveň příležitostí a že k tomu abychom tyto příležitosti rozpoznali a dokázali se jich chopit, potřebujeme kooperativní inteligenci.

Jsme rovněž individuálně i kolektivně vyzýváni, abychom spolupracovali s přírodou. Spíše než abychom rozšiřovali toxické pesticidy na ohromných polích, osázených jen jednou plodinou, můžeme plodiny vysazovat společně tak, aby se navzájem podporovaly, a zapojit některé druhy živočichů, které požírají hmyz, jehož se chceme na svém pozemku zbavit. A naše farmy a zahrady můžeme hnojit kompostem, vyprodukovaným z našeho odpadu, což je přirozený způsob, jímž se přírodní systémy živí. To, jak je dům natočen ke slunci, jak jsou udělány jeho zdi a okna, jeho půdní izolace… to vše nám může poskytnout příležitosti, jak s přírodou spolupracovat na oteplování či ochlazování našeho domova, aniž bychom k tomu museli dodávat další energii. Abychom toho dosáhli, vyžaduje to inteligenci – kooperativní inteligenci -, v opačném případě musíme vynakládat zbytečnou sílu, energii a námahu.

Někteří lidé říkají, že spolupráce s přírodou a s okolnostmi je ve skutečnosti spoluprací s Vyšší Inteligencí, s univerzálním plánem či vzorem. Jsou přesvědčeni, že často můžeme – a to v plodném slova smyslu – kontroly zanechat a nechat věci, aby se samy přirozeně rozvíjely. Většina dvanástistupňových programů léčby závislostí, jako jsou například anonymní alkoholici, zahrnuje inteligentní odklon od tvrdohlavosti a sobectví, což léčivým tendencím života a společenství umožní, aby nás nesly vpřed. Tento názor a přístup sdílejí mnohé domorodé a tradiční kultury, stejně jako četné holistické léčebné praxe.

První výzvou v každé spolupráci je naučit se kreativně využivat rozmanitost. Jednou z podob takovéto rozmanitosti jsou různé typy poznání nebo-li, jak to někteří nazývají, mnohonásobná inteligence. V sobě i mezi sebou objevujeme analytickou rozumovou inteligenci a emoční inteligenci, verbální inteligenci a hudební inteligenci, kinestetickou tělesnou inteligenci a transcendentální inteligenci a mnoho dalších. Jak mohou analyticky, intuitivně a kinesteticky zaměření lidé použít svoje rozmanité inteligence kooperativním způsobem, aby vytvořili mocnější a úplnější kolektivní inteligenci?

Vstříc obecné teorii kointeligence

Můžeme vytvořit inteligentní komunity, skupiny, organizace i společnosti, které spolupracují jak spolu navzájem, tak s plností života v sobě a kolem sebe. Máme k dispozici stovky teorií, přístupů a praktik, které nám mohou pomoci tento sen uskutečnit. Můžeme prozkoumat základní realitu, z níž všechny tyto teorie, přístupy a praktiky vycházejí, a jíž ztělesňují a dospět tak k pochopení dynamiky, která je jim všem společná, a všechny je činí funkčními.

Mnohé z potřebných vhledů se vynoří ze zkoumání povahy celistvosti, vzájemné propojenosti a společné tvořivosti. Uvažujeme-li o inteligenci jako o způsobu individuálního nabývání nadvlády nad světem, ztratili jsme z našeho pohledu něco nesmírně důležitého. Namísto toho navrhuji, že se inteligence ve své podstatě zabývá vytvářením a znovuvytvářením celistvosti, soudržnosti a vhodnosti. Používáme naší inteligenci, abychom věci učinily správnými, dobrými či krásnými, abychom objevili pravdu a skutečnost, abychom dali věcem smysl, abychom podpořili naše zdraví nebo naše štěstí. Toto vše jsou podoby celistvosti, soudržnosti a harmonie.

Někdy tuto harmonii naruší pochybování, výzva či změna. V takových časech naše inteligence pátrá po vyšším stupni soudržnosti, který by mohl dát naší zkušenosti nový smysl. Zdraví a inteligentní jedinci to dělají neustále. Stejně tak jsou ve společnosti staré myšlenky a vzorce zpochybňovány a proměňovány. Věda, umění, vysoké školství, politika a hnutí za sociální změny představují jen několik možností, které nám jsou k dispozici pro institucionalizaci společenského procesu učení.

S tímto chápáním inteligence jako naší schopnosti pro objevování a vytváření soudržnosti začíná obroda a uzdravování naší inteligence. Pokračuje dále zkoumáním toho, jak by inteligence vypadala, pokud bychom celistvost, vzájemnou propojenost a společnou tvořivost brali vážně. Kdykoliv najdu na tuto otázku další odpověď, vložím jí do krabice s názvem „kointeligence“. V té krabici je kolektivní inteligence, kooperativní inteligence i spousta místa pro cokoliv dalšího, co můžeme společně objevit či vytvořit během zkoumání naší cesty, která vede do světa plně kointeligentních kultur, schopných řešit naše kolektivní problémy a tvořivým způsobem se vyvíjet v tisíciletí na jehož prahu stojíme.