David Abram na semináři Poetika živého světa v Divadle Kampa v Praze 12. březen 2013.

Ukázka ze 4. kapitoly (Tělo jazyka) knihy amerického ekofilosofa Davida Abrama Kouzlo smyslů – vnímání a jazyk ve více než lidském světě (DharmaGaia, Praha 2013, str. 103-107); překlad Michalea Melechovská a Jiří Zemánek. 

V naší vlastní době je to právě jazyk, chápaný jako výlučně lidská vlastnost, který je nejčastěji používán jako důkaz znamenitosti lidského rodu ve vztahu ke všem ostatním druhům. Ostatní živočichové bývají zobrazováni, jak si staví složitá obydlí a dokonce k tomu používají nástroje, nicméně jazyk, jak se obecně tvrdí, je výhradně lidského původu. Jisté ovšem je, že se většina ostatních zvířat dokáže mezi sebou navzájem dorozumívat, přičemž k tomu často používají celý repertoár gest, od „značkování“ svého teritoria chemickými výměšky až po mimiku tváře u mnoha savčích druhů a spoustu žvatlání, křiků, vytí, naříkání i vrčení, které se rozléhají po polích a lesích – nemluvě o používání složitých melodických zpěvů, jako je tomu především u ptáků, ale také u různých mořských savců, například kosatek a keporkaků. Jednou ze zakládajících událostí vědy zvané etologie byl na počátku minulého století objev „kývavého tance“ („waggle-dance“), kterým jednotlivé včely sdělují ostatním včelám v úlu přesný směr i přesnou vzdálenost nově nalezeného zdroje potravy. Nicméně každý z těchto složitých komunikačních projevů – „tanců“, „zpěvů“ a gest, současně vokálních i vizuálních – setrvává uvnitř sféry prožívaného, tělesného vyjádření. Má se za to, že významy jsou zde svázány s expresivní povahou samotných gest i 

s bezprostředními vjemy, které byly vyvolány těmito pohyby – s bezprostředností instinktu a tělesného nutkání. 

V naší každodenní lidské řeči máme na druhou stranu sklon klást dimenzi významu daleko za pouhou expresivní sílu slov, do roviny abstraktních významů, které jsou určovány, jak se zdá, výhradně konvencí. A tak anglický pojem „Wow!“ („Jé!“) může být zprvu prostým vyjádřením údivu, ale jestliže chceme, může označovat i určitý typ účesu nebo odstín modři či charakteristickou taktiku, kterou je třeba uplatňovat při rozhovoru s rybáři. „Jazyk ve vlastním smyslu“ je od doby osvícenství většinou filosofů a vědců ztotožňován právě s touto druhou vrstvou dohodnutých významů. Jen tím, že tuto sekundární vrstvu konvenčních významů oddělíme od pociťované významovosti nesené barvou zvuku, rytmem i rezonancí pronášených výrazů, můžeme jazyk chápat jako kód – jako determinovanou a zmapovatelnou strukturu, složenou z arbitrárních znaků spojených čistě formálními pravidly. A jedině tímto způsobem, když jazyk chápeme jako čistě abstraktní fenomén, ho můžeme prohlásit za výlučně lidský atribut. Jen pokud přehlížíme smyslovou, evokativní dimenzi lidské řeči a zaměřujeme svou pozornost výhradně na označující, konvenční aspekt verbální komunikace, se můžeme z ostatní živé přírody vyčleňovat a stavět se mimo ni. 

Má-li však Merleau-Ponty pravdu, pak ona denotační, konvenční dimenze jazyka nemůže být nikdy doopravdy oddělena od smyslové dimenze jeho přímého, afektivního významu. Jestliže po pravdě nejsme nehmotnými dušemi, které pouze přebývají v pozemských tělech, nýbrž jsme od počátku hmotnými, tělesnými bytostmi, pak tím, co naši verbální komunikaci vůbec umožňuje, je smyslová, gestická významovost vyslovovaných zvuků – jejich bezprostřední tělesná rezonance. Je to právě tato expresivní potence – zvukové působení pronášených slov na vnímající tělo – co podporuje všechny ty abstraktnější a konvenčnější významy, jež slovům připisujeme. Ačkoli si gestické, somatické dimenze jazyka nemusíme být vědomi – poté, co jsme ji v zájmu strohých slovníkových definic a abstraktní přesnosti odborného pojmosloví potlačili – ona přesto stále jemně působí během každého našeho mluvení i psaní – tedy pokud naše slova mají vůbec mít nějaký smysl. Neboť význam, jak jsme uvedli, zůstává zakořeněn ve smyslovém životě těla – nemůže být zcela odříznut od půdy bezprostřední zkušenosti našeho vnímání, aniž by přitom nezchřadl a neodumřel. 

Avšak tvrdit, že jazykový význam je primárně výrazový, gestický a poetický a že jeho konvenční a označující významy jsou z podstaty druhotné a odvozené, znamená zříci se nároku, že „jazyk“ je výlučně lidským vlastnictvím. Pokud jazyk ve svých hloubkách vždy rezonuje s naší fyzickou stránkou a s našimi smysly, nelze ho nikdy zcela oddělit od zjevné expresivnosti ptačího zpěvu nebo od sugestivního vytí vlka uprostřed noci. Žabí chór, jenž unisono kváká na břehu rybníka, vrčení divoké kočky, která se vrhá na svou kořist, nebo vzdálené kejhání kanadských hus, které v hejnu odlétají přezimovat na jih, to vše zní ozvěnou afektivního, gestického významu, téhož významu, jenž vibruje našimi vlastními rozmluvami i monology a přivádí nás tu k pláči, tu k hněvu nebo k intelektuálním vhledům, jež bychom nemohli nikdy předvídat. Jazyk jakožto tělesný fenomén je vlastní všem expresivním tělům, nejen těm lidským. Naše vlastní řeč nás tedy nestaví mimo živoucí krajinu, nýbrž – ať už si toho jsme či nejsme vědomi – nás plněji vtahuje do svých štěbetavých, šeptajících, zvučících hloubek. 

Pokud má člověk například možnost sledovat dva známé, kteří se po mnoha měsících neočekávaně setkávají, a má příležitost zaslechnout jejich úvodní slova překvapení, pozdravů a radosti, pak naslouchá-li pozorně, může snadno pod explicitně označujícím významem jejich slov postřehnout tonální, melodickou vrstvu komunikace – ten ve vlnách 

přicházející vzestup a pokles hlasů v podobě jakéhosi hudebního duetu, téměř jako by to byli dva ptáci, kteří jeden druhému zpívají. Každý hlas, každá z obou stran tohoto duetu napodobuje trochu melodii té druhé strany, zatímco přináší svou vlastní modulaci a styl, jež je vzápětí zrcadlen jejím protějškem; tímto způsobem se obě zpívající těla navzájem slaďují a vylaďují jedno na druhé, znovu objevují společný rejstřík hlasů, jímž se jedno druhému připomínají. Je zapotřebí pouze nepatrného posunu v naší pozornosti, abychom si uvědomili, že tímto melodickým zpěvem je při tomto setkání nesena převážná část komunikace a že explicitní významy skutečných slov se pohybují na povrchu těchto hloubek tak jako vlny brázdí hladinu moře. 

Díky takovému komplementárnímu posunu pozornosti může člověk náhle zaslechnout známou píseň kosa nebo drozda překvapivě novým způsobem – nejen jako příjemnou, mechanicky se opakující melodii, která jako by se linula z přehrávače někde v pozadí, ale jako aktivní, významuplnou řeč. Náhle se jemné variace v tonalitě i rytmu oné pískané hudební věty zdají nabité výrazovou intencí, a dva ptáci, kteří jeden druhému přes pole zpívají, se nám poprvé vyjeví jako vnímavé, vědomé bytosti, které jsou hluboce zapojeny do téhož světa, jehož jsme sami součástí, avšak z překvapivě odlišného úhlu a perspektivy. 

Jestliže navíc připustíme, že vyslovovaný význam zůstává zakořeněn ve výrazovosti tělesných gest, nebudeme moci naši obnovenou zkušenost jazyka omezovat jenom na zvířata. Jak jsme již poznali, v nezkroceném světě bezprostřední smyslové zkušenosti se žádný fenomén sám neukazuje jako zcela pasivní či netečný. Pro vnímající tělo jsou všechny fenomény živé – aktivně se dožadují účasti našich smyslů anebo se jindy stahují z ohniska naší pozornosti a náš zájem spíše odrazují. Věci samy se našemu bezprostřednímu vnímání odhalují jako vektory, jako rozvíjející se mody – nikoli jako hotové kusy matérie dané naráz a provždy, ale jako dynamické způsoby, které se zmocňují našich smyslů a modulují naše těla. Každá věc, každý fenomén má moc nás zasáhnout a ovlivnit. Každý jev je, jinými slovy, potencionálně expresivní. V závěru kapitoly „Tělo jako výraz a řeč“ Merleau-Ponty píše: 

Je to tělo, které poukazuje a které mluví… Tento objev [tělu vlastní výrazové schopnosti] … se rozšiřuje, jak uvidíme, na celý vnímatelný svět a náš pohled, podnícený zkušeností našeho vlastního těla, bude ve všech ostatních „objektech“ odhalovat zázrak výrazu. 

A tak na té nejpůvodnější rovině smyslové, tělesné zkušenosti se ocitáme v krajině plné výrazů a gest, ve světě, který mluví

Běžně mluvíme o kvílejícím větru a zpívajících bystřinách. Jde však přitom o víc než o pouhé metafory. Naše vlastní jazyky jsou neustále vyživovány těmito jinými hlasy – burácením vodopádů a cvrkotem cvrčků. Není to náhoda, že když putujeme v horách, použijeme zcela spontánně k popisu prudce se valících vod nedaleké řeky anglická slova jako „rush“ (spěch), „splash“ (cákat), „gush“ (tryskat), „wash“ (mýt). Jelikož zvuk, jenž všechna tato slova spojuje, je tím, co si voda sama sobě zpívá, když plyne mezi břehy říčního koryta. Není-li jazyk pouze mentálním fenoménem, ale smyslovou aktivitou těla, zrozenou z naší tělesné reciprocity a participace, pak je naše řeč zcela jistě ovlivňována četnými dalšími gesty, zvuky a rytmy, nejen těmi, které příslušejí našemu jedinečnému druhu. Pokud lidský jazyk skutečně vzniká z percepční souhry mezi tělem a světem, pak tento jazyk „náleží“ právě tak živé krajině jako „patří“ nám.