Brian Swimme (nar. 1952) je matematický kosmolog, profesor na katedře Kosmologie, filosofie a vědomí na Kalifornském institutu integrálních studií a ředitel Centra příběhu vesmíru. Vystudoval matematickou kosmologii na Oregonské univerzitě a působil v Riverdal Center of Religious Research v New Yorku, kde byl jeho učitelem a mentorem teolog a kosmolog Thomas Berry, který ho zasvětil do teilhardovské filosofické a kosmologické tradice. Swimme s Berrym společně napsali knihu The Universe Story (1992), klíčové dílo evoluční kosmologie „nového příběhu“, jejímž je Brian Swimme dnes hlavním mluvčím. Swimme je autorem knih The Universe Is s Green Dragon (1984), The Hidden Hearth of Cosmos (1996) a spoluautorem scénáře (s Mary Evelyn Tuckerovou) k dokumentárnímu filmu Journey of the Universe (2010). Tento text je výňatkem z knihy Briana Swimma The Hidden Hearth of Cosmos / Humanity and The New Story. Orbis Books, New York 1996, str. 38-42; přeložil Jiří Zemánek.

„Lidská ušlechtilost je možná jen díky tomu, že ve středu slunečního systému velkolepá štědrost hvězdy dnem i nocí bez přestání, bez potíží i bez sebemenšího zaváhání vylévá ven svobodnou energii. To je cesta vesmíru. To je cesta života. To je ta cesta, na které se každý z nás napojuje na tento kosmologický rodokmen, kdy od Slunce přijímáme dar energie a přeměňujeme ji v tvořivou akci, která umožní, aby naše společenství kvetlo.“  

„Nádherná živá Země je jako pírko poháněna světlem kolem nesmírné burácející štědrosti Slunce.“
Brian Swimme

Někteří badatele a dokonce i jinak respektovaní vědci dělají chybu, když prohlašují, že věda 20. století prokázala, že se Koperník mýlil. Ne, že by byl středověký geocentrický model vesmíru správný; spíše jsou oba tyto modely – geocentrický i Koperníkův heliocentrický – nesprávné. Argument pro to je následující: Koperník se domníval, že Slunce je středem světa, nicméně my dnes víme, že Slunce je jen jednou z biliónů hvězd ve vesmíru, přičemž žádná z nich se od těch ostatních kvalitativně nijak neliší. Koperníkův názor tedy nemůže být správný.   
        Tento argument je z povrchního pohledu jistě bezchybný, protože je určitě pravda, že Koperník neměl představu o tom, jak ohromný vesmír je. Údaje, které měl k dispozici, omezovaly jeho myšlení na mnohem menší kosmos a on by byl nepochybně ohromen, kdyby poznal rozměry vesmíru jimiž se dnes zabýváme. Avšak ještě důležitější věcí, která v důsledku tohoto způsobu uvažování z naší pozornosti zcela zmizela, je to, že Koperník objevil, že Slunce je středem dynamiky našeho slunečního systému. Nic z toho, co jsme se o vesmíru od doby Koperníkovi smrti dozvěděli nezměnilo tuto pravdu ani v nejmenším. (…)
Pět století od Koperníkovi smrti nás naše nepřerušovaná meditace o vesmíru dovedla k ještě hlubšímu pochopení významu toho, jakým způsobem je Slunce situováno ve středu našeho slunečního systému. Už jsme se této otázky dotkli, když jsme se zmínili o rozměrech Slunce. Země představuje jen nepatrný zlomek hmoty Slunce – pouhou miliontinu jeho objemu. Země a ostatní planety jsou jen křehké obláčky, které tiše plavou vesmírem, zaplavovány září této naší hvězdy. Lidé s kosmologickým vzděláním by si měli tuto pravdu osvojit a měli by ji bezprostředně tělesným i imaginativním způsobem pociťovat.  
         Nicméně tento objev má co do činění s energií. Pomocí detailního pochopení atomové a jaderné fyziky jsme se dozvěděli něco dosud nikdy netušeného, a to ani těmi největšími mysliteli v celé historii lidstva, včetně samotného Koperníka, Galilea, Aristotela, Konfucia a Platóna a všech dalších. Slunce každou vteřinu transformuje čtyři milióny tun sama sebe ve světlo. Každou vteřinu ohromný kus Slunce zmizí a promění se v zářící energii, která prudce stoupá všemi směry do vesmíru. Možná jste sami pozorovali shoření svíce nebo jste viděli, jak byl strom stráven plameny, které za sebou zanechaly jen popel; nicméně nic v naší lidské zkušenosti nelze porovnat s touto nadpřirozenou září, která každý den pohlcuje oceán hmoty. 
         Starověcí Řekové vyjadřovali své nejhlubší pravdy prostřednictvím poezie a mýtu a tímto způsobem nám odkázali příběhy Apollóna a Hefaista, Afrodité a Athény nebo Dia. Kdybychom se nacházeli na tomtéž stupni lidského vědomí, takové mýty by nám umožnily, tak jako to umožňovaly Řekům, vstoupit do bohatého vztahu se silami vesmíru. Dnes však již na nás tyto mýty takto nepůsobí. Právě proto, že tyto příběhy ve svém popisu vesmíru již v doslovném smyslu nejsou pravdivé, je psychologové jako C.G. Jung a druzí osvobodili z hromady sutin historie, a vysvětlují nám dnes jejich psychologický význam. Naším vědeckým poznáním jsme tudíž odsouzeni chápat tyto příběhy skutečně jako „mýty“, to znamená jako fikce, jako chytré způsoby, jak si můžeme osvojit určité psychologické pravdy. 
         Takže když přistupujeme ke skutečnosti masivní transformace Slunce v energii ocitáme se téměř v neřešitelné situací. Nemáme žádný mýtus ani poezii, které by nám umožnily, jak tuto transformaci uchopit. (…) To marnotratné a monstrózní vystřelování energie je pro nás tak cizí a mimozemské. Ať je to cokoliv, je to od nás nesmírně vzdálené. Je to přece další nepřátelská pravda o nelidském vesmíru a my se v důsledku toho nevědomě dopouštíme moderního neštěstí a uzavíráme se před vesmírem. Avšak existuje zde jiná brána skrze níž kosmologická imaginace směřuje k nové syntéze vědy a náboženství. V případě Slunce máme nové porozumění kosmologickému významu oběti. Slunce každou vteřinu samo sebe odevzdává, aby se stalo energií, kterou s každým svým jídlem pojídáme. Zřídka o této základní pravdě biologie přemýšlíme a přesto je její spirituální význam nejvyšší. Slunce se přeměňuje v proud energie, která se prostřednictvím fotosyntézy mění v rostliny, které jsou konzumovány zvířaty. To znamená, že lidé po čtyři milióny let hodovali na sluneční energii uskladněnou v podobě obilí, kukuřice nebo soba, zatímco Slunce každý den umíralo jako Slunce a znovu se zrozovalo jako vitalita, jako život Země. Tato sluneční vzplanutí jsou tedy ve skutečnosti samotnou energií ohromné lidské iniciativy. A každé naše dítě musí poznat jednoduchou pravdu, že je energií Slunce. A my dospělí bychom měli organizovat naše věci tak, aby tváře našich dětí zářily touž oslňující sluneční radostí.   
Během moderní doby, kdy začal dominovat materialismus, by byly návrhy jako je tento odmítnuty jako „pouhá poezie“. Jednoduše jsme tehdy nedokázali rozpoznat, že skutečná energie, která prochází naším dýchacím a nervovým systémem nám byla darována Sluncem a že naše vlastní vitalita je přirozeným evolučním rozvojem jeho vitality. Proto namísto toho, abychom naše děti a mládež přivedli ke Slunci, jsme je od něj odřízli. (…) Tyto vhledy byly opuštěny v důsledku naších vlastních přesvědčení, že vesmír je pouze souborem mrtvých objektů a tak to šlo dál z generace na generaci všude po celém moderním světě.  
    V kosmologii nového tisíciletí lze extravagantní darování energie Sluncem pokládat za působivý projev základního impulzu, který prochází celým vesmírem. Ve hvězdě se tento impulz vyjevuje v ustavičném nepřerušovaném vydávání energie bez jakékoli podmínky. V lidském srdci je pociťován jako nutkání zasvětit svůj život ve prospěch většího společenství.
         V kultuře, v níž kosmologie skutečně žije, jsou děti učeny Sluncem a Měsícem, deštěm i světlem hvězd, putováním lososa i brčálovým úkrytem. Je to tak dávno, co jsme my moderní lidé v takovém světě žili, takže je pro nás obtížné si to představit, avšak právě teď si můžeme začít představovat, co by to mohlo znamenat pro naše děti a pro děti našich dětí. (…)
Pokud dnes jasně hoříme, je to jen proto, že táž energie jasně shořela o měsíc dřív jako Slunce. Dokonce když se jediný dech naší energie rozptýlí, musí se znovu všechno doplnit slunečním darem ohně. Kdyby Slunce svou transformaci v energii náhle zastavilo, zároveň s prudkým poklesem teploty Země o stovky stupňů pod nulu by zemřely všechny rostliny. Bez doplnění sluneční energie by všechny ty horké  molekuly v našich žilách a v našem těle vychladly, zatímco my a všechno ostatní by ztvrdlo jako zmrzlý prach.
     Příběh Slunce dochází svého vrcholu v příběhu lidské rodiny, v příběhu těch mužů a žen, v jejichž životech se projevila stejná štědrost a jejichž oběť umožnila druhým dosáhnout jejich vlastního naplnění. Jestliže různé kultury po celé věky obdivovaly takové lidi, kteří vydávali svou energii, aby druzí mohli žít, my až teprve teď intuitivně rozpoznáváme, že tito lidé byli věrní povaze energie, která je naplňovala.
Lidská ušlechtilost je možná jen díky tomu, že ve středu slunečního systému velkolepá štědrost hvězdy dnem i nocí bez přestání, bez potíží a bez sebemenšího zaváhání vylévá ven svobodnou energii. To je cesta vesmíru. To je cesta života. A to je ta cesta, na které se každý z nás napojuje na tento kosmologický rodokmen, kdy od Slunce přijímáme dar energie a přeměňujeme ji v tvořivou akci, která umožňuje, aby naše společenství kvetlo.