Martin Nawrath (nar. 1968) je facilitátor, terapeut, lektor, konzultant, esejista a básník. Život ho stále hlouběji zasvěcuje do témat ke kterým tíhne od malička. Jak vnímat, prožívat a ochraňovat krásu světa. Jak hledat hlubší smysl demokracie jako cestu k přírodě, přirozenosti a komunitě. Jak naslouchat znamením doby ušima blázna i císaře. Studium biochemie, práce v oblasti ochrany životního nprostředí, výcvik v procesově orientované psychologii a básně se mu staly branou do světa Alchymie v tom nejširším slova smyslu. Více o jeho práci viz: www.martin-nawrath.cz

Viděno rybízově

Jako malý kluk jsem se rád cpal rybízem na babiččině zahradě. Měla ho v mých očích nekonečně mnoho a v mém tehdejším pojetí času tomu tak vždycky bylo a být mělo.

Na naší současné zahradě rybízu tolik nemáme.  Nějaký jsme zdědili po předchozích majitelích zahrady, nějaký jsme sami vysadili. Postupně mi došlo, že mít ovocné keře a stromy, které každý rok plodí, není něco ani odjakživa, ani na vždy. Každé jaro můj údiv postupoval ještě dál. Začal jsem si stromů a keřů opravdu vážit. Uvědomil jsem si, že každý z nich může přes zimu zahynout, přestat plodit. Jemně jsem kolem nich začal našlapovat a sledovat, jak se na jaře probouzejí k životu.  

Učil jsem se opatrně prořezávat větve a s tichým přáním, blížícím se modlitbě, jsem čekal, jak to dopadne. Má pozornost šla ještě dál. Kvetoucí zahradu jsem dříve vnímal hlavně jako jedno velké umělecké dílo.  Časem se ale mé oči sklonily ještě níž, blíž k jednotlivému keři, větvi, hroznům a plodům. 

Ve svém dospělém věku jsem poprvé zažil tak samozřejmou věc jako je sledování proměny květu v bobuli rybízu. V duchu jsem si říkal: „to je neuvěřitelné, to je zázrak!“. 

Pak jsem si ta slova řekl nahlas a uvědomil si, co skutečně znamenají. 

Je fascinující, jak každá rostlina minutu po minutě, milimetr po milimetru nachází svou podobu, kterou ve výsledku považujeme za tak samozřejmou a zdánlivě trvalou. 

Přestože jsem přírodovědně vzdělán, poprvé v životě jsem tehdy hluboce zatoužil tomuto zázraku víc porozumět. Pochopit, jak je to vůbec možné. A tak jsem vzpomínal na školní léta a hodiny přírodopisu a marně si vybavoval podobný zážitek.  Ano, jistě jsme se o tom někdy učili. Ale co ta touha, ten zážitek zázraku, který teprve chuť k porozumění otevírá? 

Mám podezření, že v té záplavě popisování a odborných termínů, které se nás škola snažila naučit, na touhu prostě nebylo a asi stále ještě dodnes není místo. Svět jsme si rozporcovali na tolik kousíčků a každičký z nich pojmenovali, až jsme se v tom poněkud ztratili. Čekáme hlavně na zralé plody, to před tím je pro nás bez užitku, nehodno větší pozornosti. Na zázraky a touhu není v takovém světě místo. 

Chybí nám klíčový učební předmět. Nevím jak ho přesně nazvat. Neměl by mít ani koncovku „pis“, ani končit slovem „věda“. Měl by učit schopnosti vidět to zdánlivě neviditelné, měl by učit porozumění zázraku procesu života.  Prakticky si to trochu představit umím. Před hodinou přírodovědy, fyziky nebo matematiky by to mohlo být třeba ranní kontemplativní smyslové pozorování vynořování oněch tichých a ještě nepojmenovaných podob života.  

Mazlíčci miláčků

Neznám tolik venkov, ale ve městech bezpochyby stále roste počet psů. Čím dál víc z nás více či méně vědomě naplňuje možná trochu nejasnou potřebu mít v rodině „ještě někoho“ nebo „alespoň někoho“. Kupujeme ho dětem nebo sobě, když děti nejsou nebo odešli; milujeme jeho něhu, hebkou srst, věrnost, blízkost; milujeme trochu tajemný pohled do psích očí; milujeme spontánnost pohybu, překvapivou a neobvyklou podobu psích gest, ale třeba i jen to, jak psi leží. Baví nás zírat na pouhé jejich bytí; baví nás, jak se čumák pomalu, nenápadně posouvá blíž k nám, jak nás vybízí k pohlazení; baví nás, jak na nás štěkají, jen co vrznou dveře a většinou ještě dřív, protože jsou nějak záhadně propojeni s naší existencí; baví nás a tak trochu i zlobí jejich pokoušení, jejich hra na to, kdo povede a kdo je veden. Tohle vše nám přinášejí, protože jsou tak trochu z jiného světa. Světa, ve kterém jsou ukotveni víc, než my. 

Přinášíme-li do našeho světa stále více psů, co tím vlastně zaplňujeme za prostor? Co našemu světu chybí, že si neumíme jinak pomoci? Co by to bylo za svět, v němž bychom i my sami byli tak trochu psi? 

Nemusela by to být úplná psí revoluce. Stačilo by kousek po kousku přinášet psí svět do naší každodennosti. Mohli bychom začít třeba tím, že bychom více zírali do očí svých blízkých nebo i do těch našich vlastních v zrcadle – beze slov, jako němé tváře. Mohli bychom se oddat pocitu, že hloubka očí nemá dna a konce a nezná tedy ani čas. Mohli bychom dopřát svému tělu jeho vlastní způsob pohybu a vyjadřování. Protáhnout se kdykoliv potřebujeme, zrychlit a zpomalit chůzi, kdy to tělo samo chce. Mohli bychom si občas přes den lehnout a užívat si dotek země a rozlehlost vlastních zad, trochu se poválet a zase narovnat. Mohli bychom o něco více čichat. Vůni ranního šálku čaje, připravovaného oběda, stejně jako atmosféru na poradě nebo v tramvaji. Mohli bychom se učit vnímat propojení se svými blízkými bez jejich přítomnosti. Věřit náhlé vzpomínce, náhodné situaci, která nám někoho připomene. A zavolat mu, napsat mu nebo jen čekat, jestli se neozve on sám. Mohli bychom cvičit schopnost vyjadřovat něhu a říkat si o ni nastavením své vlastní srsti. Podrbat se, podrbat druhého, nechat se podrbat. Možná by nebylo od věci se přes den o někoho blízkého občas otřít nebo se k němu přitisknout.

Mohli bychom být sami sobě i těm druhým nějak blíž. Věrněji než jsme.