Galaxie M 83 (Messier) / foto NASA (kosmologická síla centrování)

„Kosmologické síly vesmíru procházejí skrze nás vteřinu po vteřině. Být si vědom těchto sil znamená dotknout se oceánu zázraku.“

― Brian Thomas Swimme

Powers of the Universe Briana Thomase Swimma byly vydány Centrem pro příběh vesmíru v září roku 2004 jako jedenáctidílná DVD série. Swimme v ní nejprve na základě empirických pozorování identifikuje celkem deset sil a vzorů vesmíru neboli „kosmologických sil“, které formovaly 13,8 miliard let historie vesmíru, včetně jedenácté síly„bezešvosti“, základu všech ostatních sil; a poté ukazuje, jak tyto velké formativní síly, které se projevují ve všech úrovních vesmíru, utvářely lidské bytosti. Objasňuje, jak mikrokosmos odráží makrokosmos – od DNA k hvězdným systémům, od plic až ke galaxiím.

Skrze zkoumání této vzájemné propojenosti se můžeme učit, jak se síly vesmíru pohybují uvnitř každého z nás; jak se s těmito univerzálními silami můžeme sladit; jak je můžeme rozpoznat ve světě i v nás samých; jak řešit napětí, která dnes rozdělují naši planetu; a jak můžeme rozvinout hlubší důvěrný vztah se Zemí. Brian Thomas Swimme, který usiluje o syntézu vědeckého a spirituálního světového názoru, nás zplnomocňuje k tomu, abychom objevili a znovu se upamatovali na to, kdo skutečně jsme ve větším příběhu života. Tím, že Swimme zakotvuje vědeckou teorii uvnitř lidského kontextu, pomáhá nám vnímat velké výzvy naší doby jako součást cesty vesmíru.

Existuje mnoho způsobů, jak charakterizovat poslední čtyři století moderní vědy. Osobně preferuji tento: vědci začali s předpokladem, že zkoumají fyzikální procesy, které působí „tam venku“ ve hvězdách, v hurikánech, dinosaurech atd. Ale pak nám jednoho dne začalo svítat, že ve skutečnosti studujeme procesy, které zrodily nás samotné.

Dovolte mi dát vám jeden příklad z mnoha. V polovině dvacátého století německo-americký fyzik Hans Bethe1 objevil složitý proces, pomocí něhož hvězdy vytvářejí ve vesmíru různé prvky. Jen si zkuste představit starého Hanse, jak jednou v noci u svého stolu přemítá o svých nových rovnicích. Najednou k němu všechno to poznání přišlo. Možná, když letmo zahlédl, jak ve svých prstech drží pero, uvědomil si, že prvky uhlíku v jeho kůži, stejně jako prvky fosforu v jeho mozku, byly vytvořeny tím samým procesem, který právě vyjádřil svými rovnicemi. Jaký to musel být okamžik, když si náhle uvědomil, že on sám, se svou myslí a jeho nervovou soustavou, je skutečně prostorem, kde tento proces vzplanul do uvědomění sebe sama. „Síly vesmíru“ představují můj pokus shrnout to, co se moderní věda dozvěděla o způsobu, jakým nás vesmír vytvořil. V jaké úžasné chvíli žijeme! Jako bychom zakopli o kámen v nějakém starobylém zámku a našli tajemné plány naší existence – plány, které nikdy předtím žádná civilizace neznala. V následujících shrnutích vycházím z dnes obecně akceptovaných vědeckých poznatků, k nimž dospěla fyzika, astronomie, biologie, geologie, paleontologie a termodynamika a povětšinou se vyhýbám spekulativním sférám vědy, jako je například teorie strun. Nemám nic proti spekulacím. Avšak planetární posun, v jehož středu se dnes nacházíme, je už tak radikální, že je užitečné postupovat uzemněným způsobem a budovat naše pochopení toho, kdo jsme, na základě poznatků, v jejichž spolehlivost máme důvod věřit.

0 Bezešvost

Náš přístup k těmto silám vesmíru začínáme s obecně málo chápanou představou bezešvosti.2 Toto je pouze můj výraz pro základ nebo zdroj všeho bytí, který klasická řecká filosofie nazývala apeiron, což je pojem, který se někdy překládá jako říše čisté potencionality. Někteří vědci spekulují, že tento primordiální základ by se mohl dokonce shodovat s tím, co ve fyzice elementárních částic známe jako „vakuum“ nebo „kvantové vakuum“. Ohromující představa kvantového vakua byla poprvé hypoteticky vyslovena ve dvacátých letech minulého století a experimentálně potvrzena ve čtyřicátých letech. Dnes víme, že kvantové vakuum prostupuje celý vesmír a že je to říše, která rodí nepřetržitý proud částic a antičástic. Tato elementární kvanta spontánně tryskají do existence a pak se stejně tak rychle navzájem anihilují a mizejí zpět v bezešvosti. Každý slovní popis této domény bude v určitých směrech adekvátní a v jiných naopak neadekvátní. Zvykl jsem si nazývat tuto říši „bezvěcností“, respektive „nicotou“3  jakožto vyjádření, jímž chci naznačit, že nejde o prostou oblast objektů. Nicméně termín „bezešvost“ v sobě nese dodatečný význam nerozdělitelné sféry, přeplněné jemnými spojeními.

V každém případě, i když naše pochopení této oblasti je zatím jen velmi elementární, nyní víme, že vesmír je víc než jen místo, které je zaplněno věcmi. Spíše je to tak, že samostatné a odlišné bytosti ve vesmíru mají všechny společný původ. Tento počátek zůstává zapojen do aktuálně probíhající existence každé věci a do jejího fungování. Každá bytost ve vesmíru je zakotvena v dynamické říši ryzího vytváření.4 

Mary Conrow Coelho, Omnicentrický vesmír (kosmologická síla centrování)

1 Centrování

První kosmologickou silou je centrování. Centrování představuje vesmír jako celek, který se soustřeďuje sám na sebe, aby zrodil nové bytosti, nového člověka, nové zvíře, nové molekuly.

Uvažujte o své vlastní existenci. Pocházíte ze své matky a ze svého otce. Vaše matka a váš otec pocházejí z vašich čtyř prarodičů a tato genetická informace je zhuštěna do molekulární formy v každé vaší buňce. Vrátíte-li se hluboko nazpět, ke zrodu světa obratlovců, uvědomíte si, že se vaše plíce zformovaly před stovkami milionů let díky životu určité ryby. Že proces formování plic v sobě nese paměť všeho tohoto času, který je nyní přítomen ve vás. Stejně tak způsob, jímž trávíme jídlo, se poprvé objevil před dvěma miliardami let a tentýž proces, který používá tytéž molekuly, dnes působí ve vás. Miliardy let vesmíru jsou přítomné v nás, v našich tělech.

Avšak nemáme v sobě pouze poznání nebo informaci. Je v nás také energie, síla jednat. Máme v sobě energii, která proudí skrz nás z našeho posledního jídla. Je to energie Slunce, kterou Slunce vylévalo a Země ji přijala a přeměnila v potravu. Takže námi proudí sluneční energie, nicméně Slunce má svou energii z atomů vodíku, které dostávají svou energii ze zrození vesmíru. Energie ze zrození vesmíru proudí tedy skrze nás. V tomto smyslu vesmír všechno ze sebe shromažďuje a rodí každou novou bytost. To je síla centrování.

2 Přitažlivost

Druhou silou je síla přitažlivosti. Představuje způsob, díky němuž celý vesmír drží pohromadě. Na úrovni galaxií nazýváme tuto sílu gravitační interakcí. Gravitace je tím, co drží galaxie v místě; je tím, co spojuje hvězdy. Na úrovni molekul má přitažlivost jiný název: nazývá se elektromagnetická interakce. Atomy a molekuly v našem těle jsou drženy pohromadě přitažlivou silou elektromagnetismu. Slovo přitažlivost poukazuje na všechny tyto různé formy přitažlivosti.

Mary Conrow Coelho, Velkolepý kosmos (kosmologická síla přižlivosti)

3 Vznik

Třetí silou je vznik.5 Objevili jsme, že vesmír není místo; je to příběh, příběh nevratné posloupnosti vynořujících se událostí. Dlouho jsme se domnívali, že vesmír je pevně danou sférou, jejíž hlavní tvořivost se odehrála pouze na počátku času. Nyní chápeme, že vesmír je neustále probíhající kreativní událostí. Objevily se hvězdy, vznikly galaxie, vynořily se planety, život explodoval do existence. Tato síla vzniku by mohla být též nazvána ustavičnou tvořivostí. V určitých ohledech je to největší objev v dějinách vědy – to, že vesmír jako celek i každá bytost v něm je prostupována silou vzniku, silou vynoření.

4 Homeostáze

Čtvrtou silou je homeostáze. Homeostáze představuje způsob, díky němuž jsou zachovávány velké činy vesmíru. Tento pojem pochází z fyziologie a původně odkazoval ke způsobu, pomocí něhož tělo savce zachovává své struktury. My zde používáme tento pojem spíše obecně, abychom jím popsali, jak vesmír hájí své velké úspěchy, které nejen přicházejí a odcházejí – vesmír své nejlepší okamžiky velkoleposti oceňuje a udržuje pospolu.

Lastura ústřice představuje jeden z takových významných činů, který se udržel pohromadě po generace a generace. Je to něco, co krásně fungovalo. A interakce, které se odehrávají na planetě jako celku, umožnily vší této kráse dál pokračovat ve vznikání. Homeostáze Země jako dynamického integrovaného systému drží pohromadě svá společenství, včetně atmosféry, biosféry a geosféry.

Zbytky po výbuchu supernovy v Krabí mlhovině / foto NASA (kosmologická síla kataklyzmatu)

5 Kataklyzma

Pátou silou je kataklyzma.6 Kataklyzma je proces, kterým vesmír ničí některé své struktury – a to nejen ve smyslu „nehod“, jež se mohou přihodit, ale také jako součást svého ustavičně pokračujícího vzniku. Vesmír systematicky rozkládá určité aspekty sebe sama, což je nezbytný proces pro to, aby dál mohla pokračovat nepřerušovaná vibrující tvořivost. Jinými slovy krása, která charakterizovala 14 miliard let existence, by nebyla možná – jak to doposud byla věda schopna pochopit – bez procesu kataklyzmatu.

6 Synergie

Šestou silou je synergie.7 Synergický vztah je takový vztah, který rodí ve vesmíru kauzální faktory, jež by jinak neexistovaly. Jeden z nejvíc překvapujících příkladů tohoto vztahu se týká elementárních částic, jako jsou neutrony a protony. Například jeli neutron sám, už za několik minut se rozpadne. Pokud je však týž neutron uveden do vztahu s jedním nebo více protony, může snadno existovat po miliardy let. Toto je jeden způsob synergie, který funguje v kvantové fyzice. V biologii může být synergie chápaná jako kolaborativní spojení za účelem dosažení strategií, které jsou ve velkém dramatu života čím dál úspěšnější. Synergie v podstatě ukazuje ontologickou moc vztahu.

7 Transmutace

Číslo sedm je síla transmutace, síla proměny, pomocí níž někdy vesmír stůj co stůj trvá na tom, že vznikne něco nového. Vesmír se nikdy nezdá zcela spokojený. Proč se jednoduše neuklidnil a neuvolnil, když měl atomy vodíku a helia? Když nakonec vznikla Země a vytvořila bakterie, proč vesmír prostě neřekl – dnes si dávám pauzu? Copak nestačí, že se drobné kousky Země doslova tetelí životem? Zjevně to nestačí. Náš vesmír je sebetranscendujícím společenstvím bytostí a transcendence je v něm často nezbytností. To znamená, že vesmír se často ocitá na rozcestí před hroznou volbou: buďto se transmutovat do nové formy anebo se z příběhu vytratit.

8 Transformace

Transformace, síla spojená s transmutací, představuje proces, v němž se změna odehrává v celé společnosti nebo v celém společenství. Je to vzájemně propojená a sebe sama zesilující dynamika: transmutovaní jednotlivci podněcují růst nových organizujících kódů, které vytvářejí společenství, v němž je čím dál pravděpodobnější, že noví jedinci budou procházet transmutací. A tak dál. Transformace je způsob, ve kterém dělá pokroky celý systém.

9 Vzájemná provázanost

Číslo devět je síla vzájemné provázanosti 8 – síla integrity a spojitosti. Mohla by dokonce být nazvána „celistvostí“. Díky ní každá bytost ve vesmíru různými způsoby závisí na ostatních bytostech vesmíru. Například naše vlastní existence závisí na drobných organismech v Tichém oceánu stejně jako závisí na aktivitě protonů ve Slunci. Viděno z vnějšku je to síla vzájemné provázanosti, viděno zvnitřku je to síla péče nebo soucitu.

10 Záření

Desátou a poslední kosmologickou silou je záření. Je to síla, která se bezprostředně vztahuje ke druhému zákonu termodynamiky. Řečeno nejjednodušším způsobem tento zákon vysvětluje, že každá bytost, která má energii, bude tuto energii šířit. Zářit je zkrátka zákon vesmíru. To platí o všem, co zkoumáme. Dokonce i nejchladnější skupiny nejdrobnějších atomů vodíku v nejtemnější noci mezigalaktického prostoru okamžik za okamžikem spokojeně rodí a vypouštějí fotony světla. Podle mě síla záření představuje projev tajemného procesu, kdy vesmír jako by nemohl obsáhnout velkolepost, která je v něm; místo toho je přinucen sám sebe vyjádřit nesčetným množstvím rozmanitých způsobů.

Hvězdokupa NGC 6791 / foto NASA (kosmologická síla záření)

Text přeložil a ilustrace vybral Jiří Zemánek. Výtvarné ilustrace pocházejí z cyklů kosmologických kreseb americké malířky a kosmoložky Mary Conrow Coelho.

  1. Hans Albrecht Bethe (1906-2005) byl jedním z nejvýznamnějších fyziků 20. století. Vysvětlil princip fungování termonukleárních reakcí ve hvězdách při nichž vznikají těžší prvky, který znamenal přelom v dosavadním chápání hvězd. Za svůj článek na toto téma dostal v roce 1967 Nobelovu cenu.
  2. V anglickém originále „seamlessness“ – také jednolitost, souvislost.
  3. V anglickém originále „no-thing-ness“.
  4. V anglickém originále „pure generativity“ – také ryzí plodnost.
  5. V anglickém originále „emergence“ – také vynoření, vyvstávání, vyvinutí se, vývoj.
  6. V anglickém originále „cataclysm“ – také zkáza, pohroma.
  7. V anglickém originále „synergy“ – také spolupráce.
  8. V anglickém originále „interrelatedness“ – také oboustranný vztah.