„Mysleme globálně, jednejme globálně.“ 
Helena a Newton Harrisonovi
Američtí umělci, manželé Helena Mayer Harrison (1929) a Newton Harrison (1932), kteří patří k průkopníkům ekologického umění (eco art), tvoří společně jako tým od roku 1969. Jejich dílo se vyznačuje hlubokým porozuměním ekologickým systémům a velkou empatii vůči Zemi. Hned na počátku své práce dospěli k rozhodnutí, že nebudou vytvářet díla, která neprospívají ekosystémům. Problematika, kterou se zabývají, sahá napříč mnoha obory, avšak jejím jádrem je vždy zajištění dobrého eko-sociálního bytí daného místa, kontextu nebo situace. Víc než 40 let spolupracovali s biology, ekology, architekty, urbanisty a dalšími umělci na iniciování dialogů, v nichž jsou odhalovány myšlenky a řešení, která podporují biodiverzitu a rozvíjejí společenství. Vizionářské projekty Harrisonových vedly často ke změnám ve vládní politice a k rozšířenému dialogu o dříve neprozkoumaných otázkách. Ve svých projektech se zaměřují na obnovu říčních rozvodí, obnovu městského prostředí, na problémy v zemědělství i lesnictví a od 90. let čím dál víc na problém krize klimatu. Z jejich prací je třeba připomenout: Vytváření země (1970), Díla přežití (1970-72), Vize pro zelené srdce Holandska (1984), Ohrožené louky Evropy (1984), Poloostrov Evropa (2000-2008) ad. Viz: www.theharrisonstudio.net, www.centerforforcemajeure.org.  
Vyšlo v časopise Sedmá generace, 3/20176, str. 43-46.
 
Tváří v tvář narůstající ekologické a klimatické krizi se dnes ve všech oblastech a na všech úrovních začínáme otevírat pochopení, že podstatou našich životů jsou vztahy: že jsme všichni navzájem propojeni a že svým aktivitami participujeme na životě většího pozemského společenství. Podle Paula Raskina, ředitele Tellus Institutu, dnes naše planeta představuje ekologicky, ontologicky i epistemologicky neredukovatelný celek. Raskin tvrdí, že světu už dnes nelze porozumět jakožto souboru oddělených entit – nezávislých států, autonomních ekosystémů a odlišných kultur. Podle všeho vzniká nový globální sociálně-ekologický systém. Nacházíme se na počátku nové éry, v planetární fázi civilizace, která transformuje Zemi i nás.„V důsledku rozpouštění tradičních geografických a kulturních hranic jsou jednotlivé národy a místa napříč globálním systémem protkávány jedním společně sdíleným osudem.“
 
Podle Charlese Eiseinsteina se začínáme posouvat„od shluku oddělených, nesourodých a spolu soupeřících organismů – států, národů, náboženství, kultur – do mnohobuněčného sociálního metaorgamismu, který by mohl spolupracovat jako jeden celek.“ Též výzkumy řady sociálních badatelů ukazují, že za vrstvou národních a etnických kultur se dnes vynořuje nová ekologicky, sociálně a spirituálně vnímavá globální kultura, kterou bychom mohli nazvat kulturou celé Země; podle Paula Hawkena ji spojuje „základní porozumění Zemi, tomu, jak funguje, a nezbytnost spravedlnosti a rovnosti pro všechny lidi, kteří společně sdílejí životodárné systémy planety.“ Dokladem tohoto světonázorového posunu k novému příběhu spolubytí, k nové formě lidské kultury, která by slovy Thomase Berryho dokázala žít v souladu s větším společenstvím života, jsou dnes především aktivity významných sociálních hnutí (Transition Town, Fair Trade, Occupy, Demokracie Země), globálních i místních občanských iniciativ, ekologických sdružení, aktivistických platforem (350.org, AVAAZ, Limity jsme my), invenčních komunit (Tamera, Gaviotas, Findhorn) a tvůrčích týmů.
Historická příležitost zmírnit současný trend ekologické a klimatické destrukce, který ohrožuje samo naše přežití, respektive šance zrodit novou soudržnost uvnitř planety jako celku – tedy vytvořit nový spravedlivý svět udržitelnosti pro všechny lidské i ne-lidské bytosti – každopádně představuje tu nejpřitažlivější vizi pro 21. století. Mohlo by jít o zásadní posun od současné chamtivé korporátní globalizace, využívající přírodní zdroje pro výlučný soukromý prospěch bez ohledu na to jaké to má negativní dopady na ekologické fungování planety a lokální etnika či komunity, k pozitivní vizi civilizované globalizaci pro celou lidskou, respektive pro celou pozemskou rodinu.
 
Žít uvnitř Force Majeure
Tvorba amerických umělců, zakladatelů eko-artu manželů Heleny a Newtona Harrisonových, kteří pracují s planetou jako se skulpturou a skutečně se zabývají ekologickými problémy celé Země, představuje velmi inspirativní příklad tvořivého přístupu, jenž nás tímto novým směrem posouvá. Ve svých projektech jako je Poloostrov Evropa a Tibet je high ground se Harrisonovi zaměřují na vynalézání nových ekologických adaptačních systémů velkého měřítka, reagujících na extrémní změny v životním prostředí, jež s sebou přináší změna klimatu. Jejich výzkum vychází z předpokladu, že krizí klimatu se musíme zabývat v globálním měřítku, v němž působí.
Harrisonovi uvádějí, že v roce 2007 dospěli k pochopení, že ve většině planetárních systémů se v důsledku našich civilizačních aktivit zrychlila entropie, čímž byly uvedeny do pohybu velké a obtížně ovladatelné síly, které charakterizují jako „vyšší moc“ neboli Force Majeure. Jinak řečeno ve snaze stát se civilizovanými jsme jako lidstvo s velkým úsilím a vynalézavostí kolektivně dospěli do situace současné globální ekologické krize a vůbec jsme si přitom neuvědomili, jak velkou a povýtce ničivou globální silou jsme se stali. Až teprve v poslední době si začínáme připouštět možné negativní dopady této neovladatelné moci, kterou jsme svými aktivitami podnítili. Ve svém Manifestu pro 21. století Harrisonovi píší:„Vše, co jsme v globální krajině vytvořili, skládá dohromady podmínky, které akcelerovaly globální oteplování, působící v souhře s masivními průmyslovými procesy extrakce, produkce a spotřeby, jež redukovaly lesy a vyčerpaly svrchní vrstvu půdy, drasticky snížily produktivitu oceánů a způsobují ohromné chemické znečištění v atmosféře, na zemi i ve vodách, což vše dohromady obsahuje tato „vyšší moc“(Force Majeure).
V roce 2009 Harrisonovi založili Centrum pro studium Force Majeure při Kalifornské univerzitě v Santa Cruz se záměrem hledat způsoby, jak se na přicházející zcela odlišný svět adaptovat. Centrum se zaměřuje na studium vzrůstající entropie planetárních ekosystémů a na navrhování projektů, koncipovaných na týmové spolupráci umělců a vědců, které by měly tuto entropii redukovat. Harrisonovi charakterizují Force Majeure metaforicky jako blížící se bouřkovou frontu, jako dvě vynořující se a exponenciálně se rozvíjející proměnlivé hranice, před nimiž jsme nuceni ustupovat: hranici vody, která na okrajích všech kontinentů vystupuje na zem a stoupající vlnu horka, zasahující a ovlivňující celou planetu a všechen život na ní. Tyto dvě entropické síly, které budou v příštích letech vyvolávat extrémní stres v životních systémech celé planety, nemůžeme žádnou mechanickou silou zastavit tak, jak jsme to dělali dřív. Harrisonovi jsou nicméně přesvědčeni, že díky spolupráci umění a vědy můžeme tuto situaci reimaginovat a objevit protisílu, která nám umožní  adaptovat se na Force Majeure v měřítku, v němž působí, a naučit se uvnitř ní žít; klíčové podle nich je, aby byl tento proces správně aplikován v příštích padesáti letech.
V jádru vize Harrisonových stojí myšlenka, že fungování lidmi vytvářených systémů – právních, sociálních, ekonomických, produkčních ad. –, které usilují o stálost a proto často porušují zákony zachování energie, což vyvolává entropii, musí hledat poučení v základních principech fungování přírodních systémů. Tak jako přírodní systémy i lidské kulturní systémy se musí naučit zahnízďovat se jeden uvnitř druhého; díky tomu pak v rámci symbiózy mohou přispívat do kolektivního systému přežití. To by nám umožnilo „spojit v současné době tak protikladné přírodní a lidské cesty invence.“
 
 
 
Eko-kulturní Poloostrov Evropa 
Způsoby a strategie, jak bychom se mohli s problémy klimatické krize vyrovnat, zkoumají Harrisonovi celkem ve čtyřech svých projektech – na dvou místech v Kalifornii a dále v Evropě a střední a východní Asii. Jako klíčový modelový projekt se jeví Poloostrov Evropa, který od roku 2001 prošel celkem třemi fázemi proměn. Jeho cílem je podle Harrisonových „zrození nového stavu mysli“ – má totiž potenciál nově Evropu sjednotit. Harrisonovi definují poloostrov Evropu, jenž se rozkládá od ruských plání na východě až po britské ostrovy na západě a na severu a jihu je ohraničen Severním a Středozemním mořem, jako velmi koherentní území a svého druhu protoikonu Evropy. Za jeho typický rys považují složitý prstenec terénu, který sestává z horských hřbetů, lesů a odtokových bazénů řek a táhne se od Pyrenejí přes Alpy, Dolomity a Apeniny až po Karpaty. Tento neobyčejně rozmanitý a komplexní terén definují jako nový typ high ground (vyvýšených území), jejichž spodní hranice se nachází tam, kde se začínají rozlévat řeky; chápou ho jako charakteristický vzor Evropy, který umožnil její velkou biologickou a kulturní rozmanitost a který je základem její ekologické stability  – základem pro „rozvinutí nového transevropského diskurzu o přírodě a evoluci budoucího dobrého bytí Evropy.“
Tento vynořující se geografický vzor vymezuje území, která podle Harrisonových mají potenciál dosáhnout vlastní autonomní stability udržitelnosti; definuje jej jako sítě procesů, které by se mohly seskupovat a shlukovat a vzájemně se tak napájet hodnotami. Nicméně dnes má poloostrov Evropa mnohem méně původních ekologických míst než tomu bylo v minulosti. Nadprodukce stejných monokulturních plodin a procedur se díky trhu prosadila i v dříve ekologicky spravovaných oblastech, což vedlo ke ztrátě biodiverzity a kulturní rozmanitosti a nakonec i ke ztrátě kulturní identity; tato stejnost jako potenciálně destabilizující vzor se projevuje rovněž v produkci zboží a médií.
Projekt Poloostrov Evropa proto navrhuje alternativní budoucnost tím, že celý koncept posouvá od fragmentace a unifikace k bytostnosti a rozmanitosti – pojímá Poloostrov (respektive „ostrov“) Evropu jako eko-kulturní entitu, jako ekologickou a kulturní síť, do níž jednotlivé kultury přispívají svou improvizací a tvořivostí, svou rozmanitostí a jedinečností. Podle této představy by se Poloostrov Evropa mohl stát do té míry komplexní, aby se sám dokázal reorganizovat jako disipativní struktura (komplexní systém nacházející se ve stavu krajní nerovnováhy), která přežívá díky tomu, že se neustále regeneruje. Harrisonovi se domnívají, že tato eko-kulturní entita by nakonec mohla fungovat způsobem, jakým se v sobě navzájem zahnízďují živé systémy, aby se vzájemně podporovaly; že by se podle přírodních zákonů sebeorganizace mohla proměnit v komplexní mnohočetnou identitu, jejíž každá část by přispívala svou hodnotou do celku, který by se díky tomu stával složitější.
 
 
Od Portugalska až za Karpaty
Harrisonovi jsou přesvědčeni, že takový evoluční posun je dnes podněcován změnou klimatu. Ve II. a III. části tohoto projektu proto Harrisonovi zkoumají, jakým způsobem by mohl Poloostrov Evropa reagovat na klimatické změny, k nimž dojde v příštích padesáti až sto letech: na nápory sucha, které se bude šířit ze Španělska do střední Evropy, na vzestup hladiny oceánů a na masivní ztrátu vody zásobující koryta řek v důsledku úplného rozpuštění horských ledovců a každoročních zásob sněhu, kvůli čemuž se toky řek stanou zcela nevypočitatelné. Podle předpovědí vědců tyto klimatické změny způsobí, že se dvě třetiny z 2,3 milionů km2 zemědělské půdy stanou minimálně produktivní, stejně jako jedna třetina veškeré plochy luk, zatímco většina monokulturních lesních porostů ve vyšších polohách (celkem 560 000 km2) podlehne hmyzu, nemocem, suchu a ohni. V důsledku sucha a zaplavení asi 95 tisíc km2 pobřeží bude muset v rámci Evropy migrovat asi 23 milionů lidí.
Harrisonovi proto navrhují intervenci, jejímž záměrem je posunout celý geofyzikální systém k větší ekologické a tím i kulturní stabilitě. Navrhují vyvinout na ploše oněch nově definovaných high ground – onoho typického složitého geografického vzoru Poloostrova Evropy o rozloze 1,4 miliónů km2 – nový transevropský les, který se bude rozkládat napříč Evropou od Portugalska až po Karpaty, respektive až za ně. Mělo by jít o smíšený les, sestávající se starých druhů stromů schopných přežít budoucí změnu klimatu, jejichž kořenové systémy vytvoří obrovský vodní zásobník (1 bilion kubických metrů vody), který bude generovat čistou vodu pro zemědělství v údolích a nížinách.
Cílem projektu Poloostrov Evropa je tedy udržet zásobování vodou, pokračovat ve stahování uhlíku z atmosféry a povzbudit a udržet biodiverzitu tváří v tvář změně klimatu. Takový projekt by představoval velký test pro jednotlivé země Evropské unie – zda se dokáží dostatečně vzdát své autonomie a úzce chápané moci a budou umět kolektivně vytvořit novou formu vlády,  schopnou čelit klimatické změně této velikosti. Tato výzva by každopádně mohla posunout Evropu jako celek do nové fáze, do podoby onoho Eiseinsteinova mnohobuněčného metaorganismu spolupracujícího jako jeden celek.
 
 
 
Tibet je high ground
K podobné strategii a obdobnému závěru dospívají Harrisonovi také ve svém projektu Tibet je high ground; zkoumají v něm, jaké důsledky vyvolá rozpuštění 80% ledovců v Tibetu a okolních oblastech v důsledku globálního oteplování, což glaciologové předvídají už v příštích pětadvaceti letech. Dokládají, že dopady tohoto procesu – v podobě sucha, záplav, dezertifikace, písečných bouří, protrhávání hrází horských jezer ad. – dalekosáhle ovlivní říční systémy sedmi velkých asijských řek, které procházejí jedenácti zeměmi východní a střední Asie, což se ve výsledku hluboce dotkne životů jedné šestiny lidstva, tedy 1,2 miliardy lidí. Harrisonovi tvrdí, že není jasné, zda země jako Čína, Barma, Laos, Kambodža, Jižní Vietnam, Indie, Bangladéš, Kašmír a Pakistán, se sklony ke konfliktům a vládnutí, budou sto překonat kulturní, rasové a náboženské rozdíly, včetně rozdílů právních systémů a sporů o hranice, aby byly schopné vytvořit vůči těmto rizikům účinnou protisílu ve skutečně kontinentálním měřítku. Proto přicházejí s nepravděpodobným, nicméně logickým návrhem: vytvořit novou společnou vládu lidí ze všech zemí, jichž se zmíněné dopady dotknou: „Lidé ze všech zemí, které jsou ovlivňovány toky těchto řek, se musí společně setkat a vytvořit novou formu vlády, která bude indiferentní vůči národním hranicím a jejímž cílem bude definovat a poté chránit sdílené společné statky (commons); půjde o vládu, odpovědnou za dobré bytí těchto sedmi řek a jejich rozvodí i za dobré bytí všech těch, jejichž životy jsou na těchto řekách závislé o takovou formu vlády, která umožní … pomocí migrace celých ekosystémů nahradit nebo znovu obnovit ty, které se dnes dostávají pod ohromný stres, a která začne těmito novými lesy, jež budou především nahrazovat vlastnosti ledovců zadržujících vodu, normalizovat říční systém. Dlouhodobé přežití vyžaduje zásadní posun, kdy se kulturní přesvědčení a právní struktury budou odvracet od dosavadního oceňování zisku a dobývání ke znovu ocenění výživy a péče.“
Oba zmíněné projekty Heleny a Newtona Harrisonových naznačují do jaké úrovně empatie, koherence a vzájemné spolupráce se budeme muset  posunout a jaké nové hodnoty si musíme osvojit, abychom klimatickou Skyllou a Charybdou dnešní planetární transformace dokázali projít. Současná doba nás staví před zásadní výzvu rozvinout nový příběh spolubytí v globálním měřítku, což se dosud nikdy v historii lidstva nestalo. Vstupujeme do náročných časů na které bychom se měli pečlivě připravit a které hluboce prověří každého z nás. Dobrým průvodcem do nich nám mohou být slova mistra Zenu a vůdčího představitele angažovaného buddhismu Thich Nhat Hanha:“Když poznáváme přednosti, nadání a krásu Matky Země, něco se v nás rodí, nějaký druh spojení – je zrozena láska. Chceme být spojeni. To je význam lásky, být v jednotě.… Pokud děláte něco pro prospěch Země, Země bude dělat něco pro vaše dobré bytí.“
 
Jiří Zemánek 
 
Autor je historik umění, kulturní aktivista a překladatel.