„Člověka lze chápat jako bytost, v níž vesmír oslavuje sám sebe a svůj numinózní počátek ve zvláštním modu sebe si uvědomujícího vědomí.“

Thomas Berry

Thomas Berry (19142009), americký kulturní historik, ekoteolog a kosmolog a jeden z nejinspirativnějších ekologických myslitelů 20. století. Zevrubně analyzoval povahu odcizení kultury a spirituality Západu od Země. Společně s kosmologem Brianem Swimmem rozvinuli koncept evoluční kosmologie „nového příběhu“, spojující v sobě vědu a spiritualitu, která lidstvo, přírodu a kosmos pojímá jako jednu mnohotvárnou evoluční událost. Tato kosmologie otevírá pro lidstvo perspektivu nové „ekozoické doby“ jako éry jednoho integrálního společenství života. Berry je autorem knih The Dream of the Earth (1988), The Universe Story (s Brianem Simmem, 1992) nebo The Great Work – Our Way into the Future (1999). V tomto esejí „The Meadow Across the Creek“ (původně vyšel v knize The Dream of the Earth) líčí Berry svůj prožitek epifanie, který zažil ve svých dvanácti letech při pohledu na louku plnou lilií, jenž určil jeho celoživotní hodnotovou orientaci i porozumění významu rituálu v kosmologii. Z anglického originálu přeložil Jiří Zemánek; jde o autorsky upravený překlad, který byl publikován v časopise Sedmá generace (č. 1, roč. XVIII, 2009, s. 35-37).

Byl jsem tenkrát malý chlapec, mohlo mi být nějakých dvanáct let. Moje rodina se přestěhovala z hustě osídlené jižní části města na jeho okraj, kde se právě stavěl nový dům; stál na nevelkém svahu nedokončený a dole pod ním protékal malý potok, za nímž se nacházela louka. Bylo to v časném květnovém odpoledni, kdy jsem poprvé pohlédl na tu scenerii dole pode sebou a spatřil tu louku, pokrytou liliemi, jejichž květy vykukovaly z husté trávy. Byla to kouzelná chvíle — ta zkušenost dala mému životu něco, nevím přesně co, co ho patrně vysvětluje hlouběji než téměř každá další moje zkušenost, na niž si dnes dokážu vzpomenout.

Nebyly to však jen lilie, ale také zpěv cvrčků a lesní krajina v dálce a mraky na pozadí čistého nebe. To, co se tenkrát odehrálo, nebylo nic uvědomělého. Čas mého života ubíhal dál, jako je tomu u každého mladého člověka. Nebyla to nicméně asi jen tato chvíle, která na mě udělala takový hluboký dojem, ale nejspíš taky vnímavost, jež se rozvinula v mém dětství. I po mnoha letech se ke mně tento okamžik pořád stále vrací a kdykoliv přemýšlím o svém základním životním postoji, o celkovém zaměření své mysli a o věcech, kterým jsem věnoval své úsilí, vidím přicházet tu chvíli zpět a vnímám, jaký měla vliv na moje pochopení toho, co je v životě skutečné a hodné úcty.

Tato raná zkušenost se stala pro mě určující v celém rozsahu mého myšlení. Cokoliv uchovává a zvyšuje kvalitu této louky v přirozených cyklech jejích proměn, je dobré; cokoli jí odporuje nebo ji popírá, není dobré. Moje životní orientace je takto jednoduchá a uplatňuje se všude: v ekonomice i v politice, stejně jako ve výchově a v náboženství.

V ekonomice je dobré to, co podporuje přírodní procesy této louky. Je v ní špatné to, co zmenšuje schopnost louky se každého jara obnovovat a poskytovat prostředí, v němž mohou cvrčci zpívat a ptáci nalézat svou potravu. Takovéto louky, jak jsem později učil, samy procházejí neustálou proměnou. Tyto vyvíjející se biosystémy si zaslouží, aby byly samy sebou a mohly vyjádřit své vnitřní kvality. Jak v ekonomice, tak ve vědě, v zákonech i v politických záležitostech je dobré to, co uznává práva této louky a tohoto potoka i lesů v pozadí existovat a rozkvétat v jejich vždy stále znovu se obnovujících sezónních projevech, přičemž rozsáhlejší procesy utvářejí bioregion v následnosti jeho proměn.

Zdá se mi, že i náboženství má svůj původ v hlubokém mystériu této scenerie. Čím víc člověk uvažuje o nekonečném počtu vzájemně souvisejících aktivit, které se v krajině odehrávají, tím tajemnější se tato scenerie celkově stává; čím více významu nacházíme v májovém čase, v rozkvétajících liliích, tím více můžeme být jati úctou při prostém pohledu na tento malý kousek luční krajiny. Nebyl to žádný majestát Apalačského pohoří nebo Západních hor, ani nesmírnost a síla oceánu, ani drsná velkolepost pouštní krajiny. Přesto se v této malé louce projevovala velkolepost života jako oslavy způsobem tak hlubokým a působivým, jako tomu nebylo na žádném jiném místě, které jsem potom poznal během těch mnoha dalších let.

Důvěrný vztah domorodých lidí s vesmírem

Zdá se mi, že předtím, než jsme se vydali na industriální cestu života mělo takovéto zkušenosti mnoho lidí. Vesmír jako projev jisté primordiální vznešenosti byl rozpoznáván jako konečná vztahová rovina pro každé lidské porozumění nádhernému a přesto hrůzyplnému světu kolem nás. Každá bytost dosahovala své plné identity díky sjednocení se samotným vesmírem. Domorodí lidé severoamerického kontinentu každou svou společenskou činnost nejprve vztahovali k šesti směrům vesmíru: ke čtyřem základním světovým stranám a k nebi nahoře a k zemi dole. Jen tehdy se lidská činnost mohla stát plně hodnotnou.

V těchto raných dobách byl vesmír světem významu, základní referenční rovinou, z níž lidé odvozovali svůj sociální řád, ekonomické přežití i léčení nemocí. V tomto širém prostoru dlely múzy, odtud přicházela básnická, umělecká i hudební inspirace. Buben, samotný srdeční tep vesmíru, ustavoval rytmus tance, kterým lidé vstupovali do úchvatné aktivity světa přírody. Numinózní dimenze vesmíru sama působila na mysl člověka prostřednictvím nesmírnosti nebe a síly zjevované v hromu a blescích, stejně jako skrze jarní čas obnovy života, přicházející po bezútěšnosti způsobené zimou. Také všeobecná bezmocnost člověka před všemi těmi obavami o přežití odhalovala jeho intimní závislost na integrálním fungování věcí. To, že měl člověk takový důvěrný vztah s okolním vesmírem, bylo možné jen proto, že vesmír sám měl důvěrný vztah s ním jakožto mateřský zdroj, z něhož lidé vznikli a jímž jsou ve své existenci podporováni.

Tuto zkušenost pozorujeme ještě dnes u domorodých lidí. Oni žijí v univerzu, v kosmologickém řádu, zatímco my, lidé industriálního světa, již v univerzu nežijeme. Žijeme v politickém světě, v národě, ve světě byznysu, ve světě ekonomického řádu, v tradici kultury, ve světě Disneylandu. Žijeme ve městech, ve světě betonu a kovu, kol a drátů, ve světě obchodu a práce. Nevidíme už v noci hvězdy nebo planety či měsíc. Ani během dne nezakoušíme slunce nějak bezprostředně významuplným způsobem. Uvnitř nákupního střediska se léto a zima od sebe nijak neliší. Náš svět je světem dálnic, parkovišť, nákupních center. Čteme knihy psané podivně vymyšlenou alfabetou. Už dávno nečteme knihu vesmíru.

Náš svět lidského významu už není koordinován a slaďován s významem okolního světa přírody. Vyvázali jsme se z hluboké interakce se svým prostředím, která je vrozena naší přirozenosti. Naše děti se už neučí, jak číst velkou knihu přírody nebo jak kreativně reagovat na proměny ročních dob planety. Zřídka se učí o tom, odkud se bere voda nebo kam odchází. Naše lidské oslavy už neuvádíme v soulad s velkou liturgií nebe. Stali jsme se vskutku podivnými bytostmi – jsme zcela v rozporu s naší planetou, která nám dala život. Odpojeni od pramenů, z nichž jsme vzešli a na nichž jsme v každém okamžiku své existence závislí a na kterých dokonce ustavičně kořistíme, věnujeme své ohromné schopnosti, znalosti a výzkum rozvíjení našeho vlastního lidského řádu. Své děti zasvěcujeme do ekonomického řádu, založenému na exploataci přírodních systémů planety. Aby naše děti mohli k této perspektivě dospět, musíme je nejprve učinit autistickými, pokud jde o jejich vztah k přírodnímu prostředí. Toto odpojení se odehrává zcela jednoduše, jelikož jsme se sami stali necitlivými k přírodnímu světu a neuvědomujeme si, co přesně děláme. Nicméně, pokud pozorně sledujeme své děti v jejich raném dětství můžeme vidět, jak jsou instinktivně přitahovány k zakoušení okolní přírody a porozumět tomu, jakým způsobem ztrácejí orientaci v mechanickém a dokonce toxickém prostředí, které jim nabízíme.

Vesmír jako společenství subjektů

Znovu objevit integrální vztah s vesmírem, s planetou Zemí a se Severní Amerikou se musí stát primárním zájmem lidí tohoto kontinentu. I když k novému spojení naší vlády a našich institucí a profesí s kontinentem (v jeho hluboké struktuře a fungování) nelze dospět ihned, jeho začátek může být realizován skrze naše výchovné programy. Tento nový rozvoj je možné rozvíjet zvláště na nižších stupních základních škol. Ve třetím desetiletí minulého století se tímto směrem ubíralo například myšlení pedagožky Marie Montessori. Ve své knize To Educate the Human Potential (O výchově lidského potenciálu) Maria uvádí, že výchova šestiletých dětí skutečně začíná, jen pokud je dítě schopno svůj vlastní střed ztotožnit se středem vesmíru. Protože vesmír, jak říká, „je velkolepá skutečnost“. Vesmír představuje „odpověď na všechny otázky“. „Měli bychom společně kráčet po této cestě života, protože všechny věci jsou součástí vesmíru a jsou propojeny se všemi ostaními věcmi a společně formují jednu celkovou jednotu.“ Tento obsáhlý kontext „umožňuje mysli dítěte, aby se stala soustředěnou, a aby zastavila bezúčelné pátrání po vědomostech“. Maria dále zmiňuje, jak tato zkušenost vesmíru probouzí v dítěti obdiv a údiv a jak ho uschopňuje, aby dokázalo své myšlení sjednotit. Tímto způsobem se dítě učí, jak se všechny věci k sobě navzájem vztahují a že tyto vztahy jsou tak těsné „že ať už se zabýváme čímkoliv, atomem nebo buňkou, nemůžeme to vysvětlit bez poznání širokého vesmíru.“

Obtíž spočívá v tom, že se vznikem moderních věd jsme začali o vesmíru přemýšlet jako o souboru objektů spíš než jako o společenství subjektů. Ztrátu vnitřního spirituálního světa lidské mysli a emocí si často spojujeme se vznikem moderních mechanistických věd. Avšak ještě významnější je to, že jsme ztratili samotný vesmír. Sice jsme dospěli k rozsáhlé kontrole nad mechanickými a dokonce biologickými funkcemi přírodního světa, ale sama tato kontrola měla smrtelné následky. Nejen, že kontrolujeme planetu ve většině jejích základních funkcí; my jsme v širokém rozsahu zničili samotné životní systémy. Umlčeli jsme tolik nádherných hlasů vesmíru, které k nám kdysi promlouvaly o velkých tajemstvích existence.

Už dávno neslyšíme hlasy řek, hlasy hor či hlasy moře. Stromy a louky už pro nás nepředstavují důvěrně známé způsoby duchovní přítomnosti. Svět kolem nás se stal spíše „to“, než „ty“, jak poznamenal vynikající archeolog Henri Frankfort ve své knize Before Philosophy. Dál skládáme hudbu, píšeme poezii a vytváříme obrazy, sochy a architekturu, ale tyto aktivity se snadno stávají estetickým výrazem pouze člověka a postupně ztrácejí ony důvěrné, oslňující i hrůzyplné vlastnosti samotného vesmíru. Ve vesmíru, tak jak ho dnes chápeme, máme velmi malou možnost podílet se na tajemstvích, která byla oslavována v dřívějších literárních, uměleckých a náboženských způsobech projevu. Proto už nejsme schopni žít ve vesmíru, v němž vznikly. Můžeme se pouze dívat na to, jak to bylo jako na něco nereálného.

Význam rituálu

Přesto je vesmír tak úzce spojen s estetickou zkušeností, s poezií, hudbou, s uměním i tancem, že se této implicitní dimenzi přírodního světa nemůžeme zcela vyhnout. Je tomu tak, i když o umění uvažujeme jako o „reprezentačním“, „impresionistickém“, „expresionistickém“ nebo jako o čistě „osobní výpovědi“. Jakkoliv uvažujeme o našem umění či literatuře, jejich síla spočívá v údivu, který je nejbezprostředněji sdělován loukou nebo horami, mořem či hvězdami na nebi.

Zvláštní význam má naše schopnost pro oslavu, jež nás nevyhnutelně přivádí k rituálům, které umožňují koordinovat naše lidské záležitosti s velkou liturgií vesmíru. Státní svátky, politické události, hrdinské lidské činy, to vše je hodno oslavy; ale pokud tyto rituály nejsou spojeny s nějakou obsažnější úrovní významu, směřují nakonec jen ke strojenému, emocionálnímu a efemérnímu projevu. Zde však můžeme poznamenat, že v našem politickém a právním řádu jsme nikdy nebyli schopni zříci se oněch sublimnějších dimenzí vesmíru, abychom potvrdili pravdu toho, co říkáme. Pozorujeme to v přísahách, pronášených v rámci inauguračních ceremonií, oficiálních dokumentů i soudních procesů. K onomu velikému světu vesmíru, který vždy leží mimo dosah naší lidské kontroly, máme stále ještě instinktivní úctu, pociťujeme vůči němu vážnost a dokonce z něj máme i určitý strach.

I když rozpoznáváme spirituální svět za člověkem, vše vztahujeme k člověku jako konečnému zdroji významu a hodnoty, přestože nás, stejně jako mnoho dalších bytostí, tento způsob myšlení přivedl ke katastrofě. Nicméně v současné době začínáme poznávat, že vesmír představuje ve fenomenálním řádu věcí jediný sebe-referenční modus bytí. Všechny ostatní mody bytí, včetně člověka, se ve své existenci i ve svém fungování vždy vztahují k vesmíru. Tento vztah s vesmírem byl po staletí rozpoznáván v rituálech různých tradic.

Od paleolitických dob lidé slaďovali své rituální slavnosti s transformačními chvílemi, které se odehrávají v přírodním světě. Vesmír v celé své ohromné rozloze v prostoru i v následnosti svých proměn v čase byl nakonec chápán jako jeden mnohotvárný oslavný projev. Zdá se, že pro svět, který kolem sebe vidíme, není možný žádný jiný výklad. Ptáci poletují a zpívají, stavějí svá hnízda a vychovávají své mladé. Květiny kvetou. Deště vyživují každou živou bytost. Příliv střídá odliv. Roční období přicházejí jedno po druhém v úžasné následnosti. Každá událost ve světě přírody je básní, obrazem, dramatem, oslavou.

Úsvit a západ slunce představují v cyklu dne mystické chvíle, chvíle, kdy se numinózní dimenze vesmíru odhaluje se zvláštní důvěrností. Jsou to okamžiky, kdy individuálně i ve vzájemných vztazích s druhými zažíváme hluboký smysl bytí. Ať už ve shromážděních domorodých lidí v jejich původním kmenovém prostředí, nebo v chrámech a katedrálách a ve spirituálních centrech po celé zemi jsou tyto chvíle oslavovány zvláštními obřady. Podobně je v cyklu ročních dob oslavováno jaro jako čas obnovy člověka v náležitém propojení s vesmírným řádem věcí.

Už jednou bylo připomenuto, že k žádné účinné obnově životaschopného způsobu lidské přítomnosti na planetě nedojde, dokud v širokém měřítku nebude znovu ustaven takovýto rituální vztah člověka s pozemským společenstvím i s celým fungováním vesmíru. Dokud se toto nestane, odcizení člověka bude dál pokračovat, i přes heroické snahy dospět k příznivějšímu modu lidské aktivity ve vztahu k Zemi. Zdroj víry, že přítomnost není časem pro zoufání, ale pro nadějeplné konání, se nachází v literatuře původních Američanů, jako jsou James Welch, N. Scott Momaday, Leslie Silko a David Seals. Tito autoři hluboce chápou povahu rituálních vztahů nás lidí k širšímu řádu vesmíru.

V souhlase s takovými autory jako jsou tito, kladu důraz na potřebu porozumět vesmíru primárně jako oslavě. Člověka lze chápat jako bytost, v níž vesmír oslavuje sám sebe a svůj numinózní počátek ve zvláštním modu vědomého sebeuvědomění. Spontánní formy různých komunitních rituálů – jako je například Rada všech bytostí, kterou uvedl do života John Seed, jakou jsou rituální programy Joany Macyové, oslavy slunovratu Paula Wintera, jakou jsou sezónní svátky a slavnosti na Farmě Genesis (Theresa Miriam MacGillisová) – už byly rozvinuty, aby poskytovaly naději pro budoucnost. Aby nabízely porozumění, sílu, estetickou velkolepost i emocionální vzepětí, jež jsou potřebné k léčení poškození, k nimž už na planetě došlo. Aby pomohly vytvořit životaschopnou budoucnost, budoucnost s okouzlujícími vlastnostmi, jež jsou nezbytné k tomu, abychom dokázali přestát potíže, s nimiž se budeme střetávat, a abychom v sobě byli schopni probudit potřebnou kreativitu.

Chtěl bych podotknout, že práce, která je před námi, není pouze úkolem nás lidí, ale je to úkol celé planety a všech jejích jednotlivých členů. I když poškození, k němuž došlo, je bezprostředně dílem člověka, léčení nemůže být jen dílem jednotlivce, stejně jako nemoc nějakého tělesného orgánu nelze léčit pouze úsilím tohoto samotného orgánu. Každý člen takového seskupení musí přispět k procesu léčení svou vlastní aktivitou. Tímto způsobem je tedy do léčení poškozené Země zapojen celý vesmír, zvláště pak samozřejmě síly Země s pomocí světla a tepla Slunce.

A protože Země je v jistém smyslu magickou planetou v nádherné vzájemné přítomnosti svých rozmanitých členů, tak i toto kosmologické hnutí se musí v budoucnosti nějakým způsobem vydat na cesty, které nejsou vyslovitelné lidskou myslí. Takže o životaschopné budoucnosti pro naší planetu můžeme uvažovat spíš jako o participaci v symfonii nebo jako o znovuobnovení naší přítomnosti v ohromné kosmické liturgii, než jako o výsledku, spojeném s nějakým vědeckým pochopením či závislém na specifickém socioekonomickém aranžmá. Tento vhled byl nejspíš tím, co jsem tehdy neurčitě pociťoval při tomto svém prvním pohledu na lilie, kvetoucí na louce za potokem.