O poutnickém umění aneb umět se ztratit

Poutnictví znamená obejmout zemi, přírodu a nechat se jí obejmout – a to všemi smysly! Jako poutník ji prostě nemohu obejít, uniknout z ní do jiné reality, ani ji nějak intelektuálně obelstít. Naopak je třeba být maximálně pozorný a zároveň pokorný, protože realitu země, která mě obklopuje a nese, nikdy neuvidím před sebou celou; je navíc jako žena neuvěřitelně proměnlivá, mnohoznačná, unikavá … Abych se s ní mohl setkat, musím se s ní prostě „zaplést“, ztratit se v ní, zabloudit v ní. Taková je cesta do divočiny. Jen tak může být naše putování cestou, na níž „objevíme poklady“, na níž uvidíme svět i sami sebe jinak.

Proto poutnickou maximou Henry Davida Thoreaua bylo vydat se i na tu nejkratší procházku v přesvědčení, že už se z ní nikdy nevrátíme. Než se na ni vypravíme, měli bychom být schopni vše odevzdat. Jinak řečeno znamená to dokázat se oprostit od intelektuálních konceptů a zbytečných myšlenek, neboť:“Je více věcí na nebi a na zemi než o kterých sníme ve své filosofii.“ Zemní umělec Robert Smithson charakterizoval samo umění jako: „umět se ztratit“, což o to víc platí pro umění poutnické. Při putování bychom se měli pokusit zapomenout na to, co nějak intelektuálně dopředu víme, na svá obvyklá hodnocení skutečnosti. Tím se nám totiž otevírá více šancí nechat se smyslovou realitou vtáhnout, vnímat ji jako živoucí přítomnost, opravdu se s ní setkat, být jí překvapení a pociťovat její zázračnost …    

Znamená to stát se účastníkem namísto pouhým divákem či nezaujatým pozorovatelem, navázat se světem přírody, který mě obklopuje a v sobě zahrnuje, skutečné „pouto“ (poutnictví odvozuji od tohoto pojmu), partnerský vztah – probudit svou spící vnímavost a dýchat, cítit a vidět zemi celým svým tělem. Dochází k tomu nejen dlouhou chůzí, ale také nocováním v krajině. Od té chvíle začínáme pozvolna víc a víc snít její sny. V tom je pro mě obsažena etika poutnictví, kterou nejlépe vyjádřil David Abram: “Jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je ne-lidské.“ Jen tak se nám může otevřít smysl pro posvátno, cit pro vzájemnost a celistvost života, či chcete-li pro jeho mystérium, jež v takových krásných chvílích můžeme objevit ve svém srdci.    

Tento text vznikl v dubnu 2005 po Ekologických dnech v Olomouci a byl publikován ve sborníku Krajinou pochybností / Sborník úvah z Ekologických dnů Olomouc 2005 a 2006 (ed. Michal Bartoš, OPS Nymburk-Olomouc 2007, str. 163) a následně v časopise Ekolist (roč. XVI / číslo 06, 26. května 2006, str. 17). 

O chůzi

Chůze, či přesněji několikadenní putování krajinou mi umožnilo navázat důvěrné spojení s přírodou i se svým vlastním já v době osobní krize. Spontánní a dopředu neplánované dlouhé chození, spojené s nejistotou a překvapením – kdy nevím, jaké bude počasí ani kde budu spát –, pro mě představuje prostředek pro takovéto „znovuspojování“ a harmonizování s více než lidským světem. Putování mi umožňuje rozpouštět konceptuální hranici mezi mnou a zemí a paticipovat svým vnímáním v širší ekologii obklopující mne krajiny. Díky této zkušenosti se mi ozřejmilo, že moje harmonizace se světem přírody podmiňuje míru mé harmonizace se svým vlastním já. Z toho plyne, že mezi naší psychikou a světem přírody existuje hluboká spojitost. Kdysi na tuto skutečnost poukázal jungiánský psycholog James Hillman, který tvrdil, že psýché je v podstatě nelokalizovatelná; jestliže hranice našeho subjektu nelze přesně vymezit, pak psychologie zákonitě splývá s ekologií.

To, před čím dnes stojíme, je podle Jamese Hillmana znovupřemístění subjektu zpět do světa, respektive jeho „znovuspojení“ se světem. Analogickou zkušenost před takřka dvěma sty lety vyjádřil velký básník a chodec Karel Hynek Mácha, když napsal: „… zemi já s tebou v tobě na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím jako ty ve mně“. Domnívám se, že právě toto přiznání psýché, subjektivity ostatní přírodě, jinými slovy uznání primátu země, na níž závisí veškerý náš materiální i duchovní život, představuje dnes pro nás zásadní moment obratu. A právě v tom též podle mne spočívá možný transformační potenciál prostého aktu chůze. Chceme-li život na Zemi zachovat a obnovit a znovu se začít vnímat jako příslušníci velké pozemské rodiny, z jejíž úžasné evoluční tvořivosti jsme se všichni zrodili, pak bychom měli častěji zemí putovat, naslouchat jí a vést s ní rozhovor. 

Tento text byl napsán pro časopis Veronica, časopis pro chranu přírody a krajiny, pro číslo věnované chůzi: Veronica, XXX. Ročník 2016, číslo 4, str. 41 (rubrika „Co pro vás znamená chůze?“); autorsky upraveno.