David ABRAM

David Abram (nar. 1957) je americký ekofilosof, kulturní ekolog, trikový kouzelník a vypravěč příběhů a jeden z nejinspirativnějších ekologických myslitelů současnosti. Ve své práci spojuje filosofickou tradici fenomenologie s environmentálními a ekologickými otázkami. Zásadní impuls pro jeho práci znamenalo dílo francouzského fenomenologa Maurice Merleau-Pontyho. Jako vypravěč příběhů a kouzelník žil a pracoval s domorodými kouzelníky v Indonésii, Nepálu a Severní a Jižní Americe. Abram zkoumá zapomenutou ekologickou dimenzi a hloubku lidských smyslů a  vliv jazyka, respektive písma na naší smyslovou zkušenost země kolem nás. Smyslový prožitek je pro něj „způsob, jímž se země napojuje na naše myšlenky a sny“. V roce 2006 založil The Alliance for Wild Ethics (Alianci pro etiku divokého, www.wildethics.org), která usiluje o  proměnu současné kultury, spojenou s revitalizací místních komunit, s jejich komplexní – smyslovou, praktickou a imaginativní – reintegrací do bioregionů. Abramova kniha The Spell of The Sensuos (1996), představuje přelomové dílo ekologické filosofie a etiky; v češtině vyšla pod názvem Kouzlo smyslů (DharmaGaia 2013). V češtině vyšla též antologie Abramových esejů Procitnutí do živé země (O.P.S. Nymburk 2008) a několik jeho esejů a rozhovorů bylo publikováno v časopisech Sedmá generace, Ekolist, A2, Proměny a v revue Prostor. David Abram je rovněž autorem knihy Becoming Animal: An Earthly Cosmology (Random House 2010).
Tento text je koláží, složenou ze sedmi úryvků z rozhovoru, který vedl s Davidem Abramem v červenci roku 2000 americký spisovatel a  radikální ekolog Derrick Jensen (www.derrickjensen.org). Přeložil Jiří Zemánek.


I.
Moje práce je motivovaná především mým vědomím ztráty, šířící se destrukcí a znesvěcováním tolika pozemské krásy. Zrychlující se ztrátou jiných druhů – vyhynutím tolika jiných způsobů vnímání a cítění, ničením mokřadů a lesů, přehrazováním a vysoušením tolika řek, aby sloužily pouze našim vlastním lidským zájmům. Snažím se pochopit, jak je možné, že kultura inteligentních tvorů jako jsme my dokáže tak ledabyle a bezstarostně zničit tolik toho, co je mysteriózní a živé, přičemž zároveň s tím ochuzuje a ničí i nás samé, naší vlastní schopnost pro údiv.
Zdá se mi, že to není z nějaké opravdové zlovolnosti, že tolik našeho světa ničíme. Je to jednoduše proto, že si oněch jiných bytostí již nedokážeme povšimnout, že skutečně nevidíme či nepociťujeme, že jsme součástí téhož světa, který obývají vrány a řeky. Neuvědomujeme si, že jsme uvnitř stejného příběhu, v němž jsou postavami veverka a losos. Naše způsoby mluvy i naše způsoby života nějakým způsobem zvěčňují ten prazvláštní názor, že stojíme mimo svět, že jsme od něj odděleni a že se na něj díváme a uvažujeme o něm jakoby z nějaké vzdálené pozice. A naše věda se ustavičně snaží svět vypočítat, přijít s přesným plánem, jak to všechno funguje – jakoby svět byl ohromný stroj, který bychom mohli nějak převést do diagramů a kontrolovat, jelikož jen tak prý můžeme dostat tu správnou perspektivu.  
Z hlediska logiky je však tohle všechno poněkud pošetilé. Jsme zjevně do tohoto světa plně ponořeni a zcela na něm závislí. Naše nervové systémy se vyvíjely v delikátní interakci společně se všemi těmi jinými bytostmi, tvary a texturami. Spíš než abychom se snažili pochopit fungování tohoto „stroje“ z vnějšku v naději, že ho dokážeme zkonstruovat a řídit tak, aby vyhovoval našim záměrům, by bylo pro naše vědy mnohem smysluplnější, kdybychom svět studovali z našeho prožívaného místa uvnitř něj; a kdybychom své experimenty používali k tomu, abychom dokázali rozpoznat, jak lze rozvinout udržitelnější vztah s jednotlivými konkrétními druhy nebo s konkrétními mokřady či lesy, spíš než abychom se pouze snažili pochopit, jak tyto druhy nebo tyto mokřady fungují samy o sobě, jako bychom se my sami jejich procesů nijak neúčastnili. (…)
Tolik výzkumů je dnes motivováno velkou vůlí svět kontrolovat než pocitem údivu. Domnívám se, že je to známka nedospělosti, známka toho, že se věda stále ještě nachází v adolescentním stádiu. Dospělejší přírodní věda – věda, která přijde – bude víc motivovaná touhou po bohatším vztahu, po hlubší vzájemnosti se světem, který zkoumáme. (…)

II.
V naší kultuře mluvíme hlavně o přírodě. Dospělé kultury mluví k přírodě, cítí, že k nim ostatní příroda mluví. Pociťuji zemi, kde stojí, jak skrze ně hovoří. Cítí, že jsou uvnitř, že jsou součástí ohromného a ustavičně se rozvíjejícího příběhu, v němž bouřkové mraky a pavouci jsou zrovna takovými hráči, jakými jsou oni. Takže o tom je část mé práce: jak lidi přemluvit, aby se vrátili zpět dovnitř světa, jak jejich smysly překvapit, aby se probudili a rozpoznali, že jsou skutečně ponořeni do tohoto dýchajícího světa a že v tomto divuplném světě nejsou diváky, ale aktivními účastníky. (…)
Když o světě mluvíme jako o souboru objektů nebo mechanismů, které čekají, až budou námi pochopeny či vypočteny,  říkáme tím, že svět v principu neobsahuje nic, co by mohlo být před námi skryto; že pokud budeme mít dost času a podnikneme náležitý výzkum, mohli bychom změřit hloubku celého toho programu a poznat, jak to všechno funguje. To je ale jen Boží trik – myšlenka, že můžeme poznat svět zvnějšku, z perspektivy Božího oka. Když však věnujeme patřičnou pozornost našemu skutečnému prožívání věcí a světa, uvědomíme si, že se nikdy nesetkáváme s totalitou čehokoliv najednou. Vždy existuje nějaká stránka toho, s čím se setkáváme, která před námi zůstává skryta: druhá strana stromu nebo jeho kořeny pod zemí. Jsou to tyto skryté stránky, tato tajemství nebo nejistoty, jež nás vyzývají, abychom dál pátrali, které nás vtahují do vztahu, do participace se vším, s čím se setkáme. Vnímání je druhem improvizovaného tance se světem, dynamickou interakcí mezi mým cítícím tělem a smyslovou krajinou. (…)

III.
Existuje skutečně něco, co není živé? My jsme určitě živí, a pokud předpokládáme, že přírodní svět je v nějakém smyslu neživý, může tomu tak být jen proto, že si myslíme, že do něj nejsme plně ponořeni, respektive, že nejsme zcela z něj.
Pro mě je skutečně obtížné dospět k závěru, že nějaký fenomén, který vnímám, je zcela inertní a bez života; nebo si dokonce představit cokoli, co v nějakém smyslu není živé, co nemá svou vlastní spontaneitu, svou vlastní otevřenost, svou vlastní tvořivost, svou vlastní vnitřní oduševnělost, svůj pulz – i když v případě země nebo této skály zde se může její pulz pohybovat mnohem pomaleji než váš nebo můj.
V nejhlubším smyslu je magie (kouzlo) prožitek. Je to zážitek, kdy objevuji, že jsem živý uvnitř světa, který sám je živý. Je to prožitek kontaktu a komunikace mezi mnou a něčím, co se od mne hluboce liší – s vlaštovkou, žábou, pavoukem, který tká svou síť. (…) Magie je ohromující zkušenost kontaktu a družnosti mezi mnou a jiným tvarem existence, ať už je to člověk nebo osika či prudký závan větru. Je to pocit úžasu, který vzniká ze setkání s tím, co nemohu pochopit, s něčím, co svými myšlenkami ani porozuměním nedokáži nikdy plně prozkoumat. Mnohé z mých nejintenzivnějších prožitků magie byla setkání v divočině s jinými druhy, s jinými formami pozemské inteligence. Šlo o setkání a výměny, které by mohly být nazvány mezidruhovou komunikací. (…)

IV.
Náš svět se stal tak domestikovaným, tak definovaným. Lidé se naučili pozorovat věci tak konvenčním a navyklým způsobem, že je skutečně přestali vůbec vidět. Jelikož mají vždy předem přesnou představu o tom, co vnímají, téměř již nevnímají, co tam ve skutečnosti je. Spíš pozorují soubor konceptů, než skutečný svět. Neparticipují svýma očima v rozvětveném životě tohoto topolu nebo ve vířivém životě těchto mraků, které se ženou nad těmito horami. Nicméně trikový kouzelník narušuje náš předem předpokládaný prožitek viditelného, takže se opět začínáme opravdu dívat, začínáme aktivně hledět a zírat na věci – naše smysly jsou věcmi vtahovány do tichého dialogu. (…)
Naučili jsme se uvažovat o vnímání jako o druhu jednosměrného procesu, pomocí něhož je informace z venkovního světa zachycena našimi smysly a přenesena do našeho nervového systému. Když se však skutečně pozorně účastníme prožitku vnímání, objevíme, že je to vzájemný, interaktivní proces – dynamická interakce neboli participace mezi námi a tím, co vnímáme. Pro naše vnímavá, animální těla věci nikdy nejsou pasivní. Kráčím dolů ulicí a určitá budova či list nebo kámen náhle aktivně upoutává mou pozornost. (…)

V.
Do té míry, do jaké o světě mluvíme jako o souboru objektů, přestáváme vidět našima očima a slyšet našima ušima. Potlačujeme spontánní reciprocitu mezi našimi tělesnými smysly a smyslovým kosmem. Vstupujeme do svých hlav a začínáme žít ve světě abstrakcí.
Pokud si opravdu chceme začít všímat, kde jsme, pokud chceme dospět k uctivějšímu vztahu se zemí kolem nás, pak nejjednodušší a nejelegantnější způsob, který znám, je zkrátka přestat urážet všechny věci kolem nás tím způsobem, že o nich mluvíme jako o pasivních objektech, a namísto toho si začít připouštět, že mají svou vlastní elementární spontaneitu, svou vlastní aktivní sílu – svůj vlastní život. Jakmile začnete tímto způsobem mluvit, začnete si všímat věcí  mnohem víc. Náhle zjistíte, že jste v dynamickém vztahu se všemi jsoucny kolem vás – se vzduchem, který dýcháte, se židlí na níž sedíte, s domem, v němž žijete. Shledáte, že se ustavičně nacházíte ve vztazích vyjednávání s jinými bytostmi. A uvědomíte si, že etika není něčím, co je praktikováno jen s jinými lidmi – ale že všechny naše činnosti mají etické důsledky.

VI.
Zdá se mi, že jedinými kulturami, u nichž se projevuje primát místa – jedinými kulturami, které jsou hluboce vyladěné na tento pozemský svět, které jsou formované určitými místy, jež obývají (žijíce přijatelně ve svém místě, které si je přisvojilo) – jsou tradičně domorodé orální kultury. Orální kultura je podstatným způsobem smyslová a lokální.
Zatímco alfabetická gramotnost se zdá neodmyslitelně kosmopolitní. Psané slovo sebou přineslo velké dary – kosmopolitní oživenost Evropy v posledním tisíciletí, požitek měst, bublající kvas New Yorku nebo San Francisca, i činorodost a důmyslnost všech těch vzrušujících kultur, které se ve městech sbíhají ze všech těch odlišných míst a navzájem se zásobují a vyměňují si mezi sebou různé možnosti. Přes všechny své problémy je literární kultura skutečně skvělá.
Samozřejmě počítač nás ještě víc vzdaluje od našich těl a našeho bezprostředního smyslového prožitku než písmo. Počítač se ukazuje jako ze své podstaty globalizační technologie. Když se připojím k počítači, když jsem kognitivně zapojen do této abstraktní dimenze, v níž mohu být v dialogu s člověkem v Číně stejně snadno jako s nějakou osobou na laptopu ve vedlejší místnosti, mám pocit, že zcela zapomínám na své tělo.
Mě však nezajímá kritizovat počítač. A určitě nechci ponižovat ani démonizovat gramotnost. Nicméně obě tyto kultury, globalizovaná kultura počítače i kosmopolitní kultura knih, začnou dostávat smysl teprve tehdy, když jsou zakořeněny ve vzkvétající orální kultuře nezprostředkovaných přímých interakcí tváří v tvář uvnitř lokálního společenství. Až teprve pak nás počítače i knihy začnou skutečně vyživovat způsobem, který je víc prospěšný než destruktivní. Orální kultury jsou nutně kulturami vyprávěných příběhů, to znamená místně založenými kulturami – jelikož příběhy které vzkvétají a žijí v tomto údolí, se budou velmi lišit od příběhů, které se vyprávějí na druhé straně tohoto horského hřebene. Znovuobnovení prvenství smyslového světa – obnovení naší solidarity s více než lidskou zemí  – představuje jedinou cestu, jak můžeme znovu oživit orální kulturu. Tváří v tvář vyprávění příběhů a všem těm věcem, které s tím souvisejí. (…)

VII.
Domníváte se, že tu budeme ještě za pět set let? Jde opravdu o to, že nemusíme být dostatečně moudří. Spíš bychom si měli uvědomit, že moudrost nebo inteligence od samého začátku nikdy nebyla naše. Mysl není lidskou vlastností: je to vlastnost země. Když se začneme uvolňovat a připouštět si k tělu život věcí kolem nás a podle toho mluvit, začneme si všímat, že toto vědomí, jímž uvažujeme, ve skutečnosti není naše, nepatří nám. Je to země, která je skutečně inteligentní, nikoli osamocené lidstvo. Společně s ostatními zvířaty, rostlinami a ženoucími se mraky, jsme tělesně ponořeni v mysli tohoto živého světa.
Takže se možná nemusíme stát nesmírně inteligentními či moudrými. Jednoduše se musíme znovu otevřít vůči živé zemi, studovat její složitosti, její struktury. Každá země má samozřejmě svůj vlastní zvláštní styl vědomí. Inteligence této krajiny zde v tomto údolí je zcela odlišná od slané inteligence Puget Sound, která se opět zcela odlišuje od divoké mysli východních lesů. Každé místo má svůj vlastní styl vědomí, svou vlastní moudrost. Pokud my lidé budeme ještě na konci jednadvacátého století existovat, bude to pravděpodobně proto, že konečně najdeme svou cestu k nové pokoře, k nové vzájemnosti s živou, oduševnělou zemí. (…)
Tolik lidí vnímá tento svět jako nereálný, druhotný, jako něco pomíjivého. Všichni se trápíme zmatením světů, jelikož přikládáme větší váhu abstrakcím – ať už abstraktním pravdám, které nám předkládá mnoho našich vědeckých kolegů, nebo netělesným spirituálním jistotám, jež hlásá tolik učitelů new age – než mnohem víceznačnějšímu, obtížnějšímu a nebezpečnějšímu světu, který prožíváme tváří v tvář zde a nyní v tomto svém těle. Živá, oduševnělá země kolem nás je daleko rozkošnější než jakékoliv nebe, o němž dokážeme snít. Pokud se však do jejího bohatství chceme probudit, budeme se muset vzdát naší odtažité divácké perspektivy, včetně iluze kontroly, kterou nám tato perspektiva nabízí. Pro většinu super-civilizovaných lidí je to ovšem děsivá představa – protože vzdát se kontroly znamená objevit, že jsme skutečně zranitelní: vůči ztrátě, vůči nemoci, vůči smrti; nicméně také ustavičně bezbranní a otevření vůči zázraku a nečekané radosti.
Přes všechnu svou ohromující krásu je tato země stěží bezpečná; je plná nejistot a stínů – plná bytostí, které nás mohou sníst i plna nekonečné vůle. Domnívám se, že právě z tohoto důvodu se zdá být současná civilizace tak vyděšená – při představě, že přestane předstírat pohled na realitu z vnějšku, že přestane dělat tento Boží trik, že opustí tu podivnou domněnku, že zemi můžeme ovládat a řídit.
Ale my ji nemůžeme ovládat – nikdy jsme ji ovládat nemohli a nikdy nebudeme. To, co dělat můžeme je hlouběji, uctivěji a tvořivěji participovat na mnohonásobném životě tohoto dýchajícího mystéria, jehož jsme součástí.